autor: Neilinka & Cerike
Nebe, peklo, ráj
Bill
To, co mi Tom právě řekl, mě utvrdilo v názoru, že to asi myslí vážně. Fajn. Pro začátek můžu teď vynechat jednu dávku. Možná, když uvidí, co to je, starat se o dospělý dítě, který chce svojí pervitinovou hračku a má sakra větší sílu, než nějaký batole, třeba si to rozmyslí. A třeba taky ne. Rozhodl jsem se ho prověřit.
Příznaky už začínaly být horší, ale snažil jsem se držet. Měl jsem na to neuvěřitelnou chuť, skoro každou vteřinu jsem se málem zvedl a utíkal do koupelny. Kdyby tu nebyl Tom, tak to udělám. Ano. Právě získal job na 24 hodin denně. To nemůže zvládnout. Jednou usne a já si píchnu, byl jsem o to přesvědčený. Vzal si moc velké sousto. Jen jsem mu to musel dokázat.
„Mám zůstat?“ Optal se do ticha a já přikývl. Jak může uvažovat nad odchodem? Zrovna, když se tady tak snažím. Začal jsem se nekontrolovaně klepat. Byla mi příšerná zima, ale tekl ze mě pot. Už teď jsem litoval ty, kteří to někdy prožili. Zatracený svinstvo.
Tom viděl, jak mi je, a snažil se mě všemožnými způsoby uklidnit, ale v podstatě jsem ho nevnímal. Ačkoli jsem měl zavřené oči, viděl jsem před sebou skřínku pod umyvadlem a její přesný obsah. Toužil jsem po něm jako po ničem jiném.
Tom to zjevně vycítil.
„Nesmíš na to myslet, Billi, nemysli na to.“
Jenže to se snadněji řeklo, než udělalo. Nemohl jsem to dostat z hlavy, která teď už poměrně nesnesitelně bolela. Jen silou vůle jsem se ještě nedrbal. Začal jsem být dost neklidný a Tom při mém krátkém, zkoumavém pohledu vypadal bezradně. Přesně to jsem čekal. Nebyl připravený.
Pak ale udělal něco, co překvapilo i mě. Políbil mě. Ne jednou, ale vícekrát, bylo to líbání, opravdové líbání. Vzpamatoval jsem se a začal mu to vracet. Je to možné? Buď se doopravdy zbláznil, nebo to myslí vážně. Každopádně intimnosti s ním mi konečně na chvilku dovolily zapomenout na drogy.
S co největším úsilím jsem vnímal Tomovo tělo. Sundal jsem mu tričko a začínal být pěkně dravý. Toužil jsem, aby šílel. Aby to bylo to nejlepší, co zatím v posteli poznal. Očividně se mu to nejméně líbilo.
Jemnými dotyky prstů jsem zkoumal každý milimetr jeho těla a byl čím dál víc vzrušený. O Tomovi bych bez pardonu řekl to samé. Po chvíli to nevydržel a přetočil si mně pod sebe. Nevadilo mi to. Nechal jsem, ať prozkoumává mou maličkost.
Pak mně ale jen tak zbůhdarma ležení přestalo bavit a znovu jsem ho povalil. Sedl jsem si na něj a dráždil ho, až byl celý zadýchaný a rudý. Bylo to jako hra dvou kocourů, po nějaké době zase získal nadvládu on.
Chtěl jsem ho, moc jsem ho chtěl. Naštěstí to poznal a svými rty obemknul mé přirození. Jindy bych při takové praktice ohrnoval nos, ale on byl jiný, dělal to precizně a s grácií. Neslintal, nekousal, jen občas zuby jemně stiskl žalud, abych měl pořádně z čeho bláznit.
Zdálo se to skoro, jako by nedělal v životě nic jiného, jako by byl profesionál. Schválně to prodlužoval a já byl úplně na dně se silami. Konečně mi dovolil vyvrcholit a já povolil všechny svaly. Mým mozkem projelo uspokojení a já do pár minut usnul. Blaho.
Když jsem se ale znovu vzbudil, hodiny ukazovaly půl třetí ráno. Moc jsem toho nenaspal. Absťák se totiž dal oklamat jen na chvíli, ale teď byl o to horší. Celý jsem se třásl, začal jsem se drbat po celém těle a bylo mi zle. Neskutečně, jako snad ještě nikdy předtím. Při sebemenším pohybu jsem měl pocit, že se pozvracím.
Mohl jsem mít dávek v domě, kolik jsem jen chtěl, teď bych si pro ně ani nebyl schopen dojít. Všechno bylo na Tomovi. Ten nerušeně spal jako andělíček vedle mě a o realitě nevěděl ani ťuk. Musel jsem ho vzbudit. Ať udělá cokoli, nebude to horší než tohle.
Zacloumal jsem s ním vší silou, co jsem v sobě našel. Vzbudil se docela lehce. Naštěstí. Podíval se na mě a hned mu bylo jasné, která bije.
„Dej mi trochu, prosím, prosím.“
Žadonil jsem. Musel jsem vypadat příšerně, ale nezajímalo mě to. Chtěl jsem to, chtěl jsem to moc. Momentálně bych si dal za trochu perníku snad i useknout ruku. Ovládal mě. Poprvé v životě jsem si uvědomil, jakou má nade mnou pervitin moc. Nikdy dřív jsem to neměl možnost ani chuť zkoušet. Věděl jsem sice, že přijít o přísun dávek je šílené, ale nic to nedokázalo popsat tak jako vlastní zkušenost. Zabíjelo mě to.
„Nemůžu, ale dám ti něco jiného, jo? Máš nějaký prášky? Víno, nebo tak?“
Nasměroval jsem ho a už už ho vyháněl, aby mi něco donesl. Pustit se do odvykačky bez něčeho slabšího bylo šílenství. Teď si to Tom nejspíš uvědomil. Víno, které mi přinesl, jsem vychlastal na ex, když jsem zapíjel morfin. Za chvíli mi bylo mnohem líp. Nebo alespoň tak, aby se to dalo snést.
Tom si odskočil na záchod. Byl tam docela dlouho, ale já momentálně byl rád, že mám něco v sobě, a tak mi to bylo jedno. Začínal jsem být unavený a pokusil jsem se znovu usnout. Úspěšně.
Až ráno, kolem desáté jsem byl vzhůru dřív, než Tom. Potřeboval jsem chcát. Vykonal jsem potřebu a neodolal. Otevřel jsem skřínku, ale byla prázdná. Tedy lépe řečeno, lžíce byla vydrhnutá v koši, matroš nejspíš spláchnutý do hajzlu, papírky též omyté a vyhozené, aby na nich nezůstal ani ždibeček drogy.
Pocítil jsem neuvěřitelnou zuřivost. Věděl jsem, kdesi v hloubi duše, že je to pro mé dobro, ale můj mozek ovlivněný drogami, to teď momentálně viděl jinak. Vzal mi moji drogu.
Silně jsem s Tomem zatřásl, až se probudil.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
nejhorší je, kdyžý vězmeš fetákovi jeho dávku :(( Tomy vydrž
Teď Tom teprve pozná, do čeho se vlastně pustil…Bill by v tomhle stavu klidně prodal i vlastní mámu…alkohol a prášky, nevím, jestli takové to vyhánění čerta ďáblem má smysl, spíše by měl Tom Billa dotáhnout k nějakému odborníkovi, nebo se tam jít aspoň poradit, když už tam Billa nedostane…
ouuu to bude těžké pro oba doufám,že se jim to podaří!!
…hrozně mi to připomíná film My děti ze stanice Zoo…oni se taky pokoušeli se z toho dostat sami…bylo to spousta krve, zvracení, utrpení a zoufalosti…a výsledek?…když konečně přestali a mohli vyjít ven na ulici, hned při další příležitosti si zase píchli…a začalo to na novo…je to začarovaný kruh, ze kterého se nejde bez odborné pomoci dostat (ne že bych měla zkušenosti, ale hodně jsem o tomhle četla)…ale třeba to Tom zvládne…držím mu pěsti…tak honem dál…=)
Souhlasím s Myker, nejhorší je, kdyžs eberete feťakovi jeho drogu… Tom by měl vyhledat odbornou pomoct, sám to s Billlem nezvládne…
Chudák Bill. Jasný, je to pro jeho dobro, ale takhle mu to sebrat a nic nemít vymyšleno, co dělat…