Pain of Love 4.

autor: xoxo_Lady

Velké ohnivé slunce se pomalými krůčky vyhouplo až na samý vrch oblohy. Svými vtíravými paprsky se dostalo přes teploučkým vánkem rozevláté závěsy. Prosmýklo se maličkou skulinou tmavé látky, aby mohlo spalovat svou polední horkostí tvář tvrdě spícího chlapce, který s láskyplným výrazem objímal svého bratra ležícího vedle něj. Nejdříve jedním paprskem lehce přejíždělo po jeho poklidné tváři, pak jej to však přestalo bavit a posunulo se o něco výš. Zaostřilo na lehce se třepotající víčka, neúnavně na ně pálilo všechnu svou horkost, až se konečně podařilo chlapce probudit.

Starší z dvojčat zamrkal do oslepujícího paprsku. Otráveně se otočil na druhý bok a s hlasitým zazíváním zase zavřel oči. I když bylo kolem poledne, pro něj byla ještě hluboká noc. Nesnášel ranní vstávání a zvlášť ne teď, když nemusel na žádné rozhovory, koncerty a jiné povinnosti celebrity, jakou byl on.

Něco jej však přinutilo dokořán otevřít oči a prozkoumat místo vedle sebe. Chuť se překulit na druhý bok a vnořit se zpět do říše snů, byla náhle nenávratně pryč. Úlevně si oddechl, když jeho pohled spočinul na sladce spícím Billovi. Jeho lehce pootevřená ústa přímo vybízela k té nejhříšnější myšlence, která ho v tu chvíli napadla. Nemohl se jí jen tak vyhnout, alespoň na chvilinku si pohrával s představou, jak měkké asi jsou a jak asi chutnají. Na malý moment se zapomněl hlídat a naklonil hlavu nebezpečně blízko. Pomaloučku se přibližoval, skoro ani nedýchal vzrušením. Jeho žaludek udělal několik kotrmelců, ale to v tu chvíli nebylo vůbec důležité. Nyní se staly objektem jeho zájmu pouze bezchybně tvarované rty, lehce pootevřené a tak lákavé. 

Skoro se jich dotýkal, chyběl snad jen jeden pouhý milimetr a ochutnal by je. Zastavil se, musel nejdříve ztěžka polknout, jelikož jeho ústa byla tak vyprahlá, že měl pocit, že se udusí. Trochu si navlhčil vysušené rty jazykem a na vteřinku pevně stiskl víčka. Vůbec mu nebylo příjemné, že se musí takhle ovládat. Nejraději by se na něj vrhl, slíbal by jeho roztomilé rtíky, dokud by se jich nenabažil. Pak si ale uvědomil, že by neměl dost nikdy.

Cítil jeho teplý dech na svých rtech. Všechno se točilo a ztřeštěně převracelo, když si uvědomil, že je to dech Billa, a že je tak zatraceně blízko. Už to déle nemohl odkládat. Otevřel oči a naposled se ujistil, že Bill tvrdě spí a jeho oči jsou stále poklidně zavřené. Avšak když už si chtěl úlevou oddechnout a zrušit tu kraťoulinkou vzdálenost, zažil otřesný šok.

Vzpamatoval se ihned, co se Billovy řasy lehce zatřásly pod stiskem jeho víček. Rty se stiskly zpět k sobě, uzavřely se jako brány.

Tom nejdříve jen leknutím strnul a kdyby v tu chvíli Bill otevřel oči, pohleděl by na svého bratra, který byl tak blízko a v tak velkém šoku, že ho ani nenapadlo se od té andělsky hříšné tváře odvrátit. Ale Bill oči neotevřel, dál se nechal tiše ovládat lechtivými sny, o nichž Tom neměl ani tušení.

Zareagoval až po chvíli, kdy si uvědomil, že musí pryč od jeho rtů. Rychle se posadil, ve tváři stále ulekaný výraz. Nedokázal myslet na nic jiného než na to, že byl tak blízko, málem udělal to, po čem toužil tak dlouho, ale nevyšlo to. Možná kdyby nečekal, kdyby zbytečně neprodlužoval tu chvíli, mohl by se utěšovat vzpomínkami na dva měkoučké polštářky, jejichž chuť nikdy neměl poznat. Tak moc toužil jej políbit. Jen se lehounce otřít rty o ty jeho jako motýlí pohlazení. Stačil by jeden jediný polibek a byl by šťastný do smrti.

Napospas svým tužbám ulehl zpět vedle spícího anděla. Ještě více ho rozčílilo, že se Bill nevzbudil, jen se převrátil na druhý bok, pryč od něj, a dál klidně spal. Ale už v něm nezbylo ani kousíček odvahy, aby se znovu naklonil a udělal to, co chtěl udělat ze všeho nejvíc. Odhodlal se alespoň k tomu, aby se k jeho tělu znovu přitulil. Hlavu položil těsně k té jeho, a tak mohl alespoň vdechovat nádhernou vůni jeho hebounkých vlasů. Jelikož se v tu chvíli vyskytoval v jeho tak těsné blízkosti, nemohl jinak, než se slastně usmívat i přesto, že měl na sebe vztek. Spokojeně zavrněl, obtočil ruku stejně jako předešlou noc kolem jeho boků, a ve chvíli, kdy to nejméně čekal, podlehl spánku.

Jeho spokojený spánek trval několik hodin. Slunce se už chystalo zapadat, když se vzbudil a překvapeně zíral na hodiny. Sice miloval spánek, ale opravdu ho překvapilo, že už je tak pozdě. Cítil se tak čilý, že ihned vyskočil na nohy a v rychlosti se nasoukal do svých pohodlných kalhot, a aniž by se zdržoval jejich zapínáním, vydal se pryč z domu. První věc, která ho hned po probuzení zajímala, byl Bill. Proto teď polekaně vyběhl ze dveří, aby ho ke své neuvěřitelně velké úlevě hned spatřil. Seděl kousek od něj, otočený směrem k moři. Nejdříve si Tom myslel, že jeho bráška pozoruje vlny divoce narážející do ostrých útesů, ale pak zaslechl jeho neklidný hlas. Popošel několik kroků k němu, tak, aby jej však Bill nezaregistroval.

„Jo, ten vůl mě prostě sprostě unesl. Řekl mi, že tady teď zůstaneme několik týdnů, protože mi chce prý pomoct. Ale já jsem v úplném pořádku, nic mi není!“ Billova slova doprovázely pomlky, jak zhluboka dýchal. Byl rozčilený na nejvyšší míru. Jestli se hned neuklidní, bude následovat výbuch a on se přestane kontrolovat. Když se tohle stalo naposledy, hodil po Tomovi skleničkou, kterou právě třímal v ruce. Vždy popadl první věc, jež byla někde poblíž, a ta skončila buď rozbitá nebo v tom lepším případě jen poškozená.

„Jo, taky to nechápu, asi se musel dočista zbláznit, ta sláva už mu leze na mozek,“ pokračoval Bill ve své samomluvě dál.  

Tom nechápavě zavrtěl hlavou. Udělal další dva kroky, aby se mohl ujistit, že Bill nemluví sám se sebou, ale u ucha si přidržuje svůj mobil. Druhou ruku měl zaťatou v pěst, až mu bělaly klouby na prstech.

„Andy, musíš mě odtud dostat. Ne, neptej se mě jak, protože nevím! Víš co? Nějak se dostaň do mého pokoje, pod postelí je malý kufřík a v něm najdeš takovou modrou kartu. Mám na ní asi… Jo, myslím, že to bude stačit… Přesně tak, najmi si nějaké soukromé letadlo nebo to první, co se ti dostane pod ruku, a hlavně mě najdi… Nevím přesně kde, zkusím z Toma něco nenápadně vytáhnout… Pak ti zavolám… Děkuju, Andy, nevím, co bych bez tebe dělal, hlavně se to nesmí nikdo dozvědět… Jo, David a Georg s Gustavem v tom mají nejspíš taky prsty, asi se zbláznili úplně všichni… Večer ti ještě zavolám…“ Bill ukončil hovor s poměrně vylepšenou náladou. Jestli ho jeho a Tomův nejlepší přítel najde a odveze ho zpátky domů, pak už nebude muset být v takové blízkosti Toma.  

Za celou noc nezamhouřil oči, až ráno se mu podařilo náhodou usnout, za což byl neskutečně vděčný, jelikož stačila ještě chvilka a on by se zbláznil. Tomovo tělo bylo tak horké, propaloval ho svými dlaněmi, zvyšoval v něm tužby. V duchu si nadával, že nezůstal někde venku, kvílel nad utrpením, které musel protrpět a vzdychal nad jeho dokonalostí. Bál se však pohnout, aby ho ještě neprobudil, měl strach se pořádně nadechnout, aby ho ještě více neokouzlila jeho vůně. Celý ten mučící proces musel snášet tak dlouho. Trvalo to jako věčnost. Ale co on vlastně ví, co to ta věčnost je?

Ano, byl si naprosto jistý tím, co udělá, až se nohama dotkne země na letišti. Odjede domů, sbalí si všechno, co má a odjede někam hodně daleko. Pojede tak rychle, jak mu to jeho auto dovolí. Nikde nezastaví, pojede nocí i dnem. Až bude tak daleko, že už se nebude moct vrátit. A pak začne svůj život znova. Nebál se toho, že je slavný, a že si ho paparazzi najdou. Nechtěl chodit na veřejnost. Koupí si dům někde v malinkaté vesničce, kde nebude jeho přítomnost nikoho zajímat. Bude celé dny zavřený se zásobami toho nejdražšího a nejúčinnějšího antidepresivního léku, který kdy okusil – alkohol byl ten zázračný lék. Nebude šťastný. Bude trpět, ale už nebude muset trpět v jeho přítomnosti.

Celou noc zvažoval, jestli jeho láska stojí za to, vzdát se veškeré slávy, už nikdy neslyšet nadšený křik fanynek, nezpívat pro ně, nedělat je šťastnými. Ale pak si uvědomil, že vše, co pro ně dělal v poslední době, dělal jaksi automaticky. Musel to dělat, nezbývalo mu nic než souhlasit s každým termínem koncertu nebo rozhovoru. Byl ochoten se pro lásku vzdát všeho. I když tu lásku tím nezíská, naopak se od ní odloučí.

Také ho v noci napadla zapeklitá otázka, na níž si nedokázal odpovědět, i když nad ní přemýšlel několik zdlouhavých hodin.

Bude někdy moct zapomenout?

Tom stál nedaleko od něj s ústy dokořán. Několikrát prudce vydechl. Cítil, jak lehce rudne a nyní tiskl obě ruce v pěst stejně jako před chvíli jeho bratr.

On ho opravdu chtěl opustit! Dokázal by jen tak odjet a nechat ho tu samotného!

Vřelo to v něm tak silně, že se už nedokázal ovládat. Naplno vybuchl. Nepřemýšlel nad následky. Nepřemýšlel, jak moc jeho slova budou bratra bolet. Chtěl mu způsobit bolest. Chtěl, aby alespoň jednou pocítil tu samou bolest a utrpení, jako on sám.

Rozběhl se k němu, vyrval mu mobil z ruky a z plné síly jej odhodil kamsi do šumícího moře. V několika dalších sekundách pozoroval, jak se ztrácí ve vlnách.

„Tak ty mě chceš opustit? Už mě ke svému životu nepotřebuješ?“ promluvil Tom skrz zatnuté zuby. Na krku mu tepala viditelně naběhlá žíla. Byl tak naštvaný, přitom ale polovinu jeho vzteku tvořil strach o ztrátu bratra nadobro.

Billův výraz vypovídal za vše. Jeho pevně semknuté rty bránily srdci odpovědět. Musel se nejdřív v duchu tvrdě okřiknout a ustoupit na stranu rozumu.

„Od doby, kdy jsem tady, netoužím udělat nic jiného,“ křikl na obranu Bill. Věděl, že se Tom jen tak nezmůže na odpověď, proto se od něj odvrátil a v klidu dál seděl a pozoroval třpytící se vlny moře, jak se zvedají do výšky, a pak zapadnou zpět mezi další vlny.

„Ty vůbec nevíš, co to slovo znamená! Vůbec nechápeš význam slova toužit,“ s důrazem na to zapeklité slovo se Tom posadil vedle něj. Zabodl pohled do jakéhosi bodu v dáli, aniž by ho nyní zajímalo cokoli kolem. Díval se před sebe, jen aby nemusel pozorovat bratrovu prázdnotu v očích. „Jsi člověk, který je v mém životě na prvním místě. Nemůžeš po mně chtít, abych jen nečinně přihlížel, jak se trápíš. Jestli si myslíš, že je tohle zbytečné, tak není,“ mrtvolným hlasem se snažil šeptem vysvětlit, proč tohle všechno podstupoval. Také se mu nezamlouval fakt, že tady Billa drží násilím, ale jeho srdce mu zakazovalo povolit. Musel tohle podstoupit, jinak se mohl třeba už navždy rozloučit s nadějí, že jejich vztah bude někdy stejný jako dřív. Zatímco by tiše přihlížel, jeho dvojče by se bylo schopné upít k smrti. Nesnášel, když musel každý den zvedat jeho bezvládné opilé tělo do náruče a opatrně jej pokládat do měkké postele. Ale když tohle nevyjde, mohl se alespoň utěšovat tím, že pro to něco udělal. Že jen nečinně nepřihlížel, ale pokusil se o něco, co mohlo Billovi pomoct. I když stále netušil, proč Bill pije, věděl, že je to, protože se trápí. A trápil se tak moc, že nedokázal vyhledat nějakou jinou pomoc než alkohol.

„Pořád nedokážu pochopit, proč jsi tohle vlastně udělal. Chci vysvětlení,“ přesvědčivý tón dával jasně najevo, že si jeho majitel bude stát na svém a neustoupí, dokud neuslyší odpověď.

„Víš, jak mě to bolí, Bille? Dívat se na tebe, jak se každý den trápíš víc a víc. Proč mi neřekneš důvod?“ tohle nebyla odpověď, kterou Bill chtěl slyšet, ale neřešil to. Tato otázka se zabodla hluboko do jeho srdce jako ostrá hrana šípu, přesně zamířena a s ještě větší přesností trefila už tak dost zranitelné místo.

Jeho tichý povzdech se ztratil v přílivu teplých vln moře. Voda je obklopila tak náhle, že nestačili vyskočit na nohy a poodstoupit o pár kroků. Oba tam seděli, jako by necítili jemné nárazy. Na malou chvíli jejich těla zaplavila velká vlna, o chvíli později se už stahovala zpět do šumícího moře. Zanechala za sebou pouze na skrz promočené oblečení obou bratrů a stopy v písku. Jako by si chtěla označit místo, které před chvilkou napadla, aby jej mohla zase najít.

„Omlouvám se,“ slova, která vyšla z pootevřených rtů mladšího z bratrů, zanikla kdesi ve zvuku křiků právě přilétajících racků. Jejich let byl tak plný lehkosti, až si Bill na chvíli přál být jako oni. Nechávat se unášet větrem kdesi do neznáma, a vědět, že mu v tom nikdo nezabrání. Mohl by být tam a za několik minut zase někde jinde. Nikomu by nemusel oznamovat, kam se právě chystá. Mohl by si najít místo, kde by byl úplně sám. To by mu vyhovovalo. Ale nyní, kdy přišel o jedinou záchranu, už vůbec nepočítal s tím, že by se odsud mohl dostat. Andreas jej jistě nenajde, však ani netuší, na které straně zeměkoule je.

„Nechci slyšet omluvu, chci odpověď,“ zavrtěl odmítavě hlavou Tom. Jeho hlas zněl tak jemně, bál se promluvit hlasitěji, aby nezničil pocit rozlévající se jeho celým tělem. Cítil se tak krásně, a přitom trpěl. V tu chvíli nevnímal nic, jen splašený tlukot jeho srdce. Bušilo tak rychle, že několikrát vynechalo, pak zase dohnalo, co promarnilo. Nenápadně zajel rukou pod své triko a stiskl místo na svém břiše, kde cítil ten podivný třepotající se pocit. Nedokázal to pojmenovat, ale bylo mu tak krásně. Nechtěl, aby to přestalo.

„Tu nikdy nedostaneš. Věř, že bych ti to chtěl říct, hrozně moc chci, ale nemůžu. Zničilo by to naše pouto a ty bys mi už nikdy nedokázal odpustit, Tome,“ říkal mu pravdu. Nikdy to Tomovi nevyzradí. Možná mu to řekne za několik desítek let, kdy bude ležet na smrtelné posteli. Pak už bude vše jedno a Tom už nebude schopen nikdy vyslovit žádnou z výčitek, které si každý den přehrával jako noční můry. Avšak pocit, že by mohl říct, jak moc jej miluje, byl tak silný, že se jeho rty znovu pootevřely. Naštěstí se včas zarazil a nakonec je pevně stiskl zpět k sobě. V duchu sám sobě tiše nadával. Jak mohl být tak pitomý? Vždyť by tím vše zničil! Zhroutil by se celý svět pod jedinými dvěma slůvky. Bolelo jej, že je nikdy nevysloví osobě, které patří, ale bylo to tak lepší.

„Copak to necítíš? Ty pouta už se dávno rozpadají a nechybí jim moc k tomu, aby se rozdělily!“ Vykřikl náhle popuzen Billovými slovy Tom. Nechtěl slyšet žádné výmluvy ani lži. Potřeboval vědět pravdu, aby mohl Billovi pomoct. Nesnesl pohled na jeho trpící oči a veselou smějící se masku. Bylo jedno, že trpí on sám, daleko důležitější pro něj bylo, aby byl šťastný jeho bratr.

Bill naprosto chápal Tomův výbuch. Udělal by úplně to samé, tím si byl jist.

Smutkem vyprahlý krk sbíral poslední zbytky sil, aby se opět omluvil. Hlas v jeho hlavě však chtěl něco jiného. Opět se probral k vědomí rozum a rozdával své nechtěné rozkazy. Z celého srdce si přál umlčet ten nabádající hlas, nakonec ho však poslechl.

„A víš, kdo za to může? Ty, Tome! Z celého srdce tě nenávidím!“ Rozkřikl se chraplavým hlasem. Ztěžka vydechoval. Bylo tak namáhavé vyslovit něco tak bolestivého, jako že jej nenávidí. Lhal mu přímo do očí. Lhal sám sobě, lhal své spřízněné duši. Ale nemohl jinak, cítil, že to jediné je správné.

Dřív, než by jeho pravé city dokázaly vyzradit slané slzy kutálející se po bledém obličeji plném bolesti, vyskočil na nohy. Měl namířeno kamsi, kde by mohl dát průchod svým emocím. Kde si nebude muset otírat velké kapky slz. Kde bude moct shodit masku.

Tom se neměl sílu ani otočit a pohlédnout na jeho vzdalující se záda. V ten moment mu bylo jedno, kam jde. Nechtěl se už dívat do jeho lží plné tváře a prozrazujících očí.

Přitiskl si ke tváři dlaně, aby je vzápětí mohl smáčet horkými slzami. Kanuly po rtech, jenž vypouštěly srdcervoucí vzlyky. Přisunul si nohy těsně k sobě a na kolena položil hlavu. Už sám nedokázal čelit těm pocitům ztráty. Ztratil svého bratra. Své dvojče. Ztratil osobu, která mu byla nejblíž. Už se nikdy nebude moct vypovídat ze svých problémů tomu Billovi plnému pochopení. Neuslyší jeho utěšující slova. Neucítí jeho náruč plnou čisté neskrývané lásky. Nemohl si opřít hlavu o jeho rameno a smáčet jeho triko. Teď tady byl sám.

S tváří plnou horoucích slz pohlédl před sebe. Přes jejich záclonu přihlížel jako divák vzpomínkám, jež se nahromadily v jeho hlavě. Nechal přehrávat film jejich šťastného dětství. Tak ostře viděl Billův rozesmátý obličej a šťastně planoucí oči, když právě dostali svůj společný dort k desátým narozeninám.

Oba čerstvě desetiletí chlapci s veselými dolíčky ve tvářích se nahnuli těsně nad kulatý dort s deseti svíčkami. Oba se bez domlouvání nadechli a doslova jedním dechem sfoukli všech deset plápolajících plamínků. Ty ihned zhasly, zanechaly po sobě jen kouř tiše se povznášející nad dortem. Bill se s veselým zavýsknutím narovnal a ještě než se stačil narovnat i jeho bratr, vesele mu skočil kolem krku. Plní energie poskakovali několik minut kolem stolku s dortem a dárky.  

Všichni hosté jen s úsměvem přihlíželi jejich nefalšované radosti. Jejich maminka se ustavičně smála a nechala své dva syny se radovat. Ani jí nevadilo, že omylem převrhli několik pečlivě zabalených dárků. Byla pyšná na své dva syny, protože se k sobě chovali stále tak pěkně.

„Prozradíš mi, co sis přál?“ vyzvídal o něco později Bill, když seděli na větvi jednoho ze stromů na jejich nemalé zahrádce. Drželi se spolu pevně za ruce, vůbec se nestyděli všem ukazovat, jak moc mají rádi jeden druhého. Naopak, byli velmi pyšní na to, že mají k sobě tak pěkný vztah. Většina ostatních sourozenců, které znali, se neustále hádali a vůbec nedávali najevo, že se mají rádi. Takoví oni být nechtěli. Byli přeci dvojčata, také by se dalo říct, že byli poloviční a jen spolu tvořili jeden celek.

„Přál jsem si, abychom spolu byli navždy šťastní. Chtěl bych, aby jednou někdo řekl „A byli spolu šťastni, až do smrti“. Jako v pohádkách, vždycky skončí dobře, proto jsem si přál, aby i ta naše pohádka skončila dobře,“ prozradil Tom a opět se usmíval. Nedokázal si představit, že by svého brášku někdy opustil. Ale byl si jistý tím, že to nikdy neudělá.

Tom už nic neříkal, jen nadšeně sklonil hlavu, aby na Billovo pravé líčko vlepil pořádnou bratrskou pusu. Jen ta dokázala vyjádřit přesně to, co cítil. Slova byla v tu chvíli naprosto zbytečná.

Probral se ze svých vzpomínek až těsně k večeru. Nechápal, jak tady mohl tak dlouho sedět, ale neřešil to. Teď měl zcela jiné starosti. S těžkým pocitem v hrudi se vydal k jejich dosavadnímu obydlí. Ihned po osvěžující sprše se odebral do postele. Všechny jeho myšlenky patřily Billovi, ale nezvedl se a nešel ho hledat, jak si přálo jeho srdce. Zaraženě ležel s dokořán otevřenýma očima a čekal.

Někde v hloubi duše věděl, že přijde.