autor: Gia
Po dlouhé době se upřímně zasměju Robertově originalitě, když přes kouřové sklo rozpoznám barevně světélkující nápis ‚Kristián‘. Tuhle gay diskotéku s naprosto nemožným jménem musí znát snad každý Berlíňan. Tohle holt mohlo napadnout jenom jeho, ale má pravdu, sem nejspíš žádný ženský nepáchnou, a to byl přeci můj hlavní požadavek. Jako vždycky ode mě dostane slušný tuzér, mám rád, když lidi dělají svou práci pořádně. Domluvíme se, že mě odveze i nazpátek, s chichotem nahodí, že doufá, že budu dost při smyslech na to, abych vytočil jeho telefonní číslo. I takovéhle akce máme za sebou. Na to, že jsem na žádné pařbě pro teplý nikdy nebyl, jsem až nezvykle klidný, dokonce se chvílemi přistihnu při tom, že myslím na něco jiného než na Billa.
Vejdu dovnitř a okamžitě mě obklopí hustý, cigaretový kouř. Čas od času si sice zapálím, ale tohle bylo i na mě trochu silné kafe, okamžitě jsem se rozkašlal. Jak tak koukám, nekuřákům zřejmě vstup zakázán. Okamžitě mi trkne dvojsmysl, který jsem si vlastně sám nadhodil, ale proč ne, tady je nejspíš možné úplně všechno. Protáhnu se přes pár ploužících se dvojiček až na bar, kde si od sympatického třicátníka poručím dvojitou vodku s džusem.
„Tebe neznám, jsi tu prvně?“ Mrkne po mně se zájmem a odporoučí se dozadu pro džus, teprve když souhlasně přikývnu. Nejspíš, aby měl přehled.
„Perfektně vychlazená.“ Mlasknu labužnicky, když do sebe převrátím obsah skleničky na ex. Barman prohodí oči v sloup.
„Měl jsi mě upozornit, že chceš být za hodinku zlitej jako prase, nechal bych tu rovnou celou láhev.“ Potutelným úsměvem mu potvrdím správnost jeho myšlenky a za chvíli vedle mě jedna orosená láhev Finladie opravdu přistane. Bill by mi teď nejspíš nadhodil své oblíbené alkoholické heslo, že kultura musí být, ale nesouhlasím s ním, nač skleničky a zbytečné serepetičky, přišel jsem zapít žal. Takže popojedem.
Barmana jsem jakožto troska – alkoholik automaticky přestal zajímat a svůj šarm zkouší uplatnit na seriózního čtyřicátníka ve značkovém saku. Zvláštní. Vždycky jsem si myslel, že teplouše poznám na sto honů, že mám na ně zkrátka nos. Třeba do tohohle bych to vůbec neřekl. A co tenkrát Bill? S další sklenkou výborného pití musím uznat, že můj odhad, co se druhých týče, není zase tak stoprocentní. Co si to tu namlouváš, idiote? Jak můžeš srovnávat svého bratra s těmi, kteří tu hledají jediné? Nezávazný sex. Stejně jako ty, kamkoliv jsi přišel. On byl ale jiný. Někdo tě poprvé v životě doopravdy miloval takového jaký jsi.
„Ahoj, máš tu volno?“ Ozve se mi za zády, a když přikývnu, na židli vedle mě se posadí blonďatý hubeňour v holčičích bokovkách. „Nechal tě, viď?“ Řekne soustrastně a pohledem zavadí o poloprázdnou láhev, nejspíš bych měl trochu zpomalit. Uchichtnu se té cizí představě, mě nikdy nikdo nenechal. Vlastně ani nevím, jaké to je, dostat kopačky. Vždycky jsem to byl já, kdo uťal buď příliš nudný, neměnný nebo zkrátka neperspektivní vztah. Prý jsem nikdy nemiloval, říkával Bill a nejspíš měl pravdu. Jinak bych tak lehce sbohem všem těm holkám nedával. S některými jsem si hrozně rád povídal, s některými jsem měl nadpozemský sex a ostré hádky, ale s žádnou jsem nenašel chuť zůstat a nejít za jinou. Až teď, když jsem bez Billa, jsem pochopil, co znamená dostat košem a být sám.
„Nemám přítele.“ Odvětím tiše a upřeně se zadívám do ultramarínových duhovek. Fakt krásný, modrý oči. Koukám, že flaška vodky v kombinaci se značnou depresí dělá divy. Blonďák si přehodí nohu přes nohu a ukazováčkem si zamyšleně přejede přes úzké rty. „Nějak se mi tomu nechce věřit. Určitě jich máš na každým prstě nejmíň deset, jsi nádhernej kluk.“ Jeho lichotky mě trochu vykolejí, nejspíš i zrudnu, a on se tím vším očividně dobře baví. Zjevně nerad zvedne drnčící telefon a polohlasem se mi omluví. „Musím na moment odejít, nezlob se.“ Nic neřeknu, jen s mírně nakloněnou hlavou do strany pozoruji malinkatý zadek v upnutých kalhotech. „Vždycky jsi opilej přemýšlel spíš tím, co máš mezi nohama, ale ten kluk má naprosto nemožně tlustou prdel!“ Kysele se ušklíbnu Billově narážce, tohle mu bylo podobné. Jistě, ten nejkrásnější zadek na světě má přece on a nikdo jiný.
Žaludek se mi v momentě nepříjemně stáhne na polovinu a já se jako v mrákotách otočím za hlasem, který mi tak nápadně připomínal bratrův chraplák. Dlaní si přikryju pootevřená ústa, mám co dělat, abych se udržel a nezačal křičet hrůzou. Zbytek Finladie dost nešikovně vyliju na svý triko, takže už opravdu páchnu jako korunovanej alkoholik. Halucinace? Sedí tam, na vysoké barové stoličce a lokty se opírá o pobryndaný bar. Dlouhé, černé vlasy sčesané dozadu, jen pár neposlušných pramenů mu sklouzlo do sněhobílého obličeje. Se zálibou sobě vlastní si prohlídne dlouhé, černé nehty a nespokojeně zakroutí hlavou.
„Nechtěj mě naštvat Tome. Já, takovej výstavní kus, od tebe dostanu košem a za rohem, když tě nevidím, bys šel do takovýho suchara? Nějak se ti kazí vkus, nemyslíš, bratříčku?“ Na bar vysázím třikrát tolik než dlužím, hrozně se mi u toho klepou ruce a naprosto dezorientovaný vyběhnu na setmělé parkoviště. Drogy. Ten barman mi je musel stoprocentně nasypat do pití, to je jasný. Mraky drog.
Chytnu prvního taxíka, který pendluje kolem a poprosím ho, aby jel co nejrychleji. Je mi úplně jedno, jestli bude ráno bonzovat do novin, že se poflakuju kolem gay baru, ať se manažer třeba podělá, tohle je fakticky krizová situace. Rozloučím se s ním na půl huby, je na něm vidět, že mě bezpečně poznal a rád by pokecal, ale má smůlu, já už v kapsách nervózně doluju klíče od domu. Snad stokrát zmáčknu červené tlačítko od výtahu, než se ta rachotina stará konečně spustí do přízemí. Dveře se konečně otevřou a před velkým, podlouhlým zrcadlem stojí Bill. Špulí na mě svoje prodloužená záda, kterým říká zadek a snaží se domalovat rozmazanou oční linku.
„Nedolejzej!“ Okřiknu ho hrubě a pro jistotu do výtahu nastoupím poslepu, halucinace je prý nejlepší ignorovat. Až se vyplaví ten humus, co mi právě rejdí v krvi, určitě zmizí. Určitě. „Víš, že to dneska bylo úplně poprvé, cos mě někde nechal takhle úplně samotného? Nějak už si nejsem jistý, jestli ti mám tu věčnou starostlivost o mou osobu věřit. Vážně to tak vůbec nevypadalo. Přiznej se, to ses ani trošičku nebál, že ti tvýho sexy brášku někdo klofne?“ Se zatajeným dechem pomaloučku otevřu jedno oko, tentokrát využil tužku trochu jinak a maluje po zrcadle malinkatý srdíčka s velkým T uprostřed.
„Ses stihnul převlíct, jo?“ Rýpnu si, když si všimnu, že má jiné triko než před chvíli v baru. Bill znechuceně nakrčí nos a kývne mým směrem.
„Pocintal jsi mě tou vodkou. Tobě ten odér třeba nevadí, ale já nejsem čuně. Mám úroveň, rozumíš.“ Naprostá kopie Billa. Se vším všudy. Proletí mi okamžitě hlavou a musím se spolu se svou halucinací hlasitě rozesmát. Málem bych zapomněl jak hezky se směje, jak mu září oči. Ve čtvrtém patře se výtah z ničeho nic zastaví a dovnitř se snaží vecpat postarší ženská s několika plnými igelitkami. Nejspíš takhle po ránu zdrhá od manžela, jinak si to vysvětlit nedokážu. Hrne se dovnitř jako velká voda, vůbec jí nedochází, že se sem nemůže vejít.
„Copak nevidíte, že je tady málo místa? Budete si muset počkat, až vystoupíme.“ Sjede mě podezřívavým pohledem, naskládá tašky do výtahu a volnou rukou si názorně zaťuká na čelo.
„Jsi nějakej přetaženej mladej, ne?“ Třikrát se zbrkle otočím kolem dokola, než mi dojde, že je má halucinace nejspíš nadobro v tahu.
„Bille, kde jsi?“ Vyhrknu vyděšeně, možná jsem byl protivnej, ale znovu ztratit jsem ho rozhodně nechtěl.
„Takže vůbec ne přetaženej. Pán je jenom magor.“ Zhodnotí ta bába celkem trefně můj aktuální stav.
autor: Gia
betaread: Janule
Začíná to být hodně zajímavý. S tou halucinací mě to zaujalo. Do dalšího dílu snad nedočkavostí umřuu×D tenhle byl zatím z těch, co už byly zveřejněny nejlepší:)
Tak teprve až se čtvrtým dílem jsem si našla chvilku, abych se pustila do čtení téhle tvé nové věci. Mám tvoje povídky ráda, a proto mě docela zklamalo, když "Navzdory osudu" skončila smazaná. Myslela jsem si, že jsi se spaním sekla úplně. Těší mě, že to tak není. 🙂
A tahle povídka se taky tváří docela zajímavě. Tom v zamítavém postoji si až pozdě uvědomil, co pro něj bráška znamená, osel jeden. Možná že by žádná bouračka nebyla, kdyby byl trochu přístupnější. A halucinace, či Billův duch, ti by to mohli taky dobře rozvířit, takže už se těším, kam se to s dalším dílem posune. 🙂
Co se to s Tomem děje…asi nějaká halucinace vyvolaná alkoholem, depresí a výčitkami svědomí…nebo, že by nějaké Billovo druhé já, něco jako dvojčecí spojení, když je Bill v komatu…? Uvidíme, ale jsem fakt zvědavá =)