autor: Neilinka & Cerike
Překvapení
Bill
Ten polibek byl tak vlahý a příjemný. Dokud jsem neucítil, jak mně jeho ruce jemně odstrkují od svého těla. Nechtěl jsem přestat, ale přestal. Podíval jsem se mu do tváře. Bylo to špatné.
Omluvil se mi a tak nějak se vymluvil, že teď má přítelkyni. Mělo mi to v tom kině dojít, ale to jsem se ještě bál toho, že mě sleduje. A pak jsem je spolu už neviděl, a tak dále. Štvalo mně to. Tom z mého domu vypálil jako neřízená střela. Z okna jsem viděl, že jde na druhou stranu, ale evidentně mu to bylo jedno.
A mně taky.
Řekl, že o mě nechce přijít. To znamenalo, že mě chce dál vídat. I když mě právě odmítl, nemohl jsem si pomoct. Nedokázal jsem se na něj zlobit. Možná jsem se zlobil spíš na sebe, co jsem udělal špatně, že jsem nebyl lepší, než jeho momentální holka. Bylo to k vzteku.
Vykoupal jsem se a s nevyfénovanou hlavou jsem si lehl do postele. Však uschne sama, dneska se mi beztak nikam ven nechce. Ležel jsem, zíral do stropu a nudil se. Až na ty občasné úniky do vlastních myšlenek, kdy jsem se znovu a znovu vracel k Tomovi. Působil tak plaše a nevinně, ale očividně ho něco trápilo. Nemohl jsem se toho pocitu zbavit.
Nakonec jsem samým přemýšlením usnul. Poprvé po dlouhé době jsem měl sen. Zdálo se mi o Tomovi a o mně, o nějakém divném místě, kde se nechodilo do školy (někdo by tomu říkal ráj), byli jsme odkázaní jeden na druhého a museli jsme lovit veverky jako jediný zdroj obživy. Bylo to fantasmagorické a zvláštní, stejně trochu jako Tom.
V lese jsem uslyšel zvonek domovních dveří. Pořád jsem se rozhlížel, ale nikde žádné dveře nebyly, a tak mi to začínalo být divné. Nakonec jsem se vzbudil a sešel dolů. Kdo to teď může být? Nebo, kdo to vůbec může být? Nikdo na náš barák nezazvonil už hodně dlouho. Poštovní schránka byla u vrátek a táta i máma měli klíče, stejně tak služka, kuchař i zahradník.
Otevřel jsem dveře a s překvapeným výrazem sledoval za prahem stojícího Toma.
„Musím ti říct pravdu.“ Vyhrkl najednou a vstoupil znovu do domu. Šel jsem opařeně za ním znovu až do mé ložnice. Posadil jsem se a čekal na tu jeho zpověď. Poté, co mi vše odvyprávěl, mi lehce poklesla čelist.
Ten kluk mi byl neskutečně podobný. Jak fyzicky, tak vzhledem k drogám i psychicky. Už jsem docela začínal pobírat, proč na mě poprvé Tom tolik zíral. Asi to byl maličko šok. Chtěl utéct před vzpomínkami a pak narazí na mě, v podstatě znovu ztělesněného Dominika.
Polkl jsem a poškrábal se na rozcuchané hlavě. Chce mi pomoct. Od drog. Od jediného, co mě kdy drželo nad vodou. Od toho, co mě nikdy nezradilo. On mě zradit může. Chová se naprosto nevypočítavě. V jednu chvíli vám řekne, že má holku a o hodinu později se vrátí s tím, že mi musí pomoct. Měl jsem pocit, že chce víc pomoct sám sobě. Ale nechal jsem to být.
Překvapení bylo zkrátka pro tenhle proslov slabé slovo, ale výstižnější jsem nalézt nedokázal. Nevěděl jsem, co dělat. Blížil se víkend a další pařba naší komunity. Feťácké komunity. Ale jestli mi chtěl pomoct, znamenalo by to vzdát se drog, vzdát se těch rádoby přátel, vzdát se svého těžce vydobytého postavení. V podstatě všeho. Musel bych být závislý na Tomovi a to se mi moc nezamlouvalo.
Jak to chtěl vlastně udělat? Byl školní rok. Byl jsem těžce závislý na pervitinu a odvykání z téhle drogy rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Připomínal mi malé dítě, které vypráví mamince o tom, jak jednou bude prezidentem. Asi tak nemožné se mi to zdálo.
Stejně nevěřícný pohled jsem vrhl na Toma. Muselo mu být jasné, že přesvědčit mě nebude žádná prdel. A to ani nevěděl, co pro mě znamená. Prostě to šel zkusit. Naprosto na blind. Byl to šílenec. Krásný, cílevědomý, zoufalý, sexy šílenec. A já se do něj nejspíš svým způsobem zabouch. Skvělá kombinace.
Byl jsem tedy pro něj něco jako jeho mladší brácha. Bezvadná pozice, vzhledem k tomu, co jsem s ním chtěl dělat. A že by to do bratrských žebříčků zrovna moc nezapadlo. Leda tak do incestních.
Toužil jsem se ho dotýkat, svlékat, líbat ho všude na těle, dráždit, přivádět k šílenství… Cokoliv, krom toho, aby koukal, jak se zpocený v absťácích škrábu a mám halucinace. Netušil jsem, jak dlouho taková odvykačka trvá. Fyzicky možná pár týdnů nebo měsíců. Ale psychicky? Celý život.
Pořád jsem ale mozkem proháněl myšlenku, jak to chce Tom zrealizovat. A tak jsem se zeptal.
„Takže, ty chceš, abych přestal fetovat, protože nemůžeš vidět, aby někdo tak podobný tvému bráchovi skončil stejně jako on. Skoro se neznáme, je školní rok, já jsem asi na rozdíl od tvého bráchy jak fyzicky, tak psychicky závislý na pervitinu, a ty mi chceš pomoct bez nějakých lékařských zákroků? Upřímně, Tome, jsi blázen. Ale vyslechnu si tvou teorii.“
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
…rozhodně se mi vůbec nelbí, jak Bill přemýšlí o drogách…jako by to bylo něco, co ho nikdy nezradilo…doufám, že bude Tomovi věřit a aspoň to zkusí…jinak dílek skvěle napsaný, zdá se mi, že je to díl od dílu lepší…moc se těším dál…=)
Mám pocit, že Bill snad spadl z višně, jinak by takovou zhovadilost nevypustil z pusy…=( On dělá, jako by jeho závislost bylo něco úžasného, co mu snad celý svět závidí…Tome, popadni ho a zatřes s ním, ať se vzpamatuje…snad potom přijde k rozumu =)
Prosím, ať mu věří…
S ním to zvládne!
Tom ho nenechá padnout!
Já být závislák, tak asi nenechám téměř neznámého člověka, aby se o mě staral při těch absťákových šílenostech. A asi bych se ani nenechala přemluvit k odvykačce od někoho, koho vidím potřetí v životě – kdo není psycholog, když fetuje tak dlouho jako Bill. Čistě teoreticky!! xDD
Jinak samozřejmě díl bomba 😀
Z některých dětí už vyrostli prezidenti, tak proč by se Bill nemohl z toho začarovaného kruhu dostat, navíc s pomocí Toma. Určitě to půjde, věřím tomu.
Tak jako já se Billovi ani nedivím, mě to je tak nějak jasný, že to je pro něj něco, co někdo nechápe. Zním, jako bych něco brala, co? 😀 xD