autor: Emma Kafrum
Láska není nikdy jednoduchá na pochopení
Černá Escalade stála zaparkovaná vedle silnice, uprostřed ničeho. Ostatní auta jezdila okolo, absolutně ji ignorovala.
…uvnitř luxusního auta seděla dech popadající dvojčata.
Tomův výraz se moc nezměnil.
Stále byl bledý jako mrtvola, oči měl dvakrát tak větší než normálně a jeho pusa byla lehce otevřená, rty zakřivené v tichém výkřiku. Stále silně svíral volant, jako by auto mělo vybuchnout, kdyby se ho měl pustit.
Jeho hlavu a mysl zaplnily jako jed obrazy obrovského náklaďáku jedoucího jejich směrem neuvěřitelnou rychlostí, a zvuk Billových k smrti vystrašených výkřiků.
Po obličeji mu tekly kapičky potu, jeho roztřesené tělo bylo v jednom ohni, a pak… až moc chladné, a pak, znovu až moc horké. Vlny rozdílných teplot ho rozechvívaly a on bolestně vykřikl.
Dokonce ani necítil, jak se jeho ruky chytla další třesoucí se ruka.
Bill chytnul Toma za ruku, sundal mu ji z volantu. Věděl, že je Tom paralyzovaný.
Tuhle věc objevili, když byli malí. Když se Bill bál, začal zrychleně dýchat. Když se bál Tom, jeho tělo ztuhlo, nedokázalo se pohnout ani o píď. Začalo to nohama a pak rukama, udělalo to z něj dýchající mumii.
Ta vtipná věc na tom byla… že o tom nevěděla dokonce ani jejich matka.
Bill byl sám sebou překvapený. Ještě nezačal mít panický záchvat, přemýšlel, jestli je to kvůli Tomovi. Nemohl tomu pomoci, ale když byl jeho bratr v takovémhle stavu, hodil všechno za hlavu. Tom také potřeboval někoho, kdo by ho ochraňoval. Byl to přeci také jenom člověk.
„T-Tomi…“
Tomova hlava se nepohnula. Dredatý chlapec stále zíral do nekonečna, celá ta scéna se mu neustále opakovala v mysli, už po milionté.
„Tomi… podívej se na mě…“
Bill uviděl, jak se jeden z Tomových prstů pohnul.
Mladší z bratrů to vzal jako signál a vzal Toma za ramena, přinutil ho, se na něj podívat.
Billova první reakce bylo překvapení. A potom… smutek.
Tenhle výraz už jednou viděl. V minulosti.
Tomovy oči byly prázdné, chladné a lesklé. Jeho vyděšený obličej neukazoval žádnou emoci.
…úplně jako rozbitá panenka.
Ale, panenky nebrečí.
Lidé ano.
Diamantové, křišťálově čisté kapky běhaly po porcelánových tvářích, Bill usyknul bolestí.
Byl to ten typ bolesti, která roste uvnitř vašeho krku a dělá si cestu skrz srdce.
Billova ruka se pomalu dotkla Tomovy vlhké tváře, ukradl si ji pro sebe. Konečně, Tomovy oči se trochu pohnuly, udělaly si cestu k Billovým ustaraným.
„Billi…“ zašeptal Tom.
Ve zlomku sekundy, Tom vzal Billa silně za ramena, a přitáhl si ho, jak jen blízko to šlo, zabořil si obličej do Billova krku.
Bill ho objímal zpátky, jak jen to šlo, snažil se nebrečet. Z těch panickým záchvatů, co Tom kdy měl, tenhle z nich byl nejhorší.
Bill si skousnul ret, malá slza utekla z jeho levého oka.
Ruce mu škrábaly záda, skoro až zoufale, čímž přinutily tu bolest uvnitř něj růst ještě víc. Nedokázal vidět Toma takhle slabého. Tolik ho to zraňovalo…!
Schovaný uprostřed Billových vlasů, Tomovy oči byly obrovské, slzy mu z nich unikaly, jako by to byla ta nejpřirozenější věc, co se může stát, dávaly mu vzhled šílence.
Vystrašené vzlyky unikaly z jeho úst, Bill se znovu cítil jako malý…
—————
=Flashback=
—————
=Flashback=
—————
„Tomi!“ zakřičel Bill, když uviděl bratra tak blízko u schodů. Už byla tma, a to ho děsilo… obzvlášť, když jejich rodiče dole tolik křičeli.
Malý Bill přeběhl ke svému dvojčeti a vzal jednu z Tomových rukou, žadonil o pozornost.
„Tome! Mluv se mnou…!“
Ať se dělo cokoliv… Tom byl zticha, jeho tělo se nehýbalo, jeho šokované oči neopouštěly schodiště.
„Děsíš mě, Tomi…!“ vykřikl Bill, stiskl Tomovu ruku. Proč mu neodpovídal?!
„Billi…“
„Tome…!“ zakřičel Bill, objal svého bratra. Pak to uviděl. Slzy. Slzy, které tekly po Tomových tvářích.
„Tomi…?“ Bill nevěděl, co dělat. Nikdy Toma neviděl brečet. Byl překvapený a zmatený. A tak udělal to, co s ním vždycky dělal Tom. Držel Toma ve svém náručí.
„On nás n-nesnáší… odešel… odešel… odešel!“ blábolil Tom.
„…cože?“
„Nesnáší, nesnáší, nesnáší, on odešel… nesnáší nás…! Nesnáší…!“
—————————
=Konec Flashbacku=
—————————
Bill cestu na hotel dořídil, nechal Toma spát v sedadle spolujezdce. Bylo mu jedno, jestli ho chytí bez řidičáku. Nenechal by Toma řídit. Ne v tomhle stavu.
Bill se zhluboka nadechl.
Wow, to byl ale den.
Malý Bill věděl, že den teprve začal.
——————————
Bylo skoro 9 hodin večer, když Géčka začínala být naštvaná.
Tom se choval divně.
Bill také.
Ale Tom byl ještě divnější než Bill. A tohle, mí přátelé, bylo už opravdu divné. OPRAVDU divné.
Skupina zrovna večeřela a Géčka se rozhodla, že Toma navštíví. Potřebovali vědět, co se to sakra děje.
Tom byl na večeři strašně zticha a Bill se na něj celou dobu ustaraně koukal, nervózně šťouchal do svého jídla.
Něco se očividně dělo. A Géčka musela zjistit co.
„Tome, jsi tam?“ zeptal se Gustav mile, zaťukal na Tomovy dveře.
„Co je?“ ozval se z druhé strany unavený hlas.
„Buď hodný a otevři ty zatracený dveře, ty čepico-mrdači.“ Řekl Georg.
„Jděte pryč!“ zakřičel Tom.
„To vůbec nebylo hezké.“ Okomentoval Gustav, opřel se o zeď. Měl dojem, že tohle chvilku potrvá.
„Jděte všichni do prdele.“ Ozvalo se naštvané zaúpění z druhé strany dveří.
„Díky, to nepotřebujeme, jen otevři ty dveře.“ Povzdychl si Georg.
„Proč bych měl?“
„Řeknu tvojí matce, kdo rozbil tu indickou vázu před šesti lety.“ Uculil se ďábelsky Georg. Simone byla ďábel, když byla naštvaná. To by mělo Toma vyděsit…
„Koho to zajímá. Jděte sakra pryč.“
…nebo možná ne.
„Řeknu tisku, že ti sluší culíčky.“ Zkusil to Georg znovu.
„Tak to řekni. Uvidíme, jestli mě to zajímá.“
Géčka se na sebe podívala.
Dobře, situace byla horší, než si mysleli.
„Kašlem na to, jdeme se zeptat Billa.“ Řekl Gustav a udělal pár kroků k pokoji Billa.
„POČKAT!“ uslyšeli znovu Tomův hlas.
Gustav vypadal překvapeně, když slyšel, jak Tom běží ke dveřím.
Aha, tohle byl případ pro Detektiva Gustava!
Dobře. První divná reakce.
Dobře. První divná reakce.
Jestli Tom nechtěl, aby mluvili s Billem, pak něco před zpěvákem tajil.
Jackpot.
„Tady. Šťastný?“ otevřel Tom dveře.
„…kurva, dneska seš fakt divnej. Co se děje?“ zeptal se Georg a vešel do pokoje.
„Nic.“ Syknul dredatý chlapec, posadil se pohodlně na gauč.
„Moje prdel. No tak, Tomínku, jsme tvoji přátelé. Můžeš nám věřit, kámo! Nebudeme se smát… moc.“ Zazubil se Georg, pohladil Toma po zádech.
Tom ho probodl pohledem.
Gustav zaúpěl.
Tahle mise nebude lehká. Obzvlášť, když si Georg pohrával s jeho plánem.
„Nech mě si s ním promluvit. Ty debile.“ Vystrčil Gustav Georga z gauče a posadil se vedle Toma, kde předtím seděl Georg.
„A už je to tady. Pan perfektní jde do práce.“ Zašeptal basák sám sobě, posadil se do křesla.
Gustav se mile usmál. „Tome?“
„Ne.“
„Ne co?“
„Nebudu odpovídat na žádné z tvých otázek.“ Varoval ho Tom, dal si obličej do dlaní. Už teď ho bolela hlava.
„Ou! Pan Perfektní právě dostal velkou RÁNU přímo do obličeje!“ uchechtnul se Georg.
„Tome, nevím jak Georg, ale já to myslím vážně. Chci ti pomoct.“ Řekl Gustav, ignoroval Georgův komentář.
„Jestli mi chceš pomoct, tak mě nechte být.“
Georg založil ruce na hrudníku a uculil se. „Začínáš být emo, co, Tome?“
Kytarista ho probodl pohledem.
Gustav stresovaně zaúpěl. GEORG MU VŮBEC NEPOMÁHAL! „Tak dost! Ještě jedno slovo a vykopnu tě ze dveří!“
Tom zatleskal a přeběhl ke dveřím. „Tak mě nech ti pomoct. Protože z těch dveří jdete oba dva…!“
„Tome. Opravdu, chci také pomoct.“ Povzdychl si Georg. „Dokážeme vystát Billa, který se chová divně 24hodin denně, ale ne tebe.“
„Konečně…!“ okomentoval Gustav.
Tom se trochu zasmál, vrátil se ke gauči. „Nemůžete.“
„Proč?“ zeptal se bubeník. Nehodlal se vzdát.
„Jo, řekni nám, co tě tolik trápí.“ Řekl Georg, maličko poplácal Toma po zádech, tentokrát mnohem jemněji než předtím.
„Budeme se snažit, jen co to jde, abychom ti pomohli.“
„To to nechápete? Nepochopili byste to.“ Zaúpěl Tom frustrovaně.
„Hloupost.“ Zakřičel Gustav.
„Rouhání!“ souhlasil Georg.
Tom se pousmál.
Georg začal tleskat a smát se. „AH! Usmál se! Děláme to správně! Řekne nám to!“
Tom protočil oči.
Gustav se ušklíbnul a podíval se na Toma. „Tak… řekni nám to.“
„Budete šílet.“ Varoval je Tom, zhluboka se nadechl.
„Nebudeme.“
„No dobře…“
——————————
„COŽE?!“ Georgův hlas byl slyšet až na chodbě. Basák se zvedl z křesla a začal běhat dokola. „OHBOŽE!BOŽE!BOŽE! TY VYJEBANEJ SRÁČI! TY ZASRANEJ PERVERZÁKU!“
Tom si dal hlavu do rukou. Jo, budou to chápat. To určitě.
„Georgu, zmlkni. Děláš to ještě horší.“ Zašeptal Gustav. Byl těmi zprávami tak zaskočen, ale…
Georg se na svého kamaráda nevěřícně podíval. „VOLE, on nám zrovna řekl, že…!!!“
„Já vím.“ Přerušil ho Gustav.
„To nejsi ani šokovaný?!“
Gustav zavrtěl hlavou a trochu se usmál. „Abych byl upřímný, ne.“
Tom na Gustava zíral, Přibyle zamrkal. „Ne?“
„NE?!“ zakřičel Georg. „Prosím, buď JEDNOU normální a už buď šokovaný!!!“
Tom nevěděl, jak se cítit nebo jak reagovat. Právě řekl svým kamarádům, co se stalo po tom, co si Bill vypil svůj čaj. Jak dostal erekci ze svého bratra, protože ho přitahoval, a jak se ohledně něho cítí. Řekl mu také o dnešním incidentu. Jak mohli umřít jen proto, že se Tom nechal Billem rozptylovat, že o něm snil s otevřenýma očima.
Díky bohu, moc se ho ohledně toho neptali. Věděli, jak Tom reagoval, když se mluvilo o smrti.
Gustav trochu prošel po pokoji. „Tohle je jako symptomy. A Tom má symptomy té nejčastější nemoci na světě!“
Tom s Georgem se na sebe tázavě podívali. „Což je…?“
Gustav se na ně otočil a zářivě se usmál.
„Láska.“
…
Tom nakrčil obočí. „Cože…?“
…
„Ty vole…“ vyprsknul Georg smíchy. „Já nevím, jestli ti je dobře, ale zapomněls? Jsou to braaaaaaaaaaatři!“ řekl basák zpěvným hláskem, smál se ještě víc.
„A…?“ řekl Gustav jednoduše.
Georg vykulil oči. „No do prdele! Tvoje hlava je ještě víc posraná než Tomova!“
„Díky.“ Usmál se Gustav, otočil se na Toma. „Tome? Miluješ Billa?“
Dredatý chlapec cítil, jak se mu boří svět. Tohle bylo šílené! Gustav tohle NEMOHL vědět! „C-Co?! To je… Hloupý! Jsi kurva blázen!“
„Červenáš se.“
„T-To to letní horko.“ Zakoktal se Tom.
„Jsme uprostřed zimy.“
Tom se začervenal ještě víc. „Och.“
Gustav byl šťastný. Ale ne uspokojený. Potřeboval víc.
Chtěl, aby to Tom ŘEKL.
„Tome…? Co bys dělal, kdyby tam Bill umřel?“ zeptal se Gustav, věděl, že teď Tom bude vyšilovat. Mluvilo se přeci jenom o smrti.
A byly dvě věci, které byste neměli spojit v jedné větě: ‚Bill‘ a ‚smrt‘. Takže, pokud nejste tak sebevražední jako Gustav, prosím, nezkoušejte to.
Tom vykulil oči, ostrá bolest proťala jeho srdce. „Drž hubu.“
„Co bys dělal?“ pokračoval Gustav.
Georg se podíval na bubeníka a pak na hodinky.
Páni.
Gustav ještě nebyl mrtvý. Nový rekord.
„DRŽ HUBU!!!!“ Zaječel Tom, oči se mu v mžiku sekundy začaly lesknout.
Kurva, vyrostla mu uvnitřní fontána nebo něco?! Nebude brečet jen proto, že nějaký blonďatý sráč oživoval v hlavě jeho dnešní vzpomínky. „MYSLÍM TO VÁŽNĚ!“
Gustav se na něj trochu usmál. „To vidím…“
„Přestaň. Zníš jako psycholog. Nesnáším, když mě někdo analyzuje!“ syknul Tom.
„To máš blbý, protože tě analyzuju.“ Zasmál se trochu Gustav, vyndal si bílý notýsek a pero.
Georg se uchechtl a Tom se vyděšeně podíval na menšího z chlapců. „Cože?!“
„Kdybych nebyl bubeník, byl bych psycholog nebo soukromý detektiv. Teď zmlkni. Já jsem ten, co se tu bude ptát.“ Usmál se Gustav mile. Ten druh úsměvu, který dával každý doktor svému pacientovi, ten, který vás dokázal nasrat.
Oh kurva, byl to zkurvenej parchant…!
„COŽE?!“
„Řekl jsem, zmlkni, Kaulitzi. Nech mě pracovat.“ Řekl Gustav, něco si poznamenal.
Co komu udělal, aby si zasloužil takový osud?!?!?!
AAAAAAAAHHHHH!!!!!!!!!!
Gustav se na něj znovu otočil a usmál se. „Co bys udělal, kdyby se Bill opil a byl nadržený? Co kdyby s tebou flirtoval? Nechal bys h…“
„Udělal to.“ Přerušil ho Tom.
Gustav zamrkal, překvapeně. Tohle nečekal. „…? Udělal to?“
„To snad kurva ne!“ začal se Georg smát, jeho oči byly tak velké, že málem vypadly.
„V tom baru… Tancovali jsme. On… vždyť si to musíte pamatovat! Byl tu noc opravdu opilý. On prostě… odtáhl mě na parket.“ Tom cítil, jak se trochu červená. Jen bůh ví, jak moc se mu to líbilo.
„Cos udělal?“ zeptal se Gustav pomalu, zvědavě si Toma prohlížel. Tom se dostával do nálady.
To bylo opravdu dobré.
Bubeník se podíval na Georga.
Basák všechno pozorně poslouchal. No, alespoň byl zticha.
„On prostě… pořád se na mě boky tlačil a… tancoval tak blízko… Pořád se šklebil a šeptal mi hudbu do uší…“ přiznal Tom, skousával si ret, jeho ruce si spolu hrály, tak byl nervózní.
„Jako fakt?“ řekl Gustav tiše. Tohle nebyla otázka. Bylo to jen znamení, aby Tom pokračoval.
„O-On chtěl, abych mu dal ruce na boky…“ zakoktal se Tom trochu, přitiskl se zády na gauč. Kurva, potřeboval relaxovat.
„A dals mu je tam?“
„J-Já… Dal. Chci říct… vzal mě za ruce…! Nebylo to mnou! On…! On byl… Já… Já nemohl…“
„Nebraň se. Nikdo tě tu nebude soudit.“ Usmál se trochu Gustav, něco si znovu zapsal do zápisníku.
Georg se zašklebil.
Gustav byl fakt divnej debil.
„Byla to ta hudba, to prostředí… a Bill byl… Já nevím… možná já… já… bože, to jak se hýbal… a… ten rytmus…“
„Vole, mluv jako normální člověk.“ Řekl Georg, začínalo ho srát, jak Tom nedokončoval věty.
„Válčí v mysli sám se sebou. Tak drž hubu.“ Zasyčel Gustav.
„Och?“
„Mluví a snaží si vzpomenout. Není to jednoduché, když jsi zamilovaný. Obzvlášť ne, když je to do vlastního bratra. Je to něco, co se ti opravdu zažere do vnitřností. Tak mlč.“ Zašeptal Gustav, nespouštěl z Toma oči, ten opravdu žvatlal blbosti.
„Jen si prosím tě buď jistý tím, že si nevzpomene AŽ moc. Protože by mě nepřekvapilo, kdyby se mu z toho postavil.“ Zašeptal mu zpátky Georg.
Do prdele. To dávalo smysl.
Wow. Georg konečně používal svůj dlouho ztracený mozek.
Amen.
„Co se stalo potom? Odvezl jsi ho na hotel, že jo?“
Tom vydechl. „No, jo… Já… umyl jsem ho a…“
„Cože jsi udělal?“ přerušil ho Gustav.
„Umyl jsem ho.
Gustav se chtěl začít triumfálně smát, ale ponechal si cool výraz. „Vidím… dotkl ses ho…?“
„N-E!!!“ zakřičel Tom překvapeně. O co se to sakra Gustav snažil?!
„Humm… proč? Mohls. Byl přeci opilý. A další ráno by si nepamatoval ani jednu věc. Mohl si ho vošukat.“ Hrál Gustav roli kruťáka. Když bude klást takovéhle otázky, Tom přizná své city. Bože, byl v tom dobrý. Sakra.
„Cože?! Nikdy! Děláš si srandu?! To bych mu neudělal! Vždyť nebyl střízlivý!“ Tom byl nasraný. Jak se Gustav mohl opovážit tohle říct?! „Nejsme takhle chladnokrevný! S holkou možná, ale ne s ním! On je… speciální…“
Gustavovy rty se zkroutily do úsměvu. Oh yeah…
Skoro tam už byl…
„Co kdyby nebyl opilý a ty ses ho chtěl dotknout?“ zeptal se Gustav jakoby nic.
Georg se na Toma v tichosti podíval, byl zvědavý, co odpoví.
Dredatý chlapec otevřel ústa, aby odpověděl, ale pomalu je zase zavřel, když si uvědomil, že neví, co má říct – na tohle odpověď neměl… on…
Gustav sledoval staršího z dvojčat, který zkoumal podlahu, Tomovy rty se zakřivily do malého smutného pousmání.
„Chápu…“ řekl si Gustav pro sebe. Tom si opravdu myslel, že by měl u Billa šanci?
„Prosím, přestaň s tím.“ Řekl Tom a zvedl se z gauče.
„Přitahuje tě, ano. Ale… jde ti i o jeho duši, rád se o něj staráš, miluješ, když ho dokážeš rozesmát… je ti divně, když jsi s ním. Dobře divně…“ četl Gustav poznámky ze svého notýsku. „Nechceš ho prostě jen… vošukat. Respektuješ ho… to je opravdu krásná věc, Tome.“
„Drž hubu…“ zamručel ten druhý, složil si obličej do dlaní.
…
„Miluješ ho.“
Tom se zhluboka nadechl a sundal si čepici, položil ji na postel. To je teda den.
„Tak…? Co říkáš…? Mám pravdu?“ Gustav pořád mluvil svým klidným hlasem. Když Tom neopověděl, zkusil to bubeník znovu. „Tome?“
Tom přešel k oknu, otočil se zády ke svým kamarádům. „Já… Já ho miluju.“
Ta slova z něj vyšla tak něžně a lehce. Emoce k nim byly připoutané stříbrnými provázky. „Tak moc ho miluju…“
„To jsem si myslel.“ Usmál se Gustav pravdivě. Jeho role byla u konce.
Dokonce i Georg se usmíval.
Tohle nemohlo být špatné… oni prostě… pro sebe byli stvořeni.
„Oh bože…“
Gustav ztuhnul a pevně si přitiskl ruce k obličeji. Ne. Tohle ne. VŠECHNO, jen ne tohle.
Bill pomalu vešel do místnosti, oči šokovaně vykulené.
Gustav se na tohle nemohl dívat. Neměl na to srdce…!
Georg měl otevřenou pusu jako ryba a celý se schoulil do křesla, snažil se vypařit.
Tom se od Billova příchodu nepohnul ani o píď, a to Gustava trochu děsilo. Tom byl v prdeli…!
Oh kurva, byl totálně v prdeli…!
…Ježíši, co to byl za kamaráda? Takhle nemohl přemýšlet…! Tom by teď neměl dostávat žádné negativní vlny…!
„Vole, jsi v prdeli.“
Brilantní práce, Georgu.
Prostě úžasný.
Ale… zdálo se, že Tom ten komentář ignoruje.
Divné…
„…Tome…?“ řekl Bill nervózně, srdce se mu roztlouklo ještě víc.
„Je to pravda.“ Řekl Tom, nespouštěl oči z okna.
„…Co?“
„Miluju tě.“
Bill ve svém srdci cítil něco silného. „Neříkej to, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě…!“ zašeptal mladší chlapec.
„No, pro mě to tak je. Protože teď jsem si jistý, že-„
„Ne…“
„-tě miluju.“
„Neříkej to…“ žadonil Bill, cítil v očích něco mokrého.
„Já se za to nestydím, Bille…“ řekl Tom, otočil se ke svému dvojčeti čelem. Tom se koukal na Billa, přímo jemu do očí. Přímo do jeho duše.
„Přestaň…“
„Miluju-„
„PŘESTAŇ!!!“
„-tě.“
Bill vyběhl ze dveří, nechal tři chlapce znovu o samotě.
…
„Au,“ řekl Georg, pokusil se rozbít to hrozné ticho.
„Tome…? Jsi v pohodě?“ zeptal se tiše Gustav.
„Teď mě bude nesnášet.“ Zasmál se Tom. Velmi smutným smíchem.
Gustav se ušklíbnul. „No tak, Tome. Jsi lepší než tohle!“
Tom se na Gustava zmateně podíval. „O čem to mluvíš?“
Gustav došel k Tomovi. „Přestaň přemýšlet o tom, co Bill řekl, a mysli na to, co NEŘEKL.“
„Nechápu to.“
„Já taky ne.“ Ozval se Georg.
Gustav se na Toma usmál velkým úsměvem a poplácal ho po zádech. „Tome! Máš šanci!“
Tom Gustava probodl pohledem. „Přestaň si z toho dělat prdel-„
„Nedělám!!! Přemýšlej o tom trochu!“ řekl bubeník nadšeně. „Georgu, co bys řekl, kdybys byl na Billově místě?“
Basák se zasmál. „To je lehké: ‚Co to, kurva, plácáš, Tome?! Je mi z tebe špatně! Už se ke mně nepřibližuj…!!!! Radši umřu než-„
„Okay, to stačí, Geo, díky.“ Podíval se Gustav na Toma, široce se usmíval. „Tak…? Řekni mi, v čem je rozdíl.“
Tom nakrčil obočí. „On… nenadával?“
Gustavův úsměv zmizel, plácnul se rukou do čela. „Ugh! Vy bando idiotů! Neukázal, že je z toho znechucený! Byl jen překvapený!“
„Co tím myslíš…?“ zeptal se Tom, srdce mu nadšeně poskakovalo při vidině další šance.
Gustav se zlomyslně zazubil.
„Co tím myslím, je… že odmítání je zatracená kurva.“
autor: Emma Kafrum
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Gustav je…neskutečnej! Snad první díl u kterýho sem nepadala smíchy, ale skoro brečela. Chudák Tomi, mě ho bylo líto:(
Och, chudák Tomi, je mi ho tak líto..ale Gustav je super, líbí se mi, že má pro kluky pochopení =) Billova reakce nebyla nejlepší, když utekl, ale myslím, že ve skutečnosti utekl proto, protože byl nadšený a šťastný x)♥
Je mi Toma líto. Bylo mi z toho chvilkama do breku. Ale přece— není noc ztracené, že? Gugí má pravdu. Je dobře, že Toma vp. "donutil" to přiznat nahlas, určitě to musel přiznat i sám sobě. To, že Bill utekl, snad nic neznamená. Možná je dobře, že to Bill ví. 🙂
Jina.. Gusťa se v tomto dílu brilantně vyznamenal *yes* ;))
*Love it* ♥
Ááááááááááááá 😀
Wou, tak tohle jsem ani v nejmenším nečekala… Tenhle díl mi naprosto vyrazil dech. Vůbec jsem nevěděla jak se u něj chovat. Nejdřív jsem se válela smíchy z Georga, ale potom mi zase tekly slzy z Toma… Je mi ho moc líto. 🙁 …Bill by se mohl zachovat jinak… A Gusťa? No ten mě dost překvapil, fakt borec 🙂
Ale stejně mě nejvíc dostával Georg, ty jeho poznámky jsou k nezaplacení 😀 ♥
Oh, dalsi dokonaly dil ^^ Toma je mi uplne lito T.T ale Bill mu to urcite brzo rekne taky, Gustav musi mit pravdu, ze byl jenom rozruseny *_* Georg me stve, Tom mu mel namlatit jeste vic =_='
Musim říct že Gustav je dokonalej..a Georg je blbej.. už mě štve s tim jak je furt urejpanej i když u jeho poznámek se většinou nemálo nasměju 😀
Toma mi je líto.. jak to Gusťa z něj tahal ale bylo i dobře že to Tom řekl =) Jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál, hádam že.. já radši hádat nebudu nebo pak budu zase nešťastná když to bude naopak 😀
Těšim se na další díl ♥ Tahle povídka je fantastická ♥
Gusťa neměl bejt bubeník ale psycholog 😀
a Georg mě dneska pěkně štval.. ty řeči si mohl ušetřit. chudák Tomík.. snad to zvládne a Billy se k němu vrátí 🙂 ♥
Po dnešku musím povedať, že milujem Gustava ♥ nebyť neho, možno si to Tom ani neprizná 🙂 to je krásne!!! on ho fakt miluje….Haha, ten Georg je ale pako 😀 tie jeho "múdre" poznámky 😀 sladkéé ♥♥♥….super časť, teším sa na pokračovanie 🙂 oooh 😀
Hej, taková psychoterapie 😀 😀 😀 ale jako kluci válí… A stejně dvojčata budou spolu, doufám 🙂
Aaaaa to bolo úúúúžasné kks ja nemožem zrobiť súvislú vetu :D… gratulujem Detektívovi Gustavovi 😀 xD… och absolútne som nečakala že Tom povie géčkam že Billa miluje a potom ešte že to povie aj rovno Billovi och to bolo úžasne… ale prečo musel Bill zdrhnúť?? joj kks bolo to skvelé… a je pochopiteľné že ho neodmietol :D… keď pravdepodobne cíti to isté 😀 och je to dokonalé… a ešte som sa aj toľko narehotala 😀 zase… ten Georg je taký inteligent že s toho nemožem xD… och toto bol úplne geniálny diel milujem tento príbeh ako nič 😀 ja som taká zvedavá ako to pôjde ďalej 😀 och ono to proste nemá chybu a Bill s Tomom sú taký roztomilý… a zamilovaný aaach 😀
Georg vykulil oči. "No do prdele! Tvoje hlava je ještě víc posraná než Tomova!" <- tahle věta mě dostala :D:D ale jinak se těšim na další díl :))
vynikající díl! ♥ nemůžu se dočkat na další! jožišu, mě ta nedočkavost, jak se to bude vyvíjet, zabije! XD
opět děkuji za bezvadný překlad! ♥
Já se jdu zabít O_O Hej já z Gustava jednou pojdu. On by opravdu měl být někdy normální :DD No jako dobrý to blázinec začal. Ale Tom to nakonec zvládl docela statečně. Já bych se asi sesypala, kdyby mě měl takhle slyšet objekt mých tužeb. No Bille….tak se s tím poper. Ale ne že ti to bude trvat moc dlouho. Jinak teda Georgovo inteligentní postřeh o tom, že z Toma se stává EMO mě nejvíc pobavil :DD
Tak a je to venku, teď záleží na tom, jak se s tim Bill vyrovná.
Gustav byl v tomhle díle k nezaplacení a Georg je prostě Georg, neustále trousící svoje poznámky.
U téhle povídky se vždycky zasměju, těším se na další díl.
Celou dobu co to čtu mám milion věcí, co chci napsat do komentáře, ale pak když na to má dojít, tak se cítím, jako by se mi vypařil mozek a zbylo tam jen jedno slovo, které musím dokola opakovat – DOKONALOST,DOKONALOST, DOKONALOST.
Tahle povídka ukradla mé srdce! 😀
ou to bylo krásný vtipný i smutný tahle povídka je prostě naprosto úžasně napsaná miluju ten styl jak je psaná 🙂
Aaaaaaaah, mě je teďlíto Tomíka.. sem až začala bečet, .. maličkej Tomííí!! xD
So beautiful :)) But at the beginning I thought that first who find love…be Bill 🙂 It´s nice that this is Tom 🙂
Tak toto bolo od Gustava úplne nádherné. On je fakt skutočný kamoš a fakt chcel naozaj pomôcť 🙂 Georg je pako na entú ale on sa s tým zrovná 🙂 už len upokojiť Billiho aby si zvykol, že ho jeho láska miluje.
Gusti je ,ale detektiv a velice vnímavy.