autor: Catherine & Kerli
K povídce není co říct. Musíte posoudit sami její kvalitu… ;D Snad jen… Já, Catharine, už tady povídky mám. Změnila jsem si jen tady jméno. Původně jsem tu měla „Kattulkaa“. ;D Zdrobnělina se mi zdála až přespříliš dětská. ;D Proto ta změna. Kerli tady žádnou povídku nemá ;)) Děkujeme za každý komentář <3
Černovlasý chlapec ležel bezmocně na posteli. Břicho ho bolelo dneska více než kdy jindy. Nemohl se skoro nadechnout, nemohl nic. Kdyby se chtěl zvednout, musel by vynaložit celou svoji sílu.
Po tvářích mu stékaly slzy bolesti. Tato scéna se opakovala již celý půl rok. Nikdy to nebylo ale tak intenzivní jako v posledních pár týdnech. Navštívil i pár doktorů, ale nikdo si nevěděl rady. Žádný doktor mu nedokázal pomoci. Nikdo nevěděl, co to může být.
„Lásko?“ zašeptal, doufajíce, že ho Tom uslyší a přijde k němu. Potřeboval cítit oporu blízkého člověka, potřeboval se přitulit. Někomu se stulit do náruče, nechat se hýčkat nejbližší osobou. Tomem. Jeho Tomem.
Dvě čokoládově zbarvená očka párkrát zamrkala a jejich majitel vzhlédnul k hornímu patru. Cítil, že je něco v nepořádku. Měl strach. Strach o svou jedinou lásku. Billiho. Už nějakou dobu měl zlá tušení, že je něco špatně. Bál se o něj. Opravdu moc.
Tichými kroky vyšel z obývacího pokoje a mířil ke schodům do patra, kde v pokoji měl spát Bill. Pomalu našlapoval. Nechtěl rušit atmosféru ztichlého domu, kterou přerušovalo pouze bolestné šeptání proseb z horního pokoje. Což on nevěděl.
Dredatý chlapec přešel k bíle natřeným dubovým dveřím s černou mosaznou klikou a pomalu do nich strčil, aby se otevřely. „Bille, lásko?“ zašeptal do tichého pokoje. Jeho pohled zůstal viset na drobné postavě ležící na posteli.
Chlapec na posteli se musel pousmát nad Tomovou něžností. Jeho starostlivost o jeho osobu mu vháněla slzy do temných očí. Srdce mu kypělo nepopsatelným štěstím. Nemohl si přát víc. Měl všechno, co potřeboval.
Nepotřeboval drahý luxus. Netoužil po drahých autech. Nemusel jezdit každý rok na drahé dovolené… Stačila mu osoba, pro kterou bilo jeho srdce, pro kterou dýchal. Tom.
Posadil se na jejich obrovské posteli. Peřiny byly povlečené bíle. Manželské lůžko vypadalo tak, jako by bylo pokryté čerstvě napadlým, tím nejbělostnějším sněhem.
„Pojď prosím ke mně. Potřebuji tě. Potřebuji cítit tvoji blízkost. Chci, abys mě držel ve své náruči a nikdy mě nepouštěl. Prosím.“ Zaúpěl, a aby dodal svým slovům pravdomluvnost, natáhl před sebe zkřehlé, hubené, dlouhé paže.
Tom se starostlivým pohledem přešel k posteli a posadil se na bělostné povlečení. Opatrně se nahnul a přijmul tělo jeho lásky do své hřejivé náruče. Voněla a dodávala pocit bezpečí. Konejšivě si k sobě Billa tiskl a věnoval mu hned několik něžných polibků do jeho neupravených a rozcuchaných, havraních vlasů. Hladil ho po tváři, vystouplých lícních kostech a bílém, sametově hebkém krku.
„Je ti zase zle?“ mírně se odtáhl a zkoumal Billův obličej. Jeho zoufalý výraz, žádající o okamžité opečovávání láskou.
„Je ti zase zle?“ mírně se odtáhl a zkoumal Billův obličej. Jeho zoufalý výraz, žádající o okamžité opečovávání láskou.
„Tak, jak mi je dneska, mi ještě nikdy nebylo. Dneska musím k tomu doktorovi. Mají být výsledky. Já se tak bojím, Tome.“ Vzlyknul černovlasý mužíček. Jemnost, kterou míval ve tváři při každé své činnosti, se pro dnešek změnila na strhaný výraz stařenky. Každý pohyb žádal velké úsilí.
Tomova medvědí náruč mu dodávala oporu. Zavrtal svůj obličej do jeho obrovského trička a nechal tam kanout své slané slzy. Celý se klepal zimou. Přál si, aby to už skončilo. Aby byl zase šťastný. Stejně tak jako doteď.
Tiskl se k bráškovu tělu a pozvolna zavíral očka. Pokaždé ho to ukolébalo. Snažil se myslet na všechny krásné zážitky, kterých měli dostatek. Nechtěl vnímat ukrutnou bolest. Nechtěl si představovat, jak to bude dál. Nevěděl to.
Tom pohladil černovláska po jemných vlasech.
„Bude to dobré, ano? Věř mi, zlatíčko, zvládneme to spolu. Jako vždycky, nezapomeň.“ Snažil se ho utišit. Opravdu se o něj bál, ale nemohl dát najevo svou slabost. Potřeboval být silný. Silný pro Billa. Vždycky to tak bylo. Musel si ho hlídat, aby se mu se svojí křehkostí omylem nerozbil na tisíce malých kousíčků v jeho vlastní náruči. Slíbil to.
Cítil, jak se mu jeho volné tričko lepí na rameno. Vnímal Billovy horké, slané slzy, které mu propíjely tričko a sklouzávaly po jeho teplém hrudníku dolů. Vychladly a zmizely, když se dostaly k lemu Tomových volných tepláků. Přál si, aby stejně tak zmizela ta bolest.
„Věřím ti, ale bojím se. Nevím, co bude zítra, co bude za měsíc. Nemám v ničem jistotu. Jediná jistota jsi ty. Důvěřuji ti jako nikomu. Ale… Co když nám doktor řekne, že je to něco vážného? Co když řekne, že umřu? Já chci být napořád s tebou. Tak, jak jsme si slíbili. Nechci tě tu nechat samotného.“ Vydechnul černovlasý chlapec a zvednul trošku hlavu. Utřel si uslzené oči. Vždycky byl „slabší“ z dvojčat. Tom ho ochraňoval a hýčkal. Vážil si toho. Svůj cit k bráškovi nemohl popsat.
Snažil se nevnímat bodavou bolest ve svém vyhublém těle. Za poslední dny toho moc nesnědl. Když jedl, tak opravdu málo. Nechtěl, aby se mu přitížilo. „Miluji tě jako nic na světě.“ Zašeptal a odřel se o Tomovy růžové polštářky svými. Vydechnul. Miloval příchuť bratrových rtů. Chutnaly jako nejsladší ovoce pod sluncem.
Ten se jen zachvěl. Cítil z bratra tu zoufalost. Chtěl mu pomoct. Opravdu chtěl, ale nevěděl jak. Napřed potřebovali výsledky.
Lehounce mu slíbnul pár zbloudilých slaných slziček, co už zasychaly na lících. „Nenamáhej se, broučku. Ať se ti ještě nepřitíží.“ Šeptnul a přesunul se zpátky k Billovým rtům. Pohladil ho po vyhublé tváři. Hned na to se mu do rtů vpil. Potřeboval je cítit. Miloval je. Miloval jejich chuť. Ale hlavně jejich majitele. Nadevše. Pomalu je laskal a přivíral oči. Vychutnával si to. Billovy rty byly bránou do ráje. Opravdu miloval jeho polibky. Dokázaly ho uklidnit. Ať se dělo cokoliv, tak alespoň trochu to vždy pomohlo. Bylo to tak u obou.
Lehounce mu slíbnul pár zbloudilých slaných slziček, co už zasychaly na lících. „Nenamáhej se, broučku. Ať se ti ještě nepřitíží.“ Šeptnul a přesunul se zpátky k Billovým rtům. Pohladil ho po vyhublé tváři. Hned na to se mu do rtů vpil. Potřeboval je cítit. Miloval je. Miloval jejich chuť. Ale hlavně jejich majitele. Nadevše. Pomalu je laskal a přivíral oči. Vychutnával si to. Billovy rty byly bránou do ráje. Opravdu miloval jeho polibky. Dokázaly ho uklidnit. Ať se dělo cokoliv, tak alespoň trochu to vždy pomohlo. Bylo to tak u obou.
Černovlásek ochotně laskal bráškovy rty nazpět. Polibky mu dodávaly sílu do života, určitý druh energie. Miloval mazlící chvilky. Kdyby mohl, tulil by se k bratrovu tělu celé dny a noci. Laskal by jeho kůži svými dotyky do skonání světa. Do ouška by mu šeptal ty nejkrásnější slůvka lásky.
„Tak moc tě miluji, medvídku nejkrásnější.“ Zašeptal proti prokrveným rtům. Polaskal štíhlými prsty kůži na tváři a odtáhnul se. Bylo mu o něco málo lépe. Musel se usmát. Věřil, že zvládne se svým bráškou naprosto všechno. Každé trápení, i každou bolest.
Chlapec se stříbrnou ozdůbkou ve rtu se pousmál. „I já tebe, hvězdičko moje.“ Otřel se svým nosem o bráškův. Natáhl ruce a propletl s ním prsty. Jemně vydechoval a nechal proudit bratrovu vůni do nosu. Krásně voněl. Jako domov. Jako jeho láska. I jeho vůni miloval. Miloval na něm vše.
„V kolik jdeš k tomu doktorovi?“ pozvedl k Billovi svůj pohled. Mazlil se s jejich spojenými dlaněmi. Sledoval jeho výraz. Hladil ho pohledem. Utápěl se v jeho temně čokoládových mandličkách.
„V kolik jdeš k tomu doktorovi?“ pozvedl k Billovi svůj pohled. Mazlil se s jejich spojenými dlaněmi. Sledoval jeho výraz. Hladil ho pohledem. Utápěl se v jeho temně čokoládových mandličkách.
„Mám tam být v deset hodin. Půjdeš se mnou, že ano?“ zašeptal nazpět a stiskl jejich propletené ruce trošku větší silou. Zamrkal a podíval se do bratrových očí. Vpíjel se mu do nich. Usmíval se a jen ho hypnotizoval. Věděl, co na brášku platí.
Ani jeden z chlapců neuhýbal svým pohledem. Oba si vychutnávali každou vteřinu. Každý okamžik se odehrálo něco nového, nezapomenutelného. Bill chtěl zastavit čas. To, co právě probíhalo, bylo magické. Mluvili spolu jen očima. Rozuměli si. Věděli, co ten druhý právě chce, co má na mysli. Znali nazpaměť pohyby toho druhého. Jeho slova i myšlenky.
Dredáček se usmál.
Oba věděli, že to znamená souhlas. Nepotřebovali ani jeden mluvit. Znali se tak dobře. Věděli přesně, co ten druhý chce říct nebo udělat. Bylo to pro ně tak samozřejmé, a přitom to na sobě tolik milovali.
„Máš hlad nebo, nepotřebuješ něco?“ protnul ticho šeptem Tom. Krátce líbnul na jejich propletené prsty a znovu se mu zadíval do očí. Měli čela opřená o sebe a rty od sebe jen pár milimetrů.
Oba věděli, že to znamená souhlas. Nepotřebovali ani jeden mluvit. Znali se tak dobře. Věděli přesně, co ten druhý chce říct nebo udělat. Bylo to pro ně tak samozřejmé, a přitom to na sobě tolik milovali.
„Máš hlad nebo, nepotřebuješ něco?“ protnul ticho šeptem Tom. Krátce líbnul na jejich propletené prsty a znovu se mu zadíval do očí. Měli čela opřená o sebe a rty od sebe jen pár milimetrů.
„Nemám hlad, děkuji… Ale něco potřebuji. Tebe. Tvůj polibek, Tomi.“ Usmálo se černovlasé stvoření a s největší něžností políbilo hebké rty před sebou. Dosud je dělilo jen pár milimetrů a teď už ani to ne.
Černovlásek se do rtů něžně vpíjel a vychutnával si je. V bříšku mu poletovala kvanta motýlků, tak jako pokaždé. Před zavřenýma, čokoládovýma očkama mu vybuchovaly miliony malých, barevných ohňostrojků. Cítil se báječně. Zamilovaně, důležitě. Nikdy by si netroufal ani pomyslet, jaký úžasný pocit je milovat a být milován.
„Miluji tě, lásko.“ Zašeptal poněkolikáté za dnešek proti bratrovým rtům. Pořád mu to opakoval. Chtěl, aby to věděl.
Chlapec se zlatavými dredy věnoval bráškovi široký, zamilovaný úsměv. „A já tebe, koťátko.“ Pohladil ho po dlouhých uhlově černých vlasech. Voněly po vanilce a borůvkách.
Tom miloval vanilku a borůvky. Jeho bratr to moc dobře věděl. Chtěl mu vonět podle toho, co miluje. Tom Billa miloval. Takže miloval i jeho přirozenou vůni. Téměř omdlíval, když ho do nosu udeřila omamná vůně bratrova pižma. Voněl tak čistě a neposkvrněně. Opravdu miloval jeho křehkost a krásnou duši.
Tom miloval vanilku a borůvky. Jeho bratr to moc dobře věděl. Chtěl mu vonět podle toho, co miluje. Tom Billa miloval. Takže miloval i jeho přirozenou vůni. Téměř omdlíval, když ho do nosu udeřila omamná vůně bratrova pižma. Voněl tak čistě a neposkvrněně. Opravdu miloval jeho křehkost a krásnou duši.
„Chceš, abych tu byl s tebou?“ zašeptal a podíval se Billovi do očí.
„Jo. Dodáváš mi tolik potřebnou energii.“ Usmál se černovlasý klučina. Pomalu se mu do tváře zase usazoval sladký úsměv. Ostýchavě pohladil bráškovu tvář. „Půjdeme k tomu doktorovi spolu? Bojím se tam jít sám.“
Tom pomalu přikývnul. „Samozřejmě. Pro tebe všechno.“ Usmál se. Hltal černovláska pohledem. Nechápal, jak může být na světě něco tak krásného. I přes to, že byli dvojčata, Tom si nikdy nepřipadal tak krásný jako Bill. Každý byl krásný něčím jiným, ale Bill mu připadal vážně dokonalý. Ve všem. Byl jako jeho zářící hvězdička na potemnělé obloze.
„Nepůjdeme ještě chvilku spát? Nebo… Kolik je hodin? Mám tam být v deset.“ Bill se snažil v pokoji najít hodiny. Marně. Od doby, co ho častěji a častěji bolela hlava, sundali je. Nechtěli mít v ložnici nějaký rušivý element. Byla to jediná místnost, kde byl opravdu klid. Okna byla do zahrady, a tak se do pokoje nedostal ani hluk, a ani zápach výfukových plynů od aut z ulice.
Starší z dvojčat vytáhlo z kapsy mobil a stisknutím příslušného tlačítka se displej rozsvítil.
„Je půl osmé.“ Odpověděl Tom a vzhlédl zpátky k bratrovu obličeji. „Jsi ještě unavený? Nespal jsi?“ starostlivě svraštil obočí a naklonil hlavu na stranu. Nechtěl, aby byl Bill nevyspalý. Bál se o něj.
„Je půl osmé.“ Odpověděl Tom a vzhlédl zpátky k bratrovu obličeji. „Jsi ještě unavený? Nespal jsi?“ starostlivě svraštil obočí a naklonil hlavu na stranu. Nechtěl, aby byl Bill nevyspalý. Bál se o něj.
„To je teprve půl osmý?“ zaúpěl černovlasý mužíček a dopadl zpátky do bílých peřin. Měl pocit, že už utekla věčnost. Měl před sebou celý den. Celý den utrpení a bolesti. „Asi… Asi chci spát a zaspat tu bolest. Nechci na ní myslet.“ Řekl a zavřel oční víčka. Celý svět se mu točil. Před očima měl barevné spirálky, které se točily do kolečka. Přál si, aby den utekl co nejrychleji a jemu bylo zase lépe. Nebavilo ho žít v bolesti a strachu. Pořád doufal v lepší zítřky… Tom mu v tom pomáhal. Silně ho podporoval, utěšoval ho. Choval se k němu jako k nejkrásnější květině. Billovi se to moc líbilo. Byl si jist, že se může na brášku spolehnout za každých okolností. Jeho starostlivost ho v tom jedině utvrzovala.
„Mám tu být s tebou?“ optal se Tom šeptem. Nechtěl, aby brášku rozbolela ještě hlava z přílišného hluku. Přitom si k Billovi pomalu lehal. Pohladil ho starostlivě po tváři a políbil ho měkce do koutku úst. Téměř mohl cítit Billovu bolest. Byli opravdu velmi silně propojeni.
Přikryl ho pomalu peřinou a sám se přikryl svojí. Kolem se rozvířila jejich společná vůně. Dredáček ji omámeně nasál. U toho hladil bratra po dlouhé hebké, sněhově bílé paži.
Přikryl ho pomalu peřinou a sám se přikryl svojí. Kolem se rozvířila jejich společná vůně. Dredáček ji omámeně nasál. U toho hladil bratra po dlouhé hebké, sněhově bílé paži.
Bill už nevnímal bratrova slova. Jakmile si lehnul, propadal se do říše spánku. Zdály se mu zvláštní sny. Bylo temno a on byl sám v parku. Honily ho nějaké osoby a trhaly z něj kusy oblečení. Po chvíli, když byl úplně nahý, odtrhávali z něj kusy masa. Klepal se a rozhazoval rukama. Měl horečku.
Tom se na něj jen vyděšeně díval. Chytil ho za ruce a snažil se ho probudit. „Bille… Bille, lásko, probuď se.“ Naléhal. Opravdu ho vyděsil ten pohled. Jeho bratr měl noční můry poslední dobou velmi často. Mnohokrát už Toma v noci probudil bratrův křik nebo zběsilé pohyby těla. Těkal po něm pohledem a čekal, až se vzbudí. Položil mu dlaň na čelo, ale hned ji zase odtáhl. Billovo čelo bylo téměř vařící.
Po chvíli Tomova naříkání nad bratrovým tělem se černovlásek opravdu probudil. Celý se klepal zimou a po čele mu stékal pot. Přitáhl si peřinu víc k bradě. Viděl osoby pořád kolem sebe. „O-oni tu jsou. Jdou si pro mě. Jdou… Mě zabít.“ Vykoktal a ještě více se rozklepal. Trhaně se nadechoval a přivíral oči. Doufal, že tajemné osoby bez tváře zmizí.
„Lásko, pššt… nikdo tě nejde zabít. Nikdo tu není. Nic se ti nestane.“ Vzal ho Tom do pevného objetí a začal se s ním uklidňujícně houpat ze strany na stranu. Toto ho doopravdy vyděsilo.
„Nikdo tu není. Jen já, Bille… Nikdo jiný…“ šeptal pořád dokola.
„Nikdo tu není. Jen já, Bille… Nikdo jiný…“ šeptal pořád dokola.
„Tome, jsou tady. Pořád nás sledují. Jdou po nás.“ Vzlyknul Bill do bratrova objetí a přitiskl se k němu tak nejsilněji, jak jen dokázal. Trpěl nočními můrami odmala. Nyní se ale opakovaly častěji a častěji. Vždy mu trvalo pár minut, než se vzpamatoval a vrátil se zpátky do reality. Pro člověka, který to nezažíval, to bylo opravdu nepředstavitelné. Lidé měli černovlasého chlapce za blázna. Dokonce s tímto trápením byl i na sezení u psychologa. Avšak neúspěšně. Nikdo mu nedokázal pomoct. Nikdo ho neuměl z hluboké propasti vytáhnout. Nezvládal to ani Tom…
„Lásko… ššš, bude to dobré. Uklidni se, broučku.“ Hladil ho Tom konejšivě po vlasech a doufal, že to brzy přestane a Bill se vzpamatuje. „Zhluboka dýchej, Bille, poslouchej můj hlas ano? Nic se ti nestane. Jsme oba v bezpečí, lásko.“ Šeptal a jen se modlil. Potřeboval mu rychle srazit horečku, připadal si, jako by mu doslova hořel v náruči.
Černovlásek se za pomoci Tomových slov pomalu uklidňoval a dostával se do reality. Zhluboka dýchal. Zima ho ale nepřecházela. Prostupovala mu tělem. jak jen mohla. Přitáhl si peřinu, do které se zachumlal. Bylo mu o trošku lépe, ale pořád to nebylo ono… „Lásko… Moc prosím, polib mě. Potřebuji cítit tvé rty na svých,“ zašeptal a zavřel oči. Nepatrně se natáhl ke dvěma hebkým polštářkům, které způsobovaly takovou ničivou slast.
Starší z dvojčat mu ochotně vyhovělo a políbilo to mladší. Tom mu ochotně vycházel vstříc a líně pohyboval rty. Cítil, že Bill potřebuje podporu, že při něm opravdu někdo je a není to nikdo zlý. Že je to pouze jeho milovaný Tom.
Vracel mu polibky a hladil ho konejšivě po tvářích. Snažil se ho odpoutat od předešlých myšlenek na pravděpodobně dost ošklivý sen. Docela se mu to i dařilo. Tom se snažil, jak nejvíc mohl.
Vracel mu polibky a hladil ho konejšivě po tvářích. Snažil se ho odpoutat od předešlých myšlenek na pravděpodobně dost ošklivý sen. Docela se mu to i dařilo. Tom se snažil, jak nejvíc mohl.
***
Černovlasý chlapec se klepal v ordinaci doktora. Neuklidňovala ho ani bratrova medvědí náruč. Bylo pár minut po desáté, a on měl přijít za chvilku na řadu. Tak moc se bál. Bál se toho, co testy zjistily. Přál si, aby byly stejné jako pokaždé. Negativní. Alespoň částečně by to uklidnilo jeho malou, ztrápenou dušičku. Nechtěl se dozvědět pravdu, kterou pomalu, ale jistě tušil. Chtěl žít dál s Tomem a brát spoustu silných léků. Všechno bylo přijatelnější, jak krutá smrt.
„Tomi… Co bys dělal, kdybych umřel?“ Zašeptal a zvednul pohled ke své jediné lásce. K člověku, kterého miloval jako prvního, a zároveň posledního.
Jmenovaný dredatý mladík zvedl k bratrovi pohled, ale ihned ho zase sklopil. „Vždyť to víš, Bille. Umřel bych taky.“ Přejížděl teplými dlaněmi přes Billova třesoucí se záda a stejně jako on doufal v alespoň trochu dobré výsledky. V tuhle chvíli se opravdu bál. Bál se o svého mladšího brášku, lásku, hvězdičku. Tom hypnotizoval tikající hodinové ručičky na bílých nemocničních hodinách a jen se modlil, aby už bylo všechno za nimi.
„Lásko, takhle nemluv. Pokud se to opravdu stane, tak ty zůstaň a žij dál. Budu si na tebe dávat seshora pozor.“ Zašeptal a měkce se mu otřel o rty. To, co říkal, se mu líbilo, ale zároveň ho to neskutečně děsilo. Pamatoval si to, co si slíbili. Kdysi dávno si řekli, že budou umírat společně v náruči. Nepřál si ale, aby se Tom bezdůvodně připravil o svůj mladý život. Oba měli ještě všechno před sebou.
Bill se podíval na hodiny, ve snaze popohnat čas. Potřeboval znát výsledky. Potřeboval mít jistotu v následujících dnech. Chtěl vědět pravdu. Více stiskl bráškovu ruku ve své. Velká ručička poposkočila o minutu. O minutu, která ubíhala nejméně rok.
Najednou se otevřely dveře. Bill sebou trhnul. Ulevilo se mu, když zjistil, že to jsou jen dveře do čekárny. Přišel další pacient. Zděsil se. Muž, který vešel a posadil se na židli, byl plešatý. Nechtěl přijít o svoje vlasy. Miloval je a Tom si s nima rád hrál…
Do vyhřáté čekárny prostoupil chlad. Oklepal se zimou a více se přitulil k Tomovi. Zavřel oči, nemyslel na nic. Tedy… Snažil se o to. Nechtěl na nic myslet. Chtěl být v teple domova a mazlit se s Tomem. V jejich velké, vyhřáté posteli. Potřeboval slyšet jeho zamilovaná slůvka, plná upřímnosti. Cítit na svém těle doteky velkých dlaní. Pod každým, byť i sebemenším dotekem umíral slastí. Všechno, co s ním dredáček dělal, bylo neskonale příjemné.
Tom bráškovi probíral jemně vlasy a nervózně si skousával ret. Každá minuta i sekunda se vlekla neuvěřitelně pomalu. Jako by je čas naschvál mučil a vyžíval se v jejich strachu a nejistotě.
Znovu se ozval zvuk otvírajících se dveří. Tom vzhlédl. Pacient, co byl poslední před nima, právě odcházel. To znamenalo jediné. Jsou na řadě.
„Další!“ ozvala se nevrle sestřička a odešla zpátky do ordinace. Nezavřela za sebou. Čekala, až vstoupí další pacient, který to udělá za ní. „Bille, broučku. Jsme na řadě, pojď.“ Dredáček se pomalu zvedl a pomohl bratrovi na nohy. Napjatě oba společně došli do ordinace a zavřeli za sebou.
„Dobrý den.“
Znovu se ozval zvuk otvírajících se dveří. Tom vzhlédl. Pacient, co byl poslední před nima, právě odcházel. To znamenalo jediné. Jsou na řadě.
„Další!“ ozvala se nevrle sestřička a odešla zpátky do ordinace. Nezavřela za sebou. Čekala, až vstoupí další pacient, který to udělá za ní. „Bille, broučku. Jsme na řadě, pojď.“ Dredáček se pomalu zvedl a pomohl bratrovi na nohy. Napjatě oba společně došli do ordinace a zavřeli za sebou.
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ Odvětil doktor, aniž by vzhlédl ke dvěma osobám u dveří. Prohraboval se ve svých papírech, snažíc se vyhledat to správné. Podle kartičky pojišťovny si zjistil, že chlapec se jmenuje Kaulitz. Měl na stole kupu papírů a jen jeden jediný byl správný. Pouze na jediném kusu papíru byly napsané tak potřebné věci. Pravda o černovláskově zdravotním stavu. Nevzhlížel k nervózním osobám. Nepovažoval to za důležité.
Bill se klepal strachy ještě víc. Nyní stáli v ordinaci. Od pravdy je dělilo už jen pár okamžiků. Připadal si jako ve zpomaleném filmu. Bedlivě pozoroval doktora, který vytahoval zpod hromady popsaných papírů ten s jeho jménem. Tak rád by k němu přiskočil a vyrval mu ho. Chtěl si přečíst výsledky sám. Pomalu, za podpory své lásky. Přivíral očka a pravidelně dýchal. Myslel na krásné okamžiky s Tomem a doufal, že jich ještě plno bude.
Tom se třásl. Každým okamžikem víc a víc. Nervózními pohledy častoval ignorujícího doktora a přešlapoval na místě. Pevně brášku držel u sebe. Měli propletené prsty a vzájemně se k sobě tiskli.
Doktor vytáhl zřejmě onen papír s výsledky a zkoumavě po něm přejel pohledem. Konečně vzhlédl ke dvěma chlapcům. Na obličeji pár vrásek. Lítostivý pohled ve vybledlých zelených očích. Dvojčatům přejel mráz po zádech.
„Bill Kaulitz?“ podíval se doktor na bratry a černovlásek se roztřeseně přihlásil.
„Výborně. Bille, pojďte se na to posadit.“
Doktor vytáhl zřejmě onen papír s výsledky a zkoumavě po něm přejel pohledem. Konečně vzhlédl ke dvěma chlapcům. Na obličeji pár vrásek. Lítostivý pohled ve vybledlých zelených očích. Dvojčatům přejel mráz po zádech.
„Bill Kaulitz?“ podíval se doktor na bratry a černovlásek se roztřeseně přihlásil.
„Výborně. Bille, pojďte se na to posadit.“
Černovlasý mužíček se pomalu přesunoval ke křeslu. „Tomi, pojď prosím se mnou. Bojím se.“ Zašeptal k dredaté osobě a ještě víc jejich spojení stisknul. Lítostivý pohled stařičkého lékaře ho znepokojoval. Oba chlapci se obávali nejhorší možnosti. Smrti. Ani jeden by to nedokázal přijmout…
Bill se posadil. Byla zde pouze jedna židle. Bráška ho jen pohladil po vláskách a stisknul jeho ruku. Dodával mu tak naději, velmi silnou oporu.
„Nevím… Jak začít.“ Skousnul si doktor svůj popraskaný ret. Nesděloval takovéhle informace denně. Pokaždé ho z toho bolelo srdce. Lidí, kteří měli osud jako černovlásek, mu bylo neskutečně líto.
Začal vykládat různé okecávací věci. Bál se přejít k tématu. Bál se reakce dvou mladých lidí. Litoval je. Cítil mezi nimi silné pouto propojení.
Po téměř pěti minutách mluvení Billa vše znepokojovalo. Už nyní věděl, že vše není, jak má být. Potřeboval vědět pravdu. Věty, které říkal doktor, mu situaci neulehčovaly. Ba naopak. Zoufale tisknul Tomovu ruku. Kousnul se do rtu, jakmile se muž za bílým stolem nadechl a začal větu.
„Pane Kaulitzi…“ podíval se smířlivě na černovláska před sebou a do očí se mu nahrnuly slzy.
„Máte rakovinu žaludku. Toto stádium rakoviny je nevyléčitelné. Mohu vám dát nějaké prášky na tlumení bolesti, ale…“ zasekl se doktor v půlce věty a zhluboka, roztřeseně se nadechnul. „…máte maximálně měsíc života, pane Kaulitzi.“ Dořekl a sklopil pohled. Snažil se tolik nevnímat černovláska, který se zoufale rozvzlykal a pevně se přitiskl k bratrovi, kterému tekly slzy stejně tak.
Dredáček tomu nemohl uvěřit. Jeho malý bráška, jeho láska opravdu zemře. Měl pouze a jedině poslední měsíc. Poslední měsíc tohoto roku.
Plakali si vzájemně do ramen a pevně se k sobě tiskli.
Dredáček tomu nemohl uvěřit. Jeho malý bráška, jeho láska opravdu zemře. Měl pouze a jedině poslední měsíc. Poslední měsíc tohoto roku.
Plakali si vzájemně do ramen a pevně se k sobě tiskli.
autor: Catherine & Kerli
betaread: Janule
Povídka je krásná a hezky napsaná, ale holky, nezlobte se na mě, tohle já číst prostě nemůžu…jedině, že by jste mi slíbily, že se stane nějaký ten vánoční zázrak…=)
krasna ale velmi smutná poviedka. Billa mi je strašne lúto ale aj Toma, dúfam že sa stane zázrak a Bill sa vylieči, alebo sa trebars zamenli vysledky. Rychlo daľej.
Je to nádherně napsaný a dojemný. Ve mě to úplně buší. Krásný ale smutný
Pobrečela sem si klávesnici.. Ježiiš, to je nádherný, ale příšerně smutnýý..
Na můj vkus je to moc přeslazené, ale kvuli autorkám jsem si to se zvědavosti přečetla, takže asi Bill bude žít měsíc a pak umře? To mi připomíná dojemnou listopadovou romanci, s tím že tady je prosinec…. to budou nejspíš slzy u každého dílu, to není asi nic pro mě, ale máte to holky hezky napsaný! x)
Vadí mi, a to nesouvisí s touto povídkou, ale obecně, že nejdřívě je pro doktory pacient naprosto zdravý a pak, když už se s jeho stavem nedá nic dělat, najednou něco řeší. A ještě řeknou, že měl člověk přijít dřív.
Ale k povídce: napsaná je krásně. Jen nevím, zda budu mít sílu ji číst, když vím, jak tohle dopadne. Už abych si nakoupila kapesníčky do zásoby. Bill se s tím asi časem bude muset srovnat, ale líto mi je Toma (když zůstane bez něj).
[1]: Chci taky vánoční zázrak.
je to nádherný, ale na tohle fakt nemám…
Moc se mi líbí styl psaní, jak píšete. Je to tak procítěné a krásné. Ale nejsem si jistá, jestli tohle zvládnu dočíst do konce…
Uf…noo… baby…jaksi neviem čo napisať…je to užastne ale bojím sa konca 😀 musíte sa dokopať k happy endu 😀 tak!!!
Chudáčik Bill 🙁 To je kruté.. Ale som zvedavá na ďalšiu časť.. (Ktorú už mám prečítanú , Catherine vie ) :D:D:D
Ježiši, chudák Bill :// Doufám že tahle povídka zkončí happy-endem jinak.. Katt, najdu si tě xDDD
dokonalý♥slzí mi oči..:DD