autor: Neilinka & Cerike
Zpověď
Tom
„Víš, Tome. Moc se mi líbíš. A tvoje přítomnost je mi, jak to říct, víc než příjemná.“
Co-Cože? Ne, to neřekl, určitě to neřekl, byl to následek toho zhroucení. Tak tyhle myšlenky mě přešly hned okamžik na to.
Ve chvíli, kdy jsem ucítil jeho horké rty na mých.
Šok.
Lehce jsem se od něj odpojil.
„Billi, em já, promiň. Tohle, je to moc rychlý a já sám nevím. No. Nevím, co k tobě cítím, jsi krásnej, milej. Já, asi bych ti měl něco říct.“ Nebyl jsem schopen se mu dívat do očí. Buď o něj hned přijdu, nebo mu řeknu pravdu a přijdu o něj taky, nebo přistoupím na to, co on chce.
„Já, mám teď přítelkyni. Chodí k nám na školu, byl jsem s ní v tom kině, kde jsme se viděli poprvé.“ Byla to pravda, a zároveň lež. Tohle nebylo to, co jsem mu chtěl říct. Ani z poloviny.
„Doufám, že nejsi naštvaný. Omlouvám se.“ Dal jsem mu tím naději, naději, že jsem přístupný, a že se mi líbí. Bože, začíná to být složité.
„Promiň, měl bych jít a promluvíme si o tom zítra.“ Zvedl jsem se k odchodu, dal jsem mu pusu na tvář.
„Mam tě rád, nechci o tebe přijít, ať je důvod jakýkoli. Domů trefím.“ Otočil jsem se a odešel. Vyšel jsem z domu a už jsem byl ztracený.
Prostě jsem se vydal směrem, který mi připadal, že jsme tudy přišli. Alespoň jsem měl dost času přemýšlet. Nad vším, nad tím, co řeknu jemu, nebo komukoli okolo sebe.
Dal jsem si sluchátka do uší a zapálil si. Šel jsem k centru. Stačilo by mi najít Labe a věděl bych kudy.
Bylo to složité. Vysvětlit mu, že o něj stojím jenom proto, abych napravil chybu, kterou jsem ve své minulosti udělal, nemůžu. Navíc to bylo sobecké, a to mi došlo až teď.
Nevím jak na něj. Nevím, co mu říct.
Když s ním budu spát, odkopne mě, to by taky nešlo.
Nabídnout mu přátelství, když o mě stojí jinak, je taky hloupost.
Nemám rady. A kdo nemá rady, nemá pomoci. Tak moc možností a tak málo řešení.
Byl pro mě teď tím nejdůležitějším, co jsem měl, a já nevěděl, jak mu to říci.
Došel jsem až ke Strandbaru. I přesto, že teď už jsem věděl, kudy dál a domů se mi chtělo, prošel jsem vstupní bránou a došel k baru.
Byla tu.
„Jess.“ Sedl jsem si na barovou stoličku a čekal, až se jmenovaná otočí. Na tváři jí naběhl úsměv a už přede mě pokládala skleničku coly.
„Ráda tě vidím, doufám, že už je ti lépe.“ Očíčka ji jiskřily, ale já to nadšení nesdílel. Měl jsem dost svých starostí a ji jsem do nich zatahovat nechtěl. Měl jsem ji rád, ale byly věci, které mi byly přednější, a ona by se se mnou jen trápila.
„Jess, musím s tebou mluvit.“ Podíval jsem se jí zpříma do očí a uviděl nejistotu.
„Tuhle větu od kluků slyším nerada, nejsem hloupá, Tome.“ Začínal jsem mít pocit, že všichni věděli vždycky víc než já. Byl jsem tak předpovídatelý?
„Je mi to líto, mám tě rád, ale prostě teď nemůžu s tebou být.“ Váhal jsem nad slovem s tebou nebo s někým. Kdo ví, jak to bude dál. Můj život se ze dne na den komplikoval víc a víc a mohl jsem si za to jenom já.
Změnil jsem prostředí, ale před problémy prostě neutečeš. Ty si tě najdou i na konci světa.
„Dobrý, Tome, pokud to tak musí být, tak to beru. Jsi až moc uzavřenej a tajemnej, neuškodilo by ti být trošku otevřenější. Třeba by bylo lépe.“ Usmála se na mě a odešla obsloužit jiné.
Colu jsem zaplatil a na chvíli si sedl k vodě.
Měla pravdu, pokud chci s tím něco udělat, musí lidi okolo mě vědět, co se děje.
Colu jsem na jeden ráz vypil a odešel.
Místo abych se vracel domů, šel jsem zpět, kudy jsem přišel. Až k tomu honosnému domu. Až k Billovi.
Zazvonil jsem a po chvíli jsem ve dveřích viděl tu černou čupřinu vlasů.
„Musím ti říct pravdu.“ Bylo to jediné, co ode mě slyšel, než jsem vešel za ním do domu a do jeho pokoje.
„Nic neříkej, prosím a jen mě poslouchej. Můj život se v posledních měsících zbořil jako domeček z karet.“ Znovu jsem vyndal fotku svého bratra a vložil ji Billovi do rukou.
„Tohle je Dominik, můj bratr. Zemřel, je to tři měsíce zpátky, v den jeho patnáctin. Předávkoval se drogama. Život doma nikdy nebyl úplně to pravé, rodiče se nestarali ani o jednoho z nás, o Dominika alespoň v mládí, ale tím spíš ho rozmazlili. Zabili ho oni. Stejně tak, jako tebe zabíjejí tví rodiče, Bille. Chci ti pomoct. Jsi to nejcennější, co teď mám. Odpusť mi, prosím, musím ti pomoc. A musel jsem ti říct pravdu.“
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
O.O Ten to na něj vyvalil. Ale jsem ráda, že mu to řekl. Snad Bill nebude nějak hysterčit, že si pomůže sám, a že Tomovi může být jedno co dělá.. Doufám, že se nad tím zamyslí, a nechá Toma, aby mu pomohl.. Rychle dál děvčata. ;]
O_o
Tak to jsem fakticky nečekala, že to na něj tak vybalí O_o
Teď jsem opravdu zvědavá na Billovu reakci…
Dál…
Snad jen malá výtka …nešlo by to příště trochu rozvynout? Napsat to delší… Chvilí jsme u billa, a než se stacim vcítit do te místnosti a okamžiku, už jsme pryč, někde jinde… A pak najednou zase zpatky…
Příště trochu míň uspěchaně, prosím. Ta povídka si to zaslouží =)
Jinak je totiž … *in love*
POVIDKA NEJDE PSAT DELSI, PROTOZE UZ JE HOTOVA 🙂 bohužel
Bravo Tome, jsi vážně formát!!!! A Bill si tvoji upřímnost zaslouží =) Krásný díl, jsem ráda, že si to Tom rozmyslel a vrátil se… ♥
…super toto…úžasný dílek i když bych Tomanovi dala co proto, aby se vzpamatoval a nechal Billa ho milovat…a jsem ráda, že mu to řekl, aspoň před sebou nemají teď tajemství…těším se dál tak honem honem…=)
No, tak jsem přečetla díly, který jsem nestihla. A musím říct, že… se nemůžu rozhodnout, který z nich je… uhm, jak to říct? Líbí se mi, když Tom tak sedí a přemýšlí. Nemyslí tak, jak Bill. Ale u Billa se mi líbí taky ta povaha. Takže prostě oba xD no, řekl mu to dost rychle. Jsem zvědavá dál.