Kapky deště 4.

autor: Ainikki

Ohnul se do předklonu, když  dostal pořádnou ránu přímo do břicha. Následovala šílená bolest a měl pocit, že v tu chvíli snad vyzvrátí celý obsah žaludku. Místo toho ale schytal další a další. Ani už nevěděl, kolikrát mu ta železná pěst přistála v obličeji. Skácel se na zem a zůstal tam jen hekavě sípat.

„Tohle je jen velice malá ukázka toho, jak dopadneš, když se šéfovi na jeho žádost dostane odmítavé odpovědi.“ Zavrčel osvalený Bobo a dva kumpáni, kteří ho doprovázeli, se jen souhlasně uchechtli. „Takže se snaž být přesvědčivý.“ Dodal a dal těm dvěma znamení, že tady prozatím jejich práce končí.

„Do hajzlu!“ Fabian nakopnul malý kámen, který se mu válel u nohy a labilně se zatahal za vlasy. Všechno se mu bortilo pod rukama. Vyzkoušel už všechna místa, kde by si mohl půjčit ty peníze, ale nikde neuspěl, a ti zmetci mu nedali pokoj ani ten týden, jak slíbili. Prý počkáme ti do pondělí. Byl pátek odpoledne a on dostal nakládačku znova. A opět se octnul v nějaké zapadlé uličce v Berlíně. Tentokrát ani netušil, jak přesně daleko je, a jak se dostane domů. Nehledě na to, že teď už to celé praskne. I kdyby si nakrásně vymyslel dobrou výmluvu na to, kde přišel ke všem těm modřinám, bude to k ničemu. Musel s pravdou ven, protože Bill byl momentálně jediný, kdo ho z toho mohl vysekat. Jeho osoba byla totiž zahrnuta v podmínce vyrovnání dluhu.  

S bolestivým usyknutím se vydrápal na nohy. Zkusmo ušel pár kroků. Šlo to. Skoro zázrak. To když do podobného maléru spadnul posledně, po svých rozhodně neodcházel. Ještě se ohnul pro svoji tašku a vytáhl z ní mobil. Došel k nejbližší křižovatce, kde z cedule vyčetl název ulice, ve které se momentálně nacházel, a vytočil taxi službu. Rozhodně se teď totiž necítil na to, jít někam hledat nějaký dopravní spoj. Navíc tady to stejně vypadalo, že široko daleko by na nic podobného nenarazil. Dost pochyboval, že je ještě v Berlíně. Autem ho vezli docela dost dlouhou dobu. 

„Taky by si mohli odpustit tohle pitomé cestování. Jako kdyby nebylo dost míst ve městě, kde by se daly vyřizovat špinavé kšefty.“ Brblal si sám pro sebe frustrovaně a zničeně, zatímco čekal na taxi.

Když se o nějakou tu hodinu později dostal domů, byla v něm malá dušička, když odemykal domovní dveře, přestože věděl, že Bill ještě nebude doma, protože byl na zkoušce s kapelou. Bylo tedy i naprosto zbytečné našlapovat po bytě tiše jako myška. Vklouzl do koupelny a do koše na prádlo naházel všechno špinavé oblečení, které ze sebe ztěžka sundával. Bolel ho každý pohyb, určitě měl parádně naražená žebra. Vlezl si do sprchy a s úlevou ze sebe splachoval všechnu zaschlou krev, které měl plný především obličej. Ještěže alespoň toho taxikáře přesvědčil, aby ho odvezl sem, a ne do nemocnice, na čemž se ten chlap snažil trvat. Dokonce se horlivě nabízel, že zavolá policii. To by ještě chybělo. Jako kdyby už teď nebyl v dostatečně velkém maléru.

Vypnul vodu, a když se osušil, začal se shánět po lékárničce. Našel ji teprve, až když obrátil vzhůru nohama celou koupelnu. Pro jistotu dezinfekcí vyčistil pár hlubších ran a rozseknuté obočí stáhl k sobě náplastí. Když se oblékl do čistého domácího oblečení, zauvažoval, jestli by měl čekat na Billa, a nebo si jít prostě lehnout, protože to bylo momentálně to jediné, po čem jeho zbitá schránka toužila. Nesnažil se nijak zvlášť přemáhat a rovnou si zalezl do peřin. Usínal s těžkou hlavou a s poměrně rozrušující vyhlídkou na svou hodně černou budoucnost. Nevěřil totiž, že Bill někdy přistoupí na to, co se po něm žádalo za jeho vykoupení. Nehledě na to, že i jemu samotnému se ten obchod příčil. Byl to přeci jeho přítel. Pravdou ale také zůstávalo, že byl zbabělec. A to, co mu nabídli jako vyřešení jeho malého problému, bylo přeci tak jednoduché – sobecký nevděčník, který ani co by se za nehet vešlo neměl představu o tom, co to znamená někoho skutečně milovat. Kdyby ano, nikdy by svému partnerovi jejich požadavky ani netlumočil, natož aby po něm chtěl jejich splnění.

Nespal nijak výrazně  tvrdě, takže když se vedle něj prohnula matrace a u hlavy mu na nočním stolku cosi zarachotilo, byl vzhůru. Zaskuhral, když  se pokusil pohnout. Zhmožděné tělo, které se dostalo do klidu, najednou bolelo mnohem víc. Přestal se vrtět a ve světle stolní lampičky poznal, že se nad ním sklání Bill. Netvářil se moc překvapeně z toho, v jakém ho vidí stavu. Nejspíš už byl nějakou dobu doma a nechal ho spát. I když pochyboval, že by se vznětlivý Bill dokázal opanovat a neudělat scénu hned, jak viděl jeho pomalu do všech možných odstínů zabarvující se obličej.

Ve vzduchu ucítil něco příjemně  vonícího. Na nočním stolku stál na podnose hrnek s čajem a obložený toast. Svědomí ho nepříjemně dloublo někam pod hrudní koš. Bill tu o něj tak mile pečoval a on si to přitom vůbec nezaslouží. Zatvářil se útrpně, ale rychle, rychleji než by se slušelo, dokázal rýpavý hlásek svědomí zapudit.

„Koláčku, tys mi udělal večeři? To je báječné, umírám hlady.“ Scestně plácnul, předstíraje, že je tu všechno v nejlepším pořádku.

Bill si přejel dlaní  po obličeji a párkrát se zhluboka nedechl.

„Tak kolik je to tentokrát?“ Položil prostou otázku a ani se nesnažil zakrýt zklamání, které se mu odráželo v hlase. Přišel domů už před necelou hodinou a málem ho porazilo, když viděl v jakém je Fabian stavu. Jeho obavy se potvrdily.

Ke svému vlastnímu štěstí  se už Fabian nesnažil nijak hloupě zastírat.

„Šedesát tisíc.“ Konečně to na rovinu vyklopil.  

„Ježíši.“ Cítil jsem, jak se mi rozechvěly ruce. Vážně jsem vůbec netušil, jak bych se měl zachovat, jak reagovat. Největší stav rozčilenosti už jsem dávno vstřebal, na to jsem měl dostatek času, když jsem připravoval večeři. Po zjištění té trpké skutečnosti jsem se totiž musel nějak zaměstnat, jinak hrozilo, že ho asi z té postele skopnu dolů. Hlavně jsem si momentálně vůbec nebyl jistý tím, co jsem sám sobě a vlastně i jemu slíbil, když jsme spláceli ten první dluh – pokud se to ještě někdy bude opakovat, je mezi námi konec, bylo mé jasně znějící ultimátum. Jenže najednou mi přišlo nemyslitelné se teď jen tak sbalit a nechat ho v tom srabu samotného.

„Aha,“ vypadlo ze mě vskutku oduševněle. „A jak to tedy hodláš řešit?“

„Nechci peníze. Bille, poslouchej, je tu taková věc. Nebude se ti to líbit, ale jednalo by se jen o tři dny, a pak by to bylo za náma. Jen nepěkná vzpomínka, na kterou bych ti pomohl zapomenout. Lásko, nosil bych tě na rukou do konce života. A přísahám, že po tomhle všem bych se každýmu kasinu obloukem vyhnul.“ Začal mi slibovat hory doly ještě dřív, než z něj vypadlo, o co přesně vlastně jde. To se mi nelíbilo. Tuhle taktiku na mě používal jen ve chvílích, kdy věděl, že budu nesouhlasit, aby si mě pro to předem získal, ať už to bylo cokoli.

„No o to hůř,“  odfrkl jsem si znechuceně. Narazit na někoho, kdo možná ještě není scvrklej a pupkatej, ale zato může od rána do večera, to bylo snad ještě horší. „A vůbec. My dva spolu snad máme vztah, nebo se pletu? Jak mě můžeš jen tak někomu prodat jako kus masa?!“ Nevycházel jsem z úžasu, a nejspíš mi asi naplno nedocházelo, co to tu vlastně řešíme, jinak už bych byl v prachu. „Hajzle jeden! Alespoň vím, jak moc upřímný bylo to tvoje „miluju tě“. Velký kulový, ty zmetku!“

„Pf,“ odfrknul jsem si. Měl jsem chuť mu dát parádní facku, možná by se z těch svých bludů probral. Drželo mě zpátky jen to, že už to někdo udělal přede mnou. Možná se mi snažil jen hrát na city, i když u něj by mě vůbec nepřekvapilo, kdyby skutečně věřil tomu, co mi tu říkal. „Nechoď na mě se svědomím! Ty seš totiž z nás dvou ten, kdo ho postrádá.“ Zapíchl jsem mu ukazovák do hrudi. „Bože, že já se tu s tebou ještě bavím. Končím, abys věděl. Je to tvůj problém, tak si pomož sám. Neponaučil ses z dřívějška, tak si to teď naplno vyžer. Navíc ti uniká v tom tvém plácání o zabíjení jedna věc, proč by mordovali někoho, kdo jim dluží? Nemyslíš, že z mrtvoly by ty peníze dostali jen velice stěží?“ Pozvedl jsem obočí a založil si ruce v bok. Fabian na mě jen zaraženě zíral a nezmohl se ani na jediné písmenko. Vypadal zdrceně, ale bylo mi to jedno. Momentálně mě nezajímalo, jestli je to z toho, že jsem mu odmítl pomoc a jeho průšvih přetrvává, a nebo z toho, že jsem mu právě řekl, že už ho mám plné zuby.  

„Promiň, Fabi,“ oslovil jsem ho měkce a v očích se mi zatřpytily slzy hořkosti. Byl jsem jím tak strašně zklamaný, ale zároveň jsem cítil, že stále v mém srdci zabírá dost podstatnou část a tahle rozpolcenost bolela. Usadila se mi na srdci a tlačila jako těžký kámen. „Nejde to, potřebuju od tebe na chvíli pauzu, nějakej odstup.“ Vysvětlil jsem, i když Fabian v tento okamžik nejspíš zasluhoval mnohem více bezohlednosti. Natáhl jsem na sebe kabát a do ruky jsem vzal zpola zaplněnou tašku. Ani jsem pořádně nevěděl, co jsem do ní sbalil. Když už jsem měl ruku na klice, ještě jsem se otočil. „Zůstaň v posteli a sněz si tu večeři.“ Zamumlal jsem smutně.

Venku jsem se otřásl zimou a nelibostí nakrčil nos, když  mi díky slabému dešti navlhly vlasy. Zapnul jsem si kabát až  ke krku, a zatímco jsem sám sobě nadával, že jsem zapomněl deštník, pospíchal jsem k nejbližší zastávce autobusu. Naštěstí ještě nebylo tak pozdě, takže jsem měl jistotu, že během deseti minut mi pojede nějaký spoj. S úlevou jsem nastoupil do vozu, který přijel téměř hned, jak jsem se postavil pod stříšku, řidiči jsem ukázal jízdenku a usadil se až na nejzazší sedadlo. Opřel jsem si hlavu o okýnko a s tupou nepřítomností zíral ven. Míhala se kolem mě jen světla pouličních lamp, projíždějících aut, svítivé neony reklam, nebo nápisy všemožných obchodů. Lidé pod deštníky se snažili vyhýbat pomalu rostoucím kalužím, mohl jsem jen hádat, kam všichni pospíchají, ale já neměl dost síly zaobírat se osudy cizích. Cítil jsem se unavený, zraněný, a hlavně sám. Fabian mi dával pocit domova, byl můj zachránce. Kdyby si mě nevzal k sobě v podstatě pár dní potom, co jsem se poprvé ukázal v Berlíně, nikdy bych v sobě nenašel dost síly zapomenout na minulost a odhodlaně si jít za svým snem. Ztratit jeho bylo jako nemít nic.  

„Chápu, vypadáš hrozně.“ Zkonstatoval jen, a ani se nesnažil vyptávat na podrobnosti. Znal náš občas parádně bouřlivý vztah, a taky to, jak moc jsem našimi občasnými rozpory s Fabianem trpěl. Nebylo to poprvé, co jsem se takhle zjevil na jeho prahu.