Pain of Love 3.

autor: xoxo_Lady

Děkuju za komentáře a nemusíte se bát, časem všechno pochopíte… 😉

Na písečnou pláž, jež omývaly vlny klidného moře, dopadalo několik posledních paprsků zapadajícího slunce. Jeho ostře žlutá barva razila silně do očí. V místě, kde končilo nebe a začínalo moře, jej obklopovala červeň. Lehce se zvedající vlny se třpytily, jako by byly posázené diamanty. Voda tiše šuměla, lehký teplý vánek narážel do nízkých vln. Příliv omýval okraje ostrých skal, naskrz promáčel jemný písek a také narážel do Billových bosých nohou.

Nezúčastněným pohledem přihlížel západu slunce. Navenek působil vyrovnaně, ale jeho nitro ovládala osamělost. Potřeboval, aby vedle něj seděla osoba s nádherně oříškovýma očima, stejně hnědýma, jako měl on. Potřeboval cítit jeho přítomnost.

Přistiženě trhl rameny a ohlédl se za sebe, aby se ujistil, že nikdo nesleduje jeho počínání. Několikrát zavrtěl hlavou, jako by to pomáhalo k odstrčení hříšných myšlenek, jež se mu před očima neodkladně objevovaly ve chvílích, kdy to chtěl nejméně. Nemělo to však žádný účinek, naopak, stále se vracely, tentokrát ještě toužebnější. Obrazy vypustil z hlavy až při zvuku vyzváněcí melodie jeho mobilu.

Nemotorně prohledal kapsy svých černých úzkých kalhot, až ho konečně vylovil. Ještě než se stačil podívat na displej, z jeho rozpraskaných rtů, to jak si je každou chvíli skousával při změti své nehorázné fantazie, vyšel povzdech následovaný jménem jeho bratra. Ani se nedivil při pohledu na blikající jméno na mobilu. Jejich myšlení bylo dokonale propojeno, o tom se přesvědčoval už roky.

„Co je?“ zavrčel otráveně do telefonu. Nejraději by skákal radostí, že slyší hlas svého dvojčete, ale dávat najevo mu to v tu chvíli neměl zapotřebí. Akorát by ještě začal přemýšlet o tom, co mu řekl.

„Jen se chci informovat, jestli už jsi našel způsob, jak opustit tenhle ostrov,“ Tomův hlas nevypadal vůbec naštvaně. Nenašel se v něm ani náznak ironie. Nedal však ani náznak smutku nebo lítosti. Negativní postoj Billa vždy doháněl k šílenství, jelikož pak nevěděl, na čem je, proto ho také použil.

„Oh, ano, tvůj geniální bratr je už v polovině cesty do Ameriky. Ty si tam klidně zůstaň,“ pokračoval Bill v bratrově hře, aniž by si uvědomoval, že skoro křičel. V hrudi ucítil jemný náznak píchnutí. Provinile si povzdechl. Nechtěl na něj být zlý, ale situace, ve které se nacházel, mu nedovolovala nic jiného. Neměl na vybranou. Buď prozradit své pravé city, nebo zarputile mlčet a schovávat se za masku tvrdosti. První možnost vyloučil okamžitě. Bylo zcela nemožné jen tak přijít ke svému jednovaječnému dvojčeti a říct, že ho miluje. Jak směšné, opovržlivé a smutné. Nechápal sám sebe, ale už dávno zjistil, že city nejdou jen tak zakázat.

„Nenechal bys mě tady,“ řekl Tom sebejistě. „Nedokázal bys mě jen tak opustit. Stejně, jako bych nedokázal opustit já tebe,“ nečekaně zvážněl. Procítěně našeptával pravdivá slova Billovi přímo do ouška a nevnímal, že je mezi sebou dělí dva mobily.

„Tím bych si být tebou nebyl tak jistý,“ zvážněl také Bill. Avšak jeho zloba díky bratrovým upřímným slovům pomalu vyprchala. Stále tam byla, ale už ne tak velká. Vlastně ani nevěděl, jestli se pořád zlobí. Chvíli skoro praskal vzteky, pak se cítil zase provinile. Zmatenost byla u něj poslední dobou na prvním místě v žebříčku pocitů.

„Dobře, jestli se chceš hádat, tak si to nechme na zítřek. Už se začíná stmívat a já nechci, abys byl celou noc někde sám,“ jen při představě, že by nechal své dvojče spát opuštěné někde na pláži, se Toma zmocňoval tak obrovský strach. Nedokázal by celou noc ani zamhouřit oko. Určitě by se ho vydal hledat, a kdyby ho našel, byl by schopen u něj sedět až do rána, aniž by třeba jen na sekundu zamhouřil oči.

„Copak? Bojíš se snad, že ti zítra zavolám a oznámím, že jsem v Americe?“ posmíval se dál zákeřně Bill bez ohledu na Tomovy prosby. Musel se však v duchu přemlouvat, aby nevyskočil a neběžel za ním. Jeho hrdost mu nedovolovala boj vzdát tak rychle. A taky nechtěl, aby si Tom myslel, že jej tak rychle obměkčí. Pak by toho dál využíval.

„Ne, toho se fakt nebojím,“ zasmál se s ironií v hlase Tom. Úsměv z jeho rtů však během sekundy opadl a nahradil jej opět vážný výraz. „Bráško, prosím, vrať se! Nemůžu tady bez tebe vydržet. Každou chvíli propadnu panickému strachu, že se ti něco stane,“ prosil jej jedním dechem. Nastalo chvilkové ticho. Jemu připadala ta chvilka, kdy Bill mlčel a tiše přemýšlel, jako půl nekonečného století.

Bill přivřel oči pod návalem bratrské lásky, která z bratrova hlasu přímo čišela. Tom mu určitě nelhal, opravdu měl o něj strach, to naznačoval i tichý vzlyk, jenž Tomem otřásl při další nepěkné představě, co všechno by se jeho bratrovi za tuhle noc mohlo stát. V Billovi tím naprosto prolomil všechny křehké ledy zlosti. Živě si dokázal představit, jak teď asi vypadá Tomův obličej. Jeho oříškové plamínky se hluboce leskly, rty se mu lehce třásly pod tíhou osamění. Na jisto věděl, že sedí s hlavou podepřenou dlaní a nohou poťukává o zem v jakémsi splašeném rytmu neexistujících tónů.

„Dobře, ale pamatuj si, že se ještě pořád zlobím! A nebudeš mě zkoušet obměkčit, protože se ti to nepovede, Tome!“ Souhlasil po delší odmlce, kdy ustavičně přemýšlel, jestli by vydržel celou noc někde sám bez svého bratra. To, že už se nezlobí, si nechal pro sebe. Tom to vědět nepotřebuje, akorát by toho sprostě využil, a nakonec by se mu podařilo do Billovy hlavy vtlouct přesvědčení, že jeho čin byl správný.  

Jistě, už dlouho si nerozuměli tak jako dřív. Už spolu zapáleně nediskutovali o různých nesmyslných věcech, neprobírali spolu po nocích každý detail právě proběhlého koncertu ani se nedělili o své zážitky z chvil, které strávili sami, i když těch bylo opravdu málo. Neutěšovali se, když byl jeden z nich smutný, ani se společně neradovali. Jejich pocity byly sice stejné, když měl špatnou náladu Bill, pak i Tom, a nezáleželo na tom, jestli jsou spolu, ale už je nesdíleli, byli každý sám. Společnými pocity, které se v nich hromadily, dokázali dřív rozladit celou kapelu a i už zvyklí manažeři se někdy chytali za hlavy. Nesdíleli společný pokoj v navštívených hotelech. Už nespávali v jedné posteli, kde se bez ohledu na to, co si o nich pomyslí jejich manažer, až je ráno přijde vzbudit, láskyplně objímali a usínali vždy v náruči toho druhého. Nesmáli se společně vymyšleným vtipům ani prožitým trapasům.  

Na vše, co ještě před pár měsíci naplňovalo jejich společné chvíle, už mohli jen vzpomínat. Jejich pravé city se ale nezměnily, naopak ještě zesílily, stále měli rádi toho druhého více než sami sebe. A to bylo i přes to všechno, co se během těch dlouhých měsíců odehrávalo, stále stejně silné, jako bylo vždy. Jejich pouto neničila nenávist. Ničila je láska. Hluboce zakořeněná, více než bratrská láska. A právě proto, že byla bratrská, nemohla být opětovaná, i když ji cítili oba. Styděli se za ni, potlačovali ji v sobě, dusili ji, tajili před tím druhým, ale ona stále přetrvávala a každým dnem sílila v neuvěřitelně hluboký cit.

Bill zastrčil mobil zpět do kapsy, odkud jej předtím vytáhl. S povzdechem se zvedl, a i když jeho tvář nezdobil úsměv ani náznak radosti, že tuhle noc nezůstane sám, uvnitř se tetelil štěstím. Bylo pro něj velice těžké udržovat před Tomem své tajemství a dělat, že se vůbec nic neděje, ale ještě horší bylo se od něj držet dál. Proto se rozhodl pro to první, ať už bude jeho hořící srdce pukat sebevíc.

Tiše našlapoval po písčitém břehu. Už byl tak blízko, že viděl kmitající plamínky ohně, a dokonce se do něj opřel závan tepla vycházejícího z ohniště. Bez jakýchkoli zbytečných řečí se posadil naproti shrbenému tělu, jež své studené ruce ohřívalo v těsné blízkosti hřejivých plamínků. Také si poposedl blíž k ohni, jelikož slunce už dávno zapadlo a po celé pláži se proháněl sice jemný, avšak dosti studený vánek. Ve vzduchu se pohupovala napjatá atmosféra. Nešlo si jí nevšimnout, ale radši oba mlčeli a nenápadně pokukovali na druhou stranu ohně.

„Asi bychom měli jít dovnitř,“ prolomil napjaté ticho Tomův tichý hlas. Bill se lehce naježil, když se k jeho uším dostal přívětivý tón z bratrových úst. Nemohl si pomoct, ale ať už to bylo atmosférou, která každou sekundou houstla nebo představou na jejich společnou noc, jeho tužby nabíraly na síle. Marně se snažil zakrývat nejistotu. Osoba naproti němu se však nacházela ve stejných rozpacích, takže měla co dělat sama se sebou, natož si všímat ještě pocitů jeho bratra. Už ubylo těch několik let, co se spolu schovávali pod peřinou, kde objímali jeden druhého. Toto období bylo nenávratně pryč, přesto však nezapomněli.

Oba bez domluvy vstali, společnými silami uhasili oheň a vydali se k dřevěnému nevelkému domu. Tom se unaveně svalil na jedinou postel, která v domku byla. Mlčky poklepal na místo vedle sebe, aby Billovi naznačil, že dnešní noc nemíní spát odděleně. Nyní odlíčený chlapec se s opatrností položil na nepříjemně tvrdou matraci. Otočil se na druhou stranu od Toma, takže si mohl jeho tvář pouze představovat pod zavřenými a lehce se třepotajícími víčky. Jak moc si jeho blízkost chtěl užívat, ale mozek mu žádné řešení nedovoloval. Co kdyby se náhodou prozradil?

Zděšením málem vykřikl, když ucítil bratrovu dlaň, jak něžně přejela přes jeho bok, a poté se majetnicky usadila na jeho bříšku. Chvíli poté se jeho bratr odvážil k dalšímu kroku. Důvěřivě se přitiskl k jeho zádům. Hlavu položil na polštář tak blízko Billova krku, že se skoro nosem dotýkal jeho na pohled hladké pokožky. Teď konečně mohl v klidu usnout, když věděl, že mu Bill nemůže nikam utéct. S úsměvem zavřel unavené oči a v několika krátkých okamžicích usnul.

Bill už tak klidný nebyl. Roztřesenými prsty nahmatal prostěradlo, aby jej mohl drtit svými upravenými nehty. Měl neblahé tušení, že se tuhle noc nevyspí. Na přítomnost bratra už si zvykl, a dokonce se mu dařilo se před ním i ovládat, avšak teď mu byl blíž, než dokázal snést bez povšimnutí. Podvědomí jej uklidňovalo a napovídalo, že se přece nenechá vyvést z míry. Rozum opět zasáhl a vybízel ho, aby se z bratrova náručí vykroutil. Ale skutečnost, že v podbřišku cítil známé silné mravenčení, hlava se mu točila a on nedokázal zastavit své myšlenky, ani je ignorovat, byla naprosto neovladatelná. Jeho mysl byla absolutně zaplavená vnitřními pocity, které se rozlévaly celým jeho tělem. Pomalu přestával vnímat okolí, dokázal se soustředit pouze na jednu konkrétní osobu. Tu osobu, jež byla tak blízko. Stačilo by se trošku pootočit a ucítil by jeho dech nejen na svém krku, ale také na tváři.

Zděšeně stiskl víčka, když si už pokolikáté představil, jak asi chutnají jeho plné a zkušené rty. Pak ho ale napadla otázka, kolik žen a dívek jeho bratr už líbal? Jistě, vždy mu o tom vyprávěl, ale to bylo ještě před tím, než se do něj hluboce zamiloval. Nyní by jeho vyprávění nesnesl. A také by nemusel, vždyť si přeci všiml, že si už nevodil každý večer jinou dívku do svého hotelového pokoje, neflirtuje s kdejakou fanynkou, a i úsměvy, které jim oplácel, postrádaly to, co dřív. Dokonce i v nějakém rozhovoru poznamenal, že by chtěl zažít pravou lásku. Možná se Tom konečně začal měnit, co se lásky týče, k obrazu bratrovu?

Snažil se zklidnit stále se zrychlující dech, avšak ani to nepomohlo. Za zavřenýma očima se stále míhala osoba, pro kterou tak trpěl, chvílemi ji nenáviděl, ale stále jej neskonale miloval. Nechtěl se podvolit, zakazoval si to. Neschopen přestat s představami, prudce vydechl. Pomalu povoloval stisk své drtící pěsti. Lehce si přejel dlaní přes nadouvající se bouli pod jeho boxerkami. Rázem se jeho napětí uvolnilo a on nadobro zapomněl na své přísné zákazy. Zapomněl na ten jím tak opovrhující hlas někde v hloubi duše a s klidem se nechat unést fantazií do světa, kde bylo dovoleno úplně vše. Dokonce i milovat své vlastní dvojče…