autor: Majka
1. září 2007
Můj milovaný bráško!
Tak dneska je tu opět ten den, kdy spolu oslavíme narozeniny – tentokrát už osmnácté…
Je to tak nepředstavitelné – osmnáct let! Kolik je v tom ukrytých měsíců, kdy jsi mě zahrnoval svou láskou, týdnů plných Tvých jemných polibků, dnů naplněných Tvými milými úsměvy patřících jen mně…
Celou tu dlouhou dobu jsi tu jen pro mě, pro svého bratra.
Vlastně i v tuto chvíli… i teď sedíš hned vedle mě a nahlížíš mi přes rameno. A mě to ani v nejmenším nevadí. Právě naopak… když cítím na krku Tvůj horký dech, který mě šimrá tak lehounce, jako by to byla motýlí křídla, zase mi až srdce přestává bít láskou k Tobě. Myslím, že na celém světě neexistuje šťastnější člověk, než jsem já. A za to můžeš jen a jen Ty… Tak moc Tě miluju!
A ode dneška spolu budeme ještě šťastnější… víš přece, co jsi mi slíbil? Že právě v den našich osmnáctých narozenin, v den naší dospělosti, se spolu vydáme na naši vysněnou cestu. Přesně si pamatuju, kdy jsi poprvé ukázal tím směrem a já v dálce spatřil něco, po čem jsem okamžitě zatoužil. To neznámo, které mi bylo tak blízké… Chtěl jsem se tam okamžitě rozběhnout, tak moc jsem chtěl… Ty jsi ale řekl, že ještě není ten správný čas. A i když mi to bylo líto, věděl jsem, že máš pravdu. Byli jsme ještě moc malí a mamka by se o nás určitě bála…
Mamka… ani dneska si nejsem jistý, jestli nás pochopí. Doufám ale, že ano. Ví, jak po tý cestě toužíme, už mockrát jsem jí nadšeně vyprávěl, jak moc se těšíme, jak se nemůžeme dočkat. Pokaždé se na mě jen dívala smutnýma očima, občas se v nich zaleskly i slzy… a pak mě vždycky jen pevně objala…
Proto, právě proto jsme se rozhodli odejít bez loučení. Nechci znovu vidět její slzy a ani Ty je nechceš vidět, vím to. A až spolu budeme vycházet z našich dveří… ruku v ruce… vím, že až teprve pak budeme konečně navždycky spolu – tak, jak jsme si to celá ta léta slibovali.
Bráško, miluju Tě a budu Tě milovat napořád…
Krásné narozeniny!
S láskou…
Tvůj bratr.
1. září 2003
Můj milovaný bráško!
Dneska slavíme naše čtrnácté narozeniny a já si stále nemohu zvyknout na to, že Ti smím říkat tak krásně… milovaný bráško. Byl to tak nádherný pocit, když jsi poprvé políbil má zavřená víčka… skoro jako by jen lehounce zafoukal vánek… a když jsem se Ti pak podíval do očí, usmíval jsi se. Usmíváš se vlastně skoro pořád. A já s Tebou. Protože s Tebou jsem šťastný.
Tak rád si s Tebou povídám… anebo jen mlčím… tak rád Tě líbám a dotýkám se Tě… jsi tu jenom pro mě a já tu jsem jen pro Tebe. Jsi moje láska a nic na světě to nemůže změnit. Ani netuším, proč jsme si tím tak jistý, ale vím to, vím, že budeme navždy spolu. A až se spolu jednou vydáme na tu naši cestu, o které se mi stále zdá, pak bude vše naprosto dokonalé, budeme spolu jen my dva… jen já a Ty.
Budeme moc zapomenout na všechno… na trápení se školou… i na mamčiny obavy.
Vím, že mamku to trápí, nechce, abychom odcházeli, nechce, abych o té cestě mluvil… nemůžu si pomoc. Ani ten její polekaný a bolestný pohled mi nemůže zabránit v tom, abych dál nesnil o dalekém neznámu… a o Tobě. O mém bráškovi. O milovaném bráškovi.
Miluju Tě, jak jen miloval lze a počítám roky, měsíce a dny do doby, než budeme moc být jen spolu…
Krásné narozeniny!
S láskou…
Tvůj bratr.
1. září 1999
Můj milý bráško!
Tak už je nám deset let! To je paráda, viď?
Teda až na tu školu… Nechápu, jak jsme se tam kdy mohli těšit. A taky nechápu, proč dneska učitelka zase vedle mě posadila tu káču, když to mělo být Tvoje místo. Musel sis sednout až úplně dozadu… zkazila mi tím celý den. A nejen ona… i ostatní ve třídě se chovají divně. Myslel jsem, že je to přes prázdniny přejde, ale je to snad ještě horší. Nenávidím školu! Tak moc jí nenávidím! Chtěl bych utéct někam daleko odsuď, někam, kde bysme mohli být jen my dva…
Přijde mi, že snad jen Ty jediný mi rozumíš, že víš, jak se cítím…
A možná právě proto jsi mě včera zavedl na to místo… věděl jsi, jak mi dnes bude – znovu ve škole, znovu mezi nimi…Ukázal jsi mi tu cestu a já užasle sledoval to daleké neznámo, které se před námi rozprostíralo. Chtěl jsem se tam hned rozběhnout, cítit tu volnost, svobodu… zadržel jsi mě. Ještě není ten správný čas – řekl jsi. Poslechl jsem Tě. Vždycky jsi říkal pravdu. Ale od té doby na to nemůžu zapomenout, každou vteřinu si představuju naši budoucnost, věřím v ní, upínám se k ní… toužím po ní.
Řekl jsem o tom i mamce. Zděsila se, dokonce se i rozplakala… to jsem nechtěl, vážně ne. Chtěl jsem, aby byla šťastná společně s námi, ale viděla jen to, že chceme odejít. Bylo mi jí líto…
I přesto jsem začal počítat čas do doby, kdy mi dovolíš s Tebou odejít… kdy mi dovolíš být jen s Tebou… Krásné narozeniny!
Mám Tě rád…
Tvůj bratr.
1. září 1995
Bráško!
Dneska je nám šest let.. a maminka mě konečně naučila písmenka, takže Ti můžu napsat dopis.
Jsi tu teď se mnou a vím, že ani nikdy neodejdeš, stejně ti ale napíšu… protože Tě mám moc rád. Tak abys to věděl. A taky abys viděl, jak mi to jde… to psaní. Jde mi to, viď? Taky mě to baví. Těším se do školy, kde se naučíme ještě spoustu dalších věcí, jak říkala maminka.
Dneska jsme se tam byli poprvý podívat. Bylo to bezva, viď? Ty ohromný kornouty, co jsme dostali! Jen je škoda, že to tak špatně spočítali… ale to nevadí, já se s Tebou o ten svůj rozdělím.
Když jsem to říkal mamce, myslel jsem, že bude mít radost – a taky že jo! Samým dojetím se rozbrečela a tak hezky mě obejmula… Skoro tak hezky jako mě objímáš Ty, když je mi někdy trochu smutno.
Tak bráško, už mě z toho psaní nějak bolí ruka.
Tak Ti přeju krásné narozeniny!
Mám Tě rád…
Tvůj bratr.
1. září 1992
„Mami?“
„Copak je, zlatíčko?“
„Napíšeš za mě dopis?“
„Dopis? A komu chceš napsat?“
„No bráškovi! Máme dneska přece narozeniny!“
„…“
„Mami?“
„…pojď ke mně, ty moje sluníčko!“
„Mami? Ty pláčeš? Proč? Maminko… no tak, neplakej.“
„To nic… už je to dobrý. Mám tě moc ráda, víš to, viď?“
„Taky Tě mám moc rád, maminko. A brášku taky…“
„A co bys mu rád napsal?“
„No, že je mi s ním dobře a jsem rád, že ho mám. Že budeme pořád spolu. Pořád, víš? A taky že mu posílám pusinku… ale musíš to napsat rychle, než přijde, jo? Mami? Ty už zase pláčeš? Neplakej…“
1. září 1989
„Bože, Jörgene, ta bolest se nedá vydržet! Už tam budeme?!“
„Neboj, Simone, už to bude… dýchej, pořád dýchej, to bude dobrý!“
„Áááá… já se snad zblázním! Už je to tu zase! Uf! Uf! Uf!“
„No vidíš, jak Ti to jde! A už jsme tady! Pojď, tamhleten doktor se o Tebe postará.“
„Jörgene? Je mi nějak divně. Mám divný pocit… co když se něco stane?“
„Neboj, miláčku, všechno bude fajn. Hezky si tady lehni a dělej přesně to, co Ti říká ten doktor, ano? Jen pořádně dýchej a za chvilku už budeme mít dva nádherný kluky!“
„Strašně to bolí! Co když to nezvládnu? Co když to oni nezvládnou?“
„Simone! No tak! Miluju Tě a Ty jsi moje šikovná holka, zvládnete to všichni tři!“
„Ááá… už zase!!!“
„Tak tlač, Simone, snaž se, miláčku!“
„Nejde to! Já se snažím, ale nejde to! Bolí to, úplně strašně!“
„No tak, Simy… chvíli si odpočiň a zkusíme to znovu, ano? Poslouchej pana doktora, až Ti řekne, tak zase zatlačíš…“
„Bože, už… ááá…“
„Dobře, miláčku, víc, už to bude!… No vidíš, Tomí je už na světě! Bože, ten je krásný…“
„Já… chci ho vidět…“
„Simy… počkej, odnesli ho umýt. Ještě chvilku a budeš to mít za sebou… a neplakej…“
„Mi… miláčku… už zase… já už nechci!“
„Chyť se mě a vydrž… tlač… ještě!… Bože – a je to! Billí už je tu taky! A úplně stejně krásný jako Tom!“
„Chci je vidět! Oba! Chci vědět, že jsou v pořádku!“
„Neboj, za chvilku nám je přinesou, čisťoučký a jenom naše!“
…
„Jörgi? Děje se něco? Co Ti chtěl doktor? Jörgi, tak slyšíš? Miláčku, mluv!!!“
„…promiň…. je mi to tak strašně líto, Simone…“
„Co… se… stalo?“
„Máme jen jednoho chlapečka…“
2. září 2007
Simone seděla u stolu a ze zčervenalých očí jí potichu kapaly slzy. Před ní leželo několik popsaných listů papíru. Všechny byly plné láskyplných a šťastných slov…
Zvonek u dveří snad ani neslyšela. Až když jí Gordon lehce pohladil po rameni a naznačil, že by měli jít otevřít, odevzdaně se postavila. Věděla, co uslyší… Bála se toho tolik let… a tolik let doufala, že se to nestane…
Za dveřmi stáli dva uniformovaní policisté. Jejich pohled vypovídal vše.
„Paní Trümperová, tak jsme našli vašeho jediného syna. Bohužel pozdě… je nám to líto…“
autor: Majka
betaread: Janule
je to krásný a smutný, ale já nevím, trochu sem to asi nepochopila….jaktože mu psal ty dopisy o tom jak ho miluje a všechno, když ne narodil jenom on?:( asi to chápu jak to je, ale nevim, sem asi trošku pozadu:D mě to dojde
ale napsaný je to krásně
Musím říct, že je to hezky napsané. Tak zvláštně, až je to krásné. Zprvu jsem to nechápala, ale čím víc jsem se do toho začetla, tak jsem to chápala a chápu… 😉
cathy: souhlasim.. Ale jinak je to krasny..!
Asi sem to pochopila dobře….
taky tu ted brečim jak želva:'(
Asik bych neměla říct tenhle druh povídek…áchjo..
Ale j nak krásný..
A ktery z dvojcatek psal ty dopisy? Ale tenhle pribeh neni nesmysl, kdyby nekdo, ktery na takove veci neveri, to rikal.
Moje kamaradka mela dvojcatko a kdyz byli miminka, tak umrelo. On ji skoro nikdo nechape,ale ona to taky neumi vysvetlit. Proste si mumla s nekym vzdycky,citi ho proste
Majko, tohle je prostě nádhera, to musí každého chytit za srdce. Dokonalé !!!!!!
A všichni se do toho tak začetli, źe zapoměli kliknout, źe četli a komentovali :)))) musím se přiznat, źe občas taky zapomenu :))))
Krása…nemám slov…
Cathy: On mu to psal a nevěděl že je mrtvej…tak sem to pochopila já
A pak umřel aji Bill…
tak to je něco…je to naprosto nádherné!! tak procítěné a smutné…bože fakt nádhera a dokonalost!!!
Jájinka: aha takže v tom to je:D ono je to takhle pozpátku že to jakoby začíná tím že sou starší:-) tak jestli je to tak, už to chápu a líbí se mi to ještě víc:-)
Moc dobrý námět, dobře napsané. Tohle tu myslím ještě nebylo 🙂 Povedlo se ti to.
napřed jsem nechápala proč je to pozpátku a když mi to došlo, zděsila jsem se.. ale bylo to krásný ;))
Je to naprosto nádherný!!! Všechny ty pocity a celkově ten námět je takový, že by se to mohlo stát i ve skutečnosti. Je to prostě nádherný! Strašně krásný, smutný a dojemný. Krásný!!!!! :-))
Jééé, děkuju za ty všechny krásný komentáře!!! Ty mi udělaly takovou radost! Vážně děkuju 🙂
Jo a k otázce Tery.K – které z twinsátek vlastně ty dopisy psalo… to je to, co tam právě naschvál není poznat… nějak jsem neměla to srdce určit, který z nich dostal tu svou šanci na život…
To je úžasné! To je geniální! Wow!
Majka: Děkuju za odpověď;) Já se ti nedivím. Jak říkám, podobný příběh znám, takže moc hezký
to je smutny :'(
i když jsem to moc nepobrala… ja zase myslela, že ho Bill viděl jako imaginarního… a on mu řekl že jak mu bude 18 že umře… no tak nějak jsem to pobrala…aspon jsou stastní
je to fakt krasny:-) A zajimavy je to cist nejdriv tak jak to je psany a pak pozpatku:-) xD…
moc to nechápu ale aj trochu chápu newím ale vím že je to úplně dokonalý
Naprostá nádhera,u toho prostě každej musí brečet…Nevim,o čem to je mi došlo už v prvním dopise…Vnímám to tak,že se prostě narodili,ale Tom umřel a Billi se z toho tak trošku zbláznil a měl už jenom tu vidinu,že se vrátí do nebe za svým bráškou…Do tý role přeživšího jsem si dosadila Billa,prostě jsem to nějak podvědomě cítila.
DOKONALOST♥
asi v polovině mi začalo docházet, že to nebude jenom tak…možná díky těm slzám Simone jsem začala tušit, jak to bude pokračovat…bohužel jsem se nespletla…x(
ale tobě, Majko, patří obrovská poklona…je to nádherný, tak zvláštně procítěný…je to zase něco k zamyšlení…a toho 1. září 1992 už jsem začala chápat, o co tu jde…jsem ráda, že někdo napsal něco tak zvláštního a krásnýho…*poklona*
Ještě jednou všem moc děkuju za krásný komentáře!!! Díky 🙂
oo totalně uuužasny!!! uplně dokonaly, važně..byl to skvělej napad,pojmout to takhle.. xD moc moc tleskám!!!
to je naprosto dokonalý!!!! došlo mi to, když simone začínala rodit :(…chudátka všichni, ale je to naprosto dokonalá povídka!!!!
Ach bože. To snad není pravda! Já už předem věděla, že to bude smutné. Psychicky jsem se na to připravovala dlouho dopředu a dneska, když mi zbyla jenom angličtina, s klidem jsem jí odsunula a pustila se do čtení… Ale tohle. Já nemám slov, tady mi vážně docházejí. To je tak nádherný… tak neuvěřitelně nádherný a zároveň smutný, že mi to rve srdce. Skládám ti hlubokou poklonu, drahá Majko, protože tohle je umění!
nádherné…