autor: Bubbly
Chvíli bylo ticho. Trvalo mi, než jsem se dokázal zeptat na to, o čem mluvil André. Myslím to, jak Tom mluvil s mým manažerem o penězích, které by byl schopen David dát za můj život. A jelikož si víc cení sám sebe než lidí, kteří ho obklopují, takže nevěřím tomu, že by byl zrovna štědrý. Na druhou stranu, díky mě má kapsu pořád plnou bankovek.
„Tome?“ ozval jsem se potichu.
Tom se na mě podíval. Jeho hnědé oči se vpily do mého pohledu.
„Co?“
Na chvíli jsem se podíval někam jinam, abych si dobře rozmyslel, jak se ho zeptám a jak moje otázka vyzní. Nechci ho naštvat.
„Mluvil jsi s Davidem.“ Z mých slov nakonec otázka ani nevznikla. Nevěděl jsem proč, ale konstatoval jsem tu skutečnost.
„A?“ Tom jen zvedl obočí.
„Co ti řekl?“
Tom si povzdychl a vstal z matrace. Přešel ke dveřím a vypadalo to, že chce odejít, ale na poslední chvíli se otočil a podíval se na mě. V jeho očích bylo něco, co vypadalo jako nevraživost a zklamání. Nepromluvil hned, chvíli se jen mračil nad něčím, co mi unikalo. Pak mi odpověděl.
„Myslel jsem, že lidi kolem tebe tě mají radši.“
Pokrčil jsem rameny.
„Většina z nich. David není zrovna tím, kdo by mě miloval. Zdržuje se u mě jenom proto, že mu dokážu zajistit slušný balík peněz.“
„Ale není tak ochotný, jak jsme si mysleli,“ stáhl Tom obočí a zamyšleně našpulil rty.
Překvapeně jsem zamrkal.
„Co tím chceš říct?“
Tom několikrát jemně praštil pěstí do skříně. Několik vteřin se ozývalo jen dunění dřeva. Pak se podíval zpátky na Billa. Jeho oči vypadaly naštvaně. Vlastně, on celý byl naštvaný.
„Tvůj skvělý manažer není zrovna ochotný za tebe zaplatit.“
Zíral jsem, jako kdyby mi právě řekl, že celý můj život je snůška keců a já v podstatě žiju uzavřený v bublině, odstřižený od světa. Sevřelo se mi hrdlo. David. Ten David, kterému jsem tolik věřil, mě zradil. Měl jsem pocit, že to všechno, co udělal pro to, abych se dostal na vrchol, byla jen lež. Sprostá lež. Myslel jsem, že David je přítel. Nebyl.
„Bille?“ Tom na mě po chvíli zase promluvil.
Zvedl jsem k němu oči, které jsem měl doteď sklopené k matraci. Cítil jsem, jak se mi do nich derou slzy. Slzy vzteku a zoufalství zároveň. Lidi, kterým jsem věřil, mě zklamou. Najednou jsem si připadal stejně zničený, jako když jsem se tady objevil a měl dojem, že jsem všechno ztratil. A nikdy se odtud nedostanu. A teď, když tihle čtyři nedostanou peníze, se odtud nedostanu tuplem.
„Bille, posloucháš mě?“
Koukal jsem na něho, ale moje myšlenky se ubíraly někam jinam. Viděl jsem ho, jak hýbe rty, ale neslyšel jsem jeho hlas. Zavrtěl jsem rychle hlavou, abych se vzpamatoval.
„Co?“
Tom se posadil vedle mě.
„Jsi v pořádku?“ Dal mi ruku pod bradu a donutil mě podívat se mu přímo do očí, což mi činilo značné potíže. Připadal jsem si hrozně. Na dně. Sám.
„To znamená,“ polkl jsem tiché vzlyknutí. „Že už se odtud nedostanu?“ zeptal jsem se.
„Ale dostaneš,“ snažil se mě uklidnit, ačkoliv vypadal, že tomu sám nevěří. „Osobně dohlédnu na to, aby ses odtud dostal živý a zdravý. BJ na tebe už ani nesáhne, rozumíš?“
Přikývnu, ale příliš jsem nevnímal to, co říká.
„Nevíš o někom, kdo by byl ochotný…“ Nedořekl větu. Ani nemusel. Domyslel jsem si poslední slova, která by popsala úplně všechno.
Pokrčil jsem rameny.
„Jediný, kdo mě napadá, jsou mí rodiče.“
„Jsi si tím jistý? Pochybuju, že bys přežil další zklamání,“ řekl měkce, jako kdyby to všechno chápal. Možná nejsem jediný, koho kdy někdo zradil. Třeba i Tom neměl zrovna šťastný život, a proto skončil takhle. Unáší lidi, aby měl peníze. Pokud to ovšem všechno není jen kvůli BJovi.
„Oni jsou jediní, kdo mi kdy opravdu věřili, a kdo mě podporoval.“
Vypadalo to, že si oddychl. A pak zase zpozorněl.
„Podívej, být po mém, už bys tady nebyl, byl bys doma, v bezpečí, aby ti nikdo nemohl ublížit. Jenže na mně to není. A BJ tě odtud nenechá jen tak odejít, ale udělám cokoliv, aby se ti nic nestalo.“
„BJ se s tebou mazlit nebude. Dá tě stranou,“ odvětil jsem zkroušeně. Představa to nebyla zrovna příjemná, ale byla to pravda, ať se to Tomovi líbilo nebo ne. Navíc, čím víc si tady oba dva hrajeme na schovávanou, tím to bude všechno horší.
„Zavolám jim,“ zvedl se Tom najednou. Změna tématu přišla příliš rychle, ale vzpamatoval jsem se dřív, než stihl utýct. Vstal jsem z matrace a položil mu ruku na předloktí. Tom se ke mně otočil a překvapeně se na mě podíval. Nejdřív pozoroval moji ruku na jeho paži a potom se mi podíval do obličeje. V očích mu pohrával zvláštní pohled.
„Můžu s nimi mluvit?“ zeptal jsem se. „Prosím.“
„Bille, já nevím, jestli…“
Skočil jsem mu do řeči.
„Tome, prosím, já tě prosím na kolenou! Já potřebuju slyšet někoho z domova.“ Zase jsem natahoval, jako malý kluk. Chtělo se mi brečet. Tolik jsem toužil po tom, abych mohl slyšet mámu nebo tátu. Kohokoliv. I zaštěkání Scottyho by mi zachránilo život.
Tom si povzdychl.
„Musím se zeptat BJe.“
Sklopil jsem oči. „To je to samé, jako kdybys mi řekl ne,“ odvětil jsem a sedl si zpátky na postel. Bylo mi zase mizerně. Jako když jsem se sem dostal, stahovalo se mi hrdlo, hrudník mě bolel a oči mě pálily. V krku mě tížil křik. Nevím, jak dlouho tu ještě vydržím.
Tom si ke mně sedl zase zpátky.
„Bille, podívej se na mě.“
Trvalo mi, než jsem mu pohled oplatil.
„A dobře mě poslouchej. Domluvím se s BJem, aby sis mohl s rodiči promluvit, ale rozumně, chápeš? Ani slovo o tom, kde jsi a s kým si. Jenom špatná hláska a BJ tě zabije. Nejenom tebe.“
„Já vím,“ přikývnu.
Tom se několikrát nadechl a vydechl. „Dobře. Přijdu pro tebe.“ Řekl potichu a zamkl za sebou dveře.
Seděl jsem na pohovce v místnosti, ve které jsem se poprvé probudil. Nic se tu nezměnilo, až na to, že tu byl šílený nepořádek. Když jsem se rozhlédl, pomyslel jsem přitom na svůj uklizený pokoj. Nevěděl jsem, jestli se mi chce zvracet, nebo bude stačit jen znechucený výraz.
BJ mě razantně posadil, až jsem měl dojem, že mě zatlačil skrz sedačku až do podlahy. Vrazil mi telefon do ruky se slovy: „Varuju tě – jenom pípneš, kde jsi a kdo tu s tebou je, a já tí osobně urvu hlavu, rozumíš?“
„BJi, tyhle scény si odpusť,“ ozval se za mnou Tom.
V tu chvíli BJ vytáhl pistoli a namířil mi ji k hlavě. Vyjekl jsem jako holka a přitiskl se zády ke zdi. Tom se přede mě postavil, jako kdyby chtěl bránit letící kulce vlastním tělem. BJ se jenom zasmál.
„Nechal by ses kvůli němu zastřelit? To si děláš srandu?“
„Nech ho zavolat jeho rodičům,“ odvětil Tom. Jeho otázce se taktně vyhnul.
BJ schoval pistoli a kývnul na mě. „Tak, ať už to máme za sebou. Hlavně nezavěšuj. Chceme s tvými rodiči ještě mluvit.“
Poslušně jsem přikývl a třesoucími se prsty jsem vytočil číslo mých rodičů. Telefon zazvonil poprvé. Při tom zvuku jsem sebou trhl, ale jakmile telefon jednou zazvonil, ozval se v něm známý hlas mé matky.
„Haló?“
Slyšel jsem v jejím hlase slzy. „Mami?“
„Bille!“ Najednou všechen ten strach a bolest, se kterou mluvila, byla pryč. „Bille, zlatíčko, kde jsi?“
Zalapal jsem po dechu a podíval se na BJ, který na mě výhružně zakroutil hlavou. V ruce měl pořád pistoli a já jsem rozhodně nechtěl, aby se jedna z kulek v jejím zásobníku zavrtala do mojí hlavy. „To ti nemůžu říct, mami, ale jsem v pořádku.“
Máma mlčela, slyšel jsem jen tiché vzlykání, a pak si telefon vzal někdo jiný. Podle všeho táta. Doufal jsem, že bude o trochu klidnější než máma.
„Bille, přestaň nás děsit. Kde jsi? Co se ti stalo, proč ses nevrátil domů?“
Nadechl jsem se.
„Tati, nemůžu ti nic říct. Kvůli vám samým a kvůli sobě. Jen mi věřte, jsem v pořádku.“ Už jsem cítil, jak se mi chce znovu plakat. Lhal jsem. Lhal jsem svým rodičům, před kterými jsem nikdy neřekl špatné slovo a nikdy jsem jim nelhal do očí. Teď jsem měl dojem, že jsem je zradil.
„Tvoje maminka má o tebe strach.“
„Já mám taky strach,“ odvětil jsem potichu.
Táta chvíli mlčel a pak se trhaně nadechl. „Jsi v nebezpečí, Bille?“
Znovu jsem se podíval na BJ. Nevěděl jsem, jestli můžu říct, že ano. BJ se mračil, ale jeho výraz nevypovídal o ničem. Rozhodl jsem se otázce vyhnout, což mě bolelo. „Mám vás rád,“ odvětil jsem. Napětí kolem mě zhoustlo, před očima jsem měl mžitky.
„Bille, proboha, řekni…“
Zbytek věty jsem neslyšel. BJ mi vytrhl sluchátko z ruky a přiložil si ho k ústům, zatímco Mäx mě bral za loket a táhl mě zpátky do pokoje. Nebránil jsem se. Přišel jsem si jako hadrová panenka, věc na ovládání. Podíval jsem se na Toma a zjistil jsem, že má v obličeji zoufalství. Vypadal zničeně a provinile. Oplatil mi pohled a pak mi všechno zmizelo za rohem.
Mäx mě pohodil v pokoji na postel. Moje tělo volně dopadlo na matraci a pak jsem se dal do usedavého pláče. Tohle je můj konec…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Chudáček Billí…chudáci rodiče…popravdě mě osobně udivuje, že ti únosci nevolali Billovým rodičům hned, ti určitě rádi to výkupné zaplatí. Snad se začne Billovi blýskat na lepší časy, i když mám takový pocit, že ho BJ nebude chtít pustit, i když peníze dostane…=(
Doufám, že tam bude Bill co nejdýl 😀 jsem jediná? 😀 asi jo, ael takhle člověk nikdy neví, kdy tam BJ vletí 😀 A Tom je pořád u něj 😀 Já vím, jsem hnusná, ale mohl by mu BJ něco.. šetrně udělat 😀
[2]: No, já bych chtěla, aby mu to udělal spíše Tom xDDD
…ach…muj maličkej Billí…chudáček…já ho lituju…ale je super, že je tam s nim Tomi…snad ho ochrání…=) ten BJ je ale vážně svině…xD
[2]: Jediná určitě nejsi. Kluci můžou být spolu jen tam. Je mi tak líto, když je Bill oběť a Tom jeden z únosců, nemůže to dopadnout dobře. Jinak souhlas: "to" by mu měl udělat Tom 🙂
A mám taky obavy, jestli budou mít rodiče tolik peněz…
Bojím se. O Billa, o to, jaké věci bude třeba nucen udělat Tom, o rodiče – mají vůbec tolik peněz? – a…
Chudák Bill =(