autor: Rachel
Tom:
Vylovím z našeho kuchyňského šuplíku malou kávovou lžičku a odeberu si z kávovaru další šálek horké kávy. Obejmu jej dlaněmi, opřu se zády o kuchyňskou linku a opatrně kávu ochutnám. Co jsem přišel od Georga, vypil jsem už dvě – a to jsem doma sotva dvě hodiny. No jo, jedna z mých nových závislostí, ke které jsem se nikdy neměl nechat překecat. Kde je ten starý Tom, který nad kávou vždycky ohrnoval nos a posmíval se všem závislákům? Teď už se můžu smát jenom sám sobě.
Usrknu si z teplého šálku a pohledem se zavrtám někam do podlahy před sebou. Už od okamžiku, co jsem odešel od Georga, jsem přemýšlel, co bysme s Billem mohli podniknout, a překvapivě mi to nedalo ani tolik práce, jak jsem původně předpokládal. V duchu jsem se snažil přijít na něco, co by bavilo nás oba, nad čím by to třeštidlo neprotáčelo oči a každých pět minut se mě nezeptalo, kdy už konečně půjdeme domů.
Na něco takového jsem po chvilce přemýšlení opravdu přišel, i když jsem si původně myslel, že vymyslet něco, co by bavilo nás oba, je téměř nadlidský výkon. Nedá se říct, že bych zrovna do tohohle byl celej žhavej, stoprocentně ale vím, že Billovi se to bude líbit a víc než zamlouvat, když mu u toho bude asistovat moje osoba. Vždycky mě chtěl tímto způsobem potrápit a zářil jako rozsvícený vánoční stromeček, když viděl, že se mu to daří. Možná jsem blázen, když do toho dobrovolně jdu, to je mi ale jedno. V sázce je náš vztah a ten mi za to stojí. Je pro mě důležitý, stejně jako můj mladší bráška, který se mi poslední dobou bůhvíproč odcizil. A to já tak rozhodně nenechám.
Původně jsem mu to chtěl navrhnout hned, jak se dnes vrátí domů, když jsem ale z předsíně uslyšel hlasité prásknutí dveří a následné dupání po schodech, raději jsem zůstal v kuchyni a ani nedutal. Billa znám líp než sebe, byl by jen zbytečně víc podrážděný, kdybych na něho spustil hned u dveří. Raději počkám, až sleze dolů, nejpozději se ho zeptám u večeře. Teď si ho proti sobě nemůžu poštvat, musím na něj jít pomalu a opatrně. Už tak se budu modlit a doufat, aby mi na můj plán přistoupil…
Bill:
Zavřu za sebou dveře pokoje a pomalu zamířím ke schodům dolů. Prsty si promnu spánky a unaveně přivřu víčka, když mi hlavou projede ostrá bolest – signál, že toho mám dneska tak akorát dost. Není divu, když už je pět hodin odpoledne a já se od samotného rána vrátil domů sotva před půlhodinou. Dnešek byl ve škole šílený, po tom víkendovém nicnedělání to byla pěkně studená sprcha.
Původně jsem chtěl vypnout hned, jak přijdu domů, nakonec jsem jen hodil tašku do pokoje, na deset minut usnul, a teď jdu navštívit ledničku, kterou jsem od rána neviděl. Neměl jsem čas si něco koupit, proto se jdu najíst hned teď, když už hlady skoro nevidím. A potom to vidím tak, že sebou plácnu na postel a budu spát až do zítřejšího odpoledne. Ještě, že zítra nemáme školu, zkolaboval bych hned, co by mi zazvonil budík. Ani netuším, proč jsem po dnešku tak oddělaný, jediné, co vím, ale je, že zítřek strávím v posteli, u televize a s občasnými návštěvami ledničky a šuplíčku se sladkým. Musím vypnout alespoň na jeden den, ve středu mi ten kolotoč začne nanovo.
„Ahoj, Bille,“ tichý pozdrav se doline k mým uším a vytrhne mě tak z mých myšlenek, kterými jsem se zaobíral celou cestu do kuchyně. Pozvednu pohled od země… a překvapeně se zadívám na Toma před sebou. Netušil jsem, že je doma, možná proto mě jeho přítomnost tak překvapila.
„Ahoj,“ odvětím na jeho pozdrav klidně a otočím se k ledničce. Můj hlas k němu nemluví ani uštěpačně a ani zle, jen klidně a neutrálně, tak, jak mluvím obvykle. Dal jsem na Georgovu radu, kterou mi včera pracně vštípil do hlavy, a chci se k němu chovat normálně, ani uraženě a ani nahněvaně. Nechám tomu čas a volný průběh, nic jiného mi asi ani nezbývá. Ignorací a narážkami si nejspíš nikam nepomůžu.
Zadívám se do, jak jinak než přeplněné, ledničky, Tomův hlas však opět utne moje myšlenky ještě dřív, než se vůbec stihnu zamyslet nad tím, na co mám chuť.
„Mám pro tebe jednu dobrou zprávu. Už jsem dostal nápad, kam bychom mohli vyrazit,“ promluví ke mně a způsobí tak, že se nadobro vzdám pokusu vybrat si něco z lednice. Jeho slova ve mně vyvolávají překvapení a tichý úžas, v duchu si je opakuji a jen pomalu přemýšlím nad tím, zda jim věřit nebo ne. Ne, to nemůže být pravda, určitě jsem špatně slyšel. Tomův obličej, jeho oči mě však ujišťují v tom, že je můj sluch v naprostém pořádku.
„Tak tys nezapomněl?“ otočím se k Tomovi a s pohledem, visícím na jeho rtech, úplně zapomenu na celou ledničku. Musím vypadat určitě trapně, už jen úsměv, pohrávající na jeho tváři mi to napovídá. Teď si musí myslet, že jsem nečekal na nic jiného, než na okamžik, až mi řekne, že se mnou chce někam jít. Ne, že bych na to čekal, to ne, jen… jen jsem překvapený, že si na to po těch několika dnech od noci, kdy mi to tady v kuchyni slíbil, vzpomněl. Myslel jsem, že na to kvůli své slečně už dávno zapomněl, jeho úsměv mi však teď mou myšlenku vyvrací stále víc a víc.
„Copak už se někdy stalo, že jsem zapomněl na svého malého brášku?“ zeptá se mě, než však stačím ve své mysli zalovit a vzpomenout si, kdy tomu tak opravdu bylo, pokračuje dál.
„Nemám nějak nové oblečení, tak mě napadlo… napadlo mě, že bys mohl jít se mnou do obchodů a poradit mi. Vždycky jsi měl dobrý vkus, polovinu skříně mám díky tobě. Navíc si taky můžeš koupit něco nového, když už budeme nakupovat. A nesnaž se mi namluvit, že se netěšíš na to, až na mě navěsíš všechny ty tašky a sám si budeš vykračovat jako princeznička,“ obhájí svůj nápad dalším argumentem, bohužel pro něj špatným, i přesto však můžu vidět, jak mu koutky rtů cukají, určitě nad vzpomínkou, starou asi dva roky, kdy jsme chodili po celém Berlíně kvůli mým kozačkám, které jsme sehnali v posledním obchodě.
I tak mi to ale nepřijde špatné, jeho nápad je skvělý. No jo, proč by si z něho měla dělat věšák jenom slečna dokonalá, když já můžu taky? Až na to, že mu nebudu do rukou strkat taštičky, obsahující růžová tanga s králíčkem a podobně, toho bude k jeho štěstí ušetřen. I tak si ale bude muset vzít pohodlné tenisky, nemíním potom poslouchat jeho skuhrání, že má na každé noze deset puchýřků a nemůže se hnout. Chudáček malý Tommy.
„Tak ok, souhlasím. A kdy chceš jít?“ zeptám se, jeho odpověď mi ale vyrazí dech.
„No… říkal jsem si, že zítra by to bylo ideální,“ odpoví mi krátce a mně spadne čelist. Už zítra? Po dnešku? Ne, tak to rozhodně ne!
„Ne, Tome, zítra ne, nejde to. Mám volno, chci se pořádně vyspat a ne lítat po městě,“ oženu se prvním pádným argumentem, který mi přijde na jazyk. Co však netuším je, že ho Tom v mžiku šikovně použije proti mně.
„Tak vidíš, alespoň na to budeme mít víc času a nebudeme pospíchat, když máš zítra volný den. No tak, Billy, prosím. Prosím prosím prosím prosím prosím,“ prosebně sepne ruce, našpulí rty a zadívá se na mě svým nevinným, štěněčím pohledem, o kterém ví, že mám pro něj slabost. Copak mu teď můžu odolat…?
autor: Rachel
betaread: Janule
Nemužeš Bille! Jo jo jo už se začínaj bratříškovat, už něco bude že? xD
Ten Bill je teda…pořád skuhrá, jak ho Tom zanedbává, a když s ním může strávit nějaký čas, tak chce radši chrnět xD Medvěd brtník, fakt xD Se divím, že se Tom nenaštval a neposlal ho někam… xD Doufám, že ho Tom fakt nevezme na ten striptýz =D
jasně že můžeš!!! xD neeeee, radši né, je to dobrý způsob jak se víc zblížit…i když…mno..uvidíme
[2]: Já si myslim, že by to byla docela sranda ne? xD
Super
Nepřekazi jim to ta Tomuva jezinka?