autor: LadyKay
„Co to je proboha?“ vyjeknu, když se podívám Billovi přes rameno. Opět se nudím, takže se buď procházím po jeho kanclu, nebo listuji módními časopisy. Nutno podotknout, že jsou tu jen ty, ve kterých jsou články o mém bratrovi. Starší časáky prolistuje a následně vyhodí. Teda už jsem si všiml, že když si čte interview s nějakým kolegou, dělá si poznámky. Sice nevím, co tam píše a k čemu mu to je, ale on pro to bude mít jistě dobrý důvod, jinak by to nedělal. Takže se tu nachází pouze starší čísla časopisů, kde vyšlo něco o něm. Bill je šílenej egoista. Každý článek o sobě si schovává. Opět bych měl dodat, že jen ty, kde o něm píšou hezky. Špína a lži nekompromisně končí v koši.
„Co by to asi tak bylo? Šaty.“ V následujících vteřinách je mi věnován pohled, kterým se na mě dívá, když mě má za naprostého blbce. Sice mi to nikdy neřekl, ale myslí si to.
„A ta dotyčná, co je bude nosit… Ta se jako pase?“
„Jak pase? Tome, co to zase meleš?“
„No, jako že žere jen trávu, protože normální holka by tohle na sebe vzít nemohla.“ Vysvětlím mu svoji myšlenku a sednu si na stůl. Následuji hluboký nádech, který může mít dva důvody. První, že se Bill uklidňuje, nebo druhý, že se mi chystá udělat další přednášku.
„Drahý bratře,“ osloví mě. A je to tady! Tímhle oslovením začínala každá z předchozích přednášek, takže mě čeká další. „Několikrát jsem ti řekl, že ideál krásy…“ Nespouštím z něj oči, ale absolutně ho neposlouchám. Nechávám ho si žvatlat, ale myslím si svoje. Co je mi po tom, že se ideál krásy mění ze dne na den. Možná pro ně, v mých očích je ideál krásy už několik let stejný – Bill. Nemění se to.
„Nějaké otázky?“ Otočí se na mě brácha, který se mezitím vrátil zpátky ke stolu. Vždycky, když mi něco vysvětluje, tak pochoduje kolem jako blázen, divoce gestikuluje rukama, a když chce něco zdůraznit, zastaví se, významně se na mě podívá, a jakmile se ujistí, že ani nedutám, rozejde se a pokračuje ve svém „děsně záživném“ výkladu. Ještě pár týdnů a budu moct dělat do jeho branže. Vsadil bych se, že toho vím už víc než někteří Billovi konkurenti.
„Ne. Ty máš vždycky pravdu.“ Odpovím mu, načež se zatváří nadmíru spokojeně a posadí se do křesla. Asi se z něj stává milovník retro módy, aspoň podle toho, co na sebe poslední dobou navlíká. Včera měl na sobě nějaký sako, pokud to teda tak jde nazvat, a k tomu bílý rukavice. Kalhoty s puky raději pominu, málem mě křísili, když se přede mnou zjevil. Díky Bohu, že si nevzal buřinku nebo cylindr. To by byl už vrchol! I když ono to nebude dlouho trvat a vyleze i v tom. Dneska si sice oblíkl normální džíny, což v jeho případě znamená extra ušponované, ale na to jsem si už zvykl, jenže tyhle normální džíny doplnil „super deluxe modelem“. Ta košile by se dala překousnout, kdyby nebylo té mašle nebo uzlu či co to je za odpornost u krku. Vypadá to jako fiží. Co vypadá, ono to je fiží!
„Hezká, že jo?“ Vypálí na mě otázku. Samozřejmě nevím, která bije, protože jsem byl dlouhou dobu zaneprázdněn hodnocením jeho dnešního outfitu. K botám jsem se bohužel nedostal, ale ty jsou příšerný a zřejmě jeho oblíbený, protože je nosí nejčastěji. Divím se, že si nerozbil ještě hubu.
„Kdo?“
„Nikdo. Moje košile, kterou si celou dobu prohlížíš. Moje práce.“ Pochlubí se mi. Panebože, tak přece jen to má na svědomí on! Že mě to hned nenapadlo. Vždyť si všechno navrhuje sám, protože nesnáší, když má někdo stejné oblečení jako on.
„Nádherná.“ Nejsem kamikadze, tudíž nebudu Billovi vyprávět, že je to hnus, a že mám sto chutí tu mašli urvat, rozcupovat na malinkaté kousíčky a ty pak zadupat do země. Vytočil by se a čekala by mě další lekce z oblasti módního průmyslu. Jakmile Bill začne o módě, je lepší zavřít oči a dokola opakovat: ‚Krásný, Bille. Moc krásný.‘ U některých jeho návrhů se neovládnu a na rovinu mu řeknu, co si myslím, ale co se týče jeho image, mlčím, a to ve svém vlastním zájmu.
„Taky si myslím. Co teď?“ Jak se tak zdá, pan návrhář je znaven tvůrčí činností. Já vlastně zapomněl, ono je to strašně namáhavý čmárat na papír. Chápu, že není snadný něco vymyslet, obzvlášť něco originálního, naprosto novýho, s čím ještě nikdo nepřišel. Ale hlava mi nebere, jak může být unavenej z toho, že jen drží tužku a maluje si. A kromě toho. Za dnešek jen seřval tu svoji agentku, co mě asi nikdy milovat nebude, protože její averze vůči mně narůstá. Pak vykecával s Lagerfeldem po telefonu a domlouval nějaké focení, takže se možná jeho fandové dočkají shootingu „Jak ze sebe udělat idiota podruhé“. Potom už jen maloval tuhle hrůzu, do které by se nenacpal ani on sám, a to je kost a kůže. I když se mi zdá, že má poněkud větší zadek, ale to mu říkat nebudu. Nejprve by mě seřval, že melu blbosti, hned na to by se začal prohlížet a pak by šílel, že je tlustej a snažil by se shodit, a to nechci. Ne, že by se mi předtím jeho zadek nelíbil, ale tohle je mnohem lepší.
„To je fuk.“ Mávnu rukou. Stejně se nakonec bude dělat, co vymyslí Bill. Doprovázen jeho upřeným a zamyšleným pohledem, se posadím na jeho židli a rukama se opřu o stůl. Můj pohled okamžitě přitáhne rámeček na stole. Teprve dneska jsem si všimnul, že Bill odstranil Petovu fotku. Musel to udělat dneska nebo včera, protože tu donedávna byla. Teď jeho stůl zdobí jen podobizna nás dvou. Zdá se, že Ken to má spočítaný. Chudáček.
Bill
„Promiň, já… netušil jsem, že… že jsi tady.“ Tom zůstane stát uprostřed koupelny, koktajíc omluvy za svůj nečekaný vpád. Rozrazil dveře zrovna v momentě, kdy jsem vylézal ze sprchy. Několik vteřin na mě zírá a pak vystřelí jako raketa. Mně je jedno, že mě viděl nahýho. Jednak se nemám zač stydět a jednak si myslím, že zas tak odlišně nevypadáme. Akorát bráška z toho asi bude mít celoživotní újmu. Hodím na sebe jeho župan, pro svůj jsem se jaksi ještě nedostal, a vyrazím za ním.
„Nemusíš se omlouvat, nic se nestalo.“ Ve chvíli, kdy promluvím, Tom polekaně nadskočí na sedačce. Pako! Už několik dní je hezky mimo. Ode dne, kdy jsme se spolu… Panebože, pořád cítím jeho rty a ruce.
„Fakt jsem to nevěděl. Sorry.“
„Měl jsi přijít dřív, mohl jsi mít peep show zadarmo.“ Mrknu na něj a založím si ruce na prsou.
„Cože???“ Vykulí na mě oči a zbledne. Ježiš, asi jsem měl mlčet. Nejspíš jsem to přehnal a Tom nepochopil, že to bylo myšleno jako žert. Ještě aby to s ním seklo! Moje poskytnutí první pomoci by mohlo být i posledním.
„To byl samozřejmě vtip.“ Plácnu sebou do křesla. Nohy si na stolek raději nedám, protože jsem sledován bratrovým ostřížím zrakem. Řekl bych však, že ho v tenhle moment více zajímají moje nohy jako takové než to, zda je položím nebo nepoložím na stůl. Nemluví, jen na mě upřeně civí.
„Vtip…“ Zamumlá a ohlídne se po Absim, který leží rozpláclý na podlaze a my dva jsme mu naprosto ukradení. Nejspíš si to chtěl říct jen pro sebe, ale mým uším to neuniklo. Takhle se mi nelíbí, je takový křečovitý. Můj Tom byl vždycky uvolněný a nad věcí, takového bych ho chtěl i teď. Musím vymyslet, jak toho docílit…
***
„To byla ale blbost!“ Odfrknu si a vypnu televizi. Dvě hodiny čumíme na film, který nejenže byl absolutně o ničem, ale k tomu jsem vůbec nepobral konec. Takové filmy nemám rád. Připadám si pak jako naprostý tupec. Když se chystám zeptat Toma na jeho názor, zůstanu na něj koukat s pusou dokořán. Bylo mi divný, že nic neříká. Ani nemohl! Dám ruku do ohně za to, že ten děj vůbec nevnímal. Ani si nevšimnul, že jsem telku vypnul. Civí do blba a je duchem naprosto mimo. Hodím si nohy na stolek, což bratr bytostně nesnáší, ač to sám dřív dělal. Když si je tam položím já, míní se zbláznit. No jo, je na ten svůj byteček až moc háklivý. Pro tentokrát zůstal tento můj čin bez odezvy z jeho strany. Čumí před sebe a neřve. Tohle ať si nezvyká! Nebude mě ignorovat! Zkusím ještě jednu osvědčenou věc, jak jej vytočit a přimět ho, aby se mi věnoval, a když už ani tohle nezabere, tak nevím. Nehty začnu do ovladače poklepávat v nepravidelném rytmu, který postupně nabírá na rychlosti a hlasitosti. Tom to nenáviděl, jenže teď je mu to jedno.
„Kam jdeš?“ Zeptá se mě nechápavě Tom, když mu zčistajasna přistane ovládání v klíně. Hurá! Konečně si mě všimnul. Už pro něj nejsem vzduch.
„Vymyslet si vlastní a lepší zábavu. S tebou je tu pěknej vopruz!“ Zašklebím se na něj.
„No dovol!“ Ohradí se a vstane.
„A ne snad? Sedíš tu jako pecka a mlčíš. Super zábava, fakt! I v márnici bych se bavil líp.“
Tom
V následujících vteřinách za sebou Bill silně práskne dveřmi od ložnice. Jeho Vznešenost se urazila, protože jsem si dovolil nevšímat si ho. Můžu za to, že on to líbání přešel jen tak, jako by to bylo něco naprosto normálního? Nedokážu na to přestat myslet a k tomu se mi dneska naskytnul pohled, na který jsem roky čekal. Nahý Bill! Panebože, málem mě to položilo! Byl dokonalejší než v mých představách. Tenhle obraz budu mít už do konce života před očima. Kdybych se včas nevzpamatoval a čuměl na něj dál jak ten nejchlípnější člověk pod sluncem, kdo ví, jak by to dopadlo.
„Bille?“ Opět se ponižuji. Brácha je totiž jediná osoba, kvůli níž pokaždé odhodím veškerou hrdost a přilezu po čtyřech. Nikdo jiný mi za to nestojí. Když vejdu do ložnice, sedí moje drahá diva na posteli, pohupuje si nohama a zírá kamsi před sebe. Jsem si naprosto jistý, že věděl, že za ním přijdu.
„Hele, netvař se tak. Nic jsem ti neudělal.“ Nejsem si vědom ničeho natolik hnusného, co bych udělal a čím jsem mu mohl ublížit. I když… On Bill nikdy nepotřeboval nějaký konkrétní důvod. Dokázal se na mě naštvat i proto, že jsem se na názor zeptal dřív například Georga než jeho. Vždycky potřeboval mít jistotu, že je pro mě na prvním místě, což byl, je a bude. Jenže jemu to člověk musí stále dokazovat.
„Vůbec.“ Prskne a poodsedne si, když se posadím vedle něho. Jak malej fracek! A to mu bude co nevidět pětadvacet. Jestli to takhle půjde dál, tak budeme oba rádi, že se dožijeme padesátky. Buď totiž zakroutím bráškovi krčiskem nebo mě z něj ranní mrtvice.
„Když ti něco vytknu, fňukáš, že tě nemám rád. Když tě nepeskuju, taky si stěžuješ.“
„Protože si mě nevšímáš…“
„Tak tedy Tvoji Nejjasnější Jasnost poníženě prosím o odpuštění.“ Pronesu uštěpačně. Nakonec to ještě dopadne tak, že se budu muset doprošovat, jestli můžu myslet na něco jiného než na něj.
„Blbečku!“ Billova dlaň přistane těsně nad kolenem, kde zůstane i položená. Okamžik na mě upřeně hledí a když neucuknu, ucítím, jak nehty přejede po látce mých džínů. Jeho oči se vpíjí do těch mých, zase ten zvláštní lesk. Jeho ústa jsou mírně pootevřená. Nevím, jestli to vzhledem k našemu líbání před několika dny zveličuju a z Billa zbytečně dělám perverzáka, podobného mně, a nebo se mi to doopravdy nezdá a něco na mě zkouší.
„Kam jdeš?“ Bill vyprskne smíchem. Nechápu, čemu se směje. Byla to jeho vina!
„Co to bylo?“
„Co?“
„To… tys mi sáhl… Bille!“
„Já? Nic jsem neprovedl.“ Zavrtí hlavou, věnuje mi pohled, kterým mi nepřímo říká, že mi dočista přeskočilo, a založí si ruce na prsou. Tak moment! Někdo z nás dvou je tu doopravdy blázen. Já to nejsem, takže je to jasné… Ať mi nekecá. Halucinacemi netrpím, aspoň jsem na to dodnes nepřišel. Jasně jsem cítil, jak pomalinku posunuje ruku po mém stehně nahoru a jak se zastavil kousek od mého rozkroku. Jak jsem se snažil uhnout a kvapně jsem vstával, zamotaly se mi nohy, slítnul jsem z postele a přistál na podlaze.
Mám chuť mu vpálit do obličeje, ať si nehraje na svatého, že moc dobře ví, co udělal, a teď schválně zapírá, jenže se k tomu nedostanu. Bill totiž sklouzne z postele a po čtyřech leze pomaloučku směrem ke mně. Co to se mnou hraje za divnou hru? V jedné chvíli se tváří jako neviňátko, že bych si nejraději nafackoval za to, že z něj dělám úchyla, a během mžiku se změní v to, co už je kousek ode mě. Dravce. Brzy už ani nerozeznám, co je realita a co ne. Přece nemůže tak rychle měnit podobu! Připadám si jako laň nebo spíš gazela, která je štvána nějakou kočkovitou šelmou, kterou mi Bill v tuhle chvíli připomíná. Bill jako číhající kočka a já ubohá štvaná zvěř. Zastaví se malý kousek přede mnou, opírá se o ruce a upřeně mi hledí do očí. A je to tu znovu! Naprázdno polknu, můj hrudník se s každou sekundou zvedá rychleji a rychleji. Cítím, jak mě polévá horko, jak rozum vypovídá službu a jak ve mně začíná vítězit jediný pud. Bože, to ne…
autor: LadyKay
betaread: Janule
ale ano 😀
Jen do toho Tomí 😀
Sakra Tome už se tomu poddej! Strašně se těším na další díl, už mu nemuže zase zdrhnout! Jen to ne pls!
jasně že ano! tome, na co čekáš, vždyt to přece chceš nebo ne?! tohle je tak dokonalá povídka 😀 miluju jí!
Ježíšííí, co se to s tím Billem děje, on je jak urvaný z řetězu xD A vidím, že Tom má na Billův šatník stejný názor jako já, děs xD Celý ten Tomův monolog ohledně Billova šatníku byl nepřekonatelný, po včerejšku jsem se aspoň pořádně zasmála xD Super =)♥
…bože, to jo!! xDD Billovi hráblo? xD Chová se jako docela slušný psycho xD Tom je z toho chudák zmatený. A já taky. 🙂
Chudáčik Tomííí, on sa len bojí, že to nebude z lásky 🙁 A ono by ani nebolo. Zdá sa, že Bill len experimentuje, on asi netuší, že by to mohla byť láska. Ani sa nedivím, že ho Tom tak odmieta. Je mi ho ľúto.
Ale TIE scénky milujem, sú nádherne dychberúce.