autor: firelucy
Vítám novou překladatelskou posilu Larkys. :o) Ke svému prvnímu překladu si vybrala povídku od firelucy, tak doufám, že se vám bude líbit, oceníte práci překladatelky a budete ji hojně komentovat. Díky Larkys, J. :o)
Wolf
„Zasraný počasí!“ Mladý muž tiše klel, zíral na tmavé mraky z velkého okna letiště. Z toho velkého množství lidí, kteří se pohybovali kolem něj, byl podrážděný, neklidný. Potřebuje prostor a potřebuje ho hned.
Proč ten zatracenej let musel být na poslední chvíli zrušenej. Otočil hlavu k pánským záchodům. A stará dobrá Anglie je také něco, co nemůže zvládnout. Jen ho to frustruje, všechno tohle čekání pro jeho vlastní dobro. Pokud se odsud brzy nedostane…
Toalety byly naštěstí klidné, zabarikádoval se na tichém a klidném místě. Nikdo jiný než on sám tam nebyl, naštěstí. Uvažoval o svých změnách plánu a dalších, nedávno objevených problémech, kdo ví, co se bude dít.
Vzhledem k tomu, že si začal uvědomovat, jak se situace má, a že tu vážně bude trčet celou noc, ucítil, jak se znovu nervózně zachvěl.
Kdyby se jen mohl z tohohle místa dostat. Obvolal všechny hotely v této oblasti, nikdo neměl volné pokoje k dispozici. Ostatní lidé byli rychlejší než on. Jeho stav mu bránil přemýšlet dostatečně rychle.
Kdyby jen toalety zůstaly neobsazené celou noc. Ale to opravdu nebylo možné. S blížící se bouří jsou všechny lety zrušeny a lidé budou muset na letišti v Berlíně zůstat přes noc. Doufejme, že většina půjde do hotelů a nebude přes noc zůstávat na letišti.
Nevědí, v jakém jsou nebezpečí.
Ucítil mravenčení v hrudi a věděl, že někde nad ním začíná slunce cestovat dolů. Věděl, že riskuje, když si kupuje letenku. Ale stálo by to za to, vidět úplněk, jak cestuje nad Anglií. Ale takové štěstí neměl, teď trčel na záchodech na letišti v Berlíně, celou noc.
Zajímalo ho, jak dlouho už na těch záchodech je, když se mu v těle začala tvořit tupá bolest. Ne tolik bolesti, ale více než normální bolest. Nikdy si nemyslel, že tímhle bude procházet na WC. V kobce anebo v lese ano, ale ne na WC, ke všemu veřejných.
A tak čekal. Čekal a modlil se, aby nikdo nepotřeboval na záchod.
Miss Fortune* opravdu dnes večer nehraje ve stejném týmu jako on.
Uviděl, jak se od dveří až na konec místnosti po podlaze pohybovaly bílé tenisky. Vypadaly draze. Začala téct voda. Naznačovala, že se osoba myla, možná, aby si osvěžila obličej.
Chtěl něco udělat, nějak toho cizince varovat. Ale nutkání přišlo prostě tak nečekaně. Nebyl připravený, vzhledem k tomu, že je tohle jen jeden chlapec. Nikdy neovládal zaškrcený výkřik ‚spuštění‘ před tím, když začaly být jeho smysly zahaleny. Nikdy příliš dlouho neudržel kontrolu nad svým tělem.
Co dneska sakra Miss Fortune dělá? Dává si čajový dýchánek?
Dveře bouchly proti zdi, ale jeho vlastní síla už ho nepřekvapovala. Stál před ním dredatý chlapec. Vypadalo to, že se chudák kluk chystal otočit, aby zjistil, co způsobilo, že dveře se skoro rozpadly proti bílé zdi. Ale samozřejmě, že nedostal šanci, aby to udělal.
Všechno, co dredáč mohl dělat, bylo bolestně křičet. Před ústa si dal ruku a zavřel oči nad tou příšernou bolestí, která ho táhla do tmy.
~*~
„Co mu trvá tak dlouho?“ Bill se kroutil na sedačce, v posledních hodinách se snažil pohodlně usadit. „Lidi, mám strach. Nikdo není na záchodě tak dlouho.“
„Možná má problémy najít svého malého juniora.“ Georg praštil Billa hravě do ramene, chabý pokus rozveselit Kaulitze. Jde o to, že oba věděli, on i Gustav, že stejně za chvíli půjde Toma hledat, a s největší pravděpodobností najde své drahé dvojče se zaseklým zipem nebo tak něco.
„Nebo možná prostě příroda volá ještě po něčem jiném.“ Otočil Gustav stránku ve své knize. Vypadal až příliš ležérně na někoho, kdo naznačuje, že jejich společný přítel onanuje na veřejném WC.
„Okay. To stačí, vy blbci. Jdu ho najít.“ Bil vstal, byl příliš nervózní. Cítil se tak, protože uvízl na letišti, když byla velká bouře, a on tu opravdu nechtěl zůstat sám. A společnost Géček se nepočítala, stejně tak jako Davidova anebo ochranky. Tak jako tak, Bill opravdu nechtěl zůstat bez Toma.
Neustálé mumlání lidí kolem Billa tlačilo ještě více ke kraji. Miloval lidi, rád s nimi komunikoval. Ale tady jsou stovky lidí, kteří ho neznají… připadal si, jako by ho sledovali. Samozřejmě, že mu nevěnovali druhý pohled.
Bill si víc natáhnul Tomovu kapucu, která napůl chránila jeho identitu a napůl uklidňovala vůní jeho staršího bratra.
Chodba vedoucí k toaletám byla tichá, pozdravila Billa matně bílým světlem. Připomínala mu nemocnici.
Na dveřích byl malý obrázek muže. Na dveřích naproti Bill uviděl obrázek malé dámy. Začal přemýšlet o Skotech, kteří nosí kilty. Když byl společně s Tomem během hodiny francouzštiny vyhozen na chodbu, posadili se naproti záchodům a Tom se ho najednou zeptal: ‚Kdyby tu byl Skot a měl kilt, kam by šel?‘
Bill zatlačil na tmavě zelené dveře a otevřel je, nevydaly žádný zvuk. To obvykle na letištích nedělaly. Bill to věděl, jak on, tak zbytek kapely žili druhý život tady.
Myslel na obličej Toma, když mu řekl, že o kiltech neví nic jiného, než že se pod nimi nesmí nic nosit.
Začal křičet.
„Co se tu kurva děje?“ Sekuriťák otevřel dveře. Bill se na něj nemohl soustředit, všechno, na co mohl, bylo, jak mu starší bratr leží v náručí. Bill přitisknul ruku proti Tomově ráně na krku.
„Zavolejte někdo sanitku!“
„Co se stalo?“
„Bille, jsi v pořádku?“
„Oh bože, Tome!“
„To jsou Bill a Tom Kaulitzovi?“
„Saki, ať ti lidi odejdou.“
„Kde je ta zatracená sanitka?“
Na tom nezáleželo. Ani jeden z křičících hlasů nemohl Billa dosáhnout. Cítil se ochrnutý, jako by najednou přestal existovat. On tam nebyl. Byl s Tomem, někde ve své mysli, někde v bezpečí. Bylo to místo, kde nelze zaregistrovat ruce, které manipulovaly s jeho bratrem, kde nejsou vidět obvazy a záchranáři.
Vše, co mohl dělat, bylo cítit.
Bill cítil tep pod svými prsty, kde Tomova krev vytékala. Cítil Tomovo teplo. A cítil životní teplo sametové tekutiny, jak mu pomalu stékala po zápěstí a lechtala jeho kůži.
Najednou byly hlasy zpět. Zamrkal a uviděl, jak záchranáři zvedají Toma na nosítka. Světlo na záchodech bylo až příliš světlé, Tomova pleť až příliš bledá.
„Kdo s ním jede?“
Otázka nepotřebovala odpověď, Bill byl po boku Toma do sekundy. Saki čistil cestu davem, který se tvořil mimo chodby na toalety. Bill nikdy nemiloval šéfa ochranky tak moc jako právě teď. Teď totiž s lidmi zacházet neumí.
Hluk na letišti byl příliš hlasitý.
V ambulanci se Bill setkal s tichem a posadil se na malý box vedle nosítek. Kdyby mohl, byl by ohromen efektivitou, se kterou s jeho dvojčetem zacházejí. Ale právě teď, jediné, co mohl cítit, byla tupá necitlivost, studená bolest a Tomova krev, jak zasychá na jeho ruce.
„Víte, co to způsobilo?“ Někdo z lékařského personálu položil ruku na Billovo rameno, jemně jej přinutil, aby zvednul hlavu.
„Nevím.“ Bill byl vyděšený. Mohou léčit Toma, aniž by věděli, co se mu stalo, že jo?
„Dobře.“ Muž věděl, že je Bill zoufalý, nemělo cenu se ho dál vyptávat. „Až se dostaneme do nemocnice, chci, abyste nás následoval dovnitř, ale pak budete muset zůstat v čekárně.“
Billovy oči se rozšířily strachem. Nemůže teď Toma opustit!
„Poslouchejte mě!“ Ten člověk věděl, co dělá, obě ruce položil Billovi na ramena, zatřásl s ním a zpříma se mu podíval do očí. „Uděláme všechno, co bude v našich silách, abychom zachránili vašeho bratra, ale musíte zůstat v čekárně.“
Bill váhavě zakýval.
„Dobře.“ Muž naposledy stisknul Billovo rameno a potom už Bill obrátil svou pozornost zpět na Toma. Byly tam jehly a trubičky a další věci, které Bill nechtěl vidět. Tak zavřel oči, aby viděl Toma jen ve své mysli. Sledoval Toma, jak se směje a říká mu, že nikdy, nikdy nebude nosit kilt.
~*~
První věc, které si Tom všiml, bylo světlo, a přemýšlel, jaký pocit je, být zdrogovaný do zapomnění. Ale jestli je zdrogovaný, neměl by se cítit šťastný?
A Tom cítil strach.
V jeho hlavě byly stíny, které se rýsovaly za ním. Nějak je mohl vidět, i když byly zezadu. A přesto nemohl rozeznat tvary, tváře. Jen stíny.
„Bille!“ Tom se zvedl na posteli, nebo si to alespoň myslel. Ve skutečnosti se zvedl asi centimetr nad matraci.
„Oh, jste vzhůru.“ Sestra se na něj trochu šokovaně podívala.
„Bille.“ Tom cítil, jak má sucho v hrdle. Sestřička se otočila a podívala se na něj. Odejde odtud? Kde to ‚odtud‘ vlastně je?
Zdá se, že stíny na chvíli zmizely, bílá místnost se točila před Tomovýma očima. Pak se dveře otevřely znovu a jako reflex Tom zavolal, i když byl jeho křik tlumen prášky proti bolesti. „Bille?“
„Váš bratr s vámi brzy bude, pane Kaulitzi. Jsem Dr. Cameronová.“ Byla to dobře vypadající žena, stála na konci postele. Pravděpodobně by mu mohla říct, co se stalo a kde je. „Jak se cítíte?“
„Bille.“
Konec diskuze. O tři minuty později Tomovo dvojče prošlo dveřmi, skoro se mu podlomila kolena, když uviděl Toma. Slzy mu zaplavily oči, vzlykl Tomovo jméno, a když došel k posteli, skoro se rozpadnul.
Tom zvedl své ruce, aby objal svého drahého malého bratra. Byly těžké, ale cítil se mnohem líp, když se do nich Bill zhroutil, zabořil obličej do Tomova krku a tiše plakal do jeho dredů.
„Chyběls mi!“ Tom ovinul své ruce okolo třesoucího se těla, aby dal Billovi více pohodlí. Miloval Billa, potřeboval Billa, s Billem mu bylo jedno, kde to ‚tady‘ sakra bylo.
„Ty mně taky!“ Bill naposledy stisknul bratrovy boky a oddálil se, když dr. Cameronová chtěla mluvit. On Toma ale opustit nechtěl, chytil jeho ruku a sednul si zpět na židličku vedle postele, Toma nespouštěl z očí.
„Takže, cítíte se lépe, pane Kaulitzi?“ Doktorka Cameronová zvedla záznamy na konci nemocniční postele. Nemocnice, pomyslel si Tom, stíny znova napadly jeho mysl, na sekundu.
„Než před pěti minutama, ano!“ Tom propletl prsty s Billovýma.
„Ah, ano.“ Dr. Cameronová působila velmi profesionálně, ignorovala jejich veřejný projev náklonnosti, jak nejlépe uměla. „A váš celkový zdravotní stav. Bolí vás něco?“
„Opravdu ode mě očekáváte pravdivou odpověď se všemi těmi léky, které mám v těle?“ Teď, když tam s ním byl Bill, pro Toma bylo snadné být jako dřív. Drzý a domýšlivý.
„Takže vás nic nebolí?“ Doktorka Cameronová se trochu usmála, zdánlivě šťastná, že Tom reaguje nějak jinak než jménem.
„Ne tolik, můžu říct, ne.“ Tom zakýval hlavou, že už se necítil tak lehce. Vlastně se cítil těžký. Jeho oči na sekundu nezaostřily. „Co… co se stalo?“
Doktorka Cameronová neodpověděla ihned.
„Nevíme, Tomi.“ Bill dal několik volných dredů za Tomovo ucho. „Na letišti jsi šel na záchod a nevrátil ses. Když jsem se za tebou šel podívat, našel jsem tě ležet na podlaze.“
Tom se lehce dotknul obvazu na krku. Bill přikývnul.
„Teď, Tome, budu muset udělat nějaké testy, abych získala vzorky.“ Doktorka Cameronová vytáhla rukavice a přešla ke skříni v pokoji. „Bille, kdybyste nás mohl na chvíli omluvit. Mohu vás ujistit, že se můžete připojit, jakmile vašemu bratrovi udělám pár testů.“
Tohle opravdu nemohli nijak argumentovat. Bill stisknul Tomovu ruku a odešel.
~*~
„No, jsem ráda, že mohu říct, že Tomův stav je stabilní a je velká šance, že ho z této nemocnice propustíme za méně než dva dny.“ Doktorka Cameronová stála před Billem a zbytek malé skupiny byl v čekárně. Georg a Gustav seděli na gauči, David a Saki na židlích u okna.
„Ale?“ Vždycky bylo nějaké ‚ale‘, Bill to věděl.
„Ale dokud nebudou laboratorní výsledky, nemůžeme říct nic určitého. Je možné, že ten pes měl nějaký virus nebo chorobu, kterou jsme neobjevili.“ Doktorka Cameronová se rychle podívala do spisu v ruce a nevšímala si pohledů, které jí dávalo publikum. „Výsledky budou zítra ráno.“
„Počkejte.“ David vstal ze židle a přešel blíž. „Jak to myslíte ‚ten pes‘?“
„Máme důvod se domnívat, že Toma pokousal pes. Viděli jste nějaké velké plemeno na letišti?“ Brýle doktorce trochu sklouzly dolů z nosu.
„Ne, ne pes.“ Georg si opřel hlavu o gauč a povzdechl si.
„No, policie pátrá v databázi po všech psech, kteří v tu dobu byli na letišti. Během doby, co budete tady, budou mít případ jistě vyřešený.“ Konejšivě se na ně usmála.
„Takže si nemyslíte, že to udělal člověk?“ Bill se na doktorku nadějně podíval. Po pravdě řečeno, byl by z toho člověka, který tohle udělal jeho bratrovi, k smrti vyděšený.
„Žádný člověk nemá takové čelisti, aby způsobily takový druh zranění. A na letištích je přísná kontrola zbraní.“ Naposledy se na Billa podívala, předtím, než se otočila na celou skupinu. „Pokud budete něco potřebovat, prostě se zeptejte některé ze sestřiček.“
Bill si nebyl jistý, co si o tom má myslet. Co by dělal pes na pánských záchodech? A proč by chtěl pokousat Toma? A vůbec, ten den neviděl žádného psa, až na toho u McDonaldu. A vážně si nedokázal představit, jak by mohl být takový malý chlupatý míč vraždící stroj.
Bill nemohl v čekárně zůstat. Nikdo si ho ani nevšiml, když se zvedl a odešel.
„Ahoj, jak to jde?“ Bill za sebou potichu zavřel dveře, přešel k posteli a posadil se na známou židli. Pozoroval Toma, jak polyká obrovské sousto zmrzliny.
„Oni mě nutí jíst zmrzlinu.“ Dredatý chlapec se roztomile zazubil a Bill se zasmál. Zdálo se mu, jako by se neusmál už věčnost.
„Chudáčku Tomi, chceš, abych je za tebe nakopal?“ Bill si vzal od Toma misku, jak se zdálo, dredáč se to pokoušel zhltnout vše naráz. Bill si vzal z Tomovy ruky ještě lžíci a začal ho krmit.
„Jo, budeš mě chránit před těmi velkými, zlými sestřičkami. Ale nejdřív se ujisti, že dostanu víc zmrzliny.“ Tom se zašklebil a špičkou jazyka slíznul zmrzlinu ze lžičky.
Bill byl potichu, ani se nehnul, jen zíral dolů na bílé povlečení Tomovy postele. „Nemohl jsem.“
„Co?“ Tom zareagoval na změnu ve vzduchu, přišoupnul se blíž a prsty se dotkl Billova zápěstí.
„Nemohl jsem tě ochránit.“ Bill začal znovu brečet. Nemohl tam pro Toma být, a to mu nejvíce vadilo. Ano, cítil se trochu víc neklidně než obvykle, špatný pocit se mu usídlil v žaludku. Ale nerozběhl se zachránit své dvojče. Vlastně se zastavil před dveřmi a díval se na označení, mezitím co jeho bratr v té místnosti téměř vykrvácel.
„Bille.“ Tom své dvojče objal, všechny myšlenky na zmrzlinu a sestry ho opustily. „Bille, podívej se na mě!“
Dva páry oříškově hnědých očí se setkaly.
„To, co se stalo, není tvoje vina. Nebylo nic, co bys mohl udělat!“ Tom jemně pohladil Billa po tváři a přidržel mu bradu. „Jsem rád, že jsi tam nebyl, Bille. Protože pokud bys tam byl se mnou, tak bychom tu leželi oba dva a já bych nemohl snést to pomyšlení, že jsi v nemocnici. Už zase.“
Bill si vzpomněl, jak Tom brečel, když se dozvěděl o Billově operaci hlasivek. Tom byl ten starší bratr. Příliš se nebál. Ale tu noc byl k smrti vyděšený a Bill byl ten, kdo ho uklidňoval.
„Budeš v pořádku, že jo, Tome?“ Bill vyhledával oči svého bratra.
„Jo, Bille, budu v pořádku!“ Tom vtisknul Billovi na čelo uklidňující polibek těsně před tím, než ho pevně objal a zpěvákova hlava se ocitla na jeho hrudi.
„Miluju tě, Tomi!“ Nestávalo se často, že si tohle říkali, věděli to po celou dobu. Ale Bill to potřeboval říct, potřeboval slyšet, jak je to pro tu jedinou osobu důležité.
„Já tebe taky, Bille!“
*Miss Fortune je ztělesněním osudu nebo štěstí. Někteří ji tak nazývají. Není to opravdová bytost, ale pokud má člověk štěstí, dalo by se říct, že Miss Fortune stojí při něm.
autor: firelucy
překlad: Larkys
betaread: Janule
Tuhle povídku jsem četla i v originále:) Moc povedený dílek:) Komentovala sjem ji už na THF, takže…;)
Wow to bylo naprosto super! Ohromující! Je to tak zajímavé a tajemné. Zajímalo by mě, co to bylo za člověka na těch záchodech. A taky, když pokousal Toma, jestli se to z něj stane taky. A kam zmizel tak najednou, aniž by si ho někdo všiml, to mi vrtá hlavou, když tam bylo, že nedokázal ovládat své tělo a chování. Pokud z těch záchodů vyběhl, někdo si ho musel všimnout. No teď mi bude po další díl šrotovat tolik otázek v hlavě. Tahle povídka mě zaujala hned po přečtení prvního řádku. A překlad byl suprovní, je skvělé, že jsou pořád lidi, ochotný takhle překládat a ještě je to třeba baví:) Smekám před tebou Larkys přeložila jsi to bestovně;) budu se těšit na další díl.
Začíná to velmi zajímavě, určitě se k tomu ještě vrátím :))
Super! Moc pěkný příběh, sem ráda, že se povídka přeložila.
Díky (:
Hetký díl…zajímavý..uvidíme, jak se to vyvine dál
Mám ráda tajemné povídky, takže jsem si přečetla i tento první díl příběhu.
Larkys si vede jako překladatelka výborně.
Příběh je zajímavý, ale já musím sama za sebe říct, že s "vlčí tematikou" u mě nikdo nepřekoná Doris jako autorku.
Těším se na pokračování
Povídka je skvěle napsaná, ale…já prostě nemusím vlkodlaky a podobně, tak nevím, jestli to bude pro mě to pravé ořechové. Každopádně si počkám na další díl, protože jméno autorky slibuje rozhodně kvalitní počteníčko =)♥
A samozřejmě vítám novou překladatelku a hrozně moc jí děkuju, je skvělé, že se najdou tihle obětavci, kteří jsou ochotní věnovat svůj čas ostatním ♥
super super super…úžasná povídka…a děkuju za překlad…=)
ja nemam slov… jednak tenhle blog naprosto doknaly a jednak ta povidka proste bez chyby uz se tesim na dalsi
Mám ráda powidky w tomhle stylu, tak jsem zwědawá.
Zase naprosto skvělý výběr povídky pro překlad, vůbec když je tam nějaká ta scifi tématika. Už se moc těším na další díl a jsem jen zvědavá, jestli se z Toma stane vlček a pokud ano, jestli do toho zatáhne i brášku. 🙂
nádherná povídka prostě upa užasná
Asi se nedočkám druhého dílu, jsem tak zvědavá, co se bude dít dál!:D
Musím poděkovat překladatelce za tak skvělou práci a za tak dobrý výběr povídky!;)
Těším se na další díl vypadá to moc zajímavě :))
Teda toto je parádna poviedka 🙂 veľmi veľmi sa mi páči …. len .. dvojčatá sú zatial len dvojčatá , však 😀 ? Som zvedavá čo sa stalo na tom letisku 🙂 a aké to bude mať následky
Vypada to dobře.
Púšťam sa do tohto príbehu a zatiaľ to vyzerá nadmieru dobre. Mám rada tajomné príbehy a tiež vlkov, takže je to presne podľa môjho gusta. Dúfam, že to tak aj ostane 😀
Na začiatku som si myslela, že ten chalan na letisku bude Bill a že napadne Toma, prekvapilo ma ako som sa mýlila. Som zvedavá aké to bude, keď sa Tom začne meniť. Je mi ho ľúto. Asi to nebude nič príjemné:(