autor: S & Doris
Listopad se přehoupnul v prosinec, a sněhové vločky byly stále častější záležitostí. Bohužel pro Billa to ale také znamenalo období ne zrovna dobré nálady. Pochmurné počasí neměl rád a nyní k jeho nabručenosti napomáhal fakt, že Tom už nějakou dobu chodil do školy. Býval proto doma jen v odpoledních hodinách, a místo toho, aby se věnoval Billovi, si na některé dny našel nějakou hloupou brigádu. Že prý kvůli Vánocům a celkově dobrému pocitu.
Bill seděl zamotaný do deky v křesle a upíjel čaj. Nebyl zvyklý na takové ticho v bytě. Ne, co tu měl Toma. Měl by se z Toma radovat. Tom byl již plně samostatný, ale Billovi chyběl. Uvědomoval si, že už mu nepatří tak, jako někomu patří hračka nebo poslušný pejsek. Zůstávali spolu jen proto, že chtěli. Nemuseli.
Billa také štvalo to, že Tom seděl po práci celou věcnost nad domácími úkoly a učením se na druhý den. Nezbýval jim téměř žádný čas pro sebe. Billovi zdaleka nestačilo noční pomilování se, po kterém Tom hned usnul, ač se k němu v noci tisknul. Někdy na sex ani nedošlo, a to byl Bill naštvaný ještě víc. Stále více mu docházelo, že mu chybí Tomovo celodenní hlazení a povídání si. Bill chodil již zřídka do práce a trávil svůj volný čas u televize s jídlem, nebo v nákupním centru na nákupech oblečení a doplňků. Bill se tak často nudil, že začal kupovat i výbavu do bytu, který byl už víc než luxusně zařízený.
Nervózně si poklepával nehty do kolene a prohlížel si je. Byly dnes nově udělané a on doufal, že se Tomovi budou líbit. Nechal se řídit jeho žádostmi o světlosti laku, a tak černý vyměnil za šedý. Teď si ale uvědomoval, že to celé možná dělá vcelku zbytečně. Už si mohl celý scénář přehrát v hlavě jako film. Krok po kroku, jak to bude. Tom přijde, nají se, sedne si k učení a skončí někdy v noci. Dá si sprchu a unavený půjde spát. Bill si povzdychl a odnesl prázdný hrnek do kuchyně. „Oh kurva, Bille, prober se. Děláš, jako byste byli manželé.“ Napomenul sám sebe a třísknul hrnkem do dřezu trochu silněji, než chtěl – a ten se tak rozletěl na několik střepů.
„Kurva,“ zaklel potichu a posbíral opatrně střepy. Hodil je do koše, který záhy na to šel ven vysypat. Natáhnul na sebe rychle Tomovu mikinu, kterou měl dredáček na věšáku, a zaplul do bot. S bundou či kabátem se neobtěžoval.
Jakmile vyšel na mrazivý čerstvý vzduch, okamžitě jeho porcelánově bledý obličej zasáhl nával sněhových vloček, jež roznesl prudký vítr. Bill se zimou otřásl a hřbetem ruky si setřel onu ledovou vlhkost z tváře, když mířil ke kontejnerům. Úplně zapomněl, že si na oči nevzal sluneční brýle. Nebyl nalíčený.
V poslední době často zapomínal na svoji dokonalost. Dokonce se mu stala i taková katastrofa, že šel do města bez sladěných značek kalhot, bot a kabelky. Došlo mu to, až když se vrátil. Odsunul víko plechové popelnice a pytel do ní hodil. Dlouhé ruce si omotal kolem těla, aby si tak přitiskl mikinu pevněji k sobě. Sklonil hlavu, aby mu sněhové vločky nešlehaly obličej, a zároveň tak vdechoval Tomovu vůni z kusu látky. Nohy šoupal po sněhu. Bylo mu smutno. Nerozhlížel se, takže ani nepostřehl Toma na konci ulice, který se vracel ze školy.
Sklesle špulil rty a představoval si v hlavě, jaké by to bylo, kdyby Tom nechodil do školy. Kdyby spolu bydleli… Na zámku. Jako princ a princezna. Kdyby se společně starali o Tomovu soukromou školku. Smáli se. Milovali se. Ooh. Billa píchlo u srdce. Přemýšlel nad láskou? Něco se muselo změnit, už k sobě nemají tak vřelý vztah. Všechno bylo tak šedé a ne tak duhově pestré.
Jeho život začínal být stejná rutina jako předtím. Než Toma poznal. Jenže tenkrát mu to nevadilo. Dneska ho to trápilo. Na jednu stranu to chápal a přál Tomovi dobré výsledky ve škole, ale na druhou se nedokázal smířit s tím, že už není na prvním místě. A nebo že tam není pouze on. Vplahočil se zpátky do domu a zapadl do bytu. Aniž by se zul nebo cokoliv jiného, sjel v zamyšlení po stěně do rohu předsíně. Kolena si přitáhl k tělu a položil na ně bradu. Čím víc na to myslel a vracel se k minulosti, tím víc smutno mu bylo a po jeho tvářích tiše sklouzly první slané kapky.
Jeho hruď zatížil ohromný balvan bolesti a Bill mlčky plakal. Dlouho nebrečel, tak dlouho se necítil zranitelný a takto zoufalý. Nevěděl, co si počít, co dělat. Bez Toma už žít nedokázal, to si uvědomil snad už dávno. Dřív bylo vše tak v pořádku, byl s Tomem pořád. Tom se o něj zajímal a Bill o něj. A teď to bylo všechno pryč. Tom se podle Billa o něj už vůbec nezajímal. Možná na něj přestal i myslet.
Možná to byla i jeho chyba. Že už dřív neřekl to, co Tom toužil slyšet. A teď už to bylo zbytečné. Nestarali se. Bill hlasitě popotáhnul a do rukávu volné mikiny si otíral oči a tváře. V zámku zachrastily klíče a o pár vteřin později už dovnitř vešel Tom. Zavřel za sebou a strnul, když uviděl Billa sedět na podlaze. Takže to venku byl Bill. Nebyl si tím na tu dálku jistý.
„Bille… co se děje?“ Přidřepl si před něj a starostlivě na něj koukal.
„Bille… co se děje?“ Přidřepl si před něj a starostlivě na něj koukal.
Tom docela nestihl pobrat Billovo rozpoložení. Nestihl se ani svléknout nebo zout. V první chvíli jej napadla šílenost – třeba, že Bill ztratil kabelku, nebo si zlomil podpatek u svých červených bot.
Bill sebou jen škubnul a zavzlykal. Tomova starost. Jak dlouho tohle neslyšel?
„Tak Bille, co se stalo?“ Nakrčil Tom čelo. Už dlouho neviděl Billa v nějakém takovém rozpoložení. Tak, že by Bill plakal. Bill se cítil dotčený a zraněný.
„Nic. Nic se neděje.“ Zakroutil hlavou a postavil se na nohy. Jak se ho vlastně Tom mohl takhle ptát? Copak on to neviděl? Neviděl, jak moc se od sebe vzdálili? Nebo to prostě už vidět nechtěl? Bill ze sebe stáhnul mikinu a pověsil ji zpátky na věšák, načež se vrátil do obýváku. Měl pocit, že se jeho život stále více omezuje na tuhle jednu místnost a bohužel, tenhle pocit měl jen on sám.
Možná to Tom přestával vnímat a spokojil se s tím, jaký vztah k sobě měli. Pouze jednostranná láska. Možná Tom přestal doufat, že jej Bill bude milovat, a proto mu nechával volný prostor a nenutil jej k ničemu. Otázka nedostatku času byla však stále nepříjemná, ale Tom se nechtěl Billovi vtírat.
Tom vždy přišel domů a Bill jej ignoroval. Tom se bál, že by jej mohl rozčílit a pohádali by se, což nechtěl. Nechtěl mezi nimi nic nepříjemného.
„Bille?“ tohle oslovení Billovi začínalo lézt krkem. Už tak často neslýchával ˇPřízraku´, jako by se přízrak snad rozplynul. „Začaly nám vánoční prázdniny.“
Bill stál zády k němu a jen bolestně přivřel oči. K čemu mu to vlastně bylo platné?
„A co? Máš práci.“ Namítnul, pokud možno ledabyle. Věděl, že tohle neznamená, že spolu teď budou celé dny. Na to už Toma znal. Bylo mu jasné, že se Tom bude snažit vydělat si co nejvíc, když se nebude muset učit.
Toma tohle zarazilo. Očekával opravdu jinou reakci. Ne takovouhle.
„Ty nejsi rád, že mám volno?“ zkusil to takhle. Teď Bill stoprocentně odpoví kladně. To bylo snad samozřejmostí.
„K čemu mi je tvoje volno?“ pokrčil rameny. Tom se zamračil. Billovi je jedno, že má čas? Že se nebude muset šrotit do školy a odpočine si!?
„Odpočinu si,“ namítnul Tom a sednul si na židli. Bill byl opřený dlaněmi o kuchyňskou linku a mírně zavrtěl hlavou.
„Neodpočineš, budeš pracovat.“
„Nebudu! Jsem blázen, abych chodil do práce před Vánoci a o svátcích?!“
Bill si ironicky odfrknul. To tvrdil Tom teď. Možná to bude tvrdit ještě zítra, ale pak stejně půjde.
„Víš, že to není pravda.“ Natočil lehce hlavu přes rameno. „Půjdeš tam a mě tu zase necháš. Jako už běžně.“ Vzdychnul. Byl zklamaný. Tom to chápal čím dál tím míň. Na Billovy nálady už byl zvyklý, ale tohle dost dobře nechápal.
„Bille… Můžeš mi vysvětlit, co se ti stalo?“ Promnul si spánky.
„To bys mohl vědět sám.“ Pozvedl Bill obočí a nadneseně odkráčel do obýváku. Neměl náladu poslouchat plané řeči. Nechtěl Tomovi nic vysvětlovat. Tom se prudce otočil na židli.
„Jak to mám vědět, když jsem teď přišel?!“ Zakřičel mírně Tom a vstal od stolu. Bill v obývacím pokoji jen trpěl bolest srdce v hrudi a kroutil hlavou. Nic mu nedochází. Vůbec nic. Nic. Má ho snad za věc bez citů?
„Snad jsi tak inteligentní, abys to dokázal ´vymyslet.“ Na jejich situaci se nedalo nic vymýšlet. Jejich soužití bylo zanedbáváno. Musel by to vidět i slepý.
„Sakra, Bille,“ zase to Tomovo „Bille“… „Přišel jsem totálně vyřízený ze školy, bolí mě hlava… A ty po mně chceš, abych luštil tvoje podělané nálady?!“ Tom stál mezi dveřmi s rukama založenýma na hrudi a mračil se.
„Jo tak podělané nálady? Podělané nálady?!“ Zvyšoval Bill hlas. Docházela mu trpělivost. Přehupovalo se to v hádku. „Tak já tu jsem jak kokot pořád sám, celé dny, protože seš ve škole. Trpím tu bez tebe ještě dýl, protože chodíš od pěti hodin makat někam do obchoďáku. A Bůhví, co tam děláš!“ Neodpustil si Bill žárlit. „Pak přijdeš domů, sedíš nad učením do noci, a když se ti zachce, přefikneš mě něžně na gauči a jdeš po sprše chrápat!“
„A teď čekáš, že budu nadšený z toho, že máš volno?“ Rozhodil rukama. Právě teď si připadal spíše on jako hračka. Jako něco, co si Tom bere, když chce. Byly to mylné domněnky, ale to v tuhle chvíli nejspíše nedocházelo ani jednomu.
„No, skvěle…“ Ušklíbl se Tom. „Takže co tě přesně žere? Žárlivost, že bych tě snad podváděl se spolužačkou? Nebo s prodavačkou na kase? Nebo to, že se s dovolením snažím v klidu dostat do dalšího ročníku?“ Zvýšil hlas teď už i Tom. Bill si očividně neuměl rozmyslet, co vlastně chce. Když se Tom snažil získávat ho, tak to Bill v podstatě jenom ignoroval. A teď, když se tedy smířil s tím, že jiné už to nebude, tak se mu to nelíbí.
„Kurva, Tome, tady nejde o nějakou posranou žárlivost. Tady jde o to, že na mě dlabeš. Jsem ti dobrej tak akorát na to, abys měl do koho zasunout.“ V Billovi všechno explodovalo. Při poslední větě do Toma naštvaně strčil a znovu se rozbrečel. Ač nechtěl.
„Co to meleš za sračky?!“ Vyjeknul popuzeně a překvapeně Tom. Lapal téměř po dechu. Jak si tohle mohl Bill o něm myslet? Vždyť… Bill moc dobře věděl, že Tom takový není. Tom si nechtěl v hlavě nechat zašeptat hlásek, že by tohle naopak čekal od Billa, ale…
„Jo sračky, aha… Už jsi na mě i sprostý?!“
Bill brečel a vztekal se zároveň. Dokonce i teď zůstával Tom tak nepřístupný. Ani neměl snahu Billa utěšit a utvrdit ho o opaku jeho domněnek.
„Nejsem na tebe sprostý, ale ty jsi tu po mně začal vyjíždět s naprostými kravinami. Nevím, co ti houklo v hlavě, ale jestli si myslíš, že si pro mě dobrej jen na sex, jsi hodně na omylu. A zrovna ty bys to měl vědět nejlíp.“ Ohnal se Tom rukama, když se ho Bill snažil znovu strčit. To černovlasé stvoření si potřebovalo vybít zlost a to nejlépe na Tomovi. Protože to byla jeho vina. To jeho vinou se cítil mizerně.
„Copak jsi slepý? To nevidíš, jak na mě sereš?“ Podíval se Bill vyčítavě na Toma. „Jistě, že nevidíš… Protože v učebnicích a v práci to nevykoukáš.“
„Sakra!“ Zakřičel Tom. Vypěnil. „Budeš mi vyčítat to, že jsem se díky TOBĚ postavil skoro na vlastní nohy a studuju? Že se snažím si přivydělat, abych ti mohl za svých pár šupů koupit nějakou obyčejnou cetku pod stromeček?! Že to budou moje první Vánoce?!“
Billa tohle v daný moment vůbec nezajímalo. Nešlo přeci o jeden den. Tohle byla otázka několika týdnů.
„Nevyčítám ti, že chodíš do školy. Ani to, že chodíš do práce. Vyčítám ti to, že na úkor těchhle dvou věcí sereš na mě. A upřímně… Nepotřebuju od tebe vůbec nic. Ani pod stromeček, ani nikdy jindy. Seru na nějaký cetky. To, co já chci, je, aby sis mě zase všímal. Ale asi toho chci příliš.“ Zaprskal Bill jedovatě a naštvaně začal pochodovat po obýváku.
„Jo, ty chceš, abych ti kupoval zlato, co? Abych tě oblíkal do hedvábí!“ Stěžoval si Tom. Tohle říct nechtěl, ale… Uniklo mu to.
„Nechci nic! Nic!“ Zatahal se Bill vzteky za vlasy.
„Teď budeš hrát uraženého?!“ Tom očividně nic nechápal.
„Já ti seru na dárky! Já nepotřebuju žádný dárek! Nic drahého ani levného! Já chci tvou pozornost!“
Billa se tohle hodně dotklo. Ano, možná byl rozmazlený a zvyklý na luxus a nespokojil se jen tak s něčím, ale tohle od Toma nikdy nechtěl a nikdy ho to ani nenapadlo. Jeho slova ho zabolela možná víc než samotný fakt nezájmu.
„Jo chceš mojí pozornost, abys pak po mně mohl štěkat?“ Vyjel Tom. „Teď jsem projevil dost velkou pozornost na tvoje ublížený ego a co se stalo… Ječíš tu po mně jako hysterka kvůli kravinám, který si nedokážeš srovnat v hlavě.“ Tom věděl, že by svoje slova měl volit šetrněji, ale teď to jednoduše nešlo. Bill ho rozčílil zrovna tak, jako Tom rozčílil Billa. Bill najednou naprosto zvážněl. Zastavil se a mlčky Toma pozoroval. Měl za to, že právě teď je to snad poprvé, co si v hlavě něco srovnával a co svoje ego vyřadil ze hry – a Tom mu takhle vymáchá hubu.
„Nech mě na pokoji.“ Vydechl sklíčeně a dosedl do křesla zády k Tomovi, aby mohl tiše vzlykat.
„Jo, nechám,“ Zabrblal Tom a sebral ze stolu krabičku cigaret. Poprvé si půjde zapálit z nervů cigáro, i když se mu možná udělá špatně. Tohle ho dostalo. „Jdu se učit a dělat aspoň něco užitečného! Ty se zatím rozjímej nad tím, jaké boty od Diora si koupíš a které jsou už ošoupané. To je opravdu plnohodnotná práce.“
Bill zalapal po dechu. Tohle přeci nemohl Tom myslet vážně. Tohle by z pusy nevypustil.
„Tak užitečnýho… Ty jdeš dělat něco užitečnýho.“ Zúžil oči a tak, jak rychle předtím dosedl do křesla, tak rychle z něj teď zase vstal. Teď už nebyl smutný. Byl naštvaný. Tohle ho opravdu rozčílilo. „Víš co… Jsem opravdu moc rád, že jsi mi dal jasně vědět, jak děsně nedůležitý pro tebe jsem. Jak ti nějaká posraná učebnice přijde užitečnější.“ Bill vypadal, že Tomovi každou chvíli skočí po krku. „A víš co… Fajn… Když jsem ti u prdele, tak ty mně taky.“ Tom se nadechoval, že mu slovní útok vrátí. Naštvaný zrovna tak jako Bill. Ale jeho první vlna výčitek byla ztracena v Billově výkřiku. „Vypadni!“
autor: S & Doris
betaread: Janule
O______O
To nemyslí vážně, že ne?! Ať řekne, že to nemyslel vážněě! >.<
Já Billa chápu… Je ublížený a lidi říkaj ošklivý věci, když jsou ublížený… Určitě to vážně nemyslí.. Teda myslí, ale jenom na chvíli… Věděla jsem, že se to stane… 🙁 Ale oni se udobřej… Určitě… Že jo? >.<
Hey! co to je jako todle! já tu jako normálně bulim =,<
Podle mě to jednoznačně posral Bill, já být Tomem, tak jdu radši zpátky pod rampu, než se nechat donekonečna šikanovat =( Bill se chová nemožně, rozmazlený fracek, který když není po jeho, tak se může vzteky zbláznit, bohužel jaksi zapomněl, že Tom je svobodná lidská bytost a ne jeho hračka…Jsem asi vůči Billovi drsná, ale on mě tak neskutečně naštval, že si nemůžu pomoct! Tak nějak jsem čekala, že jednou Tomovi vyčte, že mu pomohl z ulice, ale že ho ještě vyhodí, to už teda už moc…Myslím, že Tom se opravdu sebere a odejde, a jsem zvědavá, co pak Jeho Egoistické Veličenstvo bude dělat…=(
juchůůůů!
ehm… tak nic, tak to mi jen ujelo… ale konečně budou mít pauzu, po který se usmíří (teda doufám!)!!! protože plně sdílím názor s Jančou. pro Billa sice chápu, že to je těžký, bejt najednou sám doma, ale… když jemu je smutno, musejj se pro něj všichni rozkrájet. a Tom mě potěšil těma poznámkama o oblíkání do hedvábí a o těch Diorkách! 1:0 pro něj!!!
BOŽE bILLI, NEBUD TAKÝ DEBILL :d a TY tOMMY :d TOTAKY NEPŘEHÁNĚJ…NO SNAD TO DOBŘE DOÚADNE
Při tomhle díle mi strašně zatrnulo. Musela jsem si ho přečíst dvakrát, jak je perfektně napsaný, ale zároveň ta hádka a hlavně Billova poslední slova se mi vůbec nelíbí. Tom se chudák snaží ve škole a ještě si našel práci a Bill to vůbec neoceňuje. Holt chápu, že je mu smutno, ale taky si musí uvědomit, že Tom s ním nemůže být 24 hodin denně. Navíc Tomovi už škola musí dávat pořádně zabrat a do toho ještě práce. No já sama jsem ráda, když se zvládám učit na všechny ty testy a to už kolikrát melu z posledního a superman Tom si do toho ještě stíhá přivydělávat×D je ale hnusné, že to Bill neocení. Trocha pravdy je i na jeho straně, ale převážně zase upřednostňuje svoje potřeby. Doufám, že tenhle svůj výrok si rozmyslí a Tom nikam neodejde. Těším se na další dílek:(
Panebože asi budu brečet .. mám nakrajíčku celej tenhle díl bože proč tro musí být tak komplikovaný .. :'(
ooh :/ snad Bill Toma nevyhodí z bytu! To nesmí, Tom nesmí být zase na ulici! Já chápu Billa, že je dotčený, ale všechno se dá urovnat… nemusel by na Toma tolik řvát… já doufám, že se to v dalším díle nejak spraví :))) jinak úžasná povídka, miluju ji! 😉
Já mám takovej pocit že je Tom opravdu hodně naštvanej……takhle hnusnej na něj ještě nikdy nebyl….i když já být Bill tak, jak se znám, to poslední plácnu taky….prostě to vyjde ven ze setrvačnosti zloby…Doufam že si Tom alespoň za ty peníze co vydělal sežene nějakej hotel a že nepude v zimě pod tu jeho rampu :/
No já nevím nevím… asi jsem divná, ale jsem na Billově straně… je to sobecký možná, ale prostě… v tomhle Billa zase chápu no… Ale Toma též no. Tak já nevím, uvidíme, jak to bude dál 🙂
dobře měním názor, jsem na Tomově straně 😀
Toto je typická situácia, keď sa jeden cíti osamelý, ale čaká, že ten druhý si to vycucá z prsta. A potom, keď sa začne niečo diať, tak ani jeden nedokáže vnímať slová toho druhého. Napísali ste to krásne holky a je mi ľúto oboch. Každý tu má svoju pravdu, len Bill to s tými poslednými slovami prehnal. A myslím, že ich teraz kruto oľutuje. Je mi to hrozitánsky ľúto. Ale teraz mal Tom zaujať iné stanovisko, keď videl Billa plakať v chodbe…
Oh nééé, přesně něco takového jsem vůbec nechtěla 🙁 Mě je teď vážně hrozně. Bohužel si pořád nemůžu vzpomenout, jak povídka dopadla a ani jak to teď bude pokračovat. Každopádně Bill nesmí nechat Toma odejít. Tohle prostě nemůže myslet vážně!
Na jednu stranu Billa vážně chápu. Byl an Tomovu pozornost zvyklý nanstop, pořád byl zahrnovaný Tomovou pozorností, láskyplností a najednou je Tom většinu času pryč a Bill doma trší sám a lituje se a anylyzuje svůj život a má pocit, že Tom jej nemá rád. Bill by si měl taky najít nějaou činnost, protože tohle nicnedělání je vážně na prd, hlavně na psychiku. Pak ´vidí´ to co není a je problém.
Já jsem na jednu stranu ráda, že se pohádali..protože to z nich prostě muselo ven. Ale chci, aby se teďka uklidnili a pěkně to v klidu probrali a pochopili se.