autor: S & Doris
Uběhnul týden od Tomova zápisu do školy. Kalendář psal 2. listopadu. Bylo to celkem zvláštní, ale ne nečekané, když již dva dny začal padat sníh. Tom s Billem dny trávili převážně doma. Jejich nálada byla stále na bodu mrazu. Bill byl pořád ještě uražený a Tom z něj šílel. Raději na sebe nemluvili, jen v případech jako dojít si do obchodu, přijít ke stolu na večeři a podobně. Spali každý zvlášť. Bill odmítal sdílet jednu postel s Tomem. Spal ve své ložnici, v které ještě Tomovi nikdy nedovolil přenocovat.
„Jdu udělat večeři,“ ozval se Tom a vstal od notebooku. Prohlížel si stránky školy. Za další týden by měl nastupovat.
„Hm,“ brouknul Bill s nosem zabořeným do módního katalogu. Podobné časopisy byly pro něj jako Bible. Dokázal jimi listovat hodiny a zakroužkovávat si věci, o které bezpodmínečně musí obohatit svůj šatník. Toma Billova trucovitost i mrzela. Nestalo se přeci nic tak hrozného, aby spolu tak dlouho nemluvili. Ale Bill to očividně viděl jinak a Tom se nehodlal omlouvat. Neměl se za co omlouvat. Protočil oči a zmizel v kuchyni. Vlastně ani nevěděl, co by měl udělat. Spíše doufal, že se Bill konečně rozmluví.
„Máš chuť na něco konkrétního?“ zavolal z kuchyně a hlavu zabořil do lednice.
„Jo, ale to nezvládneš!“ uslyšel jízlivě z obýváku. Tom posmutněle našpulil rty. Tak Bill pochybuje o jeho umění v kuchyni. Ano, ovšem. Pokud by si přál například nějaké orientální, Tom by to neuměl.
„Hm,“ zabručel si Tom pro sebe. Neměl náladu. Neměl náladu na nic. Povzdychnul si a usadil se za stůl. Opřel se o něj rukama a na ruce položil hlavu. Venku byla tma a jen pouliční lampy snášely světlo na padající vločky sněhu. Zimní časy přicházely a s nimi Tomovy vzpomínky. Jeho první zima od matčiny smrti pod střechou nad hlavou. A to vše kvůli Billovi. Kvůli Přízrakovi, který se na Toma hněvá.
Toma mrzelo, že si Bill myslí nepravdivé věci. Pořád byl pro něj střed všeho.
„Hm,“ zabručel si Tom pro sebe. Neměl náladu. Neměl náladu na nic. Povzdychnul si a usadil se za stůl. Opřel se o něj rukama a na ruce položil hlavu. Venku byla tma a jen pouliční lampy snášely světlo na padající vločky sněhu. Zimní časy přicházely a s nimi Tomovy vzpomínky. Jeho první zima od matčiny smrti pod střechou nad hlavou. A to vše kvůli Billovi. Kvůli Přízrakovi, který se na Toma hněvá.
Toma mrzelo, že si Bill myslí nepravdivé věci. Pořád byl pro něj střed všeho.
Bill ve vedlejším pokoji odložil posvátný plátek a dopochodoval do kuchyně. Za prvé, aby si mohl zakouřit, a za druhé zkrátka Tomovu přítomnost vyžadoval. Byl ale příliš trucovitý na to, aby si o ni přímo řekl a jejich spory nechal být. Usadil se na židli naproti němu a zapálil cigaretu v ústech. Nohy si vytáhl na židli a kolena tak tiskl k tělu.
„Mám docela chuť na špagety. Ty tvoje,“ promluvil po chvíli, vydechujíc kouř z úst. Na Toma se nedíval. Ale sám začínal být hodně nervózní z jejich napjaté atmosféry. Tom k němu stočil zrak. Mrzelo ho to. V tichosti se zvedl od stolu, aby splnil Billovo přání.
„Proč se vlastně tak zlobíš?“ zeptal se Tom od linky. Už tomu asi ani nerozuměl.
Bill pokrčil sám pro sebe rameny. Nehodlal mu odpovídat. Odklepnul popel z cigarety a mlčel. Tom doufal v odpověď, ale nečekal ji. Takto se Billa ptal každý den. Připadalo mu to, že se budou takto k sobě chovat snad do nekonečna. A ač byl Tom Billovi oddaný, první krok dělat nechtěl. On chybu neudělal. Žádnou.
„Máš sýr?“ promluvil Bill a típnul hříšnou tyčinku. Vstal od stolu a pootevřel okno. Tom neměl rád příliš cigaretového dýmu v bytě.
„Mám, ale napřed ho musím nastrouhat,“ přikývl Tom a věnoval se míchání svojí specielní omáčky. Bill se postavil vedle něj a chopil se struhadla. Nechápal, proč Tom kupuje sýr v celku, když si může koupit rovnou strouhaný balený. Že prý to je levnější. Jako by těch pár euro někoho vytrhlo. Tom po očku Billa sledoval. Bill se nenápadně tiskl na jeho bok a strouhal. Dával si pořádný pozor, aby si neukrouhl nehet. Bill celý ten týden doufal, že Tom přijde, a byl frustrovaný tím, že se to nestalo. Odlomil kus sýra a otočil se k Tomovi. Mezi dvěma prsty mu ho podával k ústům a lehce se pousmál, když si ho Tom po chvilkovém zaváhání převzal a omylem přitom kousl Billa do prstu.
„Uh, myško,“ řekl Bill. Nemohl se ubránit usmání se na Toma. Byl namáčknutý na Toma a teplo z jeho těla, které cítil ve slabinách, jej přivádělo do nálady se mu omluvit. Bill se naučil omlouvat. Jen Tomovi. Pouze někdy.
„Myška seš ty…“ šeptnul Tom a spolknul sousto.
„Ne… já jsem přece Přízrak,“ sklopil Bill oči. Toužil po tom teď Tomovi skočit kolem krku. Prosím, Tomi, udělej to… prosil v duchu. Tom pocítil záchvěv v hrudi. V oblasti srdce.
Bill rozkošně zkroutil pusu. Vždycky těžko říkal to slůvko omluvy. Alespoň malými gesty chtěl omluvu naznačit. Právě tak, jak to dělal teď.
„Ne… já jsem přece Přízrak,“ sklopil Bill oči. Toužil po tom teď Tomovi skočit kolem krku. Prosím, Tomi, udělej to… prosil v duchu. Tom pocítil záchvěv v hrudi. V oblasti srdce.
Bill rozkošně zkroutil pusu. Vždycky těžko říkal to slůvko omluvy. Alespoň malými gesty chtěl omluvu naznačit. Právě tak, jak to dělal teď.
„Mně taky,“ sklopil zrak. „Já vím, že jsem hroznej. A výbušnej. Omlouvám se,“ vypotil ze sebe nakonec i onu omluvu. Tom se usmál a pohladil ho po vlasech. Cítil se spokojeně, když se atmosféra uvolnila. Nerad se hádal, ale nechtěl být ten, co vyměkne po deseti minutách a s prosíkem za Billem přileze.
Bill musel vidět, že se Tom nenechá komandovat. Tom měl svou hlavu a nedovolil nikdy, aby s ním někdo manipuloval jakkoliv.
„Děkuju, že ses omluvil,“ přisunul se k Billovi blíž a položil mu dlaň na rameno. Bill špulil rty a hrál si s piercingem, okusoval ho v ústech. Měl zároveň vztek, že se omluvil. Nebo spíš si nerad přiznával, že to dokáže.
„Bylo… bylo mi smutno celé noci bez toho, abych se k tobě tulil… abys mi ze spaní říkal ´Přízraku´,“ Bill obejmul jeho pas a pevně ho stiskl.
„Zlobíš se?“ koukl na Toma štěněčím pohledem. Neměl tohle rád. Neměl rád, když se hádali a o to víc neměl rád, když se na něj Tom kvůli něčemu zlobil.
„Ne, nezlobím,“ ubezpečil ho Tom. Byl ale nucen Billa pustit, aby dodělal ty vytoužené špagety. Odstavil omáčku a na talíř nandal dostatečné množství špaget.
„To stačí… ani to nesním,“ zachichotal se Bill, když chtěl Tom ještě přidat. Tom tedy vrátil další várku a těstoviny zalil omáčkou. Zasypal je bohatou dávkou sýra a talíř Billovi podal.
„Tak dobrou chuť,“ vtiskl mu pusu na čelo a sledoval Billa odnášejícího si svůj příděl ke stolu.
„Zlobíš se?“ koukl na Toma štěněčím pohledem. Neměl tohle rád. Neměl rád, když se hádali a o to víc neměl rád, když se na něj Tom kvůli něčemu zlobil.
„Ne, nezlobím,“ ubezpečil ho Tom. Byl ale nucen Billa pustit, aby dodělal ty vytoužené špagety. Odstavil omáčku a na talíř nandal dostatečné množství špaget.
„To stačí… ani to nesním,“ zachichotal se Bill, když chtěl Tom ještě přidat. Tom tedy vrátil další várku a těstoviny zalil omáčkou. Zasypal je bohatou dávkou sýra a talíř Billovi podal.
„Tak dobrou chuť,“ vtiskl mu pusu na čelo a sledoval Billa odnášejícího si svůj příděl ke stolu.
Bill vypadal v pohodě, ale něco na něm sedělo. Tom nevěděl co. Nandal si na talíř svou porci a usadil se naproti němu. Bylo divné ticho. Bill se vrtal v jídle a nedíval se na Toma, který na něj zkoumavě zíral.
„Zlobíš se?“ nyní se ptal Tom. Bill k němu zvednul pohled.
„Je mi smutno,“ šeptnul a položil vidličku s namotanými špagetami. „Už tě potřebuju. Nevydržím vedle tebe sedět, stát a… nedotknout se tě. Už je to týden nebo jak dlouho a…“ Bill byl frustrovaný.
„Je mi smutno,“ šeptnul a položil vidličku s namotanými špagetami. „Už tě potřebuju. Nevydržím vedle tebe sedět, stát a… nedotknout se tě. Už je to týden nebo jak dlouho a…“ Bill byl frustrovaný.
Tom se musel v duchu trochu zasmát. Tak přeci jen to Billa užíralo a hodně přemáhal sám sebe.
„Mohl jsi to udělat,“ namítnul a mírně pokrčila rameny. Bill dotčeně špulil ústa.
„Nemohl… Myslel jsem, že přijdeš ty,“ přiznal pravdu a zabodl svůj zrak zpět do talíře. Pusu si zacpal namotaným soustem, aby nemusel zbytečně mluvit. Tom se na něj dlouze zadíval.
„To děláš vždycky? Že čekáš, až přijde dotyčný?“
„Mohl jsi to udělat,“ namítnul a mírně pokrčila rameny. Bill dotčeně špulil ústa.
„Nemohl… Myslel jsem, že přijdeš ty,“ přiznal pravdu a zabodl svůj zrak zpět do talíře. Pusu si zacpal namotaným soustem, aby nemusel zbytečně mluvit. Tom se na něj dlouze zadíval.
„To děláš vždycky? Že čekáš, až přijde dotyčný?“
Bill urputně přikývnul. Tomovi připadal jak malé dítě, jako když řeší problémy odkývnutím a raději mlčí.
„Ale co když narazíš…? Jako právě teď? Já se nehodlám omlouvat za něco, co jsem, neudělal. Nevidím žádnou chybu. Kdybych chybu viděl, omluvím se. A ano, ty ses omluvil, toho si vážím. Ale trucovat a ničit se zevnitř jen proto, že čekáš, až za tebou přilezu…“
Bill frustrovaně vydechl, odsunul talíř kousek stranou a hlavu položil na stůl s pohledem upřeným do strany.
„Jsem prostě takový, Tome. Já nechtěl, aby ses omlouval. Jen abys přišel,“ pípnul poraženě. Tom to sice chápal, že má Bill prostě takovou povahu a jen tak ji nezmění, ale nechtěl, aby Bill měl dojem, že to bude fungovat podle něj. To Tom zkrátka nechtěl.
„Bille… ty ses zlobil. Nebo zlobíš… já nevim… A za něco, co jsem já záměrně nezpůsobil. Jen za to, že jsi žárlil. To je pak na tobě, kdy tě to přejde,“ vzdychl Tom a namotal si na prst tenký pramínek Billových vlasů.
„Mám kreténskou povahu. Vím to. Nemůžu za to,“ zavrčel Bill. Zaksichtil se, když jej Tom dráždil bříšky prstů ve vlasech. Bill neměl rád takovéto usmiřovací způsoby, když byl zrovna nervózní.
„Já nechci, aby ses měnil. Nechci to. Miluju tvé špatné vlastnosti, jsem zvyklý a můj Přízrak je rozkošně roztomilý a strašně protivný a namyšlený. Jsi to ty…“ mluvil Tom pomalu, šepotavě a z duše. Zaujmul stejnou pozici jako Bill a přejel mu prstem po nosu. „Jen nechci, aby všechno bylo po tvém… Chápeš mě?“
„Já nechci, aby ses měnil. Nechci to. Miluju tvé špatné vlastnosti, jsem zvyklý a můj Přízrak je rozkošně roztomilý a strašně protivný a namyšlený. Jsi to ty…“ mluvil Tom pomalu, šepotavě a z duše. Zaujmul stejnou pozici jako Bill a přejel mu prstem po nosu. „Jen nechci, aby všechno bylo po tvém… Chápeš mě?“
Bill k němu stočil oči a byl tak nucen trochu pootočit hlavu.
„Jenže… nevím, jestli zrovna tohle budu umět. Vždycky je po mém. A když ne, jsem protivný a nervózní. Zrovna tak jako teď,“ nafoukl tváře. Tom si nemohl pomoct, ale přišlo mu to roztomilé. Bill byl opravdu zkažený do morku kostí, ale zároveň měl i tu krásnou stránku. Jen ji v sobě ještě nenašel a nebo nechtěl. Jako by si tím měl připadat slabší a zranitelnější.
„A co chceš teď, že jsi protivný?“ pozvedl Tom tázavě obočí. Bill vzdychnul.
„Abys mě líbal,“ šeptnul skoro stydlivě.
„No a co ti brání? Když to chceš, tak to udělej,“ namítl Tom. Rozhodně by se nebránil. Jako nikdy. Bill vehementně zakroutil hlavou.
„Ale já chci, abys to udělal ty. Ty abys mě líbal,“ Bill byl tak frustrovaný, že se mu chtělo až brečet. Tom se zatvářil naprosto vážně.
„Vždycky tě líbám. Je přeci jedno, kdo za kým přijde. Oplácím ti to tak jako ty mně.“
„A co chceš teď, že jsi protivný?“ pozvedl Tom tázavě obočí. Bill vzdychnul.
„Abys mě líbal,“ šeptnul skoro stydlivě.
„No a co ti brání? Když to chceš, tak to udělej,“ namítl Tom. Rozhodně by se nebránil. Jako nikdy. Bill vehementně zakroutil hlavou.
„Ale já chci, abys to udělal ty. Ty abys mě líbal,“ Bill byl tak frustrovaný, že se mu chtělo až brečet. Tom se zatvářil naprosto vážně.
„Vždycky tě líbám. Je přeci jedno, kdo za kým přijde. Oplácím ti to tak jako ty mně.“
„Jenže…“ funěl Bill a zvedl hlavu. Tomovi s jeho septumem v nose nyní připadal jako rozzuřený býk. „Prostě nedokážu překousnout to, že musím já první. Chci to po tobě já, tak to taky mám dostat já, a ne, abych to někomu já dal!“ špulil rty. Věděl, že se nyní předvádí v opravdu rozmazleném světle. Bouchnul pěstí do stolu a vrčel. V duchu se možná smál sám sobě.
Tom si začínal připadat trochu bezradně. Nechtěl být prostě ten první. Ten, co mu vždy ve všem vyhoví. Jistě… dělal to rád, ale nechtěl sebou nechat zametat. I když to Bill nedělal úmyslně.
„Bille… tohle je hloupý,“ snažil se ho uvědomit. „Když chceš jít na záchod, tak taky nečekáš, že si ta mísa k tobě dojde,“ poklepal si na čelo. Přišlo mu to prostě stejně absurdní.
„A nic nemusíš dělat. Není to tvoje povinnost, abys něco dělal. Ale když chceš… tak proč bys nemohl?“
„A nic nemusíš dělat. Není to tvoje povinnost, abys něco dělal. Ale když chceš… tak proč bys nemohl?“
„Protože mám blbou zatvrzelost a hrdost, která mě ovládá,“ popotáhl dramaticky Bill a našpulil rty. „Budu mít na sebe vztek, když tě teď políbím,“ zaryl nehty do ubrusu a zvedal oči k Tomovi. Tom nereagoval. Nechával ho být.
„Najez se…“ brouknul Tom. Rozhodl se, že Billa nechá, dokud se nedonutí. Však on přijde sám. „Víš… je druhého listopadu a… ještě jsem od té doby, co maminka… nebyl jsem na hřbitově. Jsou dušičky a chtěl bych se jít podívat na její hrob. Zaslouží si to…“
Billa z toho všeho přešla chuť k jídlu. Jen zatvrzele koukal do desky stolu a bojoval sám se sebou. Se svojí hrdostí. Tomova slova jako by zněla z dálky. Ale zaznamenal je.
Billa z toho všeho přešla chuť k jídlu. Jen zatvrzele koukal do desky stolu a bojoval sám se sebou. Se svojí hrdostí. Tomova slova jako by zněla z dálky. Ale zaznamenal je.
„Tak dobře. Půjdeme tam. Koupíme kytku a…“ přikyvoval a popotáhnul. Díval se na Toma přes stůl a cukalo mu v prstech u nohou. Nezvládne to… tohle opravdu ne. Potřeboval ho cítit. Zvedl se od stolu a bez ptaní se usadil Tomovi v klíně. Chytnul ho za lícní kosti a přisál se mu na rty. Naléhavě je oždiboval a vynucoval si vstup dovnitř. Když mu to Tom umožnil, lačně do nich zajel jazykem a hlasitě zafňukal.
autor: S & Doris
betaread: Janule
woow..krásnej dílek..:)
No tak tohle byl úžasný dílek. Ten náš protivnej nekompromisní Bill. S tím záchodem mě to pobavilo×D a Tom má pravdu, když něco Bill chce, ať si pro to dojde sám. Je dobře, že mu nedovolí ze sebe dělat poslušnou hračku. I když já bych měla radši mlčet, protože v některých situacích taky praktikuju Billovu nečinnost a počkám si, až ten dotyčný příjde za mnou. Takže naprosto chápu, co Bill prožívá×D ale ten konec… Tom tam chudák mluví o zemřelé mamince a Bill myslí na, v těchto situacích, nepatřičné věci. Je to s ním hrozný, jak myslí přednostně na svoje potřeby. Sice se mi jeho povaha v téhle povídce líbí a nechci, aby ji nějak razantně měnil, ale v některých situacích by mohl ubrat plyn a brát ohledy na pocity Toma. To jsem se trošku rozepsala, což jsem neměla v plánu×D dneska jsem nějaká ukecaná. No nic, dílek byl skvělý, jak už jsem jednou psala a moc se těším na další:)
Přirovnání se záchodem xD Mě se taky líbí, že si Tom nenechá sr.t na hlavu, ať se Bill taky naučí ustupovat a omlouvat se =) Ale mám takový pocit, že Tom prostě není šťasný, nevím proč, mám z něho takový pocit…=)
no, je sice fajn, že se Bill omluvil, ale stejně mu to Tom prominul moc snadno. mohl se alespoň předstíraně trošku dýl chovat stejně, jako Bill, aby si ten trouba uvědomil, jak je kolikrát nesnesitelnej.
😀 to přirovnání se záchodem xD
Ale jako teď očekávám alespoň od jednoho přiznání lásky nebo bude sekec O.o 😀
Myslím, že Tom to vzal za správný konec. Dá se říct, že tak nějak "nenápadně" Přízraka vychovává. No, to jsem nepoužila nejlepší výraz, ale asi mi budete rozumět. Chce, aby si Bill uvědomoval důležitější věci než je třeba řasenka, nehty a značkové oblečení.
Ach… nádherné. Rozmaznaný Bill dostal príučku a všetko bude zase dobré 🙂 a ja idem na chvíľu do ríše snov 🙂
Super! Jen tak dál Tome 😉 Je dobře, že se sebou enencháš zametat! A beztak se mi strašně líbí to, že Tom Billa miluje i přes veškeré jeho špatné vlastnosti 🙂
A konec byl nádherný! :))