Eternity 16.

autor: Neilinka & Cerike

Důvěra

Bill

Poslouchal jsem jeho víceméně  šílený návrh a stále více zvažoval jeho využití. Jako by to snad mohlo vyjít! Viděl jsem jeho ztrápený pohled. Toužil, abych řekl ano. Abych mu začal důvěřovat, pokusil se o odvykačku a možná mu nahradil bratra. Aby měl dobrý pocit, že zachránil aspoň mě, když ne jeho. Nevěděl jsem, co na to říct a tak jsem mlčel.  

Klekl si přede mě jako při žádosti o ruku a ujišťuje mě o své budoucí přítomnosti. Nevyznám se v sobě. Nevím, jestli to chci zkusit. Nevím, jestli to dokážu, jestli to dokázat chci. Dát v sázku vše na jednoho koně znamená velký risk. Zisku jsem se v tomhle ohledu ještě nikdy nedočkal.  

Vždyť i rodiče mi vždycky vštěpovali, abych měl alespoň tři zájmy. Když jeden vyhoří, máte pořád ještě dva další. Ale když vyhoří Tom, nebudu mít nikoho a budu na půl cesty. Nevěřil jsem, že si Tom uvědomuje, jaké obtíže to může přinést. Netroufal jsem si tipovat, jestli má obyčejný kluk jako on, byť s odhodlaností poháněnou předešlou zkušeností, takovou výdrž.

Myšlenky mi unavily hlavu. Pro dnešek toho bylo asi hodně. Usnul jsem Tomovi v náručí, do kterého si mně stáhl během té vzácné chvíle. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se vzbudil, ležel jsem v posteli, svlečený do prádla a Tom byl stále tu. Naše pohledy se setkaly.

„Trochu se divím, že jsi ještě tady. Venku už je tma.“ Nadhodil jsem nový rozhovor. Připomněl mi úryvek ze svého monologu, že tu bude celý den, bude – li to potřeba, a tak jsem jen přikývnul.  

Začínal jsem pociťovat začínající  absťák. Momentálně jsem se ale nedokázal rozhodnout, co udělám, a tak jsem další dávku odkládal. Zatím to nebylo tak hrozné, jen mi byla trochu zima a bolela mě hlava. Moje myšlenky ale byly racionálnější než v jakoukoli jinou dobu.  

„Lehni si ke mně.“ Poprosil jsem ho a natáhl k němu svoje štíhlé, rozpíchané ruce. Neváhal, jen si sundal kalhoty, jejichž dlouhé ušmudlané konce rozhodně nepatřily na čisté povlečení. Poprvé jsem měl možnost ho vidět od pasu dolů nahého. To nejdůležitější sice bylo zakryté černými boxerkami, ale ten výhled byl pro moje hladové oči rozhodně postačující.

Položil svoje mužné  tělo vedle mého a já se na něj namáčkl. Příjemně hřál. Nadechl jsem se jeho pokožky a i přes voňavku cítil jeho přirozený pach. Voněl mi. Ještě před pár hodinami by to bylo dobré znamení, ale teď, po všem tom zjištění, jsem si tím úplně jistý nebyl.

„Víš, mojí důvěru už jsi do jisté míry získal. Ale pochop mě. Známe se sotva pár dní, a ty na mně vyhrkneš takovouhle… nabídku? Je to pro mě šok. Dlouhé měsíce se o mě nikdo nezajímal ani pohledem a ty přijdeš a nabídneš mi soukromou odvykací kúru. Bude to těžký, Tome. Drogy nejsou moc hodný holčičky, kterým sebereš panenku a ony se smíří s tím, že si nemají s čím hrát. Mstí se. A ještě ke všemu je úplně nevyženeš. Bůh ví, kolikrát můžu sklouznout zpátky, během pár hodin. Chceš mně hlídat celý život?“

Bylo evidentní, že nad tím přemýšlí. Jemné vrásky na jeho čele se prohloubily. Možná už nevěděl, jak mě v tuhle chvíli ujistit, nebo se začínal obávat, že mi dal předbíhavou naději?