Pain of Love 2.

autor: xoxo_lady

Moc děkuju všem, kteří si přečetli 1. díl. Vaše komentáře mě  vážně moc potěšily. 😉

Místností, ve které  seděli čtyři členové kapely Tokio Hotel na pohodlné  hotelové pohovce, zaboření hluboko do měkkého materiálu, panoval neobvyklý klid. Starší z bratrů Kaulitzů ani nedutal, aby na sebe náhodou neupozornil svého bratra, jenž si s nadšením prohlížel své nově upravené nehty. Jejich na veřejnosti nepříliš aktivní kolegové, se nyní zdáli ještě více neaktivní. Ani jeden z nich neměl ani potuchy, proč se mezi nimi rozhostila taková atmosféra, avšak ani jeden z nich neměl odvahu zvednout zrak od na pohled jemného koberce a nenápadně pohledem prozkoumat ty druhé.

Dveře se náhle rozletěly. Jako jeden muž všichni naráz pozvedli hlavu a zírali na jejich manažera – Davida Josta. Postával před nimi značně netrpělivě, rukou si prohrábl vlasy jako vždy, kdy byl nervózní. Ničivé ticho prolomil jeho vyrovnaný tón, ale všichni už věděli, že je to jen přetvářka a on je uvnitř stejně nervózní jako oni.

„Za pár minut pro vás přijede limuzína. Doveze vás na letiště a tam vás už  bude čekat soukromé letadlo. Gustav s Georgem tady zůstanou se mnou, musíme spolu ještě projednat nějaké záležitosti,“ informoval své čtyři posluchače. Nevyhnul se Billovu podezíravému pohledu ani Tomovu tvrdému výrazu, za nímž schovával své pravdivé pocity.

„Jaké záležitosti? Moc se mi to nezdá, abych byl upřímný. Vždycky jsme letěli všichni společně, tak proč to komplikovat teď?“ Frontman kapely krčil přemýšlivě čelo. Snažil se prokouknout jakýkoliv manažerův pohled, ale nenašel v něm nic nezvyklého. Ale přesto si byl jistý tím, že na tomhle bylo něco divného.

„Prostě potřebuju s klukama něco projednat. Věř, že kdyby to nebylo opravdu nutné, plány bych neměnil,“ ujišťoval Billa klidným a vytrvalým hlasem.

„Dobře, ale stejně  se mi to nezdá,“ souhlasil nakonec mladší z bratrů. I když  nerad, nechtěl se s Davidem zbytečně hádat a stejně by to nebylo nic platné. Akorát by byli všichni ještě neklidnější než doteď. Jejich manažer byl tak spolehlivý ve své práci, že se nenechal zviklat ani Billovou tvrdohlavostí.

O několik minut později už dvojčata seděla v luxusní černé limuzíně. Každý seděl u jiného okna, oba hluboce zamyšleni. Bill opět přemýšlel nad změnou jejich dávného plánu. Myšlenky jeho bratra Toma se zase odvracely zcela jiným směrem. Směr jejich společné budoucnosti byl určený, teď jen zbývalo tvářit se chlapácky.

Bill se celý pro něj zdlouhavý let snažil usnout, ovšem bratrovo nervózní podupávání nohou o zem ho rušilo natolik, že se neudržel a seřval ho tak, že už o něj jeho spolucestující celý let nezavadil ani pohledem.

Bill si v duchu opět nadával za tak hnusné chování ke svému dvojčeti. Tohle byl přece jeho osud, tohle si on vybral. Už by si měl začít zvykat, že Tomovi za den řekne jen to, co je opravdu nutné. Už si nemají co říct. Tak těžké k pochopení a tak lehké k provedení.

Tomův obličej dostal rázem klidnější výraz, když spatřil bratrův usínající obličej. Věděl, že první dny budou těžké. Ale pro bratra by byl schopen podstoupit vše. Prošel by kvůli němu ohněm, nechal by se vhodit do ledového oceánu nebo rozkousat lvy. Jen aby byl Bill v pořádku. A věřte, že tahle zkouška byla pro něj daleko horší, než se nechat vhodit mezi divokou zvěř.

Uplynulo několik dlouhých hodin, když jejich letadlo začalo pomalu klesat. Přistání proběhlo bez problémů, dokonce ani nevzbudilo Billa. To bylo to hlavní.

Tom tiše poděkoval pilotovi a s jeho pomocí dopadly všechny kufry do hebkého písku. Tom zvedl Billovo křehké tělo jemně do své náruče a opatrně ho donesl do jejich nynějšího domu – jestli se tomu tak tedy dalo říkat. Nechal tu křehkou panenku ležet v jeho nové posteli a odešel zpátky na pláž.

Vzbudily jej ostré paprsky slunce, které se nedočkavě vpalovaly do jeho zavřených očí a čekaly, kdy je konečně otevře. Zpovzdálí jeho uši zaznamenaly jakési šumění, ale nevěnoval mu pozornost. Dál lenivě ležel na zádech a odmítal otevřít oči. Donutily ho až podivné křičivé zvuky. Přikrčil čelo, jak přemýšlel nad jejich majitelem, avšak oči stále bloudily ve tmě pod stisknutými víčky. A pak mu to došlo. Opravdu právě slyšel křičet racky?

Vyděšeně otevřel oči. Rázem stál zcela čilý na nohou. Zprvu jeho oči oslepovala jen pronikavá záře, postupem času si na ni ale přivykl a mohl se rozhlédnout kolem sebe. Vůbec to tam nevypadalo jako v hotelovém pokoji. Zdi byly už na pohled křehké, snadno zbořitelné. Zem nezdobil žádný drahý koberec, v němž by se jeho bosé nohy mazlivě zabořily. Postel, na které se vzbudil, nevypadala nijak pohodlně. Dokonce nenašel ani žádné dveře, jen jakýsi průchod do nevelké haly. Nebylo v ní moc věcí, jen pár polic.

S narůstajícím zděšením a s pohledem plným nechápavosti prozkoumával okolí. Naprosto nechápal, kde to mohl být. Že by na něj takhle zapůsobilo těch pár sklenic z včerejší noci? Ale kdepak, přeci ještě než usnul seděl s Tomem v letadle. Strávili v Americe několik týdnů, a teď měli být přece v Německu. Doma.

Tak co se to stalo? Kde to je?

S odhodláním zjistit, co se stalo, vyběhl ven z jediných dveří, jež našel. A to, co spatřil, jej ohromilo natolik, že se jeho štíhlé nohy podlomily, ztratily kontrolu nad zbytkem těla a on se zabořil koleny do něčeho příjemně jemného a měkkého. Přesněji řečeno, do horkého plážového písku. Pohled upřel na výhled před sebou. Klečel na jakési pláži, zdála se být opuštěná. Všude kolem něj byl jen písek a pak moře. Široké moře, za něž nemohl dohlédnout. Neviděl nic, jen divoce dovádějící vlny. O pár metrů dál stálo několik vysokých palem, ale to bylo vše.

Probral se z jakéhosi tranzu, kdy doslova nepobíral skutečnost, kde je. Stiskl dlaně v pěst tak prudce, až z nich vytryskl proud písku. Nechápal, kde se tady vzal. Nechápal, proč tady je. Nechápal vůbec celou tuhle situaci.

„Oh, už ses probral,“ ozval se těsně za ním známý hlas. Pomalu se po něm otočil, jako by se bál, že za sebou neuvidí nic, jen další písek nebo další moře.

„Kde to jsme?“ vydechl stále ohromen. Bál se odpovědi, nějak tušil, že to nebude nic, co by chtěl, na druhou stranu ale toužil vědět, co tohle znamenalo.

Tom se rozpačitě pousmál, ale neodpověděl. Přitom se v jeho obličeji neobjevila ani kapka překvapení. Čekal to, připravoval se na tuhle situaci, pořád dokola si v duchu opakoval, co svému zděšenému bratrovi řekne, jak mu tohle vysvětlí. Plánoval to tak dlouho a teď, kdy to nastalo, se jeho rty nedokázaly pohnout.

„Kde-to-jsme?!“ Bill své emoce neudržel na uzdě a naštvaně vykřikl. Měl chuť z bratra odpověď vytřást. Ztěžka se postavil a podíval se zpříma do jeho nic neříkající tváře.

„Na ostrově,“ tato odpověď nebyla ani zdaleka dostatečná. Přinesla ještě více otázek a stále na ně nedostával odpověď. Bill se naklonil blíž a čekal, až uslyší něco víc. Ale Tom stále mlčel.

„Dobře, tak co tady teda děláme?“ zeptal se pomalu, když si uvědomil, že se Tom sám nevyjádří. Naklonil se ještě blíž, takže se nosem skoro dotýkal toho Tomova. Jeho oči nabraly nádech tmavé čokolády plné hořkosti, zřetelně se v nich odrážela zloba, kterou právě cítil.

„Budeme tady teď  pár týdnů bydlet,“ naprosto jej odrovnala prostota, s jakou se Tom odvážil odpovědět. Hodiny si připravoval, co v tuhle chvíli řekne, ale teď měl pocit, že všechna ta příprava byla k ničemu. Neřekl ani zdaleka tolik, kolik chtěl.

„Cože? Jak bydlet? Zbláznil ses?!“ Billovy oči nyní nabraly neproniknutelnou černotu. Kdyby to bylo možné, jeho vražedné oči by vystřelily neviditelné paprsky vražedných blesků.

„Ne, nezbláznil jsem se. Jen ti chci pomoct,“ zavrtěl hlavou chlapec na pochybách a dál se tvářil jako by se nic nedělo. A to Billovu zlobu rozčílilo ještě více.

„Pomoct? Ale já  nepotřebuju žádnou pomoc!“ nechápavě vrtěl hlavou. Ani v nejmenším nepochopil, o co se tady jeho bratr snažil. A popravdě  to pochopit ani nechtěl. Jediné, co v tu chvíli chtěl, bylo probudit se z tohohle šeredného snu, otevřít oči a zjistit, že leží v pohodlné posteli, přikryt několika vrstvami dek.

„Ano, ty potřebuješ  pomoc, Bille! Jsem tvůj bratr, tvé dvojče, copak si myslíš, že nevidím, jak trpíš? A místo, abys za mnou přišel a se vším se mi svěřil, tak to zapíjíš. Pro tvou informaci to trvá už několik týdnů, takže nebylo možné si toho nevšimnout!“ Tomův hlas zněl naprosto rozhodně. Každou chvíli měl pocit, že se zajíkne, avšak to se k jeho radosti nestalo.

„Mluvíš nesmysly, to je absurdní!“ vrtěl stále hlavou Bill. Do tváří se mu nahrnulo horko, cítil, jak v něm zlost jen kypí.

„Já mluvím nesmysly? Tak to by ses měl více poslouchat,“ pokračoval Tom v neoblomném tónu. Chtěl ještě něco dodat, ale zarazil se, když se Bill znenadání otočil a rychlým tempem se vydal pryč, ale zastavil ho pevný stisk Tomovy ruky na jeho rameni. „Kam to jdeš? Ještě jsem nedomluvil!“ vyštěkl na něj, nyní už se nesnažil zadržovat své emoce.

„Ale já ano! Nezajímá  mě, co mi chceš říct!“ křičel Bill jako smyslů  zbavený, zatímco Tom se mu postavil do cesty. S výrazem naprostého nezájmu ho obešel, ale když udělal dalších pár kroků, rychle se zastavil. Bez toho, aniž by se na své dvojče otočil, křikl:

„A nemysli si, že tady snad zůstanu!“

Tomův úšklebek nemohl vidět, jelikož se opět dal do chůze. „Tak ty si myslíš, že se odtud dostaneš? Tak to bych chtěl vědět, jak!“ Tomova tvář se zkřivila do pobaveného úsměvu. Doprovázel tak Billovy kroky svým hlasitým ironickým smíchem.

„O to už se nestarej,“ zamumlal potichu Bill, hluboce přemýšlející nad svým únikem. Tom měl pravdu, neměl se jak dostat z tohohle ostrova. Všude kolem byla jen samá voda, žádná jiná pevnina poblíž nebyla k vidění. Nechtěl se však vzdát jen tak bez boje, proto naštvaně odpochodoval z dosahu bratra. Zvědavě se vydal k hustému lesu. Brodil se zarostlou cestičkou, každou chvíli od sebe odháněl dotěrný hmyz a několikrát také upadl, ale když se před ním náhle objevil výhled na velký skalnatý výběžek, rázem ho zlost opustila. Okouzleně sledoval křišťálově čistou vodu sjíždějící po ostrých hranách skal do kulatého jezírka, u něhož poletovalo několik barevných papoušků. Všude kolem bila do očí ničím nepošpiněná zeleň. Vypadala přesně tak, jak ji stvořila příroda. Ani jeden lístek nevypadal, že by mu k jeho životu dopomohla lidská ruka. Naprosto ho to okouzlilo.

Černovlasý chlapec vyloudil na své tváří první úsměv po hodně dlouhé době. Už nad ničím nepřemýšlel, nemyslel na to, že se ještě před chvilkou pohádal se svým dvojčetem a rychle ze sebe strhl oblečení. Odhodil ho kamsi za sebe a tím vyplašil těch několik papoušků. S úsměvem se rozběhl a bez otálení skočil do vody. Příjemně chladila a on v sobě konečně cítil klid. Překvapilo ho to, ale dál si užíval těch pár minut, kdy nebude muset nad ničím přemýšlet. Rozhodl se na pár okamžiků odložit vztek na Toma do pozadí, aby si mohl užít tuhle koupel. Jeho tělo se zdálo být náhle tak volné, nesvírala jej bolest.  

Ladně se vyhoupl na průhlednou hladinu. Položil se na záda a pod návalem jemného kolébání slastně přivřel oči. Byl volný, nesvazovala ho žádná neviditelná pouta. Nemusel se kontrolovat, jak to dělával posledních několik týdnů. Mohl propustit své zakázané myšlenky z klece. S úsměvem sledoval za zavřenými víčky různé situace, při kterých se mu splašeně rozbušilo srdce. Silně tiskl víčka, chtěl mít obrazy ostřejší. Jako film si tu dokonalost přehrával pořád dokola. Ale tohle nestačilo k tomu, aby byl šťastný. Potřeboval cítit blízkost, překypoval touhou ponořit se do jeho bezpečné náruče, schovat se v ní a už nikdy ji neopustit.

Úsměv ze zasněného obličeje rázem zmizel. Místo něj jej nahradil rozmrzelý úšklebek, poté zarputilé svěšení koutků. Už neměl chuť se usmívat. Proč taky? Vždyť šťastný nebyl, tak proč by se měl přetvařovat? Kvůli Tomovi? Stejně je to k ničemu…