autor: Bubbly
Celý den jsem jenom ležel na posteli a zíral do zdi. Plakal jsem dlouho, dokud jsem měl co plakat. Teď, když už všechny moje slzy vyschly, nehýbal jsem se, vnímal jsem ticho a myšlenky, které mi hlasitě křičely v hlavě. Přemýšlel jsem, co v tu chvíli zní hlasitěji.
Někdo vešel do místnosti. Nepohnul jsem se, ani když se dveře zavřely a kroky se blížily ke mně. Bylo mi srdečně jedno, jestli je to Tom, nebo BJ nebo někdo jiný. Co mohlo být horší, než to, když slyšíte vlastní rodiče, jak umírají strachy a nemůžete jim ani hláskou naznačit, co se s vámi děje? Nic. Dokonce ani tohle všechno nebylo horší než to, co jsem prožil při tom rozhovoru.
Osoba, která se mě rozhodla navštívit, se posadila vedle mě na postel. Periferním viděním jsem poznal Toma. Přesto jsem ho ignoroval. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Přál jsem si jenom jedno, a to, abych byl neviditelný. Nebo ještě líp, abych byl doma a tohle se nikdy nestalo.
Tom se rozhlédl. Tác s jídlem, který mi přinesl André během odpoledne, zůstal netknutý. Jídlo mi absolutně nic neříkalo a žízeň jsem taky necítil. Jediné, co mnou proplouvalo tam a zpátky jako příliv a odliv, byl vztek, strach a zoufalství.
„Bille, musíš jíst,“ promluvil na mě Tom.
Neposlouchal jsem ho. Zavřel jsem oči, a kdybych mohl, zavřel bych si i uši, abych ho nemusel poslouchat. Jenže to bohužel neumím.
Tom mě popadl za ruce a posadil mě. Měl jsem pocit, že jsem jenom kus hadru, se kterým si může každý dělat, co chce. A když jsem jeho prsty ucítil na bradě, otevřel jsem oči. Tom se na mě díval a v jeho pohledu bylo něco, co rozhodně nepatřilo k roli drsňáka. Soucit.
„Jsi v pořádku?“
Několikrát jsem zamrkal. Ta otázka byla až překvapivě zarážející. Stáhl jsem obočí. „Měl bych snad být?“
„Právě proto se ptám,“ odvětil.
Vytrhnul jsem se z jeho sevření a postavil se. Divil jsem se, že se vůbec dokážu postavit na nohy. Ještě před chvíli jsem si myslel, že už se do konce života nepohnu.
„Nejsem v pořádku a už nikdy nebudu!“ zvýšil jsem hlas víc, než bylo nutné. Ale to všechno, co jsem v sobě držel, muselo najednou ven. A to okamžitě.
„Bille, uklidni se, jo?“ Tom stál taky na nohou a vztahoval ke mně ruce, jako kdyby mě chtěl chytit. Udělal jsem několik kroků dozadu.
„Jak se mám uklidnit?“ zakřičel jsem na něj. „Držíte mě tady jak psa v kleci a můj život, který bych měl žít tam venku, se zatím boří!“ V očích mě tlačily slzy. Myslel jsem si, že všechny ty vodopády slané vody jsem už vyplakal, ale jak se zdálo, bylo jich tam pořád dost. A teď se draly skrze pevnou bariéru vzteku ven.
Tom mě chytil za zápěstí, když jsem se rukama rozmáchl kolem sebe. Chtěl jsem se mu vyškubnout, ale držel mě pevně. Tak pevně, až to zabolelo. Zakňučel jsem potichu, ale nehodlal jsem se vzdát. Škubal jsem sebou jako lapené zvíře, které se stůj co stůj snaží dostat na svobodu.
„Přestaň!“ Tom na mě zařval, jako kdybych byl pes. Stáhl jsem ramena k sobě a zůstal jsem se dívat do jeho obličeje. Všechno to, co jsem cítil před chvílí, bylo pryč. Najednou jsem měl už jenom strach. Nehýbal jsem se, jako kdyby mi ztuhly všechny svaly. Tom mě prudce posadil na postel a jeho stisk povolil. Promnul jsem si kůži a sklopil oči.
Chvíli přecházel po pokoji.
„Nemysli si, že když se budeš vztekat jako malej kluk, že tím něco získáš. Bude to akorát horší, rozumíš?“
Zíral jsem na podlahu. Nedovážil jsem se ani nadechnout. Tom se ke mně choval stejně, jako když jsem se tady probudil první den. Byl ke mně krutý, hrubý a řval na mě. A kde je ten Tom, který se mnou soucítil a aspoň trochu mě chápal? Po chvíli jsem se na něj zase podíval. Ruce se mi třásly, stejně jako rty. Přes slzy jsem přestával vidět.
Tom mi pohled po několika vteřinách oplatil. Když mě viděl, vydechl a sedl si vedle mě, jako kdyby ani nepostřehl, že z něho mám opět strach. Čekal jsem, že na mě bude křičet, ať přestanu brečet jako malá holka, ale k mému překvapní mě vzal za ruku a stisknul.
„Omlouvám se,“ zašeptal do ticha. „Jen nechci, aby se ti něco stalo.“
„Co by se mělo stát?“ zvedl jsem obočí a hned potom jsem té otázky litoval. Nemusel mi odpovídat, abych věděl, co se mu honí hlavou. Vsadím se o cokoliv, že v tom má prsty BJ.
„Bille, BJ vyhrožoval tvým rodičům. Pokud nezaplatí, začneš ty prožívat peklo.“
Zalapal jsem po dechu. „BJ vyhrožoval mým rodičům?“ zeptal jsem se a vztek byl zase zpátky. Spolu s ním i odvaha dělal hlouposti, kterých budu později litovat. Měl jsem sto chutí jít a nakopat BJe do zadku, ale tenhle spor by skončil trochu jinak, než jak bych si plánoval. A jen ta myšlenka odezněla, dveře do místnosti se otevřely znova. BJ v nich stál jako moje zhmotnělá noční můra.
„Tome,“ zavrněl jako kočka. „Mohlo mě napadnout, že tu budeš.“
Tom se nadechl a stáhl obočí. Postavil se tak, aby mě nebylo vidět. „Co chceš, BJi?“
„André s tebou chce mluvit. Máš jít za ním ven,“ odvětil BJ a cítil jsem, jak se na mě snaží odevšad dívat. Sklopil jsem oči.
Tom přikývl. „Fajn. Ale ty jdeš se mnou.“
„Proč?“ BJ zvedl obočí.
„Nenechám tě s Billem samotnýho ani vteřinu.“
BJův obličej se stáhl do naštvaného výrazu. Vykoukl jsem zpoza Tomových zad a sledoval jsem, jak zatíná pěsti a zuby zároveň. A najednou, během zlomku vteřiny, se Tom díval do hlavně jeho pistole. Toma to ani nepřekvapilo, že na něho BJ vytáhl zbraň, ale mě to vyděsilo. Stáhl jsem se do kouta a obličej si schoval do dlaní.
„Vysvětlím ti to jinak, Tome,“ zavrčel BJ. „Ty teď půjdeš za Andrém ven a já ti dám pozor na ten tvůj poklad.“
Tom se k němu postavil blíž. „Já tě varuju,“ odsekával Tom. „Jestli mu zkřivíš jenom vlas na hlavě, tak ti slibuju, že jídlo budeš cucat brčkem.“ Obešel ho a prásknul za sebou dveřmi. Chvíli ještě zněly jeho kroky na chodbě a pak zase bylo ticho.
Zvedl jsem hlavu a podíval se na BJe. I on mě pozoroval, olivově zelné oči mu zlomyslně plály. Vypadal jako šelma, která se snaží zhypnotizovat svojí kořist. Nebude to trvat dlouho a začne lov. A já budu štvaná kořist.
„Prosím, běž pryč,“ zakňučel jsem potichu. Chtěl jsem v klidu vyklidit pole. Ale BJ měl nejspíš jiné plány. Plány, které se mi rozhodně nebudou líbit.
Zasmál se. „Snad se mě nebojíš, Bille.“ Jeho hlas zněl klidně, ne jako před chvílí, když mluvil s Tomem. „Mimochodem, moc hezky jsem si popovídal s tvými rodiči.“
„Proč si jim vyhrožoval?“ zeptal jsem se a měl jsem dojem, že ta otázka je až moc drzá.
BJ chvíli mlčel. Opřel se o skříň a zadíval se na mě. „Chceš se odtud dostat?“ odpověděl mi otázkou. Přikývl jsem a tak pokračoval: „Takže jsem to musel trochu urychlit vyhrožováním. A navíc – proč si myslíš, že jsem jenom vyhrožoval?“
Jakmile to vyslovil, snažil jsem se splynout se zdí. Věděl jsem, že BJ je parchant a že udělá cokoliv, aby dostal to, co chce, ale nikdy jsem netušil, že mě to bude děsit natolik, že se nedokážu ani nadechnout. BJ mě děsil vždycky. Ale teď, když jsem byl v místnosti jen s ním, sám, cítil jsem srdce až v krku, v uších mi duněl vlastní tep a strach jsem převaloval na jazyku jako hořký bonbón.
„Tom se za chvíli vrátí,“ polkl jsem tak nahlas, že to musel slyšet.
Zasmál se. Sledoval jsem ho, jak se otočil ke dveřím a otočil klíčem v zámku. Cvaknutí se ozvalo jako výstřel a můj strach byl najednou hmatatelný. Přitáhl jsem si nohy tak blízko k tělu, jak jen to šlo. Objal jsem si kolena pažemi a díval se, jak se ke mně BJ přibližuje. V ten okamžik jsem měl dojem, že mi před očima ubíhá všechno, co jsem prožil.
„BJi, prosím,“ vzlykl jsem. „Nech mě být.“
BJ zakroutil hlavou. „Teď, když mám skvělou příležitost ti ukázat, že mně se ne neříká, tě rozhodně nenechám na pokoji.“
Na tvářích mě pálily slzy jako rozpálený kov. Jako když vám někdo otiskne cejch hluboko do kůže. Zalapal jsem vyděšeně po dechu a přál jsem si splynout se stěnou, která mi bránila v úniku. Věděl jsem, že všechno, co udělám, bude zbytečné, ale přesto jsem se zvedl a chtěl jsem se dostat na druhou stranu místnosti. Neuteču mu, ale nebudu jen tak sedět a dívat se, jak mi ubližuje.
BJovy reflexy byly mnohem rychlejší než já sám. Popadl mě za vlasy a škubnul. Pod náporem bolesti jsem se skácel zpátky na matraci a snažil jsem se nekřičet.
„Kam bys chtěl utýct, Bille?“ zeptal se mě syčivě. Držel jsem ho za zápěstí ruky, kterou svíral moje vlasy, až mi vytryskly slzy do očí. Škubal jsem sebou, všemožně jsem se snažil dostat z jeho sevření, ale bylo to jenom horší.
„Tome!“ zakřičel jsem. To jméno mi vyplynulo ze rtů úplně samo, bylo to tak automatické. On byl jediný, kdo mi v téhle chvíli mohl pomoct.
BJ mi vrazil facku.
„Drž hubu, ty malá děvko!“ okřikl mě, ale to už se na chodbě ozvaly kroky a někdo vzal za kliku. Několikrát s ní zalomcoval, ale dveře nepovolily. BJ věděl, proč ty dveře zamknout. Teď si bude moct užít, aniž by ho někdo vyrušil.
Pustil moje vlasy a já jsem se schoulil do klubíčka jako hromádka neštěstí.
Zpoza dveří se ozval Tomův naštvaný řev: „Jestli mu ublížíš, BJi, zabiju tě!“ Mlácení pěstí bylo příliš hlasité v tichu, které tu vládlo.
BJ najednou vytáhnul pistoli. Ani jsem předtím neviděl, že by ji schoval, ale teď jí znovu třímal v dlani a byl si sebou mnohem víc jistý než bez ní. Namířil a vystřelil. Slyšel jsem další výkřik a trvalo mi, než jsem si uvědomil, že patří mně…
autor: Bubbly
betaread: Janule
doufám, že vykřikl vyděšením a ne, že ho postřelil… jinak bych BJ asi uškrtila
O__________________________o
Panebože, to to…
To vystřelil do… do dveří?
prosím, že ne? Ani do Billa? Bych asi nepřežila =(
Řekla bych, že vystřelil do těch dveří…tak doufám, že Tom stál nějak bokem, větší strach mám o Billa, co teď BJ udělá s ním…
[3]: Pokud to Tom neschytal, nemyslím, že by ho zastavily zamčené dveře. Je vyrazí, ne? Už vidím, jak v takovým ratatá BJovi stoupne… Horší bude, pokud je Tom zraněný. Auuu.
oh…to ne…jestli ten parchant BJ jednomu z nich ublížil…tak ho asi přetrhnu.