autor: Neilinka
( Tom )
Už zase zíral. Vím, že není hezké takhle přemýšlet o bratrovi, ale on to doopravdy dělal. Nechápal jsem ty podněty, co ho k tomu vedly. Nejspíš proto, že jsem je neznal. Absolutně jsem netušil, co za tím vězí. Nenápadně jsem se rozhlížel po svém těle, prohmatával si obličej, ale nenašel jsem nic, co by tak silně mohlo upoutávat jeho pozornost. Poposedl jsem si a usoudil, že je v místnosti horko.
„Není ti vedro?“
Dočkal jsem se souhlasného přikývnutí. Zařídili jsme si tedy větrák, a pak se pomalu dali do učení. Písmenka v učebnici byla tak malá, že Bill musel sedět úplně nalepený na mém stehně, a vůbec celém těle, aby něco viděl. Měl jsem koupit dvě. Ale na druhou stranu to jaksi sbližovalo a celé tohle vyučování dělalo nějak… přátelštější? Mírně jsem zaklepal hlavou, abych přestal přemýšlet nad hloupostmi a věnoval se jemu.
Jeho ruka byla tak štíhlá, opravdu jako dívčí. Měl ji krásně tvarovanou, s jemnými klouby a sametovou pokožkou. Jeho světlé chloupky mně fascinovaly. Byl jako alabastr mezi ebenem.
Nepostřehl jsem, že se mě na něco ptal. To až po chvíli, kdy se mnou mírně zacloumal. Vzpamatoval jsem se a odpověděl mu. Co je to se mnou? Od doby, co je tu, mám pocit, že to nejsem já. Nebo to jsem já? Ten pravý já? Ach bože, už se v ničem nevyznám. Jsem unavený z přemýšlení. Spěšně jsem Billovi naznačil, že mi není nejlíp a odešel. Hned, jak jsem za sebou zavřel dveře, připadal jsem si zase normální. Bylo to Billem? Ano, určitě bylo. Jeho přítomnost na mě měla velký vliv. Jen jsem sám nedokázal určit, jestli je špatný, dobrý, nebo… jaký vůbec je.
( Bill )
Koukal jsem na to boží stvoření a přemítal, proč musí žít zrovna tady, mít víru, jakou má a proč je to můj nevlastní bratr. Byla to taková škoda. Kdybychom se potkali v Německu, jen tak, náhodou…
Dost. Zase jsem na něj upíral své dlouhé, zkoumavé pohledy a na Tomovi se začaly objevovat znaky nervozity. Poznal jsem to, ale nepřestával jsem, líbilo se mi, že je ze mě nervózní. Bože můj.
Zeptal se, jestli mi není vedro. Ne, pařím se ve vlastní šťávě, ale vedro mi není. Jistě, že jo. Větrák, který po chvíli přinesli, byl úžasný, nikdy jsem si nemyslel, že budu vděčný za tak obyčejnou věc. Ostatně jsem si ani nikdy nemyslel, že se sem někdy přestěhuju a budu tu žít.
Listoval jsem učebnicí a Tomovi to bylo nějak jedno. Našel jsem tam nějaký delší text a rozpoznával tam ty tři písmenka, které jsme se zatím stihli naučit. Jestli tohle někdy přečtu, tak snad sním svoje boxerky.
„Tome? Co znamená tohle?“
Po pár vteřinách, kdy nepřicházela odpověď, jsem se na něj podíval. Koukal někam do prázdna a evidentně byl úplně mimo. Po chvíli, kdy se stále nic nedělo, jsem se ho dotkl, a to už procitl. Zopakoval jsem otázku. Rychle koukl do textu, vyhrkl překlad a s omluvou zmizel. Bylo mu špatně? Z čeho? Z toho vedra? Ale na to přece musel být zvyklý. Podrbal jsem se na hlavě a nechal to být.
Hodiny ubíhaly děsně pomalu, ale přece jen nadešel čas večeře. Tom se tvářil divně, nevím, jak to říct, ale byl celý strnulý, pořád mě jedním okem kontroloval, a přitom dohlížel na to, abych to náhodou nepoznal. Když jsme dojedli, řekl otci něco arabsky a vzdálil se dřív, než jsem s ním stačil prohodit slovo.
Už už jsem se zvedal a šel za ním, když si Aiwa položila tlapky na stůl, chňapla nedojedené maso a pelášila s ním pryč. Otec se postavil a něco začal křičet a ukazoval směrem, kudy utekla. Načež se pár strážných vydalo za ní.
„Tati, co se děje?“
„Ten pes musí pryč. Takhle se domácí zvíře nechová. Slyšel jsem od strážných, že je nebezpečná, vrčela a málem jednomu ukousla ruku. Je jen otázka času, kdy to zkusí i na tebe. A to nehodlám dovolit.“
„Eh, co? To… to ne, Aiwa mě jen brání, to je všechno. Nemůžeš ji dát pryč, je to jediné, co mi zbylo po mé minulé rodině! Je to moje kamarádka!“
„Ano, zbyla ti. Každý den se na ni díváš a připomínáš si tu hroznou tragédii. Je to, jako by ti její přítomnost stále sypala sůl do otevřené rány. Bude lepší ji dát pryč. Postarám se o to.“
Jak jsem dál něco namítal, neposlouchal mně. Neodpovídal. Rozhodl se, že ji dá pryč a já s tím nemohl nic dělat. Snažil jsem se je zastavit, stráže mně chytly a zamkly ve vlastním pokoji. Slyšel jsem zavytí o pomoc, štěkot a řev. Bránila se. Každé zvíře by se bránilo. Jenže pak bylo ticho.
Slyšel jsem jen cvaknutí v zámku. Byl jsem zase volný. Rozrazil jsem dveře a běžel po zvuku, který se ještě před chvíli ozýval celým palácem. A doběhl jsem k ní. Málem se mi zastavilo srdce.
Ležela tam, celá od krve a těžce dýchala. S očima plnýma slz jsem si k ní lehl na chladnou zem a hladil ji. Hladil jsem ji i dlouho poté, co její duše dávno opustila zemské tělo. Byl jsem od té krve taky, a bylo mi to jedno. Nenáviděl jsem otce, muslimy a celou tuhle zem. Chtěl jsem pryč. Chtěl jsem za ní, za mámou a za těmi, co mě měli doopravdy rádi. Nemohl jsem přestat brečet.
Stále dokola jsem se ptal, proč se tohle všechno muselo stát. Proč došlo k té nehodě, proč jsem přežil, proč jsem se vůbec ozýval otci. Kdybych nebyl zbabělec, mohl jsem žít dál v Evropě a po svém. To, že Aiwa byla mrtvá, byla jen moje chyba. A já si nehodlal jen tak odpustit.
Nikdo si mně nevšímal, asi to měli rozkazem od krále. Tím líp. Vzal jsem Aiwu na ramena, i když byla strašně těžká. Donesl jsem ji do královských zahrad a začal hrabat. Rukama jsem odhazoval zeminu a ani jsem na to přes slzy neviděl. Cítil jsem, že moje prsty už jsou od mé vlastní krve, ale nepřestával jsem. Musel jsem pro ni udělat alespoň to málo.
Měl jsem pocit, že hrabu hodiny a možná to tak i bylo. Slunce dávno zapadlo. Jemně jsem položil Aiwino bezvládné tělo do vyhloubené jámy, zahrabal ji a padl únavou. Usnul jsem snad během vteřiny. Utekl jsem z toho hrozného světa bolesti a falše alespoň na chvíli do říše snů. A přál jsem si tam z celého srdce zůstat.
Ale někdo mi ten plán překazil.
autor: Neilinka
betaread: Janule
boze to su ale tyrani chdák Bill a chudák Aiwa, ako mu to mohli urobiť? Som veľmi zvedavá kto Billa budí ale aj ako to bude ďalwj, ja by som sa najeho mieste spakovala a utiekla čo najdalej.
Povídka se mi od začátku moc líbila, ale teď strašně těžce nesu smrt Aiwy. Od minulého dílu jsem měla o fenečku strach a teď vidím, že oprávněný.
proboha..T-T Chudák Bill, je mi líto že mu Aiwu zabili ale..jeho otec měl podle mě pravdu..akorát to Billovi připomínalo minulost. Ale stejně..Chudák Bill, chudák Aiwa..:'(
Těšim se na další díl pokud.. zase nebudou nikoho hodlat zabíjet teda..
Mám chuť říct, že tohle Doris přivolala, ale ono to muselo přijít, a myslím, že toho bude víc…hádám, že se teď Bill bude chtít vrátit do Evropy, ale jeho otec to určitě nedovolí a nechá ho hlídat. Snad ho Tom podrží v těžkých chvílích…stejně to skončí, že spolu utečou =)
Pro mě je arabský svět noční můrou…
Zlatá Česká republika, ten náš bordýlek xDDD
[3]: Tak to teda nesouhlasím, podle mě byla Aiwa Billovi v jeho smutku jedinou útěchou, radostí a přítelkyní!
[3]: Právě, že ho Aiwa po celou dobu držela!!! Bylo to kruté! Kdo má pejska, ví, o čem je řeč.
chudáček Bill!jak mu to mohli udělat????
já bych na jeho místě utekla….
Dobře já vim, že teď budu znít hodně krutě nebo nelítostně a možná si budete klepat na čelo, ale já musím říct, že s tímhle jsem spokojená. Myslím, že důvod proč Aiwu zabili měl být jiný než ten, že Billovi připomíná minulost, protože muslim a pes prostě dohromady nejdou. Neslučuje se to a tak to prostě je. Takže ač je mi pochopitelně Billa líto, tak s tímhle souhlasím. Ono bohužel i když by si člověk hodně přál, aby to bylo všechno jinak a aby Bill zachránil víc životů než ten jeden ženský, tak ne vždycky to je prostě možný. Autorka pro mě tímhle získává obrovské plus, protože tu fenku jsem tam nemohla zkousnout už od začátku. Jsem teď opravdu zvědavá jak si bude Bill dál zvykat. Myslím, že přijde ještě spousta překážek.
[4]: Já se omlouvám pokud jsem to přivolala (nemůžu vědět jelikož nevím, jak dalece to autorka měla předepsané nebo ne a jak moc se nechává ovlivnit komentářema), ale já si opravdu nemohla pomoct. Aiwa tam byla jak pěst na oko.
[8]: Samozřejmě, že důvod je ten, co píšeš. Ale proč tedy Billovi tu fenečku trpěli??? Měli ji teda zabít hned a nějakým humánnějším způsobem! Navíc otec to Billovi v tomto díle vysvětlil tou tragédií.
[10]: To je právě věc, kterou jsem psala už v dřívějších komentářích, že dost dobře nechápu co tam Aiwa dělá a že je vyloučený aby s Billem byla pod jednou střechou. Aby s ním vůbec byla. Takže už jen proto nevim, zda tohle měla autorka v úmyslu od samého začátku a nebo se nechala ovlivnit. (pozitivně ovlivnit) A humánnější způsob….ano to je sice pravda, ale ono bohužel v Saudi se k nečistým zvířatům opravdu chovají takhle. Když to vezmeš, že ani obyčejné kuře nesní pokud je zabito jinak než podříznutím a vykrvácením, tak se není čemu divit že o to víc nehumánně budou zacházet právě se psem. Dost tvrdé pro nás evropské pejskaře.
[11]: Tohle vše dobře vím, podřezávání, vykrvácení, nečistá zvířata… Po předešlém díle jsem se o tu fenečku právě dost bála. Stejně tak jsem nechápala tu služku. Taky udělali výjimku, tak jsem doufala, že se tak stane i u fenečky, obzvlášť, když byla synovým čtyřnohým přítelem. A otec měl říct nebo vysvětlit Billovi po pravdě, jak se věci mají a ne to svádět na tragédii v minulosti.
Jednoduše se teď přes Aiwinu smrt musím přenést.
[12]: No možná s tím má autorka nějaké konkrténí záměry, že tatík to podal takhle a ne pravdu narovinu. Uvidíme. Jinak ta služka mě tam taky docela zarazila s tim jak to dopadlo a celkově Tomova povaha mě tam zaráží, ale kdo ví co z toho vyleze nakonec 🙂 A jinák já se přiznávám na rovinu, že kdyby se udělala výjimka a i v případě Aiwy, tak bych byla hodně naštvaná 🙂