autor: Rachel
Bill:
Pohodlně se usadím na své měkké židli a zadívám se ven, z okna luxusní restaurace. Mým očím se naskytne pohled na pošmournou šedou oblohu a berlínskou ulici, po které stále přechází další a další lidé. Vítr si pohrává s barevnými listy stromů, odvívá si je, kam se mu zrovna zachce a já už jen pouhýma očima můžu rozpoznat, jak studeně a nemilosrdně se prohání po ulicích a mezi lidmi, a všechno naplňuje tím prvním, nepříjemným chladem, který vám zalézá pod nehty vždy, když vyjdete ven do obyčejného, říjnového dne a nemáte na kabátě nebo bundě kapsy, ve kterých by se vám ruce mohly zahřát. Mé zimou zkřehlé, červené prsty mi jen napovídají a utvrzují mě v tom, že léto je nenávratně pryč.
Znova vzhlédnu k sychravému počasí venku a k šedé obloze, kterou občas problesknou zlatavé paprsky slunce, aby se po pár chvilkách mohly opět ukrýt za tou neproniknutelnou, šedou clonou. Jsem tak rád, že konečně sedím v teple a nemusím mrznout venku. V obchodech bylo sice teplo, pobíhání venku z ulice na ulici mi však už ke konci opravdu bylo nepříjemné.
Odtrhnu pohled od rušné ulice za oknem a stočím jej na Toma, sedícího naproti mně. Vypadá nadmíru spokojeně, zvlášť v okamžiku, když před nás mladá, hezká servírka postaví naše porce s přáním dobré chuti a zamrkáním na mé dvojče. Pravý důvod jeho spokojeného rozpoložení je však úplně jiný… a praští mě do očí hned, jen co se zadívám na tu horu tašek vedle sebe, do jejichž obsahu bysme v pohodě oblékli celou naši ulici a ještě by nám zbylo.
Tom však nevypadá, že by se o své nové kousky chtěl s někým dělit, i když vypadá tak spokojeně. Vůbec poprvé má totiž víc tašek než já, tohle se ještě nikdy nestalo. Kdyby mi nedošly peníze na kartě, trumfnul bych ho jako vždycky. Takhle jsem jen postával před kabinkou s pár svými taškami v ruce a schvaloval i kritizoval všechno, co si na sebe můj drahocenný bráška obléknul. Nikdy jsem pro slova nechodil daleko… když ale jednou odhrnul závěs a ukázal se mi polonahý, jen v džínách bez svršku, měl jsem hodně co dělat, abych nalezl svůj hlas, který se mi v mžiku vytratil bůhví kam. Nechtěl jsem se nechat zlákat pohledem na jeho mužnou, vypracovanou hruď, proto jsem se očima rychle zaměřil na ony džíny… do té doby, než můj pohled sklouznul k jeho rozkroku. Ještě nikdy mi nebylo takové horko, jako v té chvíli.
Jen teď, když si na to jen vzpomenu, cítím, jak mi hoří tváře studem. Raději si vezmu příbor a s tváří sklopenou dolů se pustím do své porce.
„Děsně moc mě bolí nohy z toho chození. Potřeboval bych nějakou masáž, aby se mi ulevilo,“ Tomův hlas mě donutí vzhlédnout a zadívat se do jeho tváře. Musím se usmát jeho pohledu, který mi signalizuje, že můj bráška je na tom opravdu špatně a potřebuje péči a pochopení. Chudáček. Ale ode mě se lítosti nedočká, i když si ji tolik přeje, já jsem ho včera varoval.
„Měl sis vzít pohodlnější tenisky, víš, že potřebuju pochodit alespoň polovinu města, abych nakoupil. A nesnaž se to svalit na mě, varoval jsem tě, že to bude delší trasa a navíc… navíc to byl tvůj nápad, ty jsi potřeboval oblečení, ne já,“ ohradím se hned, jakmile zachytím jeho upřený pohled a založím si ruce protestně na hrudi, kdyby mi chtěl náhodou něco vyčítat.
Má nové oblečení – všechno, co chtěl… a já vlastně taky. Až na jedny vysoké, drahé boty, které mě v jednom obchodě úplně uchvátily. Zkoušel jsem si je a padly mi moc dobře… když jsem je však chtěl kreditkou zaplatit u pokladny, zrovna mi došly peníze. Počkal jsem proto na Toma asi dvacet minut venku a pak jsme šli dál. Stejně mi ty boty ale pořád leží v hlavě. Lepší model jsem nikdy neviděl a ani neuvidím… to je ale teď vedlejší.
Tomovy rty se zvlní do úsměvu, když ke mně vzhlédne a zachytí můj bojovný pohled typu jen si zkus na něco stěžovat. Zavrtí hlavou a znova se na mě usměje, čímž zavrhne všechny mé prognózy o další sourozenecké válce.
„Ale já jsem rád, žes souhlasil a šel se mnou. Moc se mi to líbilo,“ usměje se a já se tak s klidem můžu znova vrátit ke svému talíři, stále však po očku pozoruji Toma, který pomalu odloží svůj příbor a promne si ruce. Nervózně si prsty pohrává s dečkou na stole, zatímco pohled upírá do lesklé, dřevěné desky.
„Já vím… vím, že… že poslední dobou už… už to není to, co to bývalo dřív. Ty máš svůj život, své povinnosti a zájmy, kterými si vyplňuješ volný čas, máš svůj svět… a já zase svůj. Už dávno nejsme malé děti, už dávno spolu netrávíme celé dny, jako to bývalo kdysi. A chci ti jen říct, že… že mi ty naše společné chvilky moc chybí…,“ tichý hlas se doline k mým uším tak jemně a medově, jako by mě chtěl ukolébat a hladit svými něžnými slovy moji zraněnou duši. Moje vidlička mi rázem vypadne z prstů a hlasitě cinkne o talířek, když na své ruce ucítím něžný, nesmělý dotyk.
Poplašeně vzhlédnu k Tomovým očím a nato sklopím ty své znova dolů. Tomova dlaň jemně hladí tu mou a já jen cítím, jak mým tělem projíždí jeden záchvěv za druhým. Chvěji se nad tím prostým gestem, které je mezi sourozenci obvyklé, a sám nevím proč. Možná je to jen chvilkové pomatení, skutečnost, že Toma už nevidím jako svého bratra. Ten dotek však ve mně vyvolává něco víc… něco, co mi připadá tolik tajemné a přesto tolik vzdálené…
Vzhlédnu k jeho očím a upřu do nich svůj zmatený pohled. Snažím se v tom nekonečném čokoládovém moři najít odpověď na otázky, které se mi právě honí hlavou, odpovědí je mi však jen ta podmanivá hloubka, která mě do sebe vtahuje stále víc a víc. Mé chvění ještě zesílí, když se k Tomově ruce přidá i jeho druhá.
„Vím, že… že je tu něco, co přede mnou skrýváš, Bille. Jsi moje dvojče, znám tě od první chvíle a víc, než kdokoli jiný. Vždycky ses mi svěřoval se vším, co tě trápilo, a já ti pomáhal, pamatuješ? Máš problém… a já to vím, Bille. Mrzí mě, že ti nemůžu pomoct, protože tolik chci,“ zašeptá a s očima, upřenýma do těch mých, hladí moji dlaň.
Vzhlédnu k jeho tváři a jen nesměle na ní zastavím svůj pohled. Jeho oči se na mě upírají, jsou tak důvěřivé a laskavé, plné jistoty a té bratrské lásky, kterou jsem byl celý život zahrnován a hýčkán. Najednou mám nutkavou potřebu dostat to ze sebe ven, říct mu všechno a neohlížet se na následky. Dívat se do jeho očí a doufat, že mě pochopí a pomůže mi tak, jako to dělával vždycky. Přestat to v sobě dusit a konečně se volně nadechnout.
„Tome, j-já…,“ můj hlas se zlomí s prvním zazvoněním Tomova telefonu a zanikne tak v jakémsi tónu, po kterém se Tom bleskurychle ohlédne. Pustí moji ruku, zadívá se na rozzářený displej a nato na mě omluvně zamrká.
„Oh… promiň. Můžu to vzít?“ šeptne tiše, já však jen ledabyle pokrčím rameny. Možná je i dobře, že nás ten někdo neznámý vyrušil. Bůhví, kdo mu volá. Znova se chopím vidličky a vzhlédnu k Tomovi, který hovor rychle přijme.
„Ano, lásko,“ pozdraví volajícího a natočí se ke mně bokem, zírajíc ven. Stačí jen jeho oslovení a až moc známý hlas ze sluchátka, a mně je jasné, kdo nás vyrušil. To bude asi dlouhý hovor.
„…ne, to ne, j-já… právě jsem spal, vzbudila jsi mě. Jsem dneska doma…,“ Tomův hlas a jeho slova mě přinutí zbystřit a zaposlouchat se do nich. Cože? Proč říká, že je doma a spí, když… když je se mnou? Proč lže a říká něco, co není pravda? To se za mě tak stydí, nebo je v tom něco jiného? Vůbec bych se nedivil, kdyby mu ta jeho nádhera zakázala se se mnou stýkat, vychytralá je na to až moc. Proč mi to Tom ale neřekl? Alespoň bych věděl, na čem jsem.
Nedávám však na sobě nic znát a dál pokračuju v jídle, naslouchajíc tomu zdlouhavému rozhovoru.
„…dneska už asi ne, jsem nějak utahaný… ne, neříkám to proto, že s tebou nechci být, tak to není…,“ ze sluchátka jde slyšet Carolinin hlas, o něco silnější a tvrdší, než její obvyklý podlézavý hlásek. Vypadá to, že se hádají, to ale netrvá dlouho.
„…tak dobře, budu se snažit co nejdřív… já tebe taky, pa…,“ Tom s rozloučením ukončí hovor a otočí se zpět. Tiše vydechne, odloží mobil zpět na stůl… a jakmile zachytí můj pohled, usměje se na mě. Mlčky mu úsměv oplatím a nato se opět zamyšleně vrátím ke svému talíři. Ta jeho malá lež mi vrtá hlavou.
Protáhnu se pod teplou, vyhřátou dekou, a konečně rozlepím svá ospalá víčka od sebe. Ani nevím, jak dlouho jsem spal, jediné, co si pamatuju je, že jsem se svalil na gauč do obýváku hned, co jsme s Tomem přišli domů. Byl jsem natolik utahaný, že jsem během pár minut usnul jako kotě. Ani nevím, kdy mě Tom přikryl dekou.
Posadím se na gauči, líně se protáhnu a rozhlédnu kolem sebe. Z kuchyně sem doléhá cinkot nádobí a dům je provoněný neznámou vůní. Ospale zazívám a promnu si víčka, když za sebou uslyším mamčin hlas.
„Ahoj, miláčku. Vyspal ses dobře?“ usměji se a otočím na mámu, která po obýváku pobíhá v kuchyňské zástěře. Určitě už vaří večeři.
„Hm… dobře, děkuji. Kde je Tom?“ vychrlím první otázku, která mi přijde na jazyk hned, když kolem sebe neuvidím pobíhat toho blázna s cornrows na hlavě, máma mi však okamžitě odpoví.
„Šel prý ještě za Caroline,“ odvětí a já jen mlčky sklopím pohled. Mohl jsem si myslet, že bude určitě u ní, když mu odpoledne volala. Tiše si povzdychnu… mé myšlenky však přetrhne mamčin hlas.
„Večeře bude za chvilku, Bille,“ dodá a odběhne zpátky do kuchyně. Souhlasně něco zamumlám a nato zamířím ke schodům do horního patra. Chci si trochu uklidit všechny ty tašky a nepořádek, co mám v pokoji.
Nedá mi to a ani cestou nahoru neupustím od svých myšlenek. Pořád musím přemýšlet nad tím, proč Tom Caroline lhal, proč jí neřekl, že jsme spolu ve městě. Proč mě zapíral? Protože dal jednou přednost mně před ní? A pak… sotva jsem usnul, už utíkal za ní, aby si to vyžehlil. Nechápu tomu… nechápu, proč se tak zachoval. Zřejmě by mu to neprošlo, kdyby se Caroline dozvěděla, že tráví čas i s někým jiným než s ní…
Zavrtím hlavou a přejdu po chodbě k mému pokoji, opouštějíc všechny myšlenky na Toma. Otevřu dveře a vejdu dovnitř… mé oči však přiláká jakýsi neznámý předmět, ležící na mé posteli. Přistoupím blíž a zvědavě se zadívám na velkou krabici… a papírek, položený na ní. Váhavě jej vezmu do rukou a začtu se do několika na něm napsaných slov.
Bylo to úžasné, děkuju moc. Mám tě moc rád. T.
P.S. Věděl jsem, že se ti líbí…
Odložím papírek stranou a s mírně nakrčeným obočím se pohledem vrátím k té neznámé krabici, kterou tady Tom nejspíš zanechal. Zvědavě odklopím její víko… a oněmím úžasem, když se mým očím naskytnou boty. Ty boty, ty krásné boty, které jsem si dneska zkoušel a nevyšly mi na ně peníze. Nevěřícně po nich přejedu bříšky prstů, jako by se mi s jediným dotknutím měly rozplynout před očima.
Překvapeně a užasle zamrkám na tu nádheru… a na mých rtech se rozjasní malý úsměv, když pohledem sklouznu k botám… a k papírku, volně položenému vedle nich. Tom je opravdu koupil… pro mě. Jenom pro mě…
autor: Rachel
betaread: Janule
jůůůů to bylo od Toma moc pěknýý 🙂 Ježiš a ta Caroline mě už fakt začíná pořádně s prominutím srát! Nejlepší by bylo, kdyby běkde uklouzla po banánu a spadla na kebuli a pak by zjistili, že má ztrátu paměti a na Toma si nepamatuje. Holt by se náš Tomí s tím musel nějak smířit a pak by byl s Billem a byla by svatbááááááá a malinký dětičkýýýýýý! xD Jooo, někdo mi tady nasadil růžový brejle xD Neeee, bylo to moc hezký i když jak Tom zalhal, to se mi moc nelíbilo, ale ten konec byl úžasný:) Takže, přiště me tu máte zas xD
Rozplívá se *in love*
Ke štěstí jen zbývá, aby Tom konečně úplně pochopil, že štěstí již nemusí hledat u jiných, neb ho má přímo před sebou…
Naprosto úžasný díl ♥♥♥ Nádhera, ty vytoužené botičky byly zlatým hřebem dne =)♥ Dost mi vrtá hlavou, proč Tom Caroline lhal, určitě nám to v dalším ději vysvětlíš, je to hotová záhada xD Super =)♥
Juzíííís on mu ty botky koupil <3
^^ to je tak hezký že mu je koupil :))
Konečne ďalšia pekná kapitola. Keby to tá hnusoba nepokazila, Bill by sa bol priznal 🙁 Ale okrem toho momentu to bola naozaj krásna kapitola.