autor: Gia
Do zámku od bytu se trefím až na popáté, dokonce mě v jednu chvíli napadne, jestli se nesnažím dostat k sousedům, alkohol holt dělá svoje. Nezvykle rychle mě opustí dobrá nálada, kterou jsem ještě před chviličkou hýřil ve výtahu, i přes oslabené smysly a motající nohy si uvědomím, že se bratr v podobě halucinace nevrátil. Že je stále v nemocnici. Teď tam nejspíš leží ve tmě a bůhví, o čem přemýšlí. Vždycky měl příšerný strach ze tmy, už jako malý. Cestou do koupelny se přerazím o kupu špinavého prádla, určitě z toho bude parádní modřina na stehně. Rezignovaně vydechnu a definitivně si slíbím, že s tím hned zítra něco udělám. Je to trapas, že ve svých dvaadvaceti letech neumím zapnout automatickou pračku, ale nikdy dřív jsem to nepotřeboval. Všechno tohle za mě dělal docela pravidelně Bill.
Zkoušel jsem tak trochu jeho trpělivost a čekal, že mě dřív nebo později pošle do háje, ale on to nikdy neudělal. Samozřejmě, že jsem měl v záloze mamku, ta by za svým malým, nemožným Tomem přijela, i kdyby bydlela na Severním pólu, ale on si nikdy nestěžoval. Nadával a lamentoval nad tím, že žiju jako prase domácí, ale pomoc mi nikdy neodmítl.
„Až tu jednou nebudu, shniješ zaživa,“ říkával a nejspíš měl pravdu. Svléknu se do trenýrek a na špinavý Mont Everest přidám pomyslnou sněhovou špičku. V ložnici si rozsvítím malou, stolní lampičku a okamžitě zaregistruji naštvané mňouknutí zpod peřiny.
„Nemáš se tu co vyvalovat. Mazej na svý.“ Doporučím naoko přísně kocourovi, který na mě unaveně mžourá malinkatá žlutá očka. Líně protáhne přední tlapky, a když zjistí, že se se mnou Bill nevrátil ani tentokrát, zklamaně zakutá hlavu zpátky do peřiny. Na to, že jsem se ho ujal teprve před pár dny, se u mě docela šikovně zabydlel. Vidím na něm, že mu páníček sice chybí, ale vzal mě jako jeho dočasnou, nepříliš kvalitní náhražku.
„Posuň se, tlustoprde.“ Poručím mu tentokrát vážně, začíná mi být vážně kosa a ta chlupatá koule se prostě nechce pohnout. Fajn, na tlustoprda zřejmě neslyšíš. Jestli platí rčení jaký pán, takový pes v tomto případě kocour, tak se mám na co těšit. „Gucci mazej na svý místo, proč myslíš, že jsem se s tím tvým zachlupaceným, smradlavým pelechem tahal přes půl města?“ Kocour na mě unaveně mrkne jedním okem, nejspíš to znamená, že jsem si ho přivezl pro sebe. „Kšáááá!“ Zařvu pokud možno hrůzostrašně a naježený kocour zaleze pod postel rychlostí kulového blesku. Vida, potvoro, alespoň něco na tebe platí.
„Co na to zvíře řveš, tyrane? Jako bys nevěděl jak citlivou má Gucci duši.“ Trhnu sebou, ale můj opilej mozek už se napodruhé nenachytá, halucinace se vrátila. Opírá se o rám dveří a tváří se hrozně naštvaně, náš urputný ochránce zvířecích práv. Nerad bych mu zrovna dneska připomínal historku z dětství, kdy zkoušel učit žížaly plavat kraulem, ještě před rokem při téhle narážce rudnul vzteky. Kdyby mu to jeho muší váha dovolila, určitě by teď někde tlačil zadek velryby, aby laskavě uhnula z pláže a neotravovala turisty. Dřepne si a dlaněmi se zapře na útlých stehnech. „Gucci, miláčku vylez ven, páníček je tady. Podrbu ti pupík, na tohle strejda Tom není, to víš, on radši ty člověčí kočičky.“ Znovu po mně střelí nenávistným pohledem a jen tak mimochodem prohodí. „Vypadáš dost bídně, přestal jsi posilovat?“
Překvapí mě, když kocour s tichým, skoro radostným mňouknutím vyrazí z pod postele a začne se mojí halucinaci otírat o kolena. Tohle nějak nechápu.
„Jsem docela zvědavý, jak bys potom vypadal ty, kdyby se mi něco podobného stalo a ty nevěděl, jestli se ještě někdy proberu z komatu. Neumíš si představit, jaká je to bezmoc. Nevědět, jestli tě ještě někdy uslyším zpívat nebo hubovat, nemít žádnou jistotu v tom, že dostaneme příležitost, abychom se rozloučili.“ Bill nechá kocoura kocourem a ten si kupodivu bez větších protestů zaleze na své místečko. Nejspíš má všechno, co potřeboval a choutky na otravování ho přešly. Postel se neznatelně prohne, když si ke mně přisedne a já si okamžitě připomenu ztracenou vůni drcené vanilky. Nevědomky se olíznu, dostal jsem neovladatelnou chuť na oblíbenou zmrzlinu. Jenže v mrazáku se povalovala leda tak měsíc shnilá brokolice, musím si nechat zajít chutě. Pomaličku ke mně natáhne ruku a já překvapením ucuknu, když na tváři ucítím ledové, měkké prsty. Měl to být přeci jen přelud, nic víc.
„Umřel bych, kdyby se ti něco stalo, Tomí. Puklo by mi srdce.“ Zašeptá tak tichounce, že si musím některá slova domýšlet. Nepříjemně se mi sevře žaludek a vyschne mi v krku. Znovu cítím tu zvláštní bezmoc z toho, že mu neumím dát to, po čem tolik touží.
„Nemůžeš se na mě takhle upínat, podívej se na mě, snáším to celkem statečně, nemyslíš?“ Zalžu šíleně křečovitě, jen abych mu dodal trochu optimismu, nemohl jsem snést, když byl takhle smutný, navíc mou vinnou. Mnohem radši jsem měl to živočišné čertisko, kterého bylo všude plno a fanoušci ho právem milovali. Nemohl přeci vědět o mých hysterických scénách v nemocnici, tam jsem byl naprosto střízlivý a žádný dvojník Billa se tam nikde nepoflakoval.
Bříšky dvou prstů mi opatrně mapuje celý obličej, soustředí se tak, že mu na čele vyskočila hluboká, klikatá vráska. Uvědomím si, že jsem si Billa vysnil mnohem odvážnějšího, než ve skutečnosti byl, tohle nejspíš byla jeho akčnější polovina. Nikdy se mě takhle přece nedotýkal. „Nemusíš mi lhát, Tome. Víš, že to na tobě vždycky poznám. A navíc, kdybys na mně tolik nelpěl, dávno bys mě nechal jít. Nebyl bych tu teď s tebou, víš? Zdá se, že jsem pro tebe daleko důležitější, než sám sobě celou tu dobu připouštíš.“
Ze všech sil se snažím přelouskat, co mi chce říct a ruce se mi začnou třást stejně silně jako pokaždé, když musím projít studenými, nemocničními chodbami. Křečovitě se zasměju, ale vůbec mi to nejde od srdce, on přece nemůže mít pravdu, je jen halucinace.
„Ty jsi mrtvý?“ Vydechnu konečně a neudržím slzy, které si Bill trpělivě jednu podruhé vtírá do dlaně, jako by nikdy nebyly. Neodpoví, místo toho se postaví zpátky na nohy a má se najednou nějak rychle k odchodu. Takhle to přece nemůže skončit, musím, chci se dozvědět pravdu! Ve dveřích se na mě ještě na malou chvíli otočí a já se po něm trochu nešikovně vrhnu, musím ho nějak zastavit. S odřenými koleny si uvědomím, že se mi ho nepodařilo chytit za ruku, jako bych promáchl na prázdno.
„Tohle všechno je můj trest, víš? Žádný z tvých doteků neucítím. Řekli, že sebevrah si slitování nezaslouží. Natož pak lásku milované osoby.“ Dodá tiše, když vidí mou nechápavou reakci, a než se stačím alespoň trochu vzpamatovat z podivuhodného zážitku, zmizí.
autor: Gia
betaread: Janule
Mě prostě tenhle Billův přelud naprosto uchvacuje. Ale z toho konce jsem zmatená. Myslela jsem si, že to, co se stalo Billovi byla nehoda? A jsem zvědavá, jak to teda bude, když Bill není ani mrtvý ani živý. Jak se z téhle situace dostane, když je to jeho trest? A stejně mi to nejde do hlavy×D no nad tím zase samýma úvahama neusnu×D
Teď mám doslova hlavu v pejru…xD Takže Bill je přelud, počkat, Bill nemůže být přelud, když ho viděl a cítil i kocour, vypadá to, že Bill se pohybuje někde na polovině cesty mezi životem a smrtí…a co ta sebevražda? Že by se chtěl Bill zabít po té hádce s Tomem, z nešťastné lásky? Tolik otázek a žádná odpověď v dohledu…=) Těším se na ty odpovědi =)♥
Ty jo..jsme z toho zmatená..sebevražda? Že by se vyboural schválně..a řekla bych že není mrtví, že je prostě v komatu mezi životem a smtí..
Nádherná povídka :-*