Krev jako čokoláda 9.

autor: Doris

Za městem se konalo tajné  setkání. V rozestavěné budově, o které nikdo nevěděl, zda ji vůbec někdy někdo dostaví, se sešel Andreas se svým synem a jeho kumpány. Andy ležérně seděl na své motorce a poslouchal sdělení Georga. Nebylo to nic dobrého.

„Mluví o tajemstvích. Našich tajemstvích. Tihle čtyři ho sami slyšeli.“ Pohodil Georg rukou směrem ke svým společníkům.

„Chrání Bill smečku?“ Pokračoval a Andy ho jen mlčky poslouchal. V hlavě mu šrotovalo.

„Kdo je to?“ Zeptal se svého syna a lehce pohodil hlavou.

„Jen maso. Německá značka.“ Rozhodil Georg rukama v gestu, že nemá ani pořádně cenu hledat v tom dotyčném nějaké kvality.

„A on mu vypráví o Lugaru, Andreasi.“ Dodal zvláštní důraz na vážnost svých slov. „Pro něj zákony neplatí.“ Syknul a ukončil tak svůj přednes Billových prohřešků vůči smečce.  

„A on k němu něco cítí?“ Položil Andy další zásadní otázku. Georg jen zamlaskal a podíval se po svých kamarádech. Stáli kousek od nich, opírajíc se o betonové pilíře, a jeden po druhém jen přikývli, když na ně stočil svůj zrak i Andy. Chvíli bylo ticho, jak Andy přemýšlel. S hlubokým vzdychnutím se odstrčil od řídítek a podíval se na svého syna.

„Tak to teď za mě vyřídíš.“ Georg se jen ušklíbl.

„Já?“ Ujistil se o pravdivosti blonďákových slov. Odpovědí mu bylo přikývnutí a důrazné „Ano.“

„Určitě víš, co máš dělat.“ Propaloval Andy Georga pohledem, a ten jen nejistě kroutil pusou. V jeho kumpánech lehce trhlo. Přeci jen… znali Georga jako nikdo.

„Podplať ho nebo mu rovnou pohroz.“ Pokračoval Andy, jako by mu diktoval nákup na druhý den, a nastartoval svůj stroj. „Nesmí ve městě zůstat ani noc. Když zůstane… zemře.“ Ukončil svoje rozkazy a odjel. Georg se jen spokojeně zašklebil. Přesně tohle chtěl slyšet.

Bill mezitím ležel v posteli mezi rozházenými peřinami. Neměl náladu na nic. Už několik dní. Připadal si prázdný. Vzpomínal na celou svoji minulost a pohled zavrtával do měkké vazby Tomovy knihy. Naštvaně ji odhodil za sebe na zem. Nemohl se s Tomem vídat. Věděl to. Ale tak moc chtěl. Tom to nechápal a snažil se ho najít, ale Bill nebyl v čokoládovně už několik dní. Jeho snahy byly marné. O to překvapenější byl, když se po dalším neúspěšném dni vrátil k sobě domů, a na stole našel bílou růži a zalepený dopis. Vzal ho do rukou a rozhlížel se po svém bytě, zda tam někoho neuvidí.

Nezlob se. Tolik ti toho musím říct a času je málo. Přijď  dnes v šest do kaple Silvestrů na sever od města. Bill

Četl jednotlivé řádky a na tváři se mu kouzlil stále větší a větší úsměv. S úlevou dopis opět složil, rozhodnutý neváhat a Billa znovu vidět.  

V šest hodin už kráčel parkem, spíše menším lesem, a blížil se ke kapli. Nevypadalo to na místo, kam by denně chodily stovky lidí. A po vstoupení do kaple mu začínalo být i jasné proč. Do nosu ho udeřil zatuchlý zápach, a on se jen zmateně rozhlížel po stěnách a sloupech. Byly zdobené lebkami a kostmi. Ze stropu visel široký kostěný lustr určený pro svíce. Trochu nechápal, proč Bill vybral zrovna tak depresivní místo. Procházel mezi lavicemi, stále se rozhlížejíc a vyčkávajíc Billa, až k oltáři, který byl celý pokrytý kostmi. Trochu nepříjemné uvědomit si, že se jedná o lidské pozůstatky.

„Místo posledního odpočinku.“ Ozvalo se mu za zády. Otočil se a setkal se tak s Georgem, který se tvářil, jako by tohle místo byl jeho soukromý obývací pokoj.

„Kaple postavená ve 13. století…“ začal se svou přednáškou historie a pomalu se blížil k Tomovi, „…údajně na půdě přivezené ze svaté země. Tolik lidí se tu chtělo nechat pohřbít, že se hřbitov přeplnil a tak improvizovali.“ Usmál se a rozhlížel se kolem sebe. Tom nejistě převalil jazyk v ústech a zabořil ruce do kapes.

„Kde je Bill?“ Položil zásadní otázku a Georg se k němu vrátil pohledem. Už zase měl navrch a zase si to užíval.

„Jako by nám říkali… jen pojď, není to tak zlé.“ Navázal dál na svůj výklad. Tom se zatvářil lhostejně.

„Ptám se, kde je Bill?“ Zopakoval otázku. Nehodlal se nechat odbýt zrovna Georgem.

„S tebou ne.“ Zpražil ho Georg chladným pohledem.  

„Bill… je jak raněné zvířátko, víš.“ Udělal ještě několik kroků k Tomovi a dlaněmi se opřel o lavice. Zatarasil tak jedinou únikovou cestu z kaple. „Zlomili mu srdce už nesčetněkrát.“

„Ááá, tak ty ho ochraňuješ.“ Neodpustil si Tom poznámku. Georg jen ledabyle pokrčil rameny.

„Jen před ním samotným. Tak… co tvůj vlak?“ Dodal po chvíli ticha, jako by si právě vzpomněl, že nedokončili veledůležitý rozhovor.

„A když neodjedu?“ Dovolil si Tom námitku.

„Odjede to, co z tebe zbyde.“ Odvětil jednoduše Georg. Tohle byla naprosto jednoduchá matematika výčtu možností na jeho vkus. „Pokud se teda nechceš nechat pohřbít tady. Jako jeden z těch fešáků.“ Zasmál se a znovu se významně rozhlédl. Tom byl nejistý, nevěděl nic o tom, co je Billova rodina zač. Ale nehodlal se nechat zastrašit.  

„Proč jsem taková  hrozba?“ Zakroutil Tom mírně hlavou. Georg jen pokrčil rameny.

„Je to křehký chlapec.“ 

„Ne… myslím proč jsem taková hrozba pro tebe?“ Upřesnil Tom. Georg se jen pohrdavě zasmál.

„Ne ne ne, příteli… ty nejsi hrozba. Tohle je hrozba.“ Odpíchl se od lavic a strčil Toma do hrudi tak, že o pořádný kus zavrávoral.

„Odjedeš z Rumunska příštím vlakem…“ Začal Georg svůj výčet nyní již opravdu přísným tónem. „…Nebudeš mu psát, mluvit s ním, ani za ním nikdy nepřijedeš. Protože jestli jenom hlesneš jeho jméno…“ Prskal Georg a došel až k Tomovi s výhružně vztyčeným ukazováčkem.  

Tom tohle nehodlal poslouchat. Nehodlal se nechat zastrašovat. Trhnul hlavou a čelem zasáhl Georga do nosu. Ten zavrávoral a chtěl mu uštědřit pořádnou ránu, ale Tom byl rychlejší. Rána Tomova kolena ho zasáhla do břicha a Tom ho odstrčil na oltář. Georg si narazil bok a zuřivě dýchal. Dlouhé vlasy mu spadaly přes obličej, že nebylo možné vidět jeho výraz.

„Chtěl jsi něco dodat?“ Ušklíbnul se Tom spokojený se svým výkonem. Úsměv mu ale náhle zmrznul, když se k němu Georg otočil a on mohl vidět tvář. Oči zakalené a rozhodně ne lidské. Jedno se pyšnilo bílou a druhé černou barvou.

„Podívej se… co jsi způsobil.“ Syčel Georg a Tom měl v tu ránu problém se řádně nadechnout. Couval od Georga neschopen odtrhnout zrak.

„Ty stupidní maso…  Chtěl jsem tě zachránit. Varovat tě.“ Zvyšoval svůj hlas a Tom couval stále rychleji a rychleji. Vystrašený tím, co se tu děje.

„Ale teď… teď jsi můj.“ Syknul Georg škodolibě a rozběl se za Tomem, který si právě uvědomil, že bojuje o svůj holý život. Georg byl rychlý a bohužel pro Toma i obratný. Přeskakoval dřevěné lavice po několika najednou, až se mu podařilo po Tomovi skočit a srazit ho k zemi. Tiskl se mu k zádům a svíral jeho dredy. Nakláněl mu hlavu do strany.  

„Požehnej tuto potravu, neboť ti sloužím.“ Zamumlal směrem ke stropu a zakousl se do Tomova krku. Tom zaúpěl, ale podařilo se mu Georga ze sebe shodit a kopnutím ho od sebe dostat na, pokud možno, bezpečnou vzdálenost. Myslel teď opravdu jen na jedno. Dostat se ven. Proti Georgově zvířecí síle ale měl stále menší a menší šanci. Rozhlížel se zmateně kolem, ve snaze najít jakýkoliv únikový východ od jeho blízkosti. Vyběhl do hořejšího patra na balkon. Zděšeně se ale opět zastavil, když na něj vběhnul. Georg seděl přikrčený na zábradlí balkonu. Z roztrženého rtu mu tekla krev a vypadal tak ještě děsivěji.

„Sednu na vlak a přísahám, že odjedu… odjedu tím vlakem.“ Koktal Tom. Nikdy v životě se tolik nebál. Georg to poslouchal s potěšením, ale neměl tohle v úmyslu. Už ne. A kdo ví, zda vůbec někdy.

„Já jsem ten vlak.“ Ušklíbnul se, odrazil se od zábradlí a vyskočil do vzduchu. Kolem jeho těla se rozlilo světlo a on Tomovo tělo srazil k zemi. Ne jako člověk, ale jako vlk. I Tom sám se divil, že ho dokázal odstrčit stranou a co nejrychleji se snažil odcouvat.  

Georgovy zuby se zmocnily jeho kalhot a nehodlaly pustit. Georg trhal hlavou, ve snaze dostat se až na samotnou kůži. Tom těkal očima kolem a unikaly mu ustrašené výdechy. Popadl první kost, na kterou dosáhl, a silně s ní Georga mlátil přes čumák. Georg na moment opravdu povolil, ale vzápětí na to se zakousl do rukávu Tomovy bundy. Tom se z ní vysoukal a zalezl do dřevěné zpovědnice. Zavřel se v ní a zády se tiskl na zadní stěnu. Slyšel údery vlastního srdce a snažil se vymyslet, jak se odsud dostat živý. Měl ale stále větší pocit, že to se mu nepodaří. Georg chvíli čenichal kolem zpovědnice a hledal skulinku. Vyskočil na přední dveře a zuby vylamoval jednotlivé dřevěné příčky tvořící cosi jako mřížové okýnko.  

Tom byl bezbranný. Čím víc Georg odlamoval dřevo, tím víc zároveň lezl dovnitř. A Tom neměl kam utéct. Georgovy zuby byly už jen pár milimetrů od jeho hrdla. Naposledy cvaknul zuby a strhl z Toma kus trika a přívěšek, který měl zavěšený na krku. Stříbrná hvězdice. Hrot přívěšku se Georgovi zabodl do patra. Vyskočil ze zpovědnice a třásl hlavou, aby se stříbrného předmětu zbavil. Přívěšek mu vyletěl z tlamy, ale Georg stále prskal a packou se snažil ošetřit si čumák. Tom se odvážil vylézt ven. Díval se na vlka před sebou, kterému se kouřilo z tlamy a ze země zvedl svůj, nyní již zakrvácený přívěšek. Využil chvíle, kdy Georg ztratil svoje původní zapálení a rozběhl se proti němu. Popadl ho ve chvíli, kdy chtěl Georg zaútočit na jeho krk a i s ním přepadl přes zábradlí. Stříbrný šperk mu zabodl do krku.