autor: LadyKay
„Tak můžeš, nedočkavče.“ Nakouknu do ložnice a ustoupím z cesty Billovi, který měl až doteď přísný zákaz opustit místnost dřív, než ho sám zavolám. Lamentuje, že je dost, že jsem pro něj přišel, že se málem unudil k smrti, ale najednou zmlkne. Chvilku je ticho, až po pár vteřinách se ozve jeho užaslé: „Tome, to ty?“
„A kdo jiný?“ Dřepnu si k němu a široce se usměji. Jeho oči zářící štěstím jsou zase takovou malou připomínkou dětství a malého Billa stojícího před vánočním stromečkem. Zatímco já jsem se okamžitě vrhnul na dárky a nic jiného mě nezajímalo, bráška dlouhé minuty jen stál a obdivoval se všem těm ozdůbkám a světýlkům. Dárky jako by pod ním snad ani nebyly.
„Ale já nemám…“
„Já vím, že ne. To pro tebe nemůžu něco udělat jen tak? Z…“
„Lásky?“ Předběhne mě a pohladí mě po paži. Přikývnu, přesně tohle jsem chtěl říct, ovšem Bill byl rychlejší.
„Co je támhle!“ Ukazuje prstem na věc přikrytou kusem látky, která ho zřejmě zaujala nejvíce.
„Až později.“
„Proč ne hned?“ Otočí se na mě s našpulenými rty a mám co dělat, abych se udržel a nevypuknul smíchy. Opět zamilovaného Billa střídá ten prcek, kterým byl, a kterého v něm dodnes vidím. Nahlas to neříkám, protože se za to na mě zlobí.
„Protože. Po večeři.“ Je těžké odolávat jeho přemlouvání, hlavně, když se u toho tak sladce, řekl bych, až vzteká. Nejraději bych tu látku strhl a bez prodlení se mu pochlubil s překvapením, které jsem si pro něj nachystal.
„Chutnalo ti…“
„Už mi to ukážeš?“ Bill mě ani nenechá doříct otázku, prostřednictvím které jsem se chtěl dozvědět, zda mu můj kuchařský výtvor chutnal. Pokusil jsem se navodit romantickou atmosféru, což pro absolutně neromantického tvora není vůbec nic jednoduchého. Nakonec jsem si řekl, že svíčkami, tichou hudbou a tlumeným světlem nic nezkazím. Nic lepšího mě nenapadlo. Pro nikoho jsem to ještě nedělal, žádnou holku jsem na večeři nezval. Tohle byla premiéra.
„Bylo to výborný,“ uzná, když neodpovídám a jen mlčky sedím. Místo odpovědi smočím rty v rubínově rudé tekutině a upřeně sleduji, jak nepřestává hypnotizovat věc za mnou. „Ale už mě nenapínej.“
„Dobře.“ Pomalu vstanu a přesunu se k překvapení, které je skoro stejně vysoké jako já sám. „Můžu?“
Bill přikývne a napjatě mě sleduje, jak uchopuji látku. Očima mě vybízí, abych ji už sundal a odkryl mu tak, co se pod ní skrývá. Doufajíc, že se mu můj dárek bude líbit, se na něj naposledy podívám a látku stáhnu. Okamžitě pohledem zabloudím jeho směrem, a když spatřím, jak vyjeveně kouká a dlaní si překrývá pusu, snažím se určit, jestli jsem se mu trefil do vkusu nebo naopak.
„Líbí?“ Zeptám se, když už to nevydržím.
„Děláš si srandu?“ Otočí se na mě a nakrčí čelo. To se mi moc nelíbí, asi jsem nevybral správně, a přitom mi… „Je úžasný!“ Vykřikne nadšeně a natáhne ke mně ruku, čímž mě vyzývá, abych si k němu přišel pro svoji odměnu. Odlepím se z místa a několika kroky se ocitnu u něj, kleknu si a nechám se od něj pohladit po tváři. Jeho dlaň je tak hebká. Zbožňuji chvíle, kdy mě jeho ruce hladí, sálá z nich teplo a láska. Bill mě uchopí za bradu a jemně mě políbí na rty. Když svá ústa mírně pootevře, zabořím dlaň do jeho uhlově černých vlasů, přitisknu se ještě blíže k němu a vpluji jazykem dovnitř. Mírně se do polibku usměje, jeho ruce spočinou na mé šíji, po níž mě hladí, a způsobují mi tak příjemné mrazení. Moje druhá dlaň, která doteď spočívala na jeho stehně, se ocitne na jeho tváři a konečky prstů hladí sametovou pleť. Neubráním se pocitu, že tenhle polibek je něčím jiný, zvláštní. Vůbec poprvé cítím tohle. Neslyším vyčítavý hlas, moje špatné svědomí mlčí. Ba právě naopak, jako by mi něco uvnitř mě naznačovalo, že takhle to mělo a má být. Tak a ne jinak.
„Nechceš ho vyzkoušet?“ Nabídnu mu, když se ač nerad vzdám jeho rtů.
„Teď hned?“ Billovo obočí zmizí pod černými vlasy, které se ve světle svící nádherně lesknou.
„No, jistě. Budu ti sedět modelem.“ Usměji se a vstanu.
„Ty? Nevydržíš být v klidu a nehýbat se.“ Ušklíbne se. Vím moc dobře, že to bude opravdová pruda jen sedět na zadku a nehnout se, ale nemám na vybranou. Potřebuji z Billa do tří dnů vymámit dva obrázky. První by se měl co nevidět začít rodit pod jeho rukama a druhý bude muset namalovat ve zbývajících dvou dnech. Na rozdíl od něj totiž nehodlám zůstat nečinný a nechce-li on, vezmu jeho budoucnost do vlastních rukou. Podařilo se mi najít jednu soukromou školu, do níž jsem i zavolal, abych zjistil, jaké jsou podmínky přijetí. Nejprve si prý chtějí ověřit jeho talent, což udělám za něj a odnesu tam jeho díla. Základní požadavky jsou zátiší s ovocem nakreslené libovolnou technikou, které mezi jeho výtvory je, dále akt uhlem a krajina vytvořená s použitím barev. Jen by mě zajímalo, jak mu vysvětlím, proč chci, aby maloval luka a háje a právě štětcem. Bill totiž mnohem raději kreslí tužkou nebo uhlem. Musím něco vymyslet… Pak budu muset nějak brášku přesvědčit, aby se dostavil k pohovoru, kde se budou snažit zjistit, jak velký zájem by o studium měl. Snad se mi povede tu touhu v něm probudit.
„No dobře.“ Popojede ke stojanu, který jsem mu dneska koupil. Doma má už dva. Jeden úplně obyčejný a druhý stolní. Tenhle je kombinací obou. Je polohovatelný a Bill u něj může tedy sedět. Je z masivu, má odkládací plochu a dokonce šuplík, do nějž si může uložit všechny ty serepetičky. Sice se mi při pohledu na jeho cenu udělalo malinko zle, ale bylo to pro něj. Nic mi nepřijde moc drahý. K tomu mi dneska volal Mathy, že má pro mě dva tipy na práci, a že si tam mám zavolat a domluvit schůzku. Kdyby mi to vyšlo, nic jiného bych ke štěstí nepotřeboval. Mohl bych nás oba zabezpečit a třeba časem sehnat lepší byt s bezbariérovým přístupem, který by byl pro něj lepší.
„Kam jdeš? Vždyť jsi říkal, že mi budeš sedět…“
„Hned jsem zpátky. Zatím si vyber uhel, koupil jsem jich víc. Nevím, který je nejlepší. Výkres přinesu.“ Zavřu za sebou dveře, aby neměl možnost na další otázky. Několik vteřin se dívám kolem sebe, pak si přetáhnu triko přes hlavu. Rozepnu pásek, zbavím se kalhot a nakonec i trenek. Abych zmírnil Billův prvotní šok, omotám si kolem pasu látku, popadnu čistý výkres a s nadechnutím stisknu kliku.
BILL
„Tome?“ Zavolám na něj a prohlížím si uhly. Nakonec si vyberu ten nejtenčí, bude se mi s ním kreslit nejlépe. Nepřestává mě překvapovat. Nejprve večeře, teď dárek. Tenhle stojan jsem chtěl už dávno, ale nesměl bych utrácet za další věci, abych si ho mohl koupit. Není to zrovna levná záležitost. Je mi víc než jasné, že kdybych si na něj ukázal, mamka by mi ho koupila, ale nechtěl jsem zneužívat její dobrosrdečnosti. Překvapil mě o to víc, protože znám Tomův přístup k umění, podle něj je každý malíř patlal. Mě tady poslední dobou chválí, ale asi jen to jen proto, že mě miluje. Kdybych pro něj byl někdo cizí, byla by jeho kritika pěkně ostrá. Jako pozornost, jíž mi chce udělat radost, bych čekal cokoli, ale ne tohle.
„Jsem tady.“ Prudce se otočím a zůstanu na něj zírat s pusou dokořán. Panebože! Můj pohled automaticky sklouzne do míst, která se skrývají pod tenkou látkou, a cítím, že se začínám červenat.
„Tome, co to…“
„Chci, abys mě namaloval takhle.“ Vysvětlí mi, dojde ke mně a připevní papír na stojan.
„Jako takhle?“ Ukážu prstem na jeho postavu. Tomovo zavrtění hlavou zapříčiní zmatek v mojí hlavě. Tak proč to má na sobě, když nechce, abych to takhle namaloval. Sleduji, jak zamíří ke kytaře ve stojanu a chaos v mysli se ještě znásobí. On teď chce hrát? Tom ale kytaru mine. Vezme stoličku a donese si ji před stojan. Co udělá potom, mi vyrazí dech. Látka sklouzne z jeho těla a tiše dopadne na zem. Viděl jsem jej sice už dávno, jak se říká, jak jej Pánbůh stvořil, přesto se znovu obdivuji jeho nádhernému tělu. Každý záhyb je dokonalý, jeho tělo ve mně znovu probouzí touhu, abych se jej dotýkal a laskal jeho kůži svými ústy. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než je on.
„Bille, jak si…“ Probere mě jeho hlas. Tom stojí u stoličky, ukazuje na ni a čeká, až mu vysvětlím, jak si má sednout. Zatřepu hlavou a přiškrceným hlasem se pokusím navést, jak by měl správně sedět. Nejsem si jist, jestli vůbec dokážu kreslit. Třese se mi totiž nejen hlas, ale i ruce.
„Levou nohu si přitáhni… Jo, takhle… Ne, ne, ne, tu druhou nech dole. Dobře a teď si hlavu opři o koleno a zavři oči.“ Když je konečně usazený podle mých představ, poodjedu ke stojanu, vezmu uhel a nadechnu se. Atmosféra je silně erotická, alespoň mě to tak připadá. Papír a nahého Toma ozařuje pouze světlo lampičky, kterou jsem rozsvítil, když jsem zkoumal uhly, jež mi bratr obstaral.
„Uvolni svaly v obličeji.“ Pokárám ho, když jsem konečně schopný pohlédnout na něj jako na živý model a ne na objekt touhy.
„Dobrý?“ Zašeptá a vyšle mým směrem pohled, kterým se snaží ujistit, zda je to už lepší. Přikývnu, zhluboka se nadechnu a udělám první tah na papír.
TOM
Zvednu látku a znovu si ji ovinu kolem těla. Pomalu dojdu k Billovi, který si kriticky prohlíží svůj výtvor. Posadím se vedle něho na zem a natáhnu ruku k papíru, abych se i já mohl pokochat, jak mou podobu ztvárnil.
„Jsem sexy, co?“ Zažertuji, když si moje oči prohlíží, jak věrně mě zachytil.
„Jsi.“ Šeptnou Billovy rty a jeho dlaň mě pohladí po zádech. Vzhlédnu k němu a střetnu se s ním pohledem. Jeho ústa jsou mírně pootevřená a volají po tom, abych je znovu políbil. Odložím kresbu na stůl a vrátím se k němu. Rukama jej pohladím po bocích a nahnu se pro polibek. Tento zážitek byl pro mě neuvěřitelně vzrušující, byl nabit erotikou, což nezůstalo bez následků. Chtíč po jeho polibcích, dotecích vzrostl a momentálně netoužím po ničem tolik jako po mazlení se s ním. Tohle jsem nikdy nezažil, podobně jsem se ještě s nikým necítil. S Billem je všechno nové, spoustu věcí s ním prožívám poprvé.
„Jsi nádherný.“ Zašeptám a víc se k němu přitisknu. Mé ruce začnou okamžitě prozkoumávat zákoutí jeho těla. Ústy se mazlím s porcelánově bílou kůží, zatímco dlaně kloužou po jeho bocích, bříšku, a když se zastavím na vnitřní straně jeho stehen, slabě mu zavzdychám do ucha. Pomalu se vracím k opasku, jenže Bill udělá přesně to, co jsem očekával, čeho jsem se bál a co jsem nechtěl. Chytí mě za zápěstí, a když se naše oči střetnou, spatřím v těch jeho paniku. Zase. Dík tomu mám v hlavě solidní bordel. Kolikrát jen mě Bill sám vydráždil a kolikrát mě zastavil, jakmile jsem se pokusil dotknout se jej v rozkroku? Už jsem to přestal počítat. Bylo to mnohokrát.
„Nechceš si o něčem promluvit?“ odtáhnu se od něj. Bill mě překvapí, protože přikývne a ve tváři se mu objeví ruměnec. Hm, moc jsem si nepomohl. Asi čeká, že začnu mluvit já a on se časem přidá.
„Tobě vadí, že se tě chci dotýkat…“ pohledem sklouznu ke svému klínu, aby pochopil, co mám na mysli. Kdybych to řekl na plnou hubu, určitě by ještě víc zčervenal. Jo, fantazie je věc jedna, realita druhá.
„Máš strach, že bych ti ublížil? Ale toho se bát nemu…“
„Toho ne. Já se bojím, že to…“
„Že to co?“
„Že to prostě nepůjde.“ Poslední slovo zašeptá, ale dostatečně hlasitě, abych to slyšel. Tak o tohle jde. Přiznám se, že mě tohle taky nejednou napadlo. Dokonce mě moje, dalo by se to nazvat, zvědavost přinutila i pročíst si pár článků na netu. Moc jsem se stejně nedozvěděl. Akorát mi ty odborné pindy zamotaly hlavu. Prý záleží na tom, do kterého obratle je tělo ochrnuto. Nejsem doktor a podle mě ani Bill sám to neví.
„Ehm, já bych… Ty jsi to sám nezkou… víš co.“ Jeho nechápavý výraz mě usvědčí v tom, že mu nedochází, nač narážím. Panebože, za chvilku budu rudý i já. Dávat mu takové otázky mi přece jen přijde trochu… uchylný? Ne, to není to správný slovo. Spíš je to takové moc choulostivé. Nikdy jsme se na tohle téma nebavili. V pubertě jsem tohle probíral s kámoši, Billovi jsem se jen pochlubil, s kterou jsem byl, ale na jeho intimní život jsem se nezeptal ani jednou. Čím jsem mu chtěl spíš dokázat, jaký borec jsem. Jeho život jsem považoval za nezajímavý, protože si nepamatuju, že by se Bill kdy s nějakou dostal dál než k držení za ruce.
„Chtěl jsem se zeptat, jestli sis ho sám…“ No, takhle se ho zeptat nemůžu. Ježiš, jak se to řekne nějak slušněji? „Už jsi se sám uspokojoval? Po té autonehodě myslím…“ Kývne a donutí mě tím k dalšímu, mnohem ujetějšímu dotazu. Proč o tom nemůže prostě začít mluvit sám a nutí mě k tomuto výslechu.
„A co?“
„Nešlo to. Teda poprvé. Pak jsem si zkoušel představovat,“ skousne si ret a na chvilku se odmlčí. „Zkoušel jsem si představovat, že se mě dotýkáš ty, a to šlo.“
„V čem je tedy problém?“ Je mi hloupé se na tohle ptát, ale nějak to nechápu. Nešlo to, pak si představil, že mu ho honím já a šlo to. Teď by si to nemusel představovat, protože by to byla pravda.
„Co když se nevzruším? Bude to trapný.“ Spíš si myslím, že má Bill obavu, aby mě náhodou nenapadlo, že ho nepřitahuji já. Ale takhle bych to přece nebral a nijak by mě to neodradilo. Vím, že v něm dovedu probudit vášeň a touhu.
„Nebude.“
„Nepůjde to.“ Vede si dál svou a zadívá se na ruce ve svém klíně. Moje ruce ho pohladí po pažích a opět se k němu přiblížím. Políbím ho na ucho a zašeptám: „Tak mi dovol přesvědčit tě o opaku.“
autor: LadyKay
betaread: Janule
Já bych zabíjela. Proč to vždy useknete v tom nejlepším k sakru? 😀
Jé, to je tak kráásnýýý! xD Strašně romantický. Jsem ráda, že si to Tom konečně ujasnil 🙂
Nádherné, Tom je úžasný…miluju sledovat jeho proměnu od prvního dílu až k dnešku, jak si postupně k sobě Billa pouští blíž a blíž, je to nádherný rozbor osobnosti, nádherně napsaná postava, ty prostě umíš =)♥♥♥
[1]:
[2]:
[3]:
Já s váma můžu jenom souhlasit 🙂
A snad všechno bude v pořádku a všichni budou šťastný až do smrti a tak dále a tak dále 🙂
Krásný díl! Jsem ráda že se Tom rozhoupal! Bille dovol mu to… podívej kde už sme…. musíte si intimně užít! Jo xD
Zlato, já tě zmlátím xD ale nemyslím to blbě. Ooh, já tenhle díl nedávám. Snad je nejhezčí z těch všech. Tom si už nic nevyčítá, udělal jim večeři, koupil Billovi dárek… bylo to tak romantický. A jak řekli, nabitý erotikou. Prostě… krásný. Mě se to hrozně líbilo. Jak se červenali xD je dobře, že Bill řekl, čeho se bojí. Konečně o tom spolu mluvili. Ale Toman mě rozsekal. "Nešlo to, pak si představil, že mu ho honím já a šlo to." tohle bylo vtipný xD Tak jsem zvědavá na další dílek, to bude určitě nádherný 🙂