autor: Rachel
Tom:
Otevřu svou velikou skříň a úkosem se zadívám na tu spoušť před sebou. Nestačím ani mrknout a už se na mě vyvalí několik tašek s oblečením, které jsem dovnitř včera ledabyle naházel.
No jo, organizovaný nepořádek Toma Kaulitze. Obvykle bych nové hadry poskládal a uložil je na patřičné místo, po včerejším nakupovacím maratonu jsem ale neměl psychickou a fyzickou sílu ani na to, abych je z těch tašek aspoň vytáhl ven. Nebylo jich sice hodně, i tak by mi to ale po té včerejší šílenosti dalo zabrat, proto jsem je jen naházel dovnitř a skříň zavřel, což se mi teď vymstilo. Tašky se válí po podlaze, nevěnuji jim však ani špetku pozornosti. Místo toho se očima zaměřím na svůj šatník a po chvilce přemýšlení a ťukání prstem do čela konečně vyberu vhodný outfit. Hodím pár kousků na postel a skříň zase zavřu. Teď už se jenom převléct a můžu vyrazit.
Zajímalo by mě, co to mělo včera znamenat v té kavárně. Nedá se říct, že jsem byl zrovna málo překvapený, když jsem pořádně zaostřil a promnul si oči. Netrvalo mi tak dlouho, abych ve dvojici před sebou rozpoznal svého nejlepšího kamaráda a mladší dvojče. Než jsem se však stihl probrat z toho němého úžasu a pokusit se na sebe oba upozornit, stál jsem s Caroline ve druhém obchodě tak rychle, aniž bych stihl mrknout. Po zbytek dne jsem to nijak neřešil, přišel jsem domů až pozdě večer, svalil se do peřin a usnul v pěti vteřinách jako mimino. Až dnes ráno, když jsem se probral a trošku dal do pohybu svůj ještě spící mozek, začala mi z toho včerejšího dne docházet řada věcí.
O Geovi a Billovi jsem věděl vždycky vše, byli jsme už od dětství nerozlučná trojka a spolu jsme vyrůstali i dospívali. Když jsme byli s Georgem, nikdy jsme nebyli jenom dvojčata, ale trojčata. O to víc mě překvapilo a stále překvapuje, že jsem o té jejich schůzce v kavárně nevěděl ani slovo. Obvykle by mi řekli taky a šli bychom všichni tři… ale teď? Nejvíc mě ale zarazil způsob, jakým se k sobě chovali. Kdyby normálně seděli a povídali si, neřeknu ani půl slova. To, že se ale objímali a Georg hladil Billa po zádech, to mě rozhodně nenechává klidným. Billovi jsem do tváře neviděl, měl ji zabořenou v Georgově krku. Nevím, co si mám o tom myslet, vypadali oba tak zvláštně, a přesto jsem z jejich gest, objetí a pohledů mohl vycítit něco silného a tolik důvěrného.
Musí v tom něco být. Něco, o čem já nevím. A právě proto jdu ke Georgovi. Bill by mi bez toho neřekl, o co šlo, kdybych se ho i jen náhodně zeptal, tak to musím vypáčit z Listinga. A neodejdu od něj, dokud mi neřekne, o co jde. Mám v sobě ohledně Billa takový zmatek, jako ještě nikdy, potřebuju vědět, co se s ním děje. Není normální, aby se ke mně zničehonic choval takhle.
Zavřu za sebou dveře pokoje a seběhnu po schodech dolů. Nazuju první tenisky, které mi přijdou pod ruku, popadnu klíče a zamknu za sebou prázdný dům. Jednu výhodu to má, a sice že se nemusím nikomu zpovídat. Máma je v práci, Bill ve škole a já, který bych si mohl udělat leháro u bedny, ještě poběžím přes půl města k Listingovi. Ale co, je to v mém osobním zájmu. A běžet rozhodně nebudu, sám si budu pískat, jestli se tam po včerejšku se svýma bolavýma nohama vůbec doplazím.
Stisknu zvonek u Georgových domovních dveří a bokem se opřu o stěnu domu. Doufám, že je doma a že jsem nešel zbytečně… mé obavy se mi však vyvrátí ve chvíli, kdy skrze matné sklo rozpoznám přicházející postavu se známou chůzí. Musí to být jedině Geo, už před rokem se odstěhoval od rodičů a bydlí tu sám, alespoň myslím. Moje domněnka se mi potvrdí hned, kdy na mě skrz pootevřené dveře vykoukne jeho tvář.
„Ahoj. Seš doma?“ pozdravím a optám se hned, kdy na mě vyvalí překvapením oči, a popojdu blíž. Georg se jen jaksi poťouchle ošije a nato víc pootevře dveře.
„J-jo… jo jo jo, j-jasně, že jsem doma. Co potřebuješ?“ vykoktá ze sebe a jak si poupravuje bůhvíproč zvláštně rozcuchané vlasy, otevírá dveře stále víc, takže se mi jeho postava naskytne v celé své kráse. Počkat – v kráse? Nevím, jestli se to slovo dá v souvislosti s Listingem vůbec dávat dohromady. Je to něco jako Tom Kaulitz s malým penisem – taky je to naprosto absurdní a nelze si to ani představit.
Pohledem sjedu jeho pocuchané vlasy, volné tílko a trenky, které na něm až podezřele moc plandají. Vždycky jsem věděl, že do nich ani nemá co dát… že by byl na tom ale až tak špatně, to jsem vážně nečekal. Ani se mu tam nechci podívat, jen by se mi potvrdila domněnka, že tam nic nemá. No jo, každýmu holt bylo naděleno trochu jinak a Geo měl zase smůlu. To já jsem dítkem štěstěny, mně se jen tak někdo rovnat nemůže.
„No, chtěl bych si s tebou o něčem promluvit, nebo se tě spíš na něco zeptat. Pokud teda můžu jít dál,“ objasním důvod své nečekané návštěvy a v duchu už se nemůžu dočkat chvilky, až mi pěkně za tepla vyklopí, co to včera mělo znamenat. Pozoruji, jak se nejdřív nevrle zadívá někam za sebe a nato mi konečně otevře celé dveře.
„Ok, tak pojď dál,“ pozve mě dovnitř, a zatímco já se zuju a pohodlně usadím na gauči v obýváku, už lítá po kuchyni a v prázdné lednici shání něco, co by mi mohl nabídnout.
„Dáš si kafe, čaj nebo vodu? Mám tam i pomerančovej džus,“ nabídne ochotně z posledního, navzdory tomu však jenom mávnu rukou.
„Jenom vodu, díky,“ odvětím, i když mé tělo protestuje a žádá si další dávku horkého kafe. Kašlu na to, musím to vydržet domů. S Geovým talentem a komunistickým kávovarem bych na něj čekal tři dny, tolik času zase nemám. Jsem tu kvůli jediné věci… a tu se musím dozvědět co nejdřív.
„Tak, o co jde?“ Georg zhasne světlo v kuchyni, a zatímco přede mě postaví sklenici s vodou, usadí se do křesla naproti. Rychle svlažím rty ve vodě a odložím sklenici zpátky, mnouce si ruce. Nebudu chodit kolem horké kaše, už tak se nedočkavostí celej třesu.
„Chtěl jsem se tě zeptat, co jste včera s Billem řešili v té kavárně,“ bez zaváhání nakousnu téma a pozoruji Georgův obličej, který ke mně překvapeně vzhlédne.
„Tys nás viděl?“ vyhrkne téměř poplašeným hlasem, jako bych právě odhalil něco, co mělo zůstat v přísné tajnosti, když však jen kývnu hlavou v odpověď, pohodlně se uvelebí v křesle a zadívá se do prázdna před sebou.
„Nebylo to nic tak závratně důležitého. Bill měl problém a já mu pomohl jej vyřešit, to je vše,“ odpoví mi s vážností a nevědomky tak potvrdí mé podezření vůči Billovi. Věděl jsem, že mi něco tají, že skrývá nějaký problém, o kterém nechce mluvit… a vida – místo mně se svěřil Geemu. Takže jsem na správné cestě.
„Poslední dobou je divný, neustále se mi vyhýbá, odmítá komunikovat, a když, tak se chová zvláštně a odtažitě. Nikdy se takhle nechoval a já ho vůbec nepoznávám. Připadá mi, jako by to ani nebyl on, ale někdo úplně cizí,“ odvětím a vzhlédnu od svých dlaní ke Georgovi, který bez mrknutí zírá někam k chodbě za sebou. Trhne sebou, když se odmlčím a rychle se ke mně duchem vrátí. Přijde mi, že mě vůbec neposlouchá.
„No… tak ho zkus někam pozvat, třeba na jídlo nebo do kina, až bude mít čas. Myslím, že zrovna tohle je to nejmenší, co můžeš udělat. Vždycky jste byli nerozlučná dvojka a chodili jste všude spolu, pochybuju, že by to teď mělo být jinak,“ navrhne Geo… a mně se nad jeho slovy konečně rozsvítí. No jasně, to je ono. Tenkrát v noci, když jsem Billa odchytil v kuchyni, tak jsem mu slíbil, že spolu co nevidět někam vyrazíme. Dobrý důvod, jak vše napravit a slepit dohromady.
„Vidíš, to vůbec není špatný nápad. No a… s jakým problémem se ti Bill vlastně včera svěřil?“ nadhodím ledabyle, jakoby mě to vlastně vůbec nezajímalo, v duchu však hořím zvědavostí. Pohled bez jediného mrknutí upřu na Listinga, který se už už nadechuje, aby ze sebe vykoktal odpověď… jeho počínání však přeruší něco jiného. Tichý, dívčí hlas, který se doline k našim uším.
„Lásko, pojď už ke mně. Je mi tam smutno,“ vyjeveně pozvednu pohled a přejedu s ním od hlavy až k patě slečnu, která se tu zničehonic bůhví odkud objevila. Stojí ve dveřích obýváku jenom v bílém prostěradle, omotaném kolem sebe, svůdně se opírá o rám dveří, prosebně špulí rty na Georga… a zřejmě jí vůbec nevadí moje osoba, která je tu jaksi navíc.
Pohledem sklouznu nejdřív na ni… a až pak na Georga, který má v obličeji výraz, vytesaný z kamene. Až teď mi začíná docházet ta jeho nervozita, rozcuchané vlasy a šíleně sexy outfit, který má na sobě. Netrvá mi tak dlouho, abych si dal dvě a dvě dohromady.
„Pardon,“ vykoktám v němém úžasu a vyjeveně zírám na tu scenérii před sebou. Čím déle však zírám na tu dobře vypadající a obdařenou slečnu – ano, i pod tím prostěradlem jsem to rozpoznal, jsem holt profík – a na to pomalu, ale jistě rudnoucího Listinga před sebou, tím víc se mi chce smát. Ten panic, který v životě nevystříkl ani kapku, si pozval domů nějakou nadrženou kočičku? Tak to je událost století! Vkus má ale dobrý, to se musí nechat. Chtěl bych ji vidět bez toho prostěradla, určitě vypadá ještě líp. Jenom ji obdivuju, že holka jako ona do toho jde s někým takovým, jako je Listing. Zasloužila by si někoho, kdo by jí mohl dát víc, a ne ji tam jenom pošimrat. Třeba mě.
„Omlouvám se… už budu muset jít,“ dodám a ujistím ji, že jim u toho rozhodně nehodlám křenit a ani se nechystám navrhnout nějakou trojku. Bylo by to to nejhorší porno, které bych kdy viděl – samozřejmě co se týče Listinga. Raději vzít nohy na ramena a zdrhat pryč, než ty jeho prášky na erekci začnou působit – jestli teda na někoho takového, jako je Listing, vůbec působit můžou. Ne, že bych je podceňoval, ale v Geově případě to musí být přinejmenším celé platíčko.
Naposled se podívám za slečnou, která spokojená s mou odpovědí odchází zpět směrem k ložnici, a nato upřu svůj škodolibý pohled na Gea, který je celej rudej až za ušima. Že by odraz od jeho sexy červených trenýrek? Posměšně se ušklíbnu a dál si vychutnávám jeho rozpaky, které už se ani nesnaží skrývat. Musím si užít svou minutu slávy, jinak to prostě nejde. Do té chvíle, než usoudím, že jsem ho podusil dost a zvednu se k odchodu.
„Dík za radu,“ poznamenám, když mě doprovodí na chodbu a přejdu tak tu trapnou situaci, přesto však nedokážu zabránit úšklebku na své tváři a smíchu, kterému jen z posledních sil bráním, aby se nevydral ven.
„Tak si to užij, chlape. I za mě,“ plácnu ho po rameni a jen zadržuju smích.
„A ví vlastně ta slečna o tvých problémech s erekcí?!“ vědomě zvýším hlas v okamžiku, kdy procházím kolem dveří ložnice, čímž si vysloužím od Gea pohlavek a herdu do zad. Smíchem mi málem zaskočí.
„Blbečku jeden,“ sykne mezi zuby, vidím však, že se směje taky. Ono na to taky jinak reagovat ani nejde. Kdyby mi objasnil svou horkou chvilku a situaci hned, když mi otevřel, byl by ušetřenej té krásně rudé barvičky na tváři.
Se smíchem se s ním rozloučím a v zájmu svého zdraví se rychle vzdálím na bezpečnou vzdálenost od jeho domu. Nechtěl bych vidět výraz v obličeji té slečny, až na ni Geo vytáhne ty svoje prášky a začne si je rvát do krku. Měl dělat reklamu na viagru, vždycky jsem to říkal.
Podvědomě se zasměju nad tou představou a zamířím známou cestou domů. Do večera mám co dělat, musím vymyslet způsob, jak Billa přemluvit, abychom spolu někam šli. Věděl bych, kam s ním vyrazit tak, aby se dobře bavil… a myslím, že to vůbec není špatný nápad.
autor: Rachel
betaread: Clarrkys
Upřímně se bavím nad Tomovým egem. 😀 Nepochybuju o pravdivosti jeho sebepochvalujících slov, ale…
Snad Toma nenapadne vzít Billa v dobrém záměru, třeba…někam, kde se to hemží ženskejma. 😀 😀
Musím říct, že upřímně lituju Georga, že má za "kamaráda" takové egoistické prase jako je Tom…Rachel, já nechápu, jak si po tak dokonalém Tomovi z NTS mohla stvořit takové monstrum xD Tom s Caroline jsou opravdu perfektní pár, já už si snad ani nepřeju, aby se Bill do Toma zamiloval, to by si teda dal, chudák…xD Se vsadím, že ho Tom vezme na striptýz, který tam potom i sám předvede, aby všichni viděli, jak je dokonalý a NEJVĚTŠÍ v celém vesmíru xD
chudák Geo, tohle si nezaslouží 😀 On se tak snaží, aby si to twins mezi sebou vyřešili a Tom si o něm myslí tohle?? Styď se Tome 😀
Konečně jsem se dopracovala až sem, Bill by se měl přestat Tomovi výhýbat to nemehlo…. a Tom se stejně nedověl to podstatné! Jinak ten Tom jak si pořád věří lol xDDD