autor: Rachel
Tom:
„Ahoj, Tome,“ Billův hlas, nesoucí se z chodby pootevřenými dveřmi do mého pokoje, mě vytrhne z mých myšlenek a donutí mě alespoň na okamžik odtrhnout pohled od mé osoby. Poplašeně zamrkám a otočím se k tikajícím hodinám na stěně. Cože, to už jsou čtyři hodiny?!
„Ahoj, Bille. Dávej na sebe pozor,“ připomenu mu to nejdůležitější, načež je mi odpovědí jen jakési zamumlání. Podle vzdalujících se kroků dobře rozpoznám, že už se chystá odjet do Drážďan. Moje přemlouvání, ať nikam nejezdí sám, přeci jen nepomohlo. Je stejně tvrdohlavý jako já a nic si nenechá vymluvit. Rád bych se s ním ještě rozloučil… zrovna teď mě však plně zaměstnává něco, co bych nejraději roztrhal na cucky a hodil je do našeho krbu v obýváku.
Otočím se zpět k velkému zrcadlu… a pohledem jen nenávistně propálím černé sako, kalhoty a bílou košili, které jsem na sebe jen s nechutí a odporem pracně nasoukal. Oblek rozhodně není moje parketa, nic horšího už snad ani nemůže existovat. V mém případě se neuvěřitelné stalo skutečností – Tom Kaulitz poprvé objevil něco, co mu nesluší. A to jsem si naivně myslel, že nic takového ještě nikdo nevyrobil, nic, co by mi nesedělo. Teď sám vidím, jak jsem byl hloupý. Takhle hrozně jsem nevypadal ani tehdy, když jsem jako pětiletý zpíval mamce na narozeniny s kytkou v ruce a ve smokingu té nejmenší velikosti, s pečlivě uhlazenými vlásky. Jenže tenkrát mě do toho nasoukala babička, teď jsem tuhle podobnou maškarádu odmítnout mohl a neudělal jsem to. Že já idiot jsem Caroline na něco takového vůbec kejvnul…
Byl to její nápad, pozvat mě a její rodiče na společnou večeři. Už dlouho jim mě chtěla představit a tohle jí přišlo jako dobrá příležitost. Souhlasil jsem s jejím nápadem, o její podmínce jsem se ale dozvěděl až včera, když se náhodou prořekla. Trvala na tom, že si na večeři musím vzít oblek a vypadat tak elegantně vzhledem k tomu, že její otec zamluvil stůl v té nejluxusnější restauraci v celém Berlíně. Po hodině neustálého přemlouvání jsem na tu šílenost jen s nechutí přistoupil, nechtěl jsem se hádat kvůli něčemu tak hloupému.
To, že to byla blbost něco takového Caroline slibovat, zjišťuju s každým dalším pohledem do zrcadla. Ještě nikdy jsem to neměl na sobě a myslím, že dneska jsem v obleku poprvé a naposledy. Ale dobře mi tak, sám jsem si na sebe upletl bič. Když jsem poprvé uviděl to příšerné sako a kalhoty, myslel jsem, že nic horšího už snad ani nemůže existovat, ovšem třešnička na dortu na sebe nenechala dlouho čekat. Černý motýlek na úzké gumce mě spolehlivě utvrdil v tom, že hlouběji už klesnout opravdu nemůžu. Caroline má jediné štěstí, že jsem ho našel až doma, poté, co jsem si celou tuhle hrůzu pro slušňáky koupil a nemohl ji vrátit. Sám bych jí přál si zkusit, jaké tohle je. Ona bude mít určitě nějaké lesklé šaty, vypadající normálně, ale co já?!
Nejradši bych šel v teniskách a v mikině s kapucí na hlavě, to by mě ale její papá nejspíš vynesl v zubech. Potrpí si prý na obleky a podobné elegantní věci. Navíc podle toho, co mi o něm Caroline povídala, bude jen pro moje dobro, když na něj udělám dojem. Jsem z jejích rodičů hodně nervózní, zvláště z toho, co na mě řeknou, až mě uvidí.
„Kurva,“ vztekle zamumlám a už asi posté si narovnávám toho idiotského motýlka, který pořád trčí jiným směrem, než by měl. Vím, že klít se nemá, v mé situaci to ale jinak prostě nejde. Nemám potuchy, kdo tyhle slušňácký hadry vymyslel, a možná je to dobře, protože bych teď toho dobráka přinejmenším uškrtil, kdyby se mi dostal pod ruku. Je to děsný, co musí člověk všechno vydržet proto, aby vypadal opravdu společensky, a já jsem toho živým důkazem. Už jen ty děsně úzké kalhoty mě čím dál víc znervózňují a v tom saku s košilí a motýlkem vypadám přinejmenším jako podnikatel. I když představa toho povolání není zase až tak špatná, to oblečení mě děsí čím dál víc.
Pohledem mrknu na hodiny, a když zjistím, že mi mé úvahy a tichá stěžování zabraly dalších dvacet minut, jen zavrtím hlavou nad už snad tisíckrát prokletým motýlem. Kašlu na něj, ať si lítá kde chce, já teď rozhodně nemám čas ho dál upravovat. V pět musím být před restaurací a vzhledem k tomu, že je krátce před půl pátou a restaurace je od nás přes půl města, mám nejvyšší čas. Myslím, že by nebylo zrovna dvakrát dobrý, kdybych přišel pozdě.
Rychle seběhnu schody dolů v nových, perfektních polobotkách, které jsou na celém tom ulítlém outfitu asi nejvíc snesitelné, a nahlídnu do kuchyně, ze které se ozývá tiché pobrukování.
„Čau, mami, už musím,“ zavolám na mamku, která se na mě otočí, a pohledem mě sjede od hlavy až k patě. Překvapeně nadzvednu obočí, když se s pohledem, upřeným na můj krk začne smát, odpovědi na moji otázku se mi však dostane hned vzápětí.
„Počkej, máš to úplně obráceně, ty ťulo,“ vysvětlí mi se smíchem, zatímco mi předělává celého motýla, u kterého jsem se tak zpotil. Je vidět, že to umí, protože za pár vteřin už je motýl na svém místě a sedí mnohem líp než předtím. No jo, trpělivost jsem po mamce opravdu nezdědil.
„Díky, mami,“ vydechnu s úsměvem, mamka mě však jen pohladí po tváři.
„Nemáš za co. Užij si to, miláčku,“ oplatí mi úsměv a polibek na tvář, a doprovodí mě k domovním dveřím, u kterých se s ní ještě naposled rozloučím.
Vystoupím z tramvaje, přeplněné lidmi a po krátké chvilce čekání přejdu na druhou stranu ulice. Jen letmo očima zkontroluju název restaurace s názvem na lístku, který mi dala Caroline, a nato se sesunu na lavičku poblíž. Cesta mi netrvala ani moc dlouho, i tak jsem ale pospíchal, abych tu byl co nejdřív. Raději počkat a být tu na čas. Už tak se mi potí a třesou ruce z toho blížícího se setkání… které se ještě víc přiblíží, když kousek ode mě zastaví luxusní, nablýskaná limuzína.
Nervózně vstanu a poupravím si oblek, který se mi kvůli sezení mírně skrčil. Roztřeseně se nadechnu, promnu si třesoucí se ruce… a usměji se na Caroline, vystupující z auta. Zvědavě se rozhlíží kolem a teprve až jí padnu do oka, zářivě se usměje. Nevím, jestli proto, že mě ráda vidí, nebo proto, že právě díky ní vypadám tak směšně. Moje domněnka o tom, že v jejích očích vypadám trapně, se mi však vyvrátí hned vzápětí, kdy ke mně ladným krokem přistoupí a chytne mě za ruku. V dlouhých, třpytících se večerních šatech vypadá opravdu nádherně a jemné líčení a neobvyklý účes jí jen přidávají na jejím půvabu. Nezmůžu se na nic, když poodstoupí a prohlédne si mě, já můžu oči nechat na ní.
„Oh, lásko, tak strašně moc ti to sluší,“ nadšeně se rozzáří… a dřív, než stačím odpovědět, kolik přemáhání mi dalo tu hrůzu si na sebe vůbec obléknout, rychle se zmocní mých rtů a vášnivě mě políbí. Její příchuť mi alespoň zčásti vynahrazuje moje rozhořčení kvůli tomu úděsnému mundůru.
„Až na to, že vypadám jako idiot,“ namítnu tiše proti jejím rtům… tvrdého nesouhlasu se mi však dostane hned vzápětí.
„Neblázni, jsi ještě víc sexy, když vypadáš takhle elegantně. Jsi sladký a k nakousnutí, víš to?“ zašeptá se svádivým úsměvem a prstem přejede po mém krku až k motýlku. Nepopírám, že ve mně její odezva vyvolala údiv. Osobně si myslím, že ve svém normálním oblečení, což obsahuje volné tričko a XXL kalhoty a tenisky, mám mnohem víc sex-appealu, než v tomhle oblečení pro strejdy z filharmonie. Než však stačím něco namítnout, ticho mezi námi přeruší dvojí kroky.
Vzhlédnu ke dvěma osobám, stojícím naproti nám… a ještě víc znervózním, když mi Caroline stiskne ruku. Je mi jasné, kdo je ten muž se ženou, významně se dívající na Caroline.
„Mami, tati, představím vás. Tohle je můj přítel a láska mého života, Tom Kaulitz,“ zářivě se usměje na své rodiče, kteří si mě už několik dlouhých vteřin měří pohledem. Usměji se a ze všech sil se snažím skrýt nervozitu, která ještě zesílí s pohledem na přísně vyhlížejícího Carolinina otce. Jen neochotně ke mně natáhne ruku a podívá se na mě skrz brýle ještě přísněji než předtím.
„Těší mě, pane Kaulitzi,“ odvětí hlasem, který však ani v nejmenším neodpovídá významu jeho slov. Nevypadá zrovna na to, že by byl potěšený z mé osoby… přesto však na sobě nedávám nic znát, slušně odpovím a skryji své přesvědčení za úsměv, kterým vzápětí obdařím Carolininu matku.
„Ráda tě poznávám, Tome,“ odpoví mi upřímně stejně jako já jí a usměje se.
„Tak… možná bychom už měli jít dovnitř, když máme zareservovaný stůl,“ Carolinin hlas mě dokonale vytrhne z mých krátkých myšlenek a upozorní tak nás všechny, že je čas na večeři. Nabídnu Caroline svou paži… to, že to byl trapný okamžik, mi však dojde hned vzápětí. Její otec mě bez hnutí obejde, a aniž by mi věnoval jediný pohled, nabídne Caroline svůj doprovod.
„Tak pojď, drahoušku,“ vybídne Caroline a společně s ní vykročí ke dveřím restaurace, kde s úsměvem kývne hlavou mladému číšníkovi, který nám otevře.
Zavrtím hlavou a s Carolininou matkou jen mlčky zamířím za Caroline a jejím otcem. Upřu na něj svůj pohled a jen tiše sleduji, jak si pyšně vede moji Caroline, a zároveň svoji jedinou dceru dovnitř. Už teď nedokážu potlačit pocit z našeho prvního setkání – ten, že mě nemá rád.
autor: Rachel
betaread: Janule
ouha,papínek bude nejspíš trochu žárlit:))
tady to má,hošánek,kdyby té svojí princezně všechno neodkejval,mohl být s bráškou na výstavě v Drážďanech, spokojenej jak želva:/:D…
♥
Ale Tome, kdo by tě neměl rád, to při tvé dokonalosti ani není možné xD, jestli on se budoucí tchán do tebe nezakoukal a tak dělá, jako že tě nemá rád, aby to zamaskoval..xDDD
A tahle věta mě dostala: "Zrovna teď mě však plně zaměstnává něco, co bych nejraději roztrhal na cucky a hodil je do našeho krbu v obýváku." Tak to jsem si myslela, že Tom mluví o Caroline xD Smůla, že ne =(
A co dělá chudáček Billí, sám a opuštěný…musí mu to být hrozně líto =)♥
A Rachel, co měla znamenat ta poznámka u minulého dílu, o tom ukončení, to musíš vysvětlit…ty jedna strašitelko xD
Pořád mi vrtá v hlavě ten název…jako doufám, že se Billovi fakt nic nestane…to by bylo od tebe ošklivé. 😀 😀
Já se tak hrozně těšim, až Tomovi dojde, jakou pipku si to uvázal na krk. 😀
[3]: Yeah, přesně to jsem si teď myslela
Hey, já z vás nemůžu xD To je strašně vtipný jak si všichni myslí, že Tom nesnáší obleky xD A Billiho je mi líto a navíc, mám fakt o něj strach! Brr! Zase dokonalej díl jako bvykle 🙂
Tak to se mi vůbec nelíbí, proč musí znát Tom Carolininé rodiče? Vždyť jí má pak odkopnout! Nemusí je poznávat! Naštvalo mě jak se Tom rozhodl, mohl to odložit! Bill je přece duležitější. Někdy jsou ty Tomovi uvahy na zabití! Teda Ráchel ty mi dáváš záhul! Člověk nemá pár dní náladu a tolik dílu zas přibyde…. někdy by neuškodilo spomalit! Né né! Je dobře že jsi tak čiperná a neustále píšeš a roste to tu do výšky.. <3