autor: Cinematics
Bill otočil svou pozornost pryč, bezmyšlenkovitě se snažil povídat si s Gustavem a být diskrétní a inkognito. Měl hlavu dolů, hrbil se, byl si jistý, že ho ten muž nepozná v jeho krátkých černých vlasech. Snažil se vmísit do davu, jak jen to šlo, aniž by dával najevo, že se před někým schovává.
„Tak jak jste se dostali k vlastnění farmy o samotě s Georgem?“ zeptal se Bill, zrovna dvakrát nehýřil pozorností, jak se snažil koukat kolem.
„No, táta umřel na něco, co doktoři nedokázali určit. Hrozně zhubnul, opravdu rychle a prostě se vytratil.“ Odpověděl Gustav smutně, mezitím s někým obchodoval. „Myslím, že mamka umřela na zlomené srdce.“
„Ten pocit znám,“ zamumlal Bill, v rukou si mnul látku od košile. „To mě moc mrzí.“
„Och, to je v pořádku. Věci se stávají. Chybí ti domov?“
„Myslím, že ano.“
Samozřejmě, Billovi nechyběl jeho pravý domov, ale věděl, co tím myslel; domov je tam, kde je doma srdce. Billovo srdce bylo v Tomově hrudníku. Tom byl jeho domov a chyběl mu hluboce. Byli od sebe méně než 24 hodin, ale ten pocit úzkosti a opuštění byl opravdu intenzivní.
„Nemyslím si, že by jemu a jeho ženě vadilo, kdybys je navštívil, ne? Rodina by měla vždycky držet pospolu.“ Odpověděl Gustav a Bill slabě přikývl.
„Měla by… Ale ne, je lepší, když je nenavštívím. Jsem si jistý, že budu v pořádku.“ Hrál si Bill s řetízkem, co měl kolem krku a smutně si broukal, chtěl změnit téma.
„Omluvte mě?“ řekl hlas, až moc blízko na to, aby to bylo příjemné. Bill ztuhnul. „Veely?“ zašeptal a Bill ztuhnul ještě víc.
„Gustave, jednu, jednu vteřinku. Ano?“
„Jasně, samozřejmě.“
Bill chytl muže tvrdě za ruku a odtáhl ho od davu do políčka s trávou. Zíral na svalnatého a opáleného člověka.
„Jak znáte moje-„
„Říkal jsem ti, že jsem pracoval pro tvého otce.“
„Nemyslel jsem si, že jste nepracoval. Podezříval jsem vaše zájmy. Sledoval jste mě.“
„Musel jsem si být jistý, že alespoň jeden z vás se vrátí, aby zachránil vaši matku.“
„Lorenzi, jak jste věděl, kde jsem?“
„Bylo to trochu riskantní, přiznávám.“ Podrbal se Lorenz na krku, skoro nepohodlně. „Na chvíli jsem vás oba ztratil, ale našel jsem vás dřív, než jste se vydali po proudu řeky.“
„Och, och, Bože,“ přecházel Bill nervózně.
Lorenz bezpochyby všechno viděl. Sledoval každý dotek a slovo, které si dvojčata řekla. Billovy nervy byly tak silně stažené, že skončil na kolenou, svalil se do trávy. Lorenz byl rychle po jeho boku, hladil ho po zádech a mluvil.
„Nebudu vás soudit, nebo nijak zpochybňovat vaše chování…“
„Viděl jste všechno?“ řekl Bill slabě, utřel si ústa do trička. „Stál jste a špehoval nás!“
„Musel jsem! Musel jsem vás sledovat.“ Zakašlal Lorenz. „Já, já se otočil. Nekoukal jsem se.“
„Bože, pomoz mi.“ Vykřikl Bill, připadal si znechuceně, že byl viděn se svým vlastním dvojčetem.
Bill nedokázal cítit strach z toho, že by ho mohl Lorenz unést a odvést zpátky k otci, jediné, co dokázal cítit, byla lítost, že se málem Tomovi odevzdal. Nechtěl cítit tenhle strašný pocit viny a lítosti, ale neodkázal tomu pomoci. Připadal si příšerně. Billovi se zvedl žaludek, málem se pozvracel.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se ošuntěle vypadající paní, podívala se Lorenzovi přes rameno.
„Ano, má jen úpal.“ Odpověděl Lorenz. „Je tohle voda?“ zeptal se, ukázal na lahvičku pověšenou kolem jejího pasu.
„Och, ano,“ oddělala pásek a podala mu ji.
„Díky.“ Lorenz prozkoumal vodu. Přičuchl si, ochutnal ji a dal ji Billovi. „Na, vypij to. Nejsi zvyklý na sluníčko.“ Řekl tiše.
Bill vypil vodu, jak nejrychleji to šlo, tělo po ní prahlo. Vymazalo to ten špatný pocit v jeho ústech a zchladilo celé jeho rozpálené tělo. Lorenz dal ženě pár peněz, podal jí zpátky její butelku, a poslal ji pryč. Její oči se vyvalily, podívala se na Lorenze a utekla pryč, celá poplašená.
„Měli bychom tě dostat dovnitř.“ Poznamenal Lorenz a Bill se na něj nevěřícně podíval.
„Proč? Abyste mohl zjistit, kde bydlím, a unést mě?“
„Bille, kdybych tě chtěl unést, tak bych to už dávno udělal. Měl jsem už víc než dost šancí to udělat.“
„Ano, ale možná čekáte na to, až vám budu věřit. Čekáte na to, až budu dostatečně slabý, abych s vámi šel bez protestů.“
„Čekám, až budeš dostatečně slabý? Bille, nikdy jsem tě neviděl slabšího, než jsi teď.“
Lorenz měl pravdu. Vídával Billa od jeho narození až do jeho šestnácti let, a Bill si ho ani tak nepamatoval. Byl tam, když byli Tom a Simone vyhnáni z rezidence; když dvojčata rozdělili. Viděl Billa měnit se z tak šťastného batolete, jakoby proutkem šlehnul, do zahořklého se zlomeným srdcem. Samozřejmě, Bill si nepamatoval, jak se to dělo, ale Lorenz dokázal říct, že Bill věděl, že mu něco chybí, i když nevěděl, co to něco je.
„No, tak do toho a vezměte mě.“ Našpulil Bill rty, založil ruce a odtáhl se od Lorenzovy ruky, která ho stále hladila na zádech. „Vezměte mě teď, když už na světě nic nemám.“
„Nehraj na mě divadlo. Nebudu tě unášet a neříkej, že nic na světě nemáš. Ty a Tom jste byli dříve rozděleni, a tenkrát ti to ublížilo, ale pak jste se zase našli.“
„Jak vůbec víte, že mě to ranilo? Byl jsem dítě.“ Podíval se Bill přes rameno na Lorenze, oči mu svítily zvědavostí.
„Hned jak jste se narodili, věděl jsem, že jste si až moc blízcí. Pořád ses natahoval po jeho rukou a dlaních a on také, držel tě na oplátku. Ten den, co ho odnesli, jste si nikdy nebyli bližší, jako byste věděli, že se to stane. Znali jste se tak dobře, jako znáte sami sebe.“
„Já se neznám.“ Řekl Bill se zamračením. „Vyrostl jsem ve lži.“
„Pohlaví člověka nedělá, Bille.“ Pomnul si Lorenz spánky a povzdychl si. „Jen proto, že sis myslel, že jsi dívka, neznamená, že nejsi Bill, nebo že jsi Bill nebyl. To, kdo jsi, záleží jen a pouze na tobě.“ Vzal Lorenz Billa za ruku a pomohl mu ze země na jeho roztřesené nohy.
„No tak, nech mě odvést tě tam, kde bydlíš. Je až moc velké horko a jasno. Ještě se spálíš a bude ti hůř.“ Řekl Lorenz a Bill si povzdychl. Už mu to bylo jedno.
„Chtěl bych, ale nepamatuji si cestu zpátky.“ Zavrtěl hlavou, po obličeji mu tekly kapky potu a barva z vlasů se mu maličko roztékala.
„Musíme se odsud dostat dřív, než Gustav uvidí, že tohle není tvá opravdová barva vlasů.“ Našel Lorenz koutek ve stínu, kde Bill může zůstat, než se vrátí.
Billovi bylo tak moc špatně, a byl tak na dně, už by ani nemohl utéci. Bez Toma ho nic neobtěžovalo. Svým způsobem, kdyby ho Lorenz unesl, byl by od Toma jen pár minut a ne den či dva. Ten nápad o návratu domů se mu dokonce až líbil, i když by byl zmlácen nebo prodán pryč. Začínal přemýšlet o všech možných nových plánech.
Jejich narozeniny byly jen pár dní před nimi, bude provdán, bezpochyby, na své narozeniny. Možná by to nebylo tak špatné. Možná Bill bude moci svému manželovi ukázat, že je muž, a on ho vykopne, nebo možná jen svého muže jednoduše zabije. Jeho myšlenky o vraždě byly přerušeny, když se Lorenz vrátil a pomohl Billovi na nohy.
„Gustav řekl, aby sis vzal den volna. Vysvětlil jsem mu, že jsi zvyklý pracovat uvnitř domu, zatímco Tom pracoval venku, takže nejsi zvyklý na slunce. Pamatuj si to, kdyby se na to ptal. Tak pojď, zaplatil jsem pánovi, který nás odveze ke Gustavovi domů. Čeká na nás.“
„Dobře.“ Zamumlal Bill, utřel si z čela pot a barvu. Nechtěl si tím umazat oblečení, Tomovo oblečení. Lorenz si sám pro sebe přikývl, jako by ho chápal, a vzal Billa za ruku; utřel mu to do svého oblečení.
Tak nějak tohle všechno Billovi stále připadalo, že je to jen způsob, jak si ho získat, ale i tak mu Lorenz připadal hodný a milý. Možná až moc hodný. Ale Billovi to už bylo jedno; Billovi bylo jedno, jestli ho někdo unese. Následoval Lorenze do vozu, věděl, že tohle by únos klidně mohl být.
Ale když se vůz zastavil před Listingovou farmou, Bill začal věřit, že Lorenz přeci jen asi bude hodný člověk. Možná Simone opravdu byla v ohrožení života a Tom ji mohl zachránit, díky Lorenzovi. Srdce ho rozbolelo jen při samotné myšlence na Toma.
Ti dva došli k domu Gustava a Georga, a Lorenz pomohl Billovi do postele. Podal mu hrnek s vodou a nutil ho vypít tolik, co jen bude moct. Úžeh byl hrozná věc, a on si Bill jistý, že Billovi musí být prostě příšerně.
„Chci vám pomoci, Bille. Tobě a Tomovi.“
„Není nic, jak byste nám mohl pomoci. Už nikdy nebudeme spolu, je to nemožné. Hned, jak mě najdou-„
„Není to nemožné. Možná nevím, jaký Tom je, ale znám tvého otce a ten bezpochyby shledá Toma jako dobrou náhražku, aby nikdo nepřišel na to, že je tvůj bratr, a navíc zamaskoval všechny věci.“
„Tom by to nikdy nepřijal, a mimo to,“ napil se Bill dalšího doušku vody a vydechl, když mu Lorenz dal mokrý hadr na čelo. „Kdyby ano, tak by byl provdán nějakému muži a já ho už nikdy neviděl.“
„A přesně takhle vám mohu pomoci.“
***
Od té chvíle, co se Tom přiblížil ke svému domovskému městu, mu nastal den plný chůze. Nechal Ruprechta kdesi u hodných lidí o pár měst dál. Ta rodina se skládala ze starších lidí, jejich dcery a jejího manžela, a jejich dvou malých dětí. Byl vystrašený, že ho nechává u cizích lidí, ale když se s rodinou setkal, věděl, že to byla dobrá volba. Ruprecht sám vypadal celkem šťastný, že bude mít své vlastní pole, kde si bude moct hrát s ostatními koňmi, se svou novou rodinou.
Než nechal Ruprechta na farmě, zbavil se Tom kočáru. Strčil ho z cesty a nechal spadnout do hluboké jámy, kde se kočár rozbil na kousíčky. Bylo mu špatně, že zničil majetek pana Schmidta, ale měl plán hry a ten tuto věc zahrnoval.
Když Tom došel pěšky do svého města, byl opravdu vyčerpaný a unavený, ale musel pokračovat, jeho první zastávka měla být u jejich matky, podívat se, jestli byla odvedena z domu. Když došel k domu, k tomu, který v sobě měl tolik šťastných vzpomínek, srdce se mu roztlouklo. Na dřevěných dveřích byl přibitý vzkaz z vyšších sfér.
Tento dům byl zabaven správní oblastí města Drayvan, a všichni obyvatelé byli posléze vystěhováni. Všichni zájemci o koupi domu, nechť se ukážou na další schůzce městské rady.
Upřímně,
Maxwell Cassen.
Tom strhnul papír a zmačkal ho v zaťaté pěsti. Byl rozčilený. Nejen z toho, že o jeho matce takhle mluvili, ale také, že Lorenze neposlechl. Teď si stále dělal starosti, stále litoval, že se domů nevrátil dřív. Co když už jejich matku pověsili? Věděl, i když měl v mysli mlhavo, že jediné, co mohl udělat, je zničit problém u kořene. Musel jít za svým otcem.
Schoval se ve křoví vedle prázdného domu a hrabal se v tom, co tam bylo. Natáhl si přes své oblečení lehké šaty a stáhl si vlasy do culíku krajkou, kterou našel v korzetu. Nevěřil si natolik, aby se líčil, a tak prostě běžel, aniž by ho někdo mohl zastavit, k branám, kde lidé budou věřit, že právě on je Lady Vilhelmina. Mimo to, ona utíkala, a tak by si nebarvila vlasy nebo se nemalovala. Ano, Tom měl dredy, ale naštěstí si je mohl svázat, na chvilku je schovat, a počínat si tak, aby se mohl setkat s jejich otcem.
Doběhl k branám, cítil, jak se mu žaludek svírá čím dál tím víc a víc. Zastavil ho strážný, podezřívavě si ho prohlížel. Tom se nejistě usmál, neměl sebemenší tušení, jak se žena chová; obzvlášť ne žena urozeného rodu. Strážný na něj kývnul, usmál se trochu a Tom běžel dál, až k hlavním dveřím.
Dům byl postaven bez jakékoliv chybičky, plný drahého nábytku a vznešených dekorací. Byl skoro bezchybný, až ten vzduch s příchutí smutku a zlosti. Tom absolutně nevěděl, kde svého otce najde, ale hned jak vešel do domu, přiběhla k němu žena ze schodů.
„Kde jsi ksakru byla?“ křičela. „A co se ti to ve vůli boží stalo s vlasy?“ Tom vydechl úlevou, dokonce ani Billovy služky nepoznaly rozdíl, takže možná jeho otec také nic nepozná.
„Kde je můj otec?“ zeptal se Tom, snažil se mluvit nejženštěji, co to šlo.
„Lucio, vrať se ke své práci.“ Řekla jiná žena, vzala Toma tvrdě za loket.
„Ano, Nathalie.“ Odpověděla Lucia, pomalu odešla po schodech nahoru; stále koukala na Toma, dokud nezmizela z dohledu.
„Musím mluvit se svým otcem.“ Řekl Tom rozzlobeně, vymanil se loktem z jejího sevření.
„Och, to opravdu musíš.“ Odfrkla si Nathalie. „Vypadáš naprosto příšerně. Vypadáš jako… z pracující třídy. Absolutně odporné.“ Vzala Toma za vlasy a táhla ho chodbami pryč.
„Podívej, co jsem našla.“ Řekla Nathalie zahořkle, strčila Toma do otcovy pracovny. „Tancovala si tu, jako by jí to tu patřilo.“
„Nechte mě něco vysvětlit,“ vyjel Tom a Nathalie si znovu odfrkla, založila ruce na hrudníku.
Tom se rychle svlékl, stál jen ve své košili a kalhotách. Rozdělal si vlasy a začal mluvit normálně.
„Myslím, že všichni víme, že nejsem Vilhelmina.“ Řekl, když jeho otec zabručel.
„Co má tohle ksakru znamenat?“ rozkřikl se, postavil se, až tím převrátil židli. Tom stál, v celé své pýše, odmítal před svým otcem vypadat slabě nebo ustrašeně; až na to, že měl opravdu veliký strach.
„Já bych se mohl zeptat ohledně spousty věcí na tu samou otázku.“ Opáčil Tom a jeho otec se zamračil.
„Nathalie, odejdi. Musím si tu něco vyřídit, něco, o čem jsem si myslel, že jsem se toho už zbavil.“ Nathalie vydechla, rozčíleně, nejspíš chtěla vidět, jak Tom dostane vynadáno, ale udělala, jak její manžel řekl, a odešla z místnosti.
„Zbavil se mě?“ zasmál se Tom. „Tak to ani náhodou. Je tu spousta věcí, o kterých si myslíš, že ses jich zbavil, ale ony právě teď vyjdou na povrch. Jako třeba pohlaví tvého druhého syna. Neboj se, už jsem to za tebe udělal.“
„Stejně jako tvoje matka, nikdy neznáš své místo.“
„Och, já znám své místo. Je to právě tady, právě teď, při rozmluvě s tebou.“
„Víš, Tomasi, myslím si, že je v sázce víc, než se mě jen snažit zastrašit.“
„Och, to tedy opravdu je. Moje matka, například. Věci nejsou vůbec tak, jak sis přál, že budou, takže se chováš jako dítě a začneš si hrát na Boha?“
„Myslím, že je směšné, že tu stojíš a urážíš mě, zatímco život tvé matky visí na vlásku.“
„Tak dlouho, jak tě budu mít v téhle místnosti, tak dlouho nemůže být oběšena. Je to tvůj rozkaz, a jestli tam nebudeš, abys rozkaz dal, je v pořádku.“
„Proč seš si tak jistý, že odsud neodejdu a nenechám kata vzít jí život hned teď?“
„Zabiješ ji a já ti neřeknu, kde je Bill.“
„Jako bych ti měl věřit.“ Zasmál se jeho otec.
„Trochu dilema, že? Mám něco, co chceš, a ty máš něco, co chci já. Nevěřím ti natolik, abych se s tebou vsázel.“
„Řekneš mi to hned, jak tam budeš vedle ní se smyčkou kolem krku.“ Zavrčel. „Já tě zlomím, vysypu z tebe informace, jen aby sis ty zachránil život. Měl jsem tě zabít ten den, co ses narodil.“
„Tak mě tedy zabij, otče. Neřeknu ti, kde je, ne, když za to nic nedostanu.“
„Uděláme dohodu,“ odpověděl vévoda, posadil se zpátky na židli. „Nechám tu chudou ženskou, kterou ty nazýváš matkou, jít, když mi řekneš, kde je Bill. Ale, bude tě to stát tvůj život. Jsi natolik muž, synu, abys umřel místo své matky?“
„Přijal bych tvou nabídku, ale nevěřím ti. Zabil bys mě, zabil mou matku, a prodal Billa.“
„Jsi chytrý kluk.“ Zasmál se vévoda pobaveně. „Trochu moc paranoidní, ale chytrý.“
„Mám důvod být paranoidní, jsi lhář.“
„Mám roztomilý nápad, ten, který končím tím, že všichni budou žít šťastni navěky věků.“
„Tak povídej.“ Zasyčel Tom.
„Možná nemám Billa, ale mám jeho přesnou kopii. Myslím, že víš, kam tím mířím, Tomasi.“
„Ach, ano. Bude ze mě Lady Kaulitzová, že? Budeš mě držet jako rukojmího, necháš své služky, aby ze mě udělaly panenku, a až mi bude osmnáct tak mě prodáš.“ Poklepal si Tom na bradu.
„A co až můj manžel zjistí, že mám penis? Co pak?“
„To bude tvůj problém.“
„Jeho rodina se bude bouřit, budou se tě snažit svrhnout.“
„Ha!“ nahnul se vévoda přes stůl, zíral na Toma. „Já tady tomu všemu vládnu. Nic mě nemůže svrhnout.“
„Fajn, fajn. Dělej si se mnou, co si přeješ, ale radši bys měl dodržet slovo, že nepoteče žádná krev.“
„Ani kapka.“ Řekl vévoda upřímně. Co mu do toho bylo? Tom se sám chtěl prodat, proč by se měl zdržovat něčí vraždou? Hned o jeden problém méně.
„A Billa se nikdo nedotkne?“
„Nikdo.“
„A on i matka budou volní? Dáš mé matce zpátky její dům?“
„Samozřejmě, proč ne.“ Řekl vévoda, nechtěl plýtvat penězi smrtí Simone, a Tom byl jednou za hamižnost svého otce rád.
„Pak přijímám, že ze mě bude Vilhelmina.“ Samozřejmě, tohle v plánu předtím neměl, ale jakmile to šlo dobře, byl to pro něj dobrý plán.
„Radši by ses měl zbavit těch směšných vlasů.“
„Nejde to rozčesat, a když to ostříháš, budu vypadat jako muž. Myslím, že to zůstane.“
„Ksakru, děláš potíže. Dobře, ale obarvíme je načerno.“
„Dobře. Dělej, co musíš.“
„Následuj mě.“
Tom a jeho otec odešli po velkých mramorových schodech k Billovu pokoji. Tom uvnitř stále cítil Billovu vůni, v záclonách i v ložním prádle. Srdce ho bolelo, přemýšlel, co asi Bill dělá, a jestli je šťastný a v bezpečí. Lucia a vévoda si rychle promluvili, on pak odešel a Lucia se s Tomem posadila k Billovu kosmetickému stolku.
„Absolutně netuším, co se děje, ale měl bys radši dělat, co tvůj otec nařídí. On by nemarnil čas a hned by tě totiž potrestal.“ Řekla Lucia s unaveným výdechem, zdobila Tomovy vlasy tmavou barvou.
„Bylo by mi to jedno. Už nežiju pro sebe.“ Poznamenal Tom a Lucia protočila oči. Tom neměl tušení, do čeho se to dostal.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Oooh, no… přiznám se, že jsem byla zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál… ale tohle mě nenapadlo ani náhodou…:-D
Líbí se mi nápad, že se z Toma stane Lady Wilhelmina, jsem zvědavá na jeho proměnu do ženy a nemůžu se dočkat. I když se prodá, od manžela pak může utéct po té, co se zjistí, že je muž a může být všechno vyřešeno… i když taky ne. Obdivuju ho, že to podstoupí pro Billa a pro Simone, musí je opravdu milovat, hlavně tedy Billa.
Co se týče Lorenze, myslím, že ta poslední věta, co Billovi řekl, v sobě něco má, něco důležitýho. Možná na vévodu ušije nějakou habaďůru… těžko říct, co s Billem podniknou. Začínám mu ale věřit… a strašně moc už se těším na další pokračování…♥
proč se mi v ppůce dílu ukázala věta Váš prohlížeč možná nepodporuje zobrazení této zprávy. ?:DDDD
[2]: Dělala to jen Mozilla, byl v tom nějakej html odkaz na google, nechápu, kde se tam vzal, už jsem to vymázla, tak snad dobrý. 🙂 J. :o)
No, chudák Tom. Ale zase, co by pro ty dva neudělal? Věřím mu, že to zvládne 🙂 Musí…
wow… to jsem nečekala, že se Tom bude vydávat za Vilhelminu. Hlavně jsem nevěřila, že by to šlo 😀 ale budiž… jsem napjatá, jak to bude dál. Zatím to vypadá nadějně 🙂
To jsem zvědavá, jak to bude pokračovat! 😀 Je to vtipný ! :D:D:D:D Jakože ta představa Toma coby Lady !:D
Wow tak to jsem opravdu zvědavá na novou Lady Vilhelminu 😀
POmalinku začínám Lorenzovi věřit a jsem opravdu zvědavá jak jim chce pomoc 🙂
Já nevím proč, ale pořád se mi na tom Lorenzovi něco nezdá…:-/