autor: Tina
Jsem tu opět s další jednodílkou. Napadlo mě to jednou večer, když jsem šla spát. Večer prostě vždycky jako na potvoru dostávám dobré nápady. Je to moje první povídka, co jí píšu v „ich“ formě, tak mě za to prosím neukamenujte. Doufám, že se bude aspoň trochu líbit a jen komentujte. Budu ráda za každý komentík. Tina
Pomalu se blížil večer. Bylo zrovna období podzimu, takže noci již bývaly temnější. Mladý chlapec s dredy seděl na gauči a sledoval zábavnou show v televizi. Zrovna dali reklamu a on se zase v duchu rozčiloval nad televizním programem. Přišlo mu, že v televizi už jsou většinou jen reklamy a jen chvíli film, na který se chce zrovna ten večer dívat.
Postavil se na nohy a šel si do kuchyně pro pití a nějakou dobrotu, co by mohl při show chroupat. Nalil si džus a vzal si s sebou balíček arašídů. Rozbalil jej a začal si postupně dávat do pusy jeden arašíd za druhým. Všechno bylo opět v pohodě, když začalo pokračování talent show.
Tom
Bylo už pozdě večer a já se rozhodl, že si už půjdu lehnout. Se sprchováním jsem se teď nezatěžoval. To zvládnu ráno. Vyšel jsem po trošku prudších schodech nahoru do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. A opět to začalo. Přepadl mě takový zvláštní pocit. Připadalo mi, jako bych v tom pokoji nebyl sám. Jako by tam se mnou byl ještě někdo jiný. Někde tajně schovaný v tmavém koutě čekající jen na to, až zhasnu a ulehnu ke spánku. Někdy si sám sobě přijdu až směšný, že uvažuju nad takovýma pitomostma. Asi to bylo z těch hororů, na které se koukám. Byl jsem jako náctiletá puberťačka, která má pak strach si zajít sama i na záchod, aby ji třeba najednou něco nechytlo za vlasy a neodtáhlo pryč.
„No tak, Tome, vzpamatuj se. Vždyť jsou to jen výplody něčí fantazie,“ říkal jsem si občas pro sebe, když jsem z toho začínal mít deprese. Někomu by mohlo přijít, že to v hlavě nemám trochu v pořádku. Ale já o tom pouze přemýšlím. Nedělám žádné šílené věci. Jsem jen obyčejný, osmnáctiletý chlapec s trochu více bujnou fantazií. I když jsem to věděl a slyšel od ostatních mnohokrát, že takovéhle věci neexistují, pořád jsem měl v hlavince malinké místečko, kde jsem tomu nechával volný průběh a občas i uvěřil.
Přišel jsem k posteli a shodil ze sebe oblečení, zůstal jen v boxerkách a hupsl do postele. Spokojeně jsem vydechl a uvolnil se. Bylo to příjemné se po aktivním dni konečně uvolnit a odpočinout si. Ale hlava mi ještě pracovala. Ještě stále jsem nevypnul a nepropadl se do říše snů. Připadalo mi, jako by tady byl ještě někdo druhý. Ten nesnesitelný pocit mi nedovolil usnout. Trvalo mi dlouho, než jsem sám sebe přesvědčil, že tohle je nyní výplod mě fantazie a nic takového není. Přibližně po hodině jsem vypnul a propadl se do temnoty říše snů.
Druhý den mě probudil budík. Dnes naposledy. Naposledy do školy. Byl totiž pátek. Vypnul jsem urputný budík a vyhrabal se z postele. Nejdříve jsem si došel na záchod a poté se šel obléct a udělat ze sebe trochu člověka. Když jsem byl sám se sebou spokojený, naposledy na sebe koukl do zrcadla a vydal jsem se udělat si snídani. Stále bydlím s rodiči a občas se stane, že mi jeho mamka nachystá snídani před tím, než odejde do práce, a tohle byl jeden z těch dní. Měl jsem aspoň ušetřenou práci. Usedl jsem ke stolu a začal jíst. Za chvíli jsem to měl v sobě a šel na autobus, který mě odvezl do školy. Bylo zvláštní, že ve dne jsem ty zvláštní pocity neměl. Fungoval jsem úplně normálně a neuvažoval nad zvláštními věcmi. Ovšem, když jsem byl třeba sám a neměl si s kým povídat, uvažoval jsem nad fantastickými věcmi. Třeba jaké by to bylo, dostat se do jiné říše. A podobně, ale pouze jsem o tom přemýšlel a myšlenky přece ještě nikomu neuškodily.
Školní den proběhl jako každý jiný. Učení, kamarádi a učitelé. Klasika. Ve škole jsem nebyl ani oblíbený, ale zároveň jsem nebyl z těch osamocených. Měl jsem svých pár kamarádů a kamarádek a s těmi vyváděl hlouposti. I přestože jsme už byli dospělí, stále jsme se dokázali dobře bavit a zpříjemnit si tak to „utrpení“ ve škole.
Když jsem se vracel ze zastávky domů, opět jsem přemýšlel nad zvláštními věcmi. Bylo to skoro jako posedlost. Vždy, když jsem byl sám, můj mozek přepnul na tyto fantasy věci. Pro někoho by to bylo možná zvláštní a mohli by o mně tvrdit, že je blázen.
Strčil jsem klíč do zámku a otočil jím. Vešel jsem do domu a zul se. Moje mamka Simone už byla doma.
„Čau,“ zavolal jsem z chodby.
„Ahoj,“ odpověděla mi. Krásně to tam vonělo. Zřejmě něco dobrého vařila. Přišel jsem k ní a nakoukl jí přes rameno.
„Vypadá to dobře,“ usmál jsem se a ona jen přikývla.
Započal opět večer. Což znamenalo koukání na televizi a následně ty zvláštní pocity a pro ostatní divné uvažování. Usoudil jsem, že dnes půjdu spát dříve, jelikož únava dělala svoje. Proto jsem se šel osprchovat a poté do postele. Už, když jsem šel z koupelny po schodech, měl jsem zvláštní pocit, jako by za mnou někdo šel, ale když jsem se ohlédl, nic ani nikoho jsem v té tmě neviděl.
„Asi už jsem se opravdu zbláznil,“ řekl jsem si pro sebe nahlas a vešel do svého pokoje. Rozsvítil jsem pouze lampičku a rozhlédl se po pokoji. Světlo nedoléhalo úplně všude, takže rohy a kouty pokoje působily tak zvláštně. V hlavě jsem si stále opakoval, že jsem cvok. Vždyť lidé v mém věku už ničemu takovému dávno nevěří. Ale já musím být vždy výjimka. Ještě chvíli jsem si pro sebe nadával a poté lehl do postele a zavřel svá víčka.
Bill
Seděl jsem tiše v roku jeho pokoje. Nevidí mě. Snad jen pokud chci já sám. Ovšem nemůžu se mu ukázat, polekal by se. Už jsem jej párkrát slyšel si sám sobě nadávat a asi chápu proč. Moje zjevení by jej hodně polekalo. Vždy čekám, až tvrdě usne. Někdy to trvá dlouho, protože se pořád převaluje nebo nepravidelně dýchá, to znamená, že ještě tvrdě nespí.
Dnes jsem nečekal dlouho. Bylo asi za pět minut dvanáct a Tom už tvrdě spal. Já to poznám, prostě to vycítím. Pomalu jsem se po čtyřech doplazil k jeho posteli a koukl na jeho klidnou tvář. Abych řekl pravdu, líbí se mi. Moc. Přiklekl jsem si k jeho posteli a jemně jej pohladil po tváři. Každou noc sem takhle chodím a pozoruji, jak spí. Je strašně roztomilý.
Lehce jsem se prohraboval jeho dredy a s úsměvem na tváři jej pozoroval. Jeho ruka vykukovala přes kraj postele, jako kdyby ji ke mně natahoval. Propletl jsem naše prsty a palcem jej hladil po hřbetu ruky. Přestal jsem se prohrabávat jeho dredy a zaměřil se na naše propletené prsty. Políbil jsem jej na hřbet ruky a přitáhl si ji k tváři. Kéž bych se mu tak mohl ukázat a říct mu vše, co mám na srdci. Přál bych si mu to jednou všechno říct, ale nevím, jak by reagoval, jestli by se mě bál, zdali by mi věřil a to nejdůležitější je, jestli by cítil to samé co já. Je příliš moc otázek a málo odpovědí. Žralo mě to. Ale teď jsem s tím stejně nemohl nic dělat. Byl jsem rád, že můžu být u Toma, i když on o Tom nevěděl.
Pomalu svítalo a mně bylo jasné, že budu muset zmizet. Zalézt zase do toho kouta a jen jej pozorovat a nevyloudit žádný zvuk, který by jej vyděsil. To je to poslední, co chci. Děsit jej, a já vím, jaký je. Jsem tady už dost dlouho na to, abych to poznal. Dal jsem mu pusu na čelo a zase zalezl do kouta. Jestli neusnu, tak jej budu jen pozorovat. To mi stačí, ale myslím, že asi stejně usnu a probudím se, až bude večer.
Tom
Ráno mě probudily sluneční paprsky. Vždy přesně v tu stejnou hodinu mi svítí přes okno rovnou do obličeje. Je to celkem nepříjemné probuzení. Pomalu jsem se dostal z postele a šel po schodech dolů. Dnes je sobota, což znamená, že můžu být doma a jen relaxovat a lenošit. Posnídal jsem a šel se převléct.
Den uběhl celkem rychle a opět tady byl večer. Víkendy ubíhají strašně rychle. Seděl jsem v pokoji na posteli, notebook na klíně a brouzdal na internetu. Většinou jsem si psal s kamarády nebo koukal na nějaký film. Nějak jsem neměl potřebu chodit s nimi ven. Potřeboval jsem si odpočinout, protože školní dny byly někdy opravdu náročné a za ten celý týden se toho někdy nasbírá až až.
Protřel jsem si oči, jelikož mě už bolely od toho světla z notebooku a rozhlédl jsem se po pokojí. Uslyšel jsem takový zvláštní zvuk, jako kdyby něco prasklo nebo spadlo. Chvíli jsem napjatě poslouchal, jestli se to neozve znovu, ale už se to neozvalo. Řekl jsem si, že to možná bylo něco venku, jelikož tam foukal celkem silný vítr. Čas ubíhal tak rychle, že když jsem se podíval na hodiny, byla už jedna hodina. Řekl jsem si, že moje oči toho už asi mají dost a tak jsem vypnul notebook a šel si lehnout. Usnul jsem rychle.
Bill
Napjatě jsem sledoval jeho pohyby. Jak zhasínal světlo, jak si lehl do postele a zavřel své oči. Byl jsem nedočkavý, že jsem si ani neuvědomil, jestli už tvrdě spí nebo ne. Opět jsem po čtyřech přilezl k jeho posteli a koukl na jeho tvář. Pousmál jsem se, a tak jako každou noc jsem sledoval každý milimetr jeho klidné tváře. Byl jsem jí fascinován. Byla jemná, mladá a krásná. Neodolal jsem a svou studenou dlaní jsem jej po ní pohladil. Trochu se zavrtěl, což mě překvapilo a malinko vyděsilo. Chvíli jsem nehnutě čekal, jestli se náhodou neprobudí. Neprobudil se. Spinkal v klidu dál. Docela jsem si oddechl, byl by to velký malér, kdyby mě uviděl. Nehnutě jsem seděl ještě asi půl hodiny, až jsem si byl opravdu sto procentně jistý, že jej neprobudím. Měl jsem totiž něco v plánu, něco, co jsem chtěl udělat už dlouho. V momentě, kdy byl vhodný okamžik, jsem se k němu naklonil a jemně jej políbil na rty. Ale když jsem se odtáhl, uviděl jsem dvě vyděšené oči, jak na mě zírají.
autor: Tina
betaread: Janule
woooow! moc zajímavý a originální nápad.:)) doufám, že bude brzy pokračování^^
Wow, je ot užasne napísané, skvelý nápad a ako by si mi to písala z duše =))… Vždy mám takýto nejaký pocit keď idem spať a také veci ma vždy dokázali zaujať, máš to moc krásne. Poklona =))
Musím říct, že je to opravdu dobré =), nápad je neotřelý, a povídka se moc pěkně čte, těším se na druhý díl, kde se určitě dozvíme, co je Bill vlastně zač…=)♥
Druhý moj brat 😀
Moc pěkné :).. docela mě zajímá jak Bill vypadá, když se Tomovi nemůže ukázat.. už chci vědět jak to dopadne 🙂
Zajímalo by mě, jestli se v pokračování vůbec dozvíme, kdo je Bill… Duch, přízrak nebo opravdu jenom výplod fantazie… Kdoví 🙂
mno…tak tohle je pecka…super originální nápad a je to i celkově bezvadně napsaný…tak honem dál nebo umřu nedočkavostí…=)