autor: Deni
Tahle povídka mě napadla, když jsem se naprosto neskutečně nudila při učení na srovnávací test z DAP. Nevím, jestli už tady něco takového nebylo, ale jelikož jsem si dnes odpoledne procházela svoje DVDčka a tam viděla název: „P.S. Miluji Tě“, napadlo mě napsat povídku na motivy tohoto filmu.
Doufám, že se vám tato povídka bude líbit a pro ty, co film viděli – místy se opravdu asi bude lišit, protože si ten film už úplně přesně nepamatuji a navíc nechci dělat věrnou kopii něčeho jiného 😉
Já se s vámi loučím a tady máte první díl.
Pa, Vaše Deni <3
***
„Tak vypadni! Táhni! Já tě tu nepotřebuju!“
„Fajn! Tak já jdu!“
„Jdi, nikdo tu o tebe nestojí!“
„Já odcházím!“
Jedna postava se schovala za dveřmi koupelny, druhá s hlasitým bouchnutím opustila byt. Nebylo to poprvé, naopak to bylo spíše pravidlem. Pravidelně několikrát do týdne se opakovala podobná scéna. A právě tak, jako každá předchozí hádka, měla i tato stejný konec.
„Už můžu?“ Dredatá hlava vykoukla zpoza vchodových dveří a pohledem se střetla se svým protějškem. Oběma se na tváři rozlil úsměv. Tom proklouzl zpět do bytu, zabouchnul za sebou dveře a sotva stihnul udělat dva kroky dál do místnosti, když se mu černovlasé cosi pověsilo kolem krku.
„Hrozně moc tě miluju. Ty to víš, že? Víš, že tě moc miluju!“ Tiše špital mezi jemnými polibky, kterými pokrýval obě jeho tváře. Prsty si zatím spojil na jeho zátylku a nohy zaklesnul kolem jeho boků. Nechával se unášet směrem k posteli.
„To víš, že to vím. A doufám, že ty víš, jak moc já miluji tebe. Doufám, že víš, co všechno pro mě znamenáš, že jsi celý můj svět.“ Oplácel mu láskyplná slova a opatrně jej pokládal mezi rozházené peřiny. Doopravdy jej miloval víc, než svůj život. Nikdo na světě nebyl důležitější, nic na světě nebylo důležitějšího, než tohle drobné, černovlasé stvoření, které mu právě leželo v náručí a spokojeně vrnělo pod slastným pocitem, který mu způsoboval svými doteky.
„Tomi?“
„Ano, lásko?“
„Slib mi něco, prosím.“ Tichá slova protnula atmosféru nabitou příjemným mravenčením a vzrušením.
„Tobě cokoliv,“ špitl a myslel to smrtelně vážně. Nebylo nic na světě, co by pro něj neudělal. Kdyby jej požádal, snesl by mu i samotnou hvězdu z nebe, jen aby jej viděl šťastného.
„Slib mi, že mě nikdy neopustíš. Že budeme spolu až do samého konce. Slib mi, že nás nikdo a nic nerozdělí. Jsi moje všechno, jsi to, pro co žiju, nevím, co bych dělal bez tebe. Prosím, slib mi to.“
Něžně spojili svá ústa v lehkém polibku, do kterého oba vkládali veškerou svou lásku. Znamenali pro sebe vše. Už od jejich narození je pojilo pouto nejsilnější – pouto dvojčat. Už tehdy byli vázáni jeden na druhého a nemohli bez sebe být. Ani jeden z nich nebyl překvapen, když jejich sourozenecký vztah přerostl v něco víc. Tenkrát byli ještě mladí, bylo jim pouhých 16 let, když se navzájem vyznali ze svých citů. Jejich rodiče byli tehdy proti, ale s postupem času si uvědomili, že bránit jim by byl hřích. Milovali se tou nejčistší láskou, kterou byste na světě mohli najít, nemohli jim bránit ve štěstí. A oni spolu byli šťastní, mohli spolu žít jako pár a ti nejbližší, kteří o jejich vztahu věděli, je neodsuzovali. Měli vše, co ke štěstí potřebovali, měli jeden druhého.
„Slibuji,“ zašeptal Tom do jejich polibku a pevně jej sevřel ve svém náručí.
***
O půl roku později
„Jsem ráda, že jste všichni přišli, je to pro něj opravdu těžké, jistě vás rád uvidí.“ Usmála se na právě příchozí a zavřela za nimi dveře, z venku foukal do místnosti ledový vítr. Starostlivě se otočila a rozhlédla se po místnosti, než zahlédla toho, koho hledala. Svého syna. Seděl v koutě, hlavu podepřenou dlaněmi a z očí mu kanula jedna slza za druhou. Nestyděl se za ně, měl na ně plné právo. Přišel o někoho, koho na světě miloval nejvíc.
Tiše vzlyknul, když na rameni ucítil něčí dotek. Pootočil hlavu na stranu a pokusil se usmát na starého přítele.
„Jak ti je?“ Sympatický blonďák si přisedl na barovou židličku vedle něj a pozoroval jej soucitným pohledem. Věděl, jak moc těžké to pro něj musí být, ale ani v nejmenším si nedokázal představit, co cítí, jak velká bolest spaluje jeho tělo.
„Bylo už líp,“ odpověděl mu chraplavým hlasem, trochu si odkašlal. Už kolik dní s nikým nepromluvil, jen v hysterických záchvatech ronil slzy.
„Je mi to moc líto, Tome.“
„To mě taky, Andy. Víš ale, co je nejhorší?“ Zabodl do něj své rudé oči a ani nečekal, až jej kamarád vyzve, aby pokračoval. „Já mu slíbil, že nás nikdo a nic nikdy nerozdělí. Že spolu budeme až do samého konce. A nedodržel jsem to! Já ho zklamal! Zklamal jsem ho!“ Poslední slova vykřikl tak hlasitě, až se po nich otočili téměř všichni zúčastnění.
„Za tohle ale nemůžeš, Tome,“ protestoval Andreas. „Nemohl jsi přeci vědět, že má nádor. Tohle není tvá chyba! Nemůžeš si to vyčítat, slyšíš mě? Nemůžeš!“ Pevně jej objal a nechával ho, aby se mu mohl vybrečet na rameni. Bylo to to nejmenší, co pro něj mohl v tuhle chvíli udělat.
*
„Tome, zlatíčko, víš, že tu můžeš zůstat tak dlouho, jak jen budeš chtít. Nemusíš se tam vracet.“ Bylo po obřadu a Tom se chystal co nejrychleji opustit místo, kde dal poslední sbohem své lásce.
„Já vím, maminko, ale chci domů.“ Pokusil se o úsměv, ale cítil se, jakoby jeho mimické svaly ten jednoduchý pohyb zapomněly. Na jeho tváři se mihl jen jakýsi škleb.
„Dobře, zlato. Ale zavolej kdykoliv, ano? Ve dne v noci, jsem tu pro tebe, broučku.“ Pevně jej objala a vtiskla mu láskyplný polibek na čelo, musela se při tom vytáhnout na špičky.
„Ano. Ahoj.“ Tiše se rozloučil, otočil se a ztratil se v temnotě nočních ulic.
Cesta domů mu netrvala nijak dlouho. Šel rychlými kroky s rukama vraženýma hluboko v kapsách, nevnímaje ledový vítr, který si necitelně pohrával s jeho uplakanými tvářemi.
Jakmile se za ním dovřely dveře malého bytečku, svezl se podél nich na zem. Rukama ovinul kolena, o která si opřel hlavu, a hlasitě se rozplakal. Pláč, který se mu dral s hrdla, se stále většími obtížemi byl až srdcervoucí. Je to pouhých pět dní, kdy z jeho života vymizely poslední zbytečky štěstí. Ani jeden z nich nevěděl, že má Bill nádor, nevěděl to nikdo. Asi před pěti týdny si začal stěžovat na silné bolesti hlavy, tak jej vzal do nemocnice, kde s hrůzou zjistili, že má Bill, jeho Billi, nádor na mozku. Nikdo nevěděl, kolik času mu zbývá, kdy přijde ten poslední den. A nikdo ani v nejmenším nepočítal s tím, že se to stane jen měsíc poté, co nádor objevili. Pro Toma skončilo všechno. S jeho posledním výdechem odešlo vše, pro co žil. A přesto tady teď ležel stulený do malého klubíčka vedle vchodových dveří, neschopen jediného pohybu. Už neměl ani sílu plakat, neměl sílu na nic. Chtěl jen tak ležet a počkat, až si smrt přijde i pro něj.
A přesto jej nějaký vnitřní hlásek nutil, aby se postavil na zesláblé nohy, došel do koupelny, kde si opláchl obličej, a lehnul si do postele. Zničeně stočil své tělo do nepohodlné polohy, přikryl se bratrovou peřinou a do dlaní uchopil jeho polštář. S dalším přívalem slz do něj zabořil obličej a nasál vůni, kterou miloval ze všech nejvíc, jeho vůni. Netrvalo to dlouho a únavou a vyčerpáním usnul při rozsvíceném světle.
„Tomi, zhasni! Dnes jsi na řadě ty!“ Zvonivý smích, který se nesl celým malým bytečkem, protnul ticho, které na malou chvíli nastalo.
„Dnes ne, Billi, ty jsi šel poslední. Zhasni ty.“ Vypláznul na něj jazyk a schoval hlavu pod polštář. Miloval tohle jejich hašteření.
„To nepůjde.“ Zaprotestoval ten sladký hlásek a on vystrčil nos zpod peřiny.
„Pročpak ne?“
„Už ležím,“ zašklebil se na něj Bill a honem se zahrabal do peřiny.
„Ty potvůrko moje!“ Rychle jej políbil a pomalu se stavěl na nohy. „Ale zítra zhasínáš ty, ano?“
Jen podvědomě vnímal, že jej nohy nesou k vypínači a zpět k posteli. Byl to jen sen? Nemohl to být sen, bylo to tak skutečné. Cítil jej vedle sebe, vnímal jeho teplo a hebkost jeho rtů. Nemohl to být sen, určitě to byla pravda. Nic z posledního týdne se nestalo, byla to jen zlá, velmi zlá noční můra a on se konečně probral.
„Vidíš, lásko? Dnes jsem trefil i po tmě.“ Zašeptal šťastně do tmy a natáhl ruku směrem, kde by se měl nacházet jeho bráška. Nahmatal však jen studené, prázdné místo. Mezi prsty sevřel peřinu a po tvářích se mu opět spustily slzy. Tak přeci jen to byl sen?
*
„Tome, co je s tebou? Zvedni ten telefon! Už týden…“
„Thomasi Kaulitzi! Okamžitě zvedni ten telefon, tady tvá matka!“
„Tome? Tady Andy, jsi v pořádku? Všichni o tebe máme strach. Ozvi už se někomu.“
Na ničí vzkazy nereagoval. Celé dny jen seděl na posteli, prohlížel si jejich společné fotky a utápěl se v žalu. Nevěděl, jak má bez něj žít. Nedokázal se najíst, dojít si do sprchy, vybrat poštu ani umýt špinavé nádobí. Jedinou jeho činností bylo sedět na posteli, obklopen bratrovými věcmi a stále dokola volat na jeho mobil. Bylo to jediné místo, kde mohl opět slyšet jeho hlas. Co na tom, že mu to ubližovalo ještě víc? Potřeboval jej mít u sebe, a tohle byla jediná možnost.
„Ahoj, tady Bill. Momentálně nejsem u mobilu, protože jsem určitě někde se svou láskou, tak mi nechte prosím vzkaz.“
Stále dokola poslouchal tenhle krátký vzkaz a nechával svou zničenou duši drásat na ještě menší a menší kousíčky.
Opět vytočil číslo své lásky a opět poslouchal jeho hlas, když mu v mysli vyvstala jedna melodie. Byla to Billova oblíbená písnička. Miloval ji a Tom mu ji musel častokrát broukat před spaním. Aniž by si to uvědomoval, potichounku se mu z hrdla draly tichounké tóny, které se postupně měnily v slova.
Když tě vnímám, jsme propojeni osudem naší lásky
a možná příště nikdo z nás už nebude mít čas na otázky
Doufám, že nastane den
kdy se naše cesty znovu propletou
a uvidím tebe po boku mém
Nebudu už bytostí prokletou
Snad duše tvá mi tiše napoví
Ani si toho nevšimnul, stočil se na zemi do klubíčka a tiše si prozpěvoval. Měl pocit, že spolu s ním zpívá i jeho láska. Byl do toho natolik zabraný, že si ani nevšimnul, že se někdo dobývá k němu do bytu. Polekaně vykřiknul, když se jej někdo dotknul.
„Mami? Andreasi? Co tady… co tady děláte?“ Spěšně se pokusil postavit na vratké nohy a za pomoci jeho přítele se přesunul na pohovku.
„Měli jsme o tebe strach, Tome! Nikomu jsi se už týden neozval, víš, jak moc jsem se o tebe bála?!“ Vyčítavý tón jeho matky se změnil v starostlivý, když jej pevně objala.
„Pane bože, co to tu tak smrdí, Tome?“ Andreas ohrnoval nos a snažil se najít zdroj toho smradu.
„To já,“ odpověděl Tom jednoduše s pokrčením ramen. Už několik dní neměl sílu na to, aby se vysprchoval.
„No tak to teda ne, kamaráde! Víš, co je dneska za den?“ Tom jen pokrčil rameny. Dny přestal počítat už dávno.
„Dnes máš narozeniny, Tome. Tak se koukej sebrat, dej si pořádnou sprchu a vyrazíme někam ven!“ Aniž by si Andreas uvědomil, co svými slovy způsobil, začal rychle společně s Tomovou matkou uklízet ten svinčík kolem.
„Dnes je 1. září?“ Zeptal se Tom nejistě a rozhlédl se pokojem. Nemůže být přeci 1. září, nemůže slavit jejich narozeniny bez něj.
„Ano, Tome, dnes je 1. září, takže se seber, dej si sprchu a vyrazíme si. Nemůžeš pořád jen sedět doma a užírat se bolestí! Trápení už bylo dost a… Posloucháš mě?!“ Jistě, že jej neposlouchal. Přešel místností ke dveřím, kde ležel velký balík, na němž byl jednoduchý nápis. „Pro mou lásku“
„Kdo z vás to přinesl?“ Uchopil krabici do rukou a pohledem propaloval vzkaz, jenž byl psán tím nejkrásnějším rukopisem, jaký znal. Jeho rukopisem.
„Bylo to přede dveřmi,“ pokrčil Andy rameny a přešel k němu. „Kdo ti to posílá?“
„Bill,“ vydechl Tom a odklopil víko krabice.
„Bill?“ Zamrkal překvapeně Andreas a to už se k nim přidala i Tomova mamka. Tom je ale nevnímal. Odložil krabici s dortem a mezi prsty uchopil bílou obálku, kde bylo krasopisně napsáno jeho jméno.
„Lásko? Ahoj, lásko moje! Tak hrozně moc mi chybíš a vím, že i já tobě, ale nesmíš se trápit, ano? Vím, že je to těžké, ale musíš jít dál. Nesmíš zahodit svůj život jen proto, že ten můj už skončil. Ať už jsem kdekoliv, dávám na tebe pozor, lásko moje. Ale ty musíš začít žít, ano? A já ti s tím pomohu! Vždy v přesně určený čas ti přijde jeden dopis ode mě. Neptej se, jak a nepátrej po tom, jen se řiď tím, co tam bude, ano? Tak si dej sprchu, něco hezkého si obleč a vezmi Andyho a jděte někam ven, do klubu, kamkoliv a oslav pořádně naše narozeniny, ano? Oslav je i za mě, andílku! Myslím na tebe!
A P.S. Miluji Tě.“
Tom stále dokola pročítal těch pár řádků a po tvářích se mu opět valilo množství slz.
„Kdo z vás to udělal? Tak kdo?!“ rozkřikl se a probodl jak matku, tak Andrease pohledem. Tohle přece není možné! Jak, jak je tohle možné? Jak mu může Bill posílat dopis a dort? Jak? Byl tak zmatený! A přesto cítil tak krásný pocit úlevy a štěstí někde uvnitř sebe. Opět se cítil tak, jakoby jej měl opět u sebe.
„Nevím, jak se to sem dostalo, Tome. Ale měl bys jej poslechnout, má pravdu.“
„Jak může mít pravdu? Vždyť je…“ Nemohl to slovo vypustit z úst. Pálilo jej na jazyku.
„Já vím, že je, ale… Má pravdu, musíš jít dál, Tome. Nesmíš se uzavřít do sebe, musíš jít dál. On to tak chce, tak ho poslechni.“
Ještě několik minut seděl Tom tiše jako myška a pročítal si slova, která mu poslala jeho láska, než nakonec slabě přikývnul a za radostného poskakování Andrease se přesunul do koupelny. Jestli si to opravdu přeje jeho láska, pak to udělá. Půjde ven a oslaví jejich narozeniny. Není totiž nic, co by pro něj neudělal.
autor: Deni
betaread: Janule
ako sa u vás hovorí bulím ako želva…….mééé…..Deni si geniálna!!!!
Och bože, já to celý probrečea:'(. Já ten film neviděla, takže vůbec nemám práu, o co jde. Mě stačí, že ill umřel a už brečím. Doufám, že aspoň oživne nebo něco podobnýho:D.
Začíná to ale krásně:-)
Ježiš! To začíná tak moc nádherně! Teda né, že bych Billovi přála smrt, to ne. Ale prostě je to dokonale napsaný a ten příběh…hmmm těšim se na další dílek!
Tyjo…probrečela sem celou povídku…
Škoda,že sem neviděla film..
no tohle… já… já nemám slov prostě… tohle je tak úžasný příběh! Billího mi je líto, Toma taky… ale ten dopis a dort byly tak krásně dojemný!!! film jsem neviděla, ale už se moc těším na další díly!!!
Film jsem neviděla, takže pro mě bude ještě lepší číst si povídku. Stejně si myslím, že tahle napsaná story bude ještě lepší než film.
Máš nadání, je to hrozně pěkný 🙂 Trochu mi to připomíná film: "Láska prochází duchem," ale nabývám dojmu, že tohle bude asiněco jiného 🙂 Povedený…
Já se přiznám bez mučení, že už nemám sílu to teď číst znova… možná za čas. Vím totiž zcela jistě, že bych u týhle geniální povídky brečela znovu, slzy bych měla až na bradě, popotahovala a byla bych smutná celej večer. Musím říct, že tohle je povídka, která tu skutečně ještě nebyla. Deni, jsem ráda, že ses vrátila k psaní twincestu, tvoje díla zrají a jsou čím dál tím dokonalejší. Všem doporučuju si tuhle povídku přečíst, jen si kupte aspoň jedno balení kapesníčků, budete je fakt potřebovat. :o) Deni… máš můj obdiv. Pa J. :o)
Ach, brečím jako envím co…to je tak dojemný! Úplně nádhenrý ale smutný
Božínku, všem vám moc děkuju za krásný komentáře! Když mi to chválila Janul, tak jsem si říkala "Jo, je to super, líbí se to" ale prostě… když vidím, že se to líbí vám všem, tak mě to hřeje u srdíčka, vážně! 🙂
A Janul, už tě nebudu nutit to číst znova, já sama na to taky nemám sílu a čtu si jen pasáže, o kterých vím, že jsou nadnesenější 🙂
Ale jsem ráda, že se vám to tak líbí a myslím, že se k psaní twincestu vrátím ráda, když budou nápady 🙂
Takže ještě jednou všem moc, opravdu moc! děkuju!
Pa, Deni ♥
krásný..uplně tu brečím..:'(
Já mám ten film neskutečně ráda… vždycky mě rozbrečí…
To je užasny prostě… nemám slov…
to je krásný, já vím, že to je smutný, ale mě to připadá nádherný, vědomí, že je láska až za hrob, že smrt není konec
nádhera,nemám slov
ježiši kriste, já tady u toho slzim jak magor. Kde mám kapesníky. Jestli to jako takhle nějak chce pokračovat, tak tu nabulim druhý Máchovo jezero. Ale nádhera. Film jsem neviděla, asi to budu muset napravit.
nemám kde brát kapesníky….už žádný nemám.Tohle musí pkkračovat.Už se moc těšil..ale nejdřív si koupim ty kapesníky.xDD
Většinou se u smutnejch povídek nerozpláču, jsem takovej kus necitlivýho šutru. Ale tohle mě k slzám přinutilo, ač jsem se bránila. Sice mi povídky typu, kdy jeden z nich umře a najednou se "vrátí" či se začne ozývat, moc nesedí, jenomže tohle je výjimka. Moc se těšim na další díl.
P.S.: A bůhví, jak to bude pokračovat, stejně se ve svý hypotéze zase pletu, takže už radši mlčim a vyhlížím další díl. 😀
:'( tyjo chudák Bill … ted sem si uplně vzpoměl na jednu osobu, která měla stejnou nemoc a :'( ale jinak moc hezký, krásně napsaný 🙂 musím uznat, že sem taky ke konci skoro už natahoval 😀 už aby tu byl druhý dííl *yahoo*
to je taaak smutný a taaak krásný;) fakt jsem nechtěla brečet, ale musela, nádherný:) pořád si říkám, že se na ten film podívám, tak teď už se na něj opravdu podívám;)
Míša: já myslim, že teĎ už hlavně chudák Tom. A největší chudáci jsme my, protože urtratíme majlant za kapesníky. a ještě budem celý nerv, čekat na druhý díl
Doris : noo to mas vlastne pravdu, vetsinou to pak vic boli ty pozustali …
Oh bose ja toto nemozem citat …. slzy sa mi nemozu zastavit kks je to krasne ale nemozem pri tom prestat plakat 🙁 oh bose ja som smutnejsi pribeh fakt necitala kks :,(
Mam husinu po celim těle ,ale doufám že se Tom z toho dostane.
Už dlho mám túto poviedku v "zásuvke – prečítať!" ale nemohla som sa odhodlať. Moje tušenie bolo správne. Fňukám a smoklím a vôbec nevidím na monitor. To je tak smutné, ale krásne a film som nevidela tak netuším čo ma čaká…