autor: Lesslee
Nechápu, jak se mi mohlo povést, aby takhle povídka nabrala úplně jiný směr. 🙂 Nevím jak dál… Nevím, co s touhle povídkou bude… Chci pokračovat, ale bojím se, že jí úplně zkopu a nebude stát za nic… :/ Doufám, že se mnou zůstane aspoň pár věrných čtenářů 🙂
Dredatou hlavu vsunul do škvírky, která se utvořila mezi dveřmi. V pokoji bylo ticho a příjemná vůně ho praštila do nosu. Všechno bylo tak bílé. Připadalo mu to úplně jiné než v pokoji, jaký měl on. Bylo tam více světla a každého při vstupu do tohohle pokoje obklopil pocit lásky a něhy. Zamhouřil oči. Nebyl zvyklý na tolik světla. Pohlédl na nejbližší postel, co měl v dohlednu a pomyslel si
Jak absurdní. Když mezi bílými duchnami uviděl černé prameny vlasů. Není možné, aby byl celou dobu hned vedle mě! Nedocházelo mu to. Nemůže to být on. Přece to nemohlo být tak lehké.
Po špičkách se pomalu dostal až k posteli. V zádech ho zamrazilo, když se ocitl před rozčepýřenými, černě se lesknoucími, dlouhými vlasy, které zakrývaly celou tvář.
To není možné. Vydechl, když se svými prsty dotkl už na pohled jemných vlasů. Pod nimi uviděl, jak je kdysi hedvábná a porcelánová kůže zbarvená do fialova. Odhrnul jeden z pramínků a zapotácel sebou, když uviděl jemné rty zalité krví a červenou ranku, která se táhla přes celý dolní ret až k bradě.
Za chvíli z jeho obličeje zmizely všechny vlasy a před Tomem se objevila úplně stejná tvář jako ta jeho. Tahle však byla bez života. Kdyby se pokojem nenesl pravidelný zvuk toho, jak černovlasému chlapci v žilách koluje krev, už by si myslel, že mrtvý je.
Stál nad ním a nezmohl se na to, aby se pohnul. Jeho ruce se chvěly a pravidelný dech se mu změnil na trhané funění. Vždyť za tohle všechno může jenom on sám! To on mu způsobil tu bolest. On mu zbarvil jeho tvář do fialova. To on může za to, že tu teď leží sám, nehýbe se a nikdo neví, co s ním bude. Tak proč mu teď stékají slzy po tváři? Měl si to snad uvědomit dřív. To měl mysl tak zamlženou svou sebejistotou a arogancí, že si nevšiml, jak mu ubližuje?
Pomaličku do svých dlaní vzal tu jeho a palcem ho hladil po jeho dlouhých hubených prstech.
Díval se do jeho nevinné tváře a jeho brada se krčila, když zadržoval slzy, které se dál tlačily na povrch.
Když ale jedna z Tomových slz dopadla na rozpálenou pokožku dvojčete, Bill prudce otevřel oči. Ani jeden se nepohnul. Tom stále svíral v dlaních ruku toho druhého a dívali se sobě do očí. Tom však i přes své slzy poznal, že v Billových očích není nic. Neviděl v nich ten strach, který v nich vídával vždy, když ho chytil za vlasy a vysvětloval mu, co má dělat. Neviděl v nich tu zmatenost, kterou tam měl pokaždé, když přišel pozdě do hodiny a neměl si kam sednout. Neviděl v nich překvapení, opovržení, ani smutek. Nebylo v nich nic. Jako by se dívaly, ale nic neviděly. Jako by byly otevřené, ale on stále ještě spal. Jeho tep byl stále stejný a hrudník se nadzdvihával ve stejném tempu. Nepohnul ani jedním z jeho bílých prstů a nechal je ležet v Tomových teplých dlaních.
Plánoval si, co všechno mu řekne a najednou, jako by nebyl schopný. Měl jedinečnou příležitost. Poprvé po dlouhé době se dívá do jeho očí a on ze sebe nemůže vydat ani hlásku. Poprvé, co se před jeho pohledem neschovává a on ze sebe nemůže vysoukat ani tu blbou omluvu! Co je to se mnou! Proboha, vzpamatuj se! Povzbudil se a stiskl Billovu křehkou dlaň. Ten se ani nepohnul. Rychle zamrkal a tvrdý výraz v jeho tváři dále zůstával.
„Kdo to tady… Cože? Vy se ještě po tom všem opovažujete přijít až sem?! Okamžitě odejděte, nebo na vás někoho zavolám!“ začala panikařit sestřička a Billovu ruku vytrhla z Tomových dlaní.
„Vypadněte!“ zopakovala znovu, když smutný chlapec stál jako opařený a k odchodu se neměl. Nakonec ale sklopil zrak a udělal pár kroků ke dveřím. Sáhl na kliku a nakonec se ještě ohlédl. Sestra upravovala Billovi pokrývku a hladila ho po tváři, mezitím mu ještě něco povídala. Neslyšel to. Svět jako by se zpomalil a v uších slyšel jen otravné pískání. Motala se mu hlava. Přesto si ale všiml, že Billovy hnědé oči hledí na něj. Otočil se a vyšel na tmavou chodbu. Potichu za sebou přiklapl dveře.
„Zlatíčko, miláčku… provedl ti něco?“ bála se o něj starší tmavovlasá sestřička.
„Chceš nějaké prášky na spaní?“ ptala se dál, když Bill stále nereagoval a jako zhypnotizovaný hleděl ke dveřím
„Miláčku, musíš se mnou mluvit. Nevíme, co máme dělat, když nám neříkáš, co tě trápí.“ Zkusila se ho ještě přemluvit. Od doby, kdy ho přivezli, neřekl ani slovo. Chtěla zjistit, co jeho bratr pohledával v pokoji, který mu není přidělený. Ubližoval mu znovu? Potřebovala to vědět, ale bez Billových slov tomu nikdo nepřijde na kloub.
Sestra na něj dál mluvila, ale zavřel oči. Tak rád by chtěl vypnout proud myšlenek, které mu zmateně poletovaly v hlavě.
Určitě se bojí. Měl by tu s ním někdo být… pomyslela si zmatená sestřička. Ještě chvíli u něj seděla, ale po chvilce si řekla, že bude lepší, když ho nechá prospat. Pokradmu se vykradla z pokoje.
„Ťuky, ťuky, ťuk…“ ozvala se ode dveří a s velikánským úsměvem se hrnula k bílé posteli. V ruce držela velikou čokoládu a vlepila mu sladkou pusu na tvář. S námahou otevřel krví zalité oči.
Posadila se na malou židli vedle postele a teplou dlaň položila na zkřehlé prsty.
„Jak se máš?“ zeptala se s lítostivým výrazem ve tváři.
„Že se vůbec ptám, že… Kdo by se tu měl dobře…“ dodala po chvilce, když jí Bill neodpovídal.
„Už bys šel domů, že jo…“ usmála se a mezi rty jí vykoukly rovné, zářivě bílé zuby. Billovi při té větě zamrazilo. Nechtěl jít domů. Raději by dál snášel ty prohlídky, injekce a všechno, co k tomuhle patří, než aby se vrátil domů a trápil se. Co to mělo znamenat, když sem přišel jeho bratr se slzami v očích? Neodkázal si na tuhle otázku odpovědět.
Co po něm chtěl? Chtěl mu ublížit? Ale proč ty slzy?! Nedokázal a taky se bál na tyhle otázky najít odpověď.
„Je ti něco?“ mávala mu před očima Viky.
Usmál se na znamení toho, že už ji poslouchá.
„Snad tě brzo pustí…“ hladila ho po ledové tváři.
„Hele, něco jsem ti přinesla“ řekla s radostí a na stolek vedle postele položila velkou oříškovou čokoládu.
„Asi bych už měla jít…“ vydechla a svou tvář přiblížila k jeho. Nevadilo mu, že ho chce na rozloučenou políbit. Byl rád, že o něj má někdo starost. Dotkla se svými souměrnými rty těch jeho a jazykem se pokusila vklouznout dovnitř…
autor: Lesslee
betaread: Janule
Určite áno. Je skvelá a už teraz sa neviem dočkať ďalšieho dielu 🙂
skvělí jen tak dál
toto je upe úžasná povídka!!!! vážně jsem si ji zamilovala a už se nemůžu dočkat na další díl!!x))) Ale musím říct, že ten konec se mi nelíbil…:(((
rychlo dalej prosiiiiiiiiiiim, tuto poviedku som si strašne zamilovala a strasne sa mi páči. Som veľmi zvedavá ako sa to bude daľej vyvíjať, ale dúfam že Bill s Tomom si to nakoniec vysvetlia. Len tak dalej.
Jeeeej takú pozitívnu časť sme tu ešte nemali či? 😀 joj som rada že to Toma mrzí a že sa kvôli tomu trápi… ale Bill je aj tak stále chudačik :-!
No to snad nééé..Seknout z tak úžasnou powídkou..ts..pokráčko honem honem..:)
Moc hezkej dílek..škoda že Toma ta sestřička vyhodila..moc jsem chtěla, aby se mu Tom omluvil..tak snad někdy příště..;)
A ten konec woow…no jsem zvědavá na pokračování, tak rychle dál! 😉
Já teda nevím, z čeho máš strach, protože tenhle díl byl skvělý =) Tomovy výčitky svědomí, Billova netečnost a úžasný anděl v podobě sestřičky…všechno super =)
super <3
Vrrr, fuj, oskliva Viky, nechas ho byt? >.< dej ty pracky pryc, nebo se neznam ! X.x
Skvely dil jako vzdycky x))) uplne sem zajasala, jak jsem uvidela, ze vysel dalsi ^^ *lovelovelove*
no teda Viky?! Jedeš? xD…uiii, doufám, já doufám při každý povídce xD, že na něj teď bude Tom alespoň trochu milejší(moc bych byla šťastná kdyby mu snesl modrý z nebe za to co mu udělal). A mužeš se spolehnout, tuhle povídku si nenechám ujít 🙂