Liebe, du bist meine 7.

autor: Sch-Rei

Bill seděl na autobusové  sedačce a koukal z okna. Byla zima, sněhové vločky zdobily okna a krajinu. Pousmál se. Je možné, že po tak dlouhé  době uvidí Toma? Uvidí ho vůbec? Třeba to jen bral jako hloupý vtip a nepřijde. Sklopil pohled k zemi, určitě bylo o čem pochybovat. Ovšem Tom měl také pochyby. Domluvil se s Kristianem, že dojede domů později, že se domluvil s kamarádama a půjdou se podívat na film. Ale on měl jiný plán. Ten hlas v telefonu, on ho znal, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout, komu ten hlas patří. Ale čím si byl jist, bylo, že to chce zjistit.

„M-můžu vás poprosit…“ pípl černovlásek a zamrkal na nějakého pána, co zrovna nastoupil.

„Ano?“

„Kde mám vystoupit, abych se dostal ke… G-gol…“ Jak to sakra bylo?

„K-ke… Ke… Golde-“ zakoktal se.

„Golden Appelu?“ zasmál se pán. Bill nasucho polknul a přikývnul.

„Vystoupíte na další zastávce, jestli to tady neznáte, poptejte se, jinak byste se měl určitě zorientovat.

„Děkuji,“ usmál se Bill a přikývnul, pán jen přikývnul nazpět a pousmál se, posadil se na jednu ze sedaček a dál si Billa nevšímal. Černovlásek se kousnul do rtu, byl si tak strašně nejistý. Co bude potom? Jestli se doopravdy potkají, co se stane? Věděl, že to, co si přeje, se už asi nikdy nesplní, ale… Bude mít Toma nazpět? Povzdechnul si.

Na další zastávce, jak mu ten pán řekl, vystoupil. Rozhlídnul se okolo sebe. Stál na zastávce, okolo něj bylo všechno takové… Stejné, ve stejném stylu. Ušklíbnul se a šel hlouběji mezi budovy. Nemusel chodit daleko, a přes Mekáč a pár dalších obchůdků se dostal k velké budově s nápisem „Golden Apple“. Těkal pohledem okolo sebe, pokoušel se najít tu známou dredatou hlavu s krásným obličejem. Co když ho nepozná? Co když ho odmítne? Tak moc se snad nezměnil, nebo… Bill chtěl vejít dovnitř, ale domluvili se PŘED touhle budovou.  

Mezitím, co Bill okolo sebe hledal Toma, který nenápadně postával jen kousek od něj u lavičky, Tom dělal tu samou činnost. Hledal člověka, který se s ním chtěl sejít.

„B-bože…“ zalapal Tom po dechu, když jeho čokoládové oči zachytily černovláska, který stál blízko něj. Byl mu tak podobný! Vypadal… Vypadal stejně jako… Jako…

„Bill,“ povzdechnul si a zakroutil hlavou. Tom se kousnul do rtu, když při jméně, které vyslovil, sebou černovlásek škubnul. Tom měl najednou slzy v očích. Bill. Bill. Bill. BILL! Jenom mysl přímo křičela to jméno. Černovlásek pomalu zamrkal a zvednul pohled k chlapci, co postával u lavičky dva metry od něj. Jeho narůžovělé rty se pomalinku otevřely a očka mu zaslzela, ale zimou to nebylo. Nasucho polknul a několikrát za sebou zamrkal.

„T-Tomi?“ pípl Bill potichu. Nebyl schopný se pohnout. Opravdu před ním stál Tom? Jeho Tom? Dredáč nemohl věřit vlastním očím. Ten chlapec… Řekl jeho jméno? Opravdu to udělal?

„Tomi!“ zavzlykal černovlásek. Udělal několik malých kroků dopředu, ale podlomila se mu kolena a dopadl na zem. Zavzlykal. Tom sebou okamžitě trhnul a v rychlosti blesku dřepěl před černovlasým stvořením. Přitáhnul si ho k sobě. Bill zamrkal a zvednul k němu uslzený pohled.

„Tomi?“ šeptnul. Tom pootevřel rty. Je možné, že by to byl Bill? Bill je přece…

„J-jo,“ přikývnul Tom a trošku se pousmál. Bill se doširoka usmál a omotal pevně ruce okolo jeho krku, rozvzlykal se. Tom tomu nemohl věřit. Nemůže to být Bill, ale… Ten hlas, ty oči, ta tvář, ON! Pousmál se a přivřel oči, což zpod jeho víček vyhnalo pár slz. Objal Billa a pevně ho k sobě přitisknul.

„Tomi… Tomi, proč js-… Proč jsi mě nechal… n-nechal… S-sa-samotného?“ vzlykal až skoro hystericky Bill a pevně k sobě Toma tisknul.

„Řekli-… Řekli mi, že jsi…“ zašeptal Tom s tichým vzlyknutím.

„Ne!“ zavzlykal Bill a prudce zakroutil hlavou. Trošku se odtáhnul, aby Tomovi viděl do očí.

„Ne,“ šeptnul. Kousnul se do rtu a natáhnul dlaň před Tomův obličej. Zlehka přejel nesměle ukazováčkem po Tomově spodním rtu a vydechnul. Tom se zachvěl a zavřel oči.