autor: Áďa
Tak vážení a milí, nemohla jsem si ve vašich komentářích nevšimnout, že někteří z vás od mých povídek většinou očekávají pořádnou várku sadismu. Jelikož už pár dní mám chuť napsat jednodílovku a přitom není moc originální nápad (a psát jenom jen tak zbůhdarma o morbiditě nehodlám, aby to bylo bez hlavy a paty, to tak 😀 ), tak jsem zapátrala trošku do minulosti. Vzpomněla jsem si na jednu ze svých úplně prvních povídek, které jsem kdy o TH a twinskách psala, nedala bych nic za to, že to byla jednodílka úplně první ze všech. Tehdy jsem ani neznala twincestblog, povídka, kterou jsem považovala za dloooouhatááááánskou, měla ve wordu jednu a půl stránky… děsné to doby 😀
Každopádně povídka (ta první verze) vznikla v létě 2008, kdy jsem se byla podívat v ZOO Brno na naše populární lední medvíďátka. No a protože teď o víkendu jsem se tam byla podívat znovu a nějak na mě padla melancholie, když jsem viděla jejich maminku tak samotnou (partner ji okázale ignoroval, místo aby se snažil o potomstvo), tak jsem si říkala, proč tu povídku neoprášit, nepřidat zkušenosti nabyté mým už dvouletým psaním (heč, teď v říjnu vás tu prudím už dva roky!) a nedat ji sem, když jsem tohle téma tady ještě nepsala…
Tak se kochejte inovací mojí jednorázové prvotiny a… nelekejte se!!! 🙂
PS: Ainikki, ty znáš ještě i tu původní verzi, tak můžeš porovnávat 🙂
PS2: Po přečtení jsem usoudila, že ještě písnu varování. Čtení je skutečně na vaše vlastní riziko. Ač to začíná idylicky, konec docela vyděsil i mě samotnou. Takže bacha na to, ať se u toho nepozvracíte!!! Myslím to vážně…
Tik tak, tik tak, tik tak…
Tom už delší dobu poslouchal tichoulinké odtikávání hodin, které visely na stěně hotelu, a přelétával pohledem z kmitající vteřinové ručičky na své dvojče, které se právě šlechtilo v koupelně. Párkrát si dramaticky netrpělivě povzdechnul, významně poklepal na své masivní hodinky, až nehet o sklíčko poměrně hlasitě zacinkal, a nakonec prudce dupnul.
„Bille… musíš to tak protahovat? Přijedem tam pozdě!“
„Ježiši, nešil, se neposerou,“ odvětil Bill a nevzrušeně pokračoval s formováním havraních vlasů do podoby dikobraze. „Času je dost.“
„No to bych neřekl,“ zavrtěl Tom hlavou, až se mu dlouhé hnědé dredy, provléknuté pod čepicí do culíku, rozhoupaly do všech stran. „Za pět minut máme bejt před hotelem.“
„No a? Když jsem chtěl jít včera spát, abych se vzbudil zavčasu, tak mě někdo začal sexuálně obtěžovat, a dokonce se mu i povedlo mě znásilnit, tak se pak nediv, že jsem nemohl usnout a teď jsem zaspal.“
„Ale znásilnit ses nechal dobrovolně, jen to přiznej!“ ušklíbnul se Tom a neubránil se obdivnému pohledu na Billův droboučký zadeček, vtěsnaný do XXS džín, obepnutý černým páskem s mnoha stříbřitými cvočky. Džíny byly bledě modré a krásně tak kontrastovaly s jednoduchým černým trikem s dlouhým rukávem, které Bill doplnil o snad pět, šest, sedm, ne-li víc stříbrných řetízků. Vypadal jednoduše úchvatně, a když si teď do pořádně prolakovaných vlasů, s nimiž by momentálně nehnulo ani tornádo, nastříkal lesk, vypadal prostě neodolatelně. Nebylo to dávno, co si dvojčata navzájem přiznala své city, které by se daly popsat jako mnohem víc než bratrské, a oba kluci za to byli nesmírně šťastní. Nicméně i přesto se občas nepohodli jako třeba zrovna teď.
„Bille, tak hodláš už opustit tu koupelnu?“ zaúpěl Tom, když si Bill ještě nutně musel přejet své balzámem hýčkané rty bezbarvým leskem. „Sakra, dyť to nestihnem!“
Tomova nervozita se dala docela snadno chápat. Bylo to asi před dvěma týdny, co jim z českého fanclubu došla zpráva, že v zoologické zahradě ve městě Brno se narodila dvojčata ledního medvěda. Jako by to samo o sobě nebylo roztomilé a kouzelné, protože je náročné odchovat vůbec jedno mládě tak vzácného zvířete, natož dvě, byla ve zprávě i informace, že podle výsledků hlasování se budou medvíďátka jmenovat Bill a Tom. A na závěr textu byl zkopírovaný e-mail přímo od ředitele ZOO, v němž byla pozvánka na křest medvídků.
Ředitelem navrhovaný čas klukům bohužel nevyhovoval, ale protože by takováhle akce dvojčata vytrhla z toho stereotypu, který musí díky svým závazkům vůči kapele dodržovat, a navíc by si oba zavzpomínali na dětská léta, kdy do ZOO rádi chodívali, neváhali a okamžitě akci přijali. Jenom to teda posunuli na čas po zavírací době (vzhledem k tomu, že bylo léto, zavíračka v šest večer a světlo do devíti, tak to nikomu nevadilo) a vyžádali si, když už to vyšlo časově takhle, utajení, aby tam nebylo zbytečně mnoho médií, lidí nebo tak nějak. Bylo jim ve všem vyhověno k všestranné spokojenosti. Kluci byli šťastní, že se budou moct vrátit do dětských let a ředitel měl radost, že takovéhle celebrity projdou jeho zoologickou zahradou.
Jenže teď už byl čas, kdy měli podle dohody nasedat do auta, a Bill si teprve dodělával poslední úpravy…
„No konečně!“ protočil Tom oči v sloup, chňapnul Billa za rukáv tak festově, že ten chudák jen stěží stačil drapnout svou kabelku, a už se hnali chodbou až k recepci, kde už na ně čekali čtyři lidi z jejich ochranky a před hotelem přistavené auto.
…
„Ježiiiiiš, to je nádhera!!!“ rozplýval se Bill. V očích mu skoro stály slzičky, nablýskanou pusinku měl roztaženou od ucha k uchu a nějaká důstojnost či hrdost v chování šla pro tuhle chvíli absolutně mimo něj, a to prosím stáli u medvědího výběhu ani ne tři minuty. Akorát si s úsměvem potřásl rukou s ředitelem, nuceně, ale s hraným úsměvem přetrpěl pár společných fotek, a pak už měl oči jenom pro medvědí rodinku. Byl absolutně nalepený na zábradlí, shlížel dolů a nemohl se vynadívat.
Jako první ho samozřejmě zajímalo, které z těch medvíďat se jmenuje po něm, ale stejně si to nezapamatoval, z jeho laického hlediska vypadali oba méďové navlas stejně. Dvě neuvěřitelné roztomilé bílé kuličky s nadýchanou srstí, už od pohledu heboučkou jako samet. Ještě neměli jistotu stability, v jejich pohybech byla znát dětská nemotornost, občas i ztratili rovnováhu, ale ani to jim nebránilo v rozkošném dovádění. Packovali se, honili se po výběhu, občas zaplakali, když se jim při honičce podsmekly tlapky a oni sílou setrvačnosti udělali pár kotrmelců. Občas bok po boku zalezli do kouta, s čumáčky u sebe a vypadalo to, jako by kuli pikle, které kromě nich rozhodně nikdo nesmí slyšet, nebo se se zákeřným výrazem nečekaně vrhli na maminku, která je hrdě pozorovala. Nechala se od nich zlobit a trápit, a když toho na ni bylo moc, natáhla se na bok a nechala své drobečky, aby se nakrmili jejím dobroučkým mlíčkem. Následovalo poctivé oblízání, zase chvilka dovádění a občas se dokonce i některé z medvíďátek odvážilo namočit packu v bazénu. To druhé ho vždycky pozorně sledovalo, ale stejně to vždycky skončilo sourozeneckou bitvou.
„Jsou nádherní,“ šeptnul Tom a tak, aby to ředitel, který se dmul pýchou (těžko říct, zda z toho, koho se mu to povedlo do ZOO pozvat, nebo zda radostí nad úspěšným odchovem vzácného druhu) neviděl, se nenápadně otřel rukou o tu Billovu. Byl však nekompromisně setřesen, protože Billa právě posedla fotografická vášeň. Cvakal do svého foťáku jeden snímek za druhým a radoval se z toho jako malé dítě z vánočních dárečků.
„Tahle je úžasná, Tomi! A tahle ještě lepší! Hele – no ale ta je dokonalá!“ hodnotil nadšeně svá umělecká fotodíla, vtom ale upoutal jeho pozornost medvídek, který vyťapkal po kamenech až na vrchol dekorativních skal, přímo pod oba sourozence, kde se usadil a zvědavě si návštěvníky prohlížel.
„Jejkůůů, to je mucííííí!“ vypísknul Bill až nepřirozeně vysokým hláskem, načež na medvídka začal mlaskat a roztomile šišlat všelijaké zdrobněliny. Natahoval přitom foťák, který držel oběma rukama, víc a víc do výběhu, nakláněl se čím dál hlouběji, kam až jenom dosáhnul, aby měl co nejkvalitnější fotku. Zdálo se, že drobná bílá kulička se zvědavými kukadly je téměř na dosah, když vtom…
„ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!“
Tom se prudce otočil, když slyšel Billův zděšený řev, ale na místě, kde bylo jeho dvojče ještě před vteřinou, ho nenašel. Viděl jenom jeho tělo, jak přepadá přes zábradlí, aby vzápětí tvrdě dopadlo na skalnatý, betonem místy vydlážděný povrch výběhu. Hrůzou na chvíli totálně zkameněl, tak jako ředitel, zoufale se modlíc, aby to byl jenom sen nebo halucinace…
Byla to však krutá skutečnost. Billa o síle zemské gravitace přesvědčila nejen prudká bolest, pramenící z jeho nárazem zlomených obou rukou, ale i to, že najednou bylo malé bílé klubíčko… až moc blízko. Ani nedokázal vyjeknout bolestí, jen zděšeně lapal po dechu a kulil oči.
Ten moment však trval ani ne vteřinu. Medvídě se neznámého ve výběhu neuvěřitelně leklo a panicky zapištělo. Jako okamžitá odpověď se výběhem rozlehl hlasitý, vzteklý řev dospělé medvědice, která se během pár momentů svižně dostala až na vrchní část výběhu. Strach v hlase jejího potomka ji vyděsil, a zároveň rozzuřil a ona hledala viníka, který jim způsobil tuhle úzkost. A taky, že ho našla…
Než kdokoliv stihnul cokoliv udělat, s nenávistným rykem se rozeběhla k Billovi, jemuž se z tváře vytratila veškerá barva. Krom medvědího řevu se vzduchem taky rozlehly pokyny ředitele ošetřovatelům medvědů, aby po medvědici střelili uspávací špiky, než se tak ale stihlo stát, vykřikl Bill bolestí, když se mu do hrudi zaryly ostré zuby. Jako hadrovou panenku ho rozlícená medvědice zvedla do vzduchu, kde s ním začala klepat ze strany na stranu. Bylo jí přitom samozřejmě jedno, že Bill hlavou naráží z jedné strany do zdi. Párkrát s ním zatřepala, načež ho pustila a začala jeho tělo drásat svými dlouhými drápy. Po chvilce přidala i zuby a její srst zabarvovaly stříkance jasně rudé krve. V chaosu, který doprovázel uspávací střelu a zejména v jejím hlasitém řevu nikdo nepostřehl, že Bill, který zezačátku křičel spalující bolestí a zmítal se v nepříčetné agónii, už nekřičí…
Odhodila jeho bezvládné tělo ze skály a sama se po schůdné cestičce rozeběhla za ním, čímž unikla první várce šipek. Znovu začala cupovat svou kořist, ale to už se do ní zapíchla injekce a uspávací sérum ji dokonale znehybnilo.
Až příjezd sanitky a její žalostné kvílení probralo Toma z tranzu. Rozeběhl se řediteli a záchranářům v patách ke vchodu do výběhu. Jako dělová koule minul medvíďata, která se zděšeně tiskla k sobě v rohu výběhu, bojácně sledujíc dění kolem sebe. Ale když dorazil až k místu, kde ležel Bill…
„NEEEEEEE!“
Možná snad do výběhu ani neměl chodit. Možná by jeho fantazie, která malovala ty nejhrůznější výjevy v jeho duši už když Bill přepadnul, byla i přes svou děsivost mnohem milosrdnější, než byla realita.
Ale už bylo pozdě. Zůstal bez dechu a s pocitem blížících se mdlob stát a nevěřícně zírat na to, co z jeho dvojčete zbylo. I když se ze všech sil snažil odvrátit tvář nebo aspoň zavřít oči, jeho tělo ho zrazovalo a on byl nucený hledět na lékaře, kteří se seběhli kolem zkrvaveného těla. Z hrudi byla vidět dvě naprasklá žebra, na jednom visel kousek kůže. Ruce byly na zemi v nepřirozených polohách, jak byly jejich kosti polámané, tak jako hlava. Od pádu ze skály, zaviněného medvědicí, byl jeho obličej celý sedřený. Kolem pravého boku k zemi volně visela část střeva, jak mu jej medvědice vyhrábla a všude kolem byly cáry masa a tak moc krve…
Lékaři ani nemuseli sdělovat diagnózu. Všem přítomným bylo více než jasné, že Billovi už nepomůže nic, že jeho duše už je daleko mimo tělo, kdesi na hvězdném podiu ve světě věčnosti. Až po chvíli si všimli, že Tom leží opodál v mdlobách a jedno z medvíďat ho bázlivě očmuchává…
…
Trvalo to přes dva roky, než Toma mohli propustit z psychiatrické léčebny. Po Billově smrti se nervově zhroutil a dva roky čistého času musel být pod neustálým dohledem lékařů, aby si neublížil. Až potom mu postupně začali snižovat dávky utlumovacích prášků a polevovali v dozoru, protože Tom začal velmi pomaloučku, přesto ale jistě vykazovat známky normálního života, i když vyhaslého a zničeného.
Byly tomu přesně na den dva roky a čtyři měsíce, kdy se lékaři odvážili propustit Toma do domácího léčení.
Dozor nad ním okamžitě přejala nešťastná Simone, ale nemusela se vůbec snažit. Tom nehodlal spáchat sebevraždu, jako tomu bylo předchozí dva roky, kdy se o ni snažil každou volnou chvíli, a že se mu to párkrát málem i povedlo. I když velmi nerad, uvědomoval si, že Bill by nechtěl, aby si kvůli němu ublížil, aby si kvůli němu vzal život.
Jenže k čemu žít, když víte, že osoba, kterou milujete, a která pro vás tolik znamenala, je nenávratně pryč a vy ji už nikdy neuvidíte? Nikdy už nespatříte její úsměv. Nikdy na vás nezazáří ty známé oči. Nikdy nepohladíte vy ji, ani ona vás, a přitom byste pro ten dotyk, pro jeden jediný pohled, pro jediný úsměv, šli až na konec světa… a přitom víte, že je to beznadějné?
Že existuje jenom jedno jediné řešení, které by ale dotyčnou osobu trápilo a mrzelo? Teď si vyberte, co je pro vás správné, abyste neublížili té milované bytosti, ale přitom víte, že cesta, kterou by vás vedla ona, vede jenom k tomu, abyste se trápili víc a víc… Stejně se se svou láskou už nesetkáte. Víte, že je při vás, ale pořád vás odděluje hranice života a smrti. A dříve či později vás stejně ona cesta zavede až na samý konec…
Ponořen do těchto myšlenek Tom ani nevnímal, kudy jde, když osaměle kráčel noční ulicí ke garážím, kde se natáčel jejich klip Spring nicht. Jako ve snu se vytáhnul na kovový žebříček, který byl na zadní straně budov připevněný, a vyšplhal na střechu. Zapadlýma očima se nepřítomně rozhlédnul kolem sebe. Znal to tady. Už jednou tady byl, tehdy ještě se všemi, které měl rád, aby zde natáčeli pokus o sebevraždu. Věděl, že by to dělat neměl, že se na něj Bill bude zlobit, až se spolu znovu potkají. Jenže on vydrží cokoliv. Hlavní je, že budou spolu. Udělal ten poslední osudný krok, který ho odděloval od pevné střechy a zároveň od rychlé smrti, kterou si ani nestihne uvědomit…
autor: Áďa
betaread: Janule
Dá se to skvěle vystohnout jedním slovem… DOKONALÝ !!! I když smutný…
…ach jo…zase smutná povídka…ale moc krásně napsaná…=) moc se ti to povedlo…opravdu super nápad…=)
Áďo..ty vole to nemyslíš vážně..néé! To je jak z nějakýho hororu..zlá, zlá medvědice 🙁 O tom se mi budou zdát pěkně hororový sny..
Přesně něco takového jsem čekala, akorát jsem si nebyla jistá, kdo z dvojčat to odskáče…pěkně drsné…
Tak to mě opravdu překvapilo. Vážně jsem nečekala takový brutus….ale bylo to krásné opravdu. To jak jsi tam popisovala, jak ta medvědice Billa zřídila a co z něj zbylo….úplně jsem si to živě představila…ale jinak musím chválit, bylo to krásné, i když smutné
čekala jsem něco krutého..ale až tak?! málem mi to vyrazilo dech…brečela jsem u toho jak malá….moc krásně napsaný….nádherný….ikdyž moc smutný…:(
oh bože, to bylo naprosto úžasný, dokonalý… já nemám slov, asi jsem divná, ale miluju takovýhle brutality… wow no prostě, tohle bych chtěla umět napsat jako ty. Máš můj obdiv ♥♥
mno co říct… smutná povídka
Milujem krváky a ten bol SUPER !!! XD
Ty jo ….další krvák… Ale nebylo to zlý,ani jsem se nepozvracela a ani jsem tuto povídku nevypla.. Sice je to smutný ale hezký