autor: Cinematics
Bill a Lorenz byli k smrti unavení. Celou cestu zpátky do města absolvovali většinou pěšky, Lorenz nabízel, že zaplatí cizincům, aby je odvezli, ale Bill pořád říkal, že Lorenz musí šetřit, aby měl dost peněz na to, aby si Toma mohl vzít. Vévoda by neprodal Vilhelminu jen tak za nějaké peníze, které by neuspokojily jeho hamižnost.
Když došli do města, Bill cítil úlevu i strach. Neměl sebemenší tušení, jak jejich plán bude fungovat a strašně se bál o Toma. Nevěděl, jestli je Tom v pevnosti, nevěděl, kde je jeho matka, a absolutně nevěděl, co má jeho otec za lubem. Už se tolik nebál toho, že ho někdo chytí, teď se bál o své okolí namísto sebe.
„Domov, sladký domov.“ Řekl Lorenz zahořkle, když překročili neviditelnou hranici do Drayvanu.
I přes to, jak moc Lorenz miloval svůj domov v Drayvanu, nesnášel, co jeho město potají zastávalo. Bylo plné standardů, které ničily duše, plné omezených myslí a nenávisti, a Lorenz byl od tohohle jako člověk hodně daleko. Byl typ člověka, jenž byl vychován tak, aby ve všem viděl krásu, a to zahrnovalo i vidět krásu v lásce mezi dvěma bratry. Možná právě proto se cítil povinen ochraňovat Billa a Toma, protože věděl, že to nikdo jiný neudělá.
„Navrhuji, jestli jsi unavený, můžeme si odpočinout u mě doma a ráno pojedeme do sídla, abychom se podívali, jestli je Tom opravdu na aukci.“ Navrhl Lorenz a Bill smutně přikývl.
Bill si zoufale přál, aby mohl Toma ukrást zpátky a nikdy se už neohlížet, ale to už zkusili a získali tak akorát bolest a vyčerpání. Možná, že kdyby si Lorenz mohl Toma vzít, pak by všechny jejich problémy zmizely, nebo možná si to jen až moc zlehčoval; ale bez víry v něco Bill neměl nic, a tak se snažil věřit, že to všechno vyjde.
Víra ale rychle mizela tím, jak na ně lidé ve městě stále zírali. Bill věděl, že spoustu lidí o Tomovi vědělo, a teď, když neměl make-up a měl na sobě Tomovo oblečení, si určitě mysleli, že je on. Samozřejmě, neměl Tomovy vlasy, ale účes se dal lehce změnit, a tak se bál, až se ho někteří lidé, co si myslí, že je Tom, zeptají, kde byl a proč odvedli jeho matku.
Modlitba nezabrala, protože hned, jak Bill s Lorenzem prošli kolem Schimdtovy farmy, aby se dostali k Lorenzovi domů, vyšel z domu pan Schmidt. Přiběhl k nim a jen stál a zíral.
„Tome?“ zeptal se unaveně, a Bill s Lorenzem absolutně nevěděli, co říct.
„Všechny otázky na Toma musí být pokládány mně, nikdo s ním nesmí mluvit.“ Řekl Lorenz rychle.
„A vy jste kdo?“ zeptal se pan Schmidt a zamračil se.
„Jsem Lorenz de Vons. Bývalý strážce vévody. Byl jsem požádán, abych přebral situaci, takže všechny otázky ohledně Lady Vilhelminy z Drayvanu nebo Toma, musí být pokládány mně. Nemůžu vám říct víc informací.“
„Ah, ano, Lorenzi. Vaše jméno jsem už slyšel.“ Odpověděl. „Ale Tom je přímo tady, můžu se ho zeptat na pár věcí?“
„Pravidla jsou pravidla, pane Schmidte. Všechny otázky musí být pokládány mně, ať už vedle mě Tom stojí nebo ne.“
„Tome, co se ti to stalo?“ zeptal se pan Schmidt zvědavě na účet Tomových nových vlasů a světlejší kůže.
„Ehm.“ Odkašlal si Lorenz a pan Schimdt se rychle otočil jeho směrem.
„Dobře, um… pane De Vons, co se to tady stalo?“
„K dané situaci, Tom se musel snažit být v přestrojení kvůli jistému důvodu. Nemůžu to upřesnit, ani se tím nehodlám v této konverzací nijak víc zaobírat.“
„Dobře tedy.“ Podíval se pan Schmidt mezi nimi dvěma zvědavě, skoro až rozzlobeně. Nebyl rád, že musí otázky klást Lorenzovi. „Kde je můj kočár a můj nejlepší kůň?“
„Tady Tom s tím nemá nic do činění. My bohužel víme, kdo to všechno vzal, ale teď vám tuto informaci nemohu podat. Buďte v klidu, snažíme se, jak jen to jde, abychom zatkli toho, kdo je za loupež zodpovědný a váš majetek vám vrátíme hned, jak to bude možné.“
„Je pravda, že Lady Kaulitzová je zpět doma?“ zeptal se Schmidt potichu. „To je poslední pomluva. Farmář říkal, že ji viděl utíkat včera do domu.“
„To nemohu vyvrátit.“ Odpověděl Lorenz krátce.
„No, děkuji, dobře.“ Podrbal se na bradě a rychle se rozhlédl. „Nejsem si jistý, jestli se budeš moct vrátit do práce, Tome. Už jsem najal náhradu, když jsi zmizel.“ A s tímhle odešel pan Schmidt zpátky do svého domu.
„Děkuji, Lorenzi.“ Zašeptal Bill a cupital za ním. „Opravdu. Vůbec jsem nevěděl, jak z té situace vybruslit.“
„Nemusíš mi děkovat.“ Odpověděl Lorenz. „Předpokládám, že teď mi už věříš, že se jen snažím tě chránit?“
„Naprosto. Ukázal jste mi dost a nic to nepopírá, ale musíte mě omluvit, že jsem i tak na pozoru.“
„Je to pochopitelné.“ Řekl Lorenz a odemkl dveře k sobě domů klíčem, který měl pověšený kolem krku.
Bill si najednou uvědomil, že má stále na krku řetízek, který dostal od Toma, a že si ještě stále nepřečetl, co je uvnitř. Rozhodl se, že si ho přečte až později, možná před tím, než usne. Už teď mu Tom chyběl naprosto šíleně, ale ještě nebyl ten pravý čas. Zítra bude rozhodující den, zítra se rozhodne, jestli s Tomem stráví zbytek života; takže bude dávat smysl, když si dopis přečte až později. Srdce ho bolelo už jen při pomyšlení na to.
„Můžeš si lehnout, kde chceš. Chceš si vzít moji postel?“ zeptal se Lorenz a Bill zavrtěl hlavou.
„Spěte tam vy. Nejsem si jistý, jestli dnes v noci budu vůbec spát. Nervy mám nadranc a nemyslím si, že budu schopný odpočívat.“
„Pak se tu chovej jako doma.“ Řekl Lorenz mile. „Postavím na čaj a pak si půjdu lehnout.“
Bill přikývl a rozhlédl se po velkém domě. Strážní, nebo býval strážní, museli být královsky placeni, protože Lorenzův dům byl naprosto fantastický. Dřevo, ze kterého byl vyroben nábytek, bylo vyřezávané a zdobené stříbrem. Nebylo to tak honosné jako u něj doma, samozřejmě, ale bylo to překrásné.
Lorenz se zaměstnal v kuchyni, a Bill si zatím hrál s řetízkem, který měl od Toma. Byl zoufalý a chtěl si ho už přečíst, ale věděl, že by měl počkat. A tak se namísto toho schoulil v obrovském křesle a koukal se z okna na zapadající slunce. Zítra by měla být šťastná událost, přeci jen to byly jeho narozeniny, ale byl až moc zdeprimovaný na to, aby ho to zajímalo. Nějak nechtěl, aby měl narozeniny, protože to znamenalo, že bude mít narozeniny i Tom, a že bude prodán nějakému cizinci. Bill cítil, jak ho začíná ze stresu bolet hlava.
Pomalinku usínal, snažil se ale udržet vzhůru. Nechtěl spát, protože věděl, že by se vzbudil a byl sám, a to by nezvládl. Lorenz se vrátil do obýváku a postavil na stolek hrnek čaje, který Bill přijal a rychle si spolu začínali projíždět jejich plán.
„Jen kdyby váš otec změnil svůj plán na poslední chvíli, nebudeme vědět, co udělá, takhle jsem si jistý. Jelikož jsem tam pracoval, vím, že na den vašich narozenin tam budou všichni nápadníci, o kterých ví, i ti, o kterých neví, kdokoliv může přijít podívat se na aukci. Samozřejmě ten, co nabídne nejvíc, dostane Lady Vilhelminu za ženu a vezme si ji s sebou ještě v ten den. A tak, pokud jsou pomluvy pravdivé, Tom bude zítra prodán. Dostaneme se tam, co nejdříve to půjde, a já se budu snažit, abych ho pro tebe vyhrál.“
„Proč musí být všechno o penězích?“ zeptal se Bill smutně. „Proč prostě nemůžeme milovat toho, koho milujeme, a být s ním šťastní?“
„Stává se to pořád, ten rozdíl je v tvojí sociální hierarchii. Tvůj otec utváří pravidla, a tak je musíš respektovat. Mimo to, já dělám všechno, co mohu, abych ta pravidla změnil.“
„Neměníte je, vy je prostě jen porušujete.“
„A záleží na tom, Bille? Na konci budeš mít Toma jen pro sebe. Jediné, o co tvému otci jde, jsou peníze, ano, ale v téhle situaci jich mám spoustu, kterou mu můžu nabídnout, a je jedině dobře, že se tvůj otec nezajímá o to, s kým skončí, protože no… podívej se na mě. Nejsem zrovna nejlepší výhra.“
„Lorenzi, jste velice okouzlující muž a každá žena by byla ráda, že vás má. Jsem ohromen, že tohle, co děláte pro mě a pro Toma, chcete podstoupit a ztratit tak jakoukoliv šanci na to, že budete mít někdy manželku.“
„Už jsme ti to jednou řekl, Bille,“ usmál se Lorenz. „Jsem ženatý se společností. Nemám zájem si nikoho brát.“
Nastalo ticho, ti dva jen pili čaj, nevěděli, o čem mluvit. Ticho bylo napjaté, oba se modlili, aby jejich plán vyšel a aby na konci Tom skončil s Billem. Bylo to těžké být v téhle situaci optimistický, ale snažili se, jak to šlo. Bill si byl víc jistý jejich plánem, než tím, že je jejich matka v bezpečí, zoufale si přál, aby mohl vědět, co s ní je.
„Přál bych si, abych se vám mohl nějak odvděčit, Lorenzi. Nemám nic, co bych vám mohl nabídnout, kromě mé vděčnosti a díků. Tohle nemusíte dělat.“
„Chci.“ Odpověděl Lorenz, položil prázdný hrnek na krb. „A až tě znovu uvidím s Tomem, to je jediné, co potřebuju. Rád lidem pomáhám, Bille. Jen si přeju, abys mi býval věřil už dřív. Mohli jsme z toho možná být dávno venku. Oh, no, a takhle se to vyvinulo. Mimo to, vím, že to vyjde.“
A s tímhle řekl Lorenz dobrou noc a odešel z obýváku, uložil se do postele a rychle usnul. Bill se rozvalil na gauči a sundal si z krku řetízek, v prstech si stále pohrával s přívěškem. Už to nedokázal zvládnout. Musel to otevřít a vidět, co mu Tom naspal, užíralo ho to.
Bylo to napsáno velmi ozdobným písmem, Tom se musel moc snažit, napsáno tam bylo šest slov, která v Billově břiše rozehnala motýlky a zlomila mu srdce.
Já se pro tebe vrátím, lásko.
A Bill plakal. Brečel, dokud jeho oči už nedokázaly být otevřené, a usnul, aniž by chtěl. Byl to jeden z nejhlubších spánků, který kdy měl, ten zaviněný bolestí hlavy. Nikdy předtím lásku necítil, a tak nikdy předtím nemusel trpět tak velkou bolestí zlomeného srdce. Byl to zoufalý pocit, a tak bylo štěstí, že ho na noc přemohl spánek. Jeho srdce už nedokázalo být nadále vzhůru, nemohlo se vypořádávat se všemi těmi myšlenkami, a tak se jeho tělo samo zavřelo a dalo mu klid.
Když přišlo ráno, Bill si tiše přál, aby ještě spal. Jeho den měl být plný neznámého a nejistoty, a tak se bál, že tohle bude den, kdy Toma uvidí naposledy. Nechtěl se zvedat z gauče, vůbec ne, bolel ho žaludek a tělo se mu třáslo.
Bill nebyl nikdy dobrý v určování hodin, ale když vešel do obýváku ospalý Lorenz se dvěma hrnečky čaje a tácem s jídlem na snídani, Bill hádal, že je opravdu brzo.
„Najez se co nejvíc, když budeš chtít přidat, nezdráhej se zeptat.“ Řekl Lorenz mile, vzal si svůj talíř z tácu a posadil se vedle Billa.
„Lorenzi, já na námluvy jít nemůžu, že?“ zeptal se Bill tiše a starší muž se zamračil.
„Myslím, že by mohly přijít komplikace, kdybys šel.“ Odpověděl a Bill přikývl.
„Chci říct, kdyby tě tam viděl tvůj otec, nebo by lidé viděli tu podobu, měli bychom problém. Raději půjdu sám, vykonám svou práci a vrátím se sem s Tomem. Co myslíš?“
Bill ve své mysli viděl, jak se to děje. Lorenz odejde, on zůstane sám, bude to léčka, a pak přijde peklo. Naštěstí ale zatlačil tyhle myšlenky pryč, a rozhodl se, že bude Lorenzovým úmyslům věřit. Potichu přikývl, dal tak Lorenzovi svolení, aby šel bez něj.
„Můžeš počkat, kdekoliv budeš chtít. Budu se snažit být co nejrychlejší, nikdy jsem tohle nedělal, tak nemám ponětí, jak dlouhé jsou tyhle ‚aukce‘. Nemůžu říct, že se vrátím brzo, ale až se vrátím, přivedu s sebou Toma.“
Tato tři slova dala Billovi pocit, že možná všechno bude v pořádku. Že se k němu opravdu s Tomem vrátí. Tom se pro něj vrátí. Měl pocit, jako by s Tomem nebyl celou věčnost, ale teď, když už byl tak blízko k tomu, aby Toma u sebe zase měl, mu to tak dlouho už nepřipadalo. Hrál si s řetízkem a povzdychl si.
„Je to opravdu děsivé, že dneska je rozhodující den.“ Řekl Bill tiše, usrkl si čaje a snažil se přestat vzlykat. „Jestli vás náš otec odmítne, tak bude konec. Už Toma nikdy v životě neuvidím.“
„Buď optimistický, Bille. Nenechám vašeho otce prodat Toma nikomu jinému. Celou dobu jsem tě za tvůj dosavadní život litoval, a nikdy jsem ohledně toho nemohl nic udělat; teď si tuhle šanci nemohu nechat uniknout. Ty, jako každý jiný, nebo možná ještě víc, si zasloužíš být jednou v životě šťastný.“
„Někdy mám pocit, že si to nezasloužím. Kdybych si to zasloužil, nic z tohohle by se nestalo.“
„Čím víc se o něco budeš snažit, tím větší bude pravděpodobnost, že se ti to přihodí. Až budeš zase s Tomem, uvědomíš si, že všechno tohle váš vztah jen a jen posílilo.“
„Jak to, že námi nejste znechucen, Lorenzi?“ zeptal se Bill plaše.
„Proč bych měl? Láska je láska.“
„Neřekl byste to nikomu, že ne?“
„Bille, kdybych někomu něco řekl, všechno, pro co jsme pracovali, by bylo zbytečné. Sakra, i kdybyste si po pár letech s Tomem uvědomili, že to, co k sobě cítíte, je jen láska bratrská, byl bych rád, že jsem vás dostal zpátky k sobě. Někdy je rodina to jediné, co máme, odmítám, aby ti byla sebrána.“
„A co naše matka?“ Bill nedokázal zastavit vzlykání, a hned, jak mu začaly téct slzy, Lorenz byl po jeho boku, aby ho utišil.
„To vymyslím hned, jak budu mít Toma.“
„Co když už ji zabili?“ brečel Bill ještě víc a Lorenz zavrtěl hlavou.
„Jsem si jistý, že to by ti pan Schmidt řekl upřímnou soustrast. Přeci jen, myslel si, že jsi Tom a samozřejmě, že znal i Tomovu matku. Určitě by to zmínil. Jak jsem řekl, Bille, snaž se být pozitivní.“
To se lehčeji řeklo, než dělalo, být veselý v téhle situaci. Bill se snažil, jak mohl, ale všechno, o čem mluvili, bylo jen ‚co kdyby‘. Co když jeho matka byla opravdu mrtvá? Co když byl Tom v žaláři? Co když se nikdy nevrátí? Samozřejmě, pan Schmidt říkal, že Vilhelmina byla viděna, ale nezmínil se o Simone, a co když to, že někdo Vilhelminu viděl, byla jen pomluva, a co když pan Schmidt nemluvil o Simone, jen aby ji nechal odpočívat v pokoji? Myšlenky mu hlavou utíkaly rychlostí miliony kilometrů za hodinu, a jediné, co chtěl, bylo, držet se Toma a zapomenout na svět okolo, ale bohužel, Tom byl právě příčinou tohohle všeho. Potají si Bill dělal starosti, že je Tom bez něj šťastnější. Přemýšlel, jestli Tom třeba jen neutekl, aby ho už nikdy nemusel vidět.
„Přestaň tolik přemýšlet.“ Řekl Lorenz, hladil Billa.
„Oh, moc se omlouvám, já jen…“
„To je v pořádku.“
Lorenz si povzdychl a zvedl se, nechal Billa se v klidu najíst. Šel si najít svůj nejlepší oblek a doufal, že to bude odpovídat jeho penězům, a že ho vévoda uvidí jako bohatého. Vévodovi by se nelíbilo nic moc extravagantního a Lorenz doufal, že vyhoví jeho standardům.
„No,“ řekl Lorenz, stál v předsíni, kam bylo z obýváku krásně vidět. „Půjdu vrátit Toma zpátky.“
„Já, um… hodně štěstí?“ odpověděl Bill nejistě.
Lorenz přikývl, trochu se poklonil a odešel z domu, nechal Billa o samotě s jeho myšlenkami. V jeho paranoii, mapoval všechny pastičky, které mu mohl Lorenz připravit. Nevěřil, že by mu něco takového udělal, ale vždycky bylo dobré být opatrný; obzvláště v téhle situaci.
Jak Bill seděl a přemýšlel, začínal myslet na to, proč jejich otec nevychoval jeho i Toma jako dívky; dostal by dvakrát tolik peněz. Uvědomil si ale, že kdyby tam měl Toma, možná by přišli na to, že nejsou dívky, možná jen jejich otec potřeboval, aby Bill byl izolovaný a aby věřil všemu, co mu kdo řekl. Nenávist k jeho otci začala překrývat strach z toho, že Toma už nikdy neuvidí, a Bill neměl tušení, co si počít.
Prohrabával se Lorenzovými skříňkami a našel pěknou láhev s whisky. Viděl hodně otcových hostů, kteří ji pili, a vždycky po tom vypadali v lepší náladě, tak se rozhodl, že prozkoumá bojiště, napil se. Naneštěstí ho likér začal pálit v krku a on tak na světě nenáviděl o jednu věc víc. Ale nezastavilo ho to od pití z lahve. Potřeboval něco, co by z jeho hlavy vyhnalo strach a nenávist, a něco, co by spalovalo jeho vnitřnosti, se zdálo jako dobrá pomoc.
Tvrdá tekutina mu opravdu pomáhala s pročišťováním myšlenek. Namísto toho, aby plakal a dělal si starosti, tancoval Bill po domě v dobré náladě, věděl, že věci vyjdou a byl šťastný. Také mu to pomáhalo s ubíháním času, což bylo pro něj plus. Mimoto, pití ho dělalo ospalým, a tak brzo skončil v Lorenzově posteli, spící.
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
To musí bejt sranda, vidět Billa jak opile tancuje 😀
Tak mě napadá, co když tam prostě bude bohatší člověk než Lorenz, co potom? Snad to dobře dopadne… ♥
Tak ten konec byl fakt dobrý. Vidím, že i Bill zjistil, že alkohol někdy pomáhá, ovšem nechci vidět, jako bude mít ráno kocovinu,protže, jestli hádám dobře, tak je v pití začátečník…
Taky pevně doufám, e jim ten plán vyjde a Lorenzovi se podaří získat Toma v té aukci. Zní to tak dívně, jako kdyby byl Tom jen věc, ale doufám, že to vyjde a oni budou konečně šťastní. Je od Lorenze moc hezké, co pro ně dělá. 🙂
I am really really curious about the ending. I love this story..sorry I love every story wich translate LilKatie. She knows the writers and their style. And she has got the same style reading like me :)) Love it love it! 😀
oh.. 😀 and I hope that the end will be good. More than good. I think, it will be best:P It have to be 😀
Wow… ten Lorenz je taak hodný :)) už jsem se bála, že Bill v té opilosti udělá nějakou kravinu 😀 naštěstí usnul no 😀 doufám, že mu to výjde a nebudou zbytečné komplikace..
taky doufám, že koncec bude dobrý 🙂 musí… Opitej Bill 😀 😀 😀
[2]: těším se na tu kocovinu, jestli ji bude mít 😀 To bude… pohled 😀
Mně se prostě furt nezdá, že by byl Lorenz až TAK bohatej… A hlavně ho tam musej znát, ne? A musej vědět, že on ví, že je Vilhelmina ve skutečnosti chlap 😀 No uvidíme. A Bill je střívko, pít bez dozoru, když to s tim vubec neumí. Co kdyby to přehnal…
noo tancující opilí Bill je zajímavý:D a já jen doufám,že Lorenz bude ten nejbohatší..
Jestli to nevyjde, tak já to prostě nepřežiju..:( Lorenz je váně skvělej, že se jim snaží tam pomoc, škoda, že takovej lidí se nenašlo víc. To, jak Bill našel to psaníčko od Toma, bylo strašně dojemný, úplně si dokážu představit jak mu bylo… Dokonalá povídka po všech sránkách..♥
Tu větu Já se pro tebe vrátím, lásko. ..jsem si musela přečíst tak desetkrát, jak je krásná ♥
Teda opravdu doufám, že nikdo bohatší jak Lorenzo tam nebude a on ho získá pro sebe a Tom s Billem budou konečně štastný 🙂
Bill a jeho opilost je opravdu směšná představa 😀 😀 😀
Nádherný, nádherný, nádherný!!! Ten vzkaz od Toma pro Billa mě úplně dostal, dojalo mě to ♥ Doufám, že Lorenz ho získá dřív, než někdo jiný, budu se modlit a držet jim palce, aby to vyšlo.
Představa opilého Billa se mi děsně líbí, úplně jsem si ho představila, jak chodí, nebo spíš tančí po domě s whisky v ruce xD Miluju tuhle povídku ♥
Jsem napnutá jak kšandy 😀