Krev jako čokoláda 11.

autor: Doris

Tom seděl na lavičce na vlakovém nádraží. Seděl tu už několik hodin a čekal na svůj vlak. Pořád napnutý a nervózní. Čas se náhle tak moc vlekl. Přál si co nejrychleji opustit Rumunsko. Přesto, že tu zanechával jeho. Billa. Bylo tu liduprázdno, až na dva policisty, dohlížející na pořádek a klid v těchto místech. To Toma znervózňovalo stejně tak jako pocit, že ho najdou oni. Ta nebezpečná smečka. Klopil hlavu a v duchu se modlil, aby ho nezatkli pro vraždu. Náhle mu někdo zaklepal na rameno. Trhnul sebou a zvedl hlavu ke dvěma mužům.

„Potřebujete pomoct?“ Zeptal se jeden z nich. Tom opravdu vypadal, jako by právě potřeboval pomoc minimálně tamní vlády.

„Oh ne, díky, jenom tu čekám na vlak. Má zpoždění.“ Odvětil Tom a znovu se zadíval na koleje před sebou. Snažil se působit klidně a nedávat na sobě znát známky značného znepokojení. Bylo to ale opravdu těžké s tím, co zažil.

„Správná odpověď je ano.“ Namítl příchozí klidným hlasem a v Tomovi by se v tu chvíli krve nedořezal. Pomalu stočil svůj zrak znovu k nim a s hrůzou si uvědomoval, že ti dva nejsou turisti ani starostlivý občané Bukurešti. Patřili k nim.  

Slunce se sklánělo k obzoru a smečka lugaru se znovu sešla na svém svatém místě v lese. Čekal je mimořádný lov. A všichni také věděli proč. Až na Billa. Ten nebyl schopný řádně uvažovat již několik dní. Znovu tu jen stál jako již několikrát s nechutí ke všemu, co se jeho života týče.

Andreas zaparkoval a se svým druhem v patách předstoupil před svou smečku, pokorně se uklánějíc a obnažujíc holý krk. Nálada kolem byla ponurá. Ne jako při posledním lovu, kdy se smáli a užívali si té chvíle být spolu. Dnes každý mlčel a díval se na Andyho.

„Pánové a dámy…“ Začal Andreas svůj proslov jako již tradičně. „…člověk nás přinutil skrývat svou pravou tvář. A pronásleduje nás po staletí.“ Pokračoval a pohledem sjížděl všechny přítomné. Bill se tiskl k Astrid. Zároveň tak chtěl podpořit ji i sebe. Věděl, proč ten mimořádný lov na člověka, i proč takový proslov. Jen nevěděl, koho vlastně mají lovit.  

„Včera si vyžádal další život.“ Pokračoval Andy. „Život mého syna.“ Dodal po chvíli mlčení, kdy sám v sobě musel najít pevný hlas.

„Ale my se pomstíme. Neboť jeho vrah je zde.“ Křikl do ticha a významným gestem ukázal směrem, kterým přicházeli jeho dva věrní bodyguardi a vedli sebou jejich dnešní oběť. Toma.

„Ne…“ Vykřikl Bill, když s hrůzou uviděl, kdo že to má zemřít. A bylo mu jasné, že zemře. Ještě nikdo smečce nedokázal uniknout. Vyrazil před Andrease, aby tohle zastavil. Astrid vyrazila kupředu také, ale z jiného důvodu. Měla chuť Toma zabít ihned na místě. Ale ostatní ji zadrželi.

„Georg ho chtěl zabít.“ Bránil Bill Tomovo počínání.

„Znal naše tajemství, protože sis ho pustil příliš k tělu.“ Odsekl Andreas a přísně na Billa pohlížel.

„A odkudpak to víš?“ Syknul Bill. To, co Andy tvrdil, se neslučovalo s pravdou. Andreas se na něj stále díval, ale byl rozhodnutý. Seskočil z kamenů, na kterých se tyčil.

„Šel po něm Georg na vlastí pěst, nebo jsi ho poslal?“ Dožadoval se Bill vysvětlení.

„Zabil mi syna a zaplatí to krví.“ Odsekl Andy. Nehodlal svoje rozhodnutí měnit.  

„Poslal jsi kvůli MNĚ svého syna na smrt?“ Procedil Bill. Jediný, kdo tu podle jeho názoru byl vinen, byl Andy.

„Už dost!!!“ Křikl Andreas a postavil se před Billa. „Kdyby žil, přivedl by s sebou lovce. Jako ti, co ti zabili rodiče. A byla by to opět tvoje vina.“ Zpražil Billa ledovými slovy. Bill jen ztěžka polknul. Nezmohl se na další slova. Jen se díval, jak ze sebe Andy stahuje dlouhý kabát a jde tak příkladem pro ostatní, co ho začali napodobovat.

„V lese teče řeka, pokud se dostaneš přes ni, zůstaneš naživu.“ Ledovým hlasem zasvěcoval Toma do jejich rituálu. Tom klečel před ním s šátkem na očích. Bill nervózně přešlapoval.

„Ne…“ zarazil Andy rukou svého druha, který se chystal přát štěstí oběti, jak bylo zvykem.

„Popřej mu štěstí.“ Pokynul Billovi a ten se jen mocně nadechoval. Nechtěl to udělat. Nechtěl dovolit, aby zrovna Toma lovili. Nehnutě stál a Andyho ten odpor maximálně vytáčel. Popadl Billa za loket a srazil ho na kolena před Toma.

„Přej mu štěstí.“ Přikázal přísně. Bill měl co dělat, aby se na místě nesložil v hysterickém pláči. Rozechvěle natáhl ruce a stáhnul Tomovi šátek z očí. Tomovi snad až teď docházelo, co vlastně je jeho láska zač. Jak moc nebezpečný je. Jen se na sebe mlčky dívali a Bill bojoval s každou slzou. Andy byl nevrlý. Žďuchl Billa do zad a naklonil ho tak k Tomovi. Bill neměl na vybranou. Věděl, že lovu nezabrání tak jako tak. Nakláněl svůj obličej blíž a blíž k Tomovi, až své rty přitiskl na jeho. V ten moment ostrá čepel pořezala Tomovo předloktí a Bill se rychle odtáhl. Andy rozvázal Tomovy ruce a vytáhl ho na nohy, zatímco jeho ochranka pevně chytila Billa. Andy se chvíli díval do tváře svojí kořisti. Jeho oči dávno zbarvené do žluta díky vůni krve. Strhnul Tomovi jeho stříbrný šperk z krku.  

„Běž.“ Poručil Tomovi a několika kroky ho donutil nacouvat do uličky, kterou vytvořili členové jeho smečky. Tom se se strachem v očích podíval na Billa a pak po ostatních. Všichni do jednoho v sobě již nechávali proudit zvířecí pudy a jen čekali na to, až se rozeběhne pryč a jejich lov započne. Bill plakal a Tom neměl jinou možnost, než přistoupit na jejich podmínky a pokusit se zachránit únikem do lesa. Smečka se stahovala k sobě a pomalými kroky se vydávala za ním. Dávali mu náskok jako každé svojí oběti. V čele Georgovi dva kamarádi. Tom utíkal, jak jen mohl. Musel toho náskoku využít. Kroky smečky se stále zrychlovaly, a jakmile přeskočili nízkou zídku oddělující jejich svaté místo od samotného lesa… utíkali. Hnali se za Tomem. Tom se ohlížel, aby viděl, jak moc velký náskok má. Pořád ještě měl nějakou šanci. I když malou. Dokud ho smečka pronásledovala v lidské podobě, měl naději, že bude rychlejší a přes řeku se dostane. Jak ale měl najít řeku v lese, který neznal? Nevýhodou pro něj stále zůstával fakt, že on škobrtal po spadaných větvích a kamenech, zatímco jeho pronásledovatelé obratně skákali a lesní terén pro ně nebyl žádným problémem.  

„Když je člověk bezcitný vrah, tak v čem se od něj lišíme?“ Procedil Bill nenávistně skrz zuby, hledíc na Andrease, který jako jediný s Astrid ještě na lov nevyrazil.

„Zabíjíme, jen abychom přežili.“ Odpověděl Andy a podíval na svého bodyguarda, který Billa pevně svíral za loket. „Pohlídej ho v autě, než se vrátím.“ Poručil a znovu nechal svým tělem projet vlnu vlčích pudů. Jantarovýma očima se podíval na Astrid a ta vyrazila kupředu. Andreas za ní. Andyho ochranka strčila Billa na zadní sesadla auta a zavřela za ním dveře.

„Stupidní děvko… ty jsi lugaru?“ Dovolil si prohodit poznámku na Billovu adresu a opřel se o auto. Bill se přesunul po sedačkách na druhou stranu a druhými dveřmi vyklouzl z auta. Rozběhl se do lesa.

Tom utíkal pronásledován nyní již kompletní smečkou. Nepřemýšlel, kam běží, zda do kopce nebo z kopce. Hlavně musel utéct. Píchání v boku ignoroval. Zakopl o spadlý strom a dopadl na zem. Chytil si pořezanou ruku, která opravdu bolela. V ten moment mu to došlo. Z rány teklo až moc krve, a když se ohledl, mohl na spadlém stromě vidět její kapky. Lugaru ho ženou podle pachu krvavé stopy. Pochopitelně. Proto si mohli dovolit dávat náskok. Tom se rozeběhl a cestou otíral svou ruku o několik stromů, či kamenů. Potřeboval je zlákat na špatnou cestu. Alespoň na moment tak získat pár okamžiků navíc. Rozběhl se do jiného směru.  

Bill nabíral na rychlosti, jak utíkal mezi stromy. Musel být rychlý. Musel být nejrychlejší, ale měl strach. Smečka měla oproti němu velký náskok. A tak jako on i patřičnou rychlost a touhu v krvi. Z lidí se začali měnit na vlky, a tím ještě zmenšovat Tomovy šance na záchranu. I Bill se musel změnit. Ač to dělával nerad. Odrazil se od země a nechal své tělo letět vzduchem. Čokoládové duhovky nahradily jantarově žluté, a zpět na zem dopadl černý vlk. Nezastavoval se. I on teď pronásledoval Tomovu krvavou stopu.  

Tom seběhl malý kopec a dopadl do potoka. Chvatně začal čistou vodou omývat krev z rány. Jeho plán prozatím vycházel. Smečka běžela po falešné stopě až na její konec, kde jen dál čenichala a hledala další. Tom odhrnul několik kamenů a bláto pod nimi nanášel na ruku i krk. Aby tak zabránil novému vytékání krve. Náhle strnul.

„Potoky… ústí do řek.“ Uvědomil si důležitý fakt. Odhodil zbylé bláto a rozběhl se po proudu potoka. Po několika jeho krocích se ale z lesa vynořili dva vlci. Běželi podél něj po břehu. Odrazili se a skočili po něm. Tom se jim vyhnul. Tělem se zabořil do jakéhosi výmolu. Oba vlci teď ale stáli přímo naproti němu a cenili zuby.  

Tom se zadkem šoupal po kamenném břehu potoka, stále ve směru proudu, a z ponožky si vyndal nůž. Ten stříbrný, co ukradl z restaurace. Vlci po něm výhružně štěkali. Tom se třásl a bál se, že nůž upustí. Proto ho sevřel pevněji. Jeden z nich vystartoval a skočil po Tomovi. Tom to očekával. Svalil ho ze sebe a svou nynější stříbrnou zbraň do něj zabodnul. A stejně tak to udělal i s druhým, když na něj zaútočil. Neměl čas dívat se na dva mrtvé vlky. Znovu se dal do běhu. Právě ve chvíli, aby ještě viděl Andyho ve vlčí podobě, jak vyběhl k nim. Očichal těla mrtvých vlků a odhodlaně vyrazil za Tomem. Doháněl ho. Až nebezpečně moc ho doháněl. Tom utíkal už z posledních sil a přál si nezakopnout. Náhle ztratil půdu pod nohama a jeho tělo dopadlo do řeky.  

Vlčí vůdce se zastavil na okraji a díval se, jak se Tom vyšplhal na břeh na druhé straně. Byl vůbec první, komu se to podařilo. Vyčerpaně dopadl na zem a lapal po dechu. Zachránil si život. Věděl to. Splnil jejich podmínky. Byl za řekou. Podíval se na druhý břeh. Žádný vlk už tam nebyl. Úlevně padl zpátky na zem. V ten moment se ale ozvalo zavrčení a z lesa se znovu vyřítil Andy. Přes spadlou větev přeskočil na druhý břeh k Tomovi. Tom po zemi couval od hrozivě vyhlížejícího zvířete.  

„Ale vždyť už jsem za řekou.“ Vypravil ze sebe rozrušeně. Až příliš ho děsily Andyho cenící zuby. Ale vůdci smečky tohle bylo jedno. Hodlal ho zabít stůj co stůj. Skočil po něm a Tomovi nůž vypadl z ruky. Byl vysílený na to, aby ho urychleně popadl zpět. Navíc ležel mezi ním a Andym. Snad už se sám loučil se svým životem, když z druhé strany přiběhl další vlk a skočil po Andym. Byl černý a drobnější než Andy. Prali se mezi sebou a Tom to sledoval, zatímco se plazil pro nůž. Mozek mu nefungoval. Nechápal, co se děje. Ozvalo se zakňučení, když statný šedý vlk kousl černého do krku a nehodlal jen tak pustit. Zmítali sebou až k břehu řeky a tady se černému podařilo silnějšího protivníka shodit. Přímo do proudu vody, který Andyho odnášel pryč. Černý vlk se přiblížil k Tomovi a natahoval k němu hlavu. Tom až příliš vyděšený na to, aby mohl racionálně přemýšlet, a na to, aby mu došlo, kdo se vlastně ve vlčí podobě ukrývá. Rozpřáhl se a říznul vlka do přední packy. Ten jen zakňučel a odpajdal kousek stranou.  

„A co ta zatracená  řeka?“ Připomínal vlkovi jejich vlastní pravidla, která porušili. Jeho zvířecí protivník ale jen dál kňučel a nechal svoje zvířecí tělo dolehnout na zem, olizujíc si poraněnou packu. Bolelo to a zrány se mu kouřilo. Tomovi postupně tuhly všechny rysy v obličeji, když se kolem vlka objevovalo stále větší světlo a místo vlka se ukázalo nahé tělo jeho pravé podoby.

„Oh, proboha ne.“ Vydechl Tom a dolezl k němu. Bill ležel skrčený do klubíčka. Z ruky mu tekly pramínky krve a z očí slzy.