autor: Cinematics
Vévoda byl nepříčetný. Tom stále přehrával a nechoval se ani slušně ani s grácií jako dobře vytrénovaná lady, tak jako Bill. Tom se nesnažil chovat špatně naschvál, vlastně se moc snažil, aby mu to šlo, jen prostě nedokázal srovnat svoje nervy a byl celý vyklepaný z toho, že má být prodán. V tomhle momentě se cítil osamoceněji než kdy předtím.
„Tome, nechci tě vystavovat lidem s těmi škrábanci na rukách, ale přísahám, jestli se neurovnáš, a nezačneš se chovat přiměřeně…“
„Já se snažím, opravdu. To je tím zatraceným korzetem,“ řekl Tom skrz zaťaté zuby. „Mimo to, kdybych mohl dýchat…“
„Snažíš se zkazit celou aukci.“ Zavrčel vévoda a Tom protočil oči.
„Ano, protože tu chci být ještě déle. Chci, aby mamka trpěla v té zatracené cele.“
„Ještě jednou mi budeš odmlouvat, Tomasi, a přísahám, že to bude to poslední, co uděláš.“
Lucia naposledy zatáhla za Tomův korzet a podívala se opatrně na svou práci. Každá krajka, každá šňůrka byla perfektně narovnána, šaty byly perfektní. Tomovy vlasy byly načesány tak, aby nevypadaly, že jsou to dredy, a jeho make-up byl udělán do perfektní masky.
„Děkuji, Lucio. Kdyby tak Tom mohl být taky tak nápomocný.“ Odpověděl vévoda a Lucia se maličko usmála, pak odešla z ložnice a sešla schody dolů do sálu, kde bylo až směšně málo lidí.
Lorenz byl jeden z mála, kteří tam čekali na Vilhelminu, aby na ni udělali dobrý dojem. Měl dojem, že jakmile ji uvidí zblízka, tak že se číslo ještě zmenší. Tahle nová Vilhelmina bude opálená, svalnatá, dredatá, a zvláštní na slečnu; Lorenz měl vysoké šance.
Tom byl pod dlouhými šaty bos, aby mohl alespoň trochu dobře chodit. Přemýšlel, jestli Vilhelminu budou chtít nějací ne až tak vysocí muži; vždyť ona měla skoro dva metry. Málem spadl ze schodů, když zakopl o látku vedle nohou, sám pro sebe se uculil, když nápadníci zalapali po dechu.
Davem putovalo tiché mručení, diskutovali, proč je Vilehlmina tak… Jiná. Vlastně, pár mužů odešlo, čímž zanechali mezeru v davu. Lorenz slyšel, jak pár mužů mluví o Vilhelminině opálení a mužské postavě, dalších několik mluvilo o tom, jak pár lidí odmítalo přijít na aukci kvůli jejímu útěku; nechtěli mít doma ženu, která nedokázala zůstat na místě.
„Tohle není Vilhelmina!“ vykřikl jeden muž. „Tohle je podvod!“ Lorenz sledoval, jak naštvaně odešel z domu, pár nápadníků ho následovalo.
Scéna byla jasná; ne moc lidí si chtělo koupit takovouhle ženu. A jak čísla lidí drasticky upadala, už jen tucet nebo možná ještě míň zůstalo, aby se hádali o vévodovu dceru.
Tom se podíval na Lorenze a přestal cítit jakýkoliv strach. Lorenz nelhal, když říkal, že je Simone ve vězení a že jí hrozí smrt, a vlna naděje ho omyla, když si pomyslel, že by si ho mohl koupit Lorenz a znovu ho spojit s Billem. Vlastně, to byl ten jediný důvod, proč se snažil nedělat problémy a dělat to, co mu jeho otec řekl; nechtěl už dál být bez Billa a nechtěl, aby jeho matka ještě trpěla ve vězení.
Vévoda sešel po schodech, hned po Tomovi, a stoupl si vedle něj; štípnul ho do ruky, aby se Tom narovnal. Ten tiše zaúpěl, když to udělal, ramena i hrudník ho strašně bolely, jak mu korzet pomalu posouval kosti.
Muži křičeli čísla cen, předháněli se. Vévoda si myslel, že je cena stále hrozně nízká, ale muži si mysleli, že Vilhelmina pořád vypadá tak zvláštně, že nechtěli jít s cenou výš. Tom si trochu oddychl, možná, že Lorenz čeká, až bude moct říct tu největší cenu, tak čekal.
Návrhy začaly na deseti a půl kouscích zlata, což vévodu neuvěřitelně vytáčelo, ale teď už byly na devadesáti kouscích zlata, a polovina mužů byla pryč nebo nadávali, že Vilhelmina už nebyla hodna té ceny. Byla přeci jen utečenec; příšerný typ ženy, který byste mohli mít za manželku.
„Devadesát dva zlatých cihel!“ malý muž ve velmi elitním obleku zavolal a vévoda si oddychl, že ještě nepřestali.
„Víc.“ Zavrčel vévoda a další muž, vysoký a ve středních letech, zvedl ruku a zakřičel devadesát dva a půl cihel.
Celou dobu, co to probíhalo, Tom přemýšlel, kolik by opravdová Vilhelmina stála; Ta, která měla ženský dotek a šarm, ta, co byla překrásná, a měla tak bílou kůži. On a Lorenz se ne sebe celou dobu koukali, když na něj Lorenz kývnul, Tom věděl, že hodlá nabídnout nejvíc.
V místnosti bylo ticho a vévoda šílel. Chtěl peníze, chtěl jich hodně, ale oni už nenabízeli. Namísto toho jen stáli a koukali na něj a Vilhelminu.
„Nějaké další nabídky?“ zavrčel Vévoda nenávistně a Lorenz zvedl ruku do vzduchu.
„Dvě stě zlatých cihel.“ Zavolal a ostatní zalapali po dechu.
Po místnosti se začal nést šepot, všichni se ptali na to samé; zešílel? Možná Lorenz mohl být šílený, ale byl si jistý jednou věcí; nevzdával se bez boje. Koupil by si Toma, i kdyby to měla být poslední věc, co by kdy udělal. Vévoda byl ohromen, dostal dvakrát tolik, kolik byla nabídka předtím, a jen díky jednomu člověku.
„Nějaké vyšší nabídky?“ zeptal se hamižně a všichni couvli. „Lorenzi?“ zeptal se Vévoda, viděl, kdo si koupil jeho dceru.
„Dobrý den, Sethe.“ Poklonil se trochu Lorenz. „Máš překrásnou dceru.“
„Mhm, to jsme si jistý.“ Vévoda vypadal nezainteresovaně, když vzal Lorenze za ruku a strčil ho Tomovým směrem.
„Lucio, dostaň odsud pryč ty chudáky.“ Syknul a Lucia přikývla, odešla odvést všechny nápadníky ven.
„Dobrý den, Vilhelmino.“ Řekl Lorenz s mrknutím, vzal Toma za ruku a poklonil se. „Slibuji ti život plný štěstí, pocty a bezmezné lásky.“
„Ano, ano, to je všechno moc hezké. Teď se vraťme k penězům.“ Řek vévoda rychle, zatáhl Lorenze do kanceláře. „Odmítám mé dceři a tobě strojit svatbu,“ tvrdě se na něj podíval. „Ale udělám to oficiální. Teď jdi.“
„A co moje matka?“ zakřičel Tom, málem spadl, jak se celou tu dobu snažil neudělat nic špatně.
„Pošlu pro ni Claru, aby ji propustila, slibuji.“ Protočil vévoda oči a Tom děkovně přikývl. Na hamižného a násilnického muže alespoň dodržel své slovo. Zdálo se, že navzdory otcovým zákonům udělal, co slíbil, a tak si Tom i Lorenz oddychli úlevou.
„Peníze, teď.“ Řekl Seth a Lorenz dal na stůl balík plný zlatých kusů.
„Měl bys tam najít víc, než za kolik jsem ji koupil, nech si to.“
„Sbohem.“ Odpověděl vévoda, vystrčil Lorenze i s Tomem z kanceláře a třískl dveřmi.
„Sbohem.“ Odpověděl Lorenz zavřeným dveřím a šel s ním najít Claru.
Když ji našli, Clara se na Lorenze přemýšlivě podívala, přemýšlela totiž, kdo by se zamiloval do falešné Vilhelminy, a ještě aby si ji chtěl vzít, musel to být blázen. Ale jelikož byl Lorenz strážce po mnoho let, bylo jasné, že mu dojde, že tahle Vilhelmina je falešná, stejně jí ale nedocházelo, proč by si ji chtěl vzít.
„Je Bill v bezpečí?“ zeptal se Tom tiše, šli pár kroků za Clarou, aby je neslyšela.
„Měl by být. Stejně jako ty a tvoje matka.“
„Takže to je všechno? Chci říct, je tohle konečně konec?“
„Myslím, že ano.“
„Nikdy se vám nebudu moct odvděčit za to, co jste pro mě udělal, Lorenzi. Nejde to vyjádřit slovy ani materiálními dárky.“
„Nezáleží na tom, co mi dáš, Tome, protože už jsi mi dal svou důvěru, a to už něco znamená.“
Ti tři šli cestičkou do cely a Tom zadržel dech. Bylo to tak nereálné, že všechno to má najednou dopadnout dobře. Vypadalo to, jako by se milost boží na něj a na jeho rodinu konečně usmála a on se nikdy necítil šťastnější. Nevěděl, co má očekávat od toho, až spolu s Billem zase budou. Nevěděl, jestli ho Bill bude ještě milovat nebo jestli s ním bude chtít být, ale snažil se myslet pozitivně, že jeho život bude konečně kompletní.
„Simone,“ řekl strážný po tom, co si krátce promluvil s Clarou.
Simone okamžitě zvedla pohled, chytla se mříží. Zírala na Toma s Lorenzem a pak odpověděla.
„Ano?“
„Můžete jít.“ Odemkl strážný vrata do cely, které zapískaly a málem uhodily Simone, která přeběhla k Tomovi a objala ho pevněji než kdy předtím.
„Mami, tohle je Lorenz. Můj… manžel.“ Tom se musel zasmát Simone do vlasů, když ji objímal.
„Ne, prosím, řekni mi, žes to neudělal…“
„Zachránilo to tvůj život, mami.“ Odpověděl Tom a Simone se zamračila.
„Teď už se nikdy nebudeš moct oženit.“ Zašeptala.
„Nepotřebuju manželku k tomu, abych byl šťastný.“ Odpověděl s povzdechem. „Musíme si o spoustě věcí promluvit, o všem, co se stalo…“
„Náš dům je pryč, Tome.“ Zanaříkala Simone a Tom přikývl, pohladil ji po vlasech, aby ji uklidnil.
„Paní, jestli to ode mě nebude moc troufalé, prosím, zůstaňte u mě, dokud se nedostanete zpátky do života. Bill už tam teď bydlí a nevadilo by mi, kdybyste tam byli s ním.“ Řekl Lorenz mile a Simone si skousla ret.
„Ne, to nemůžeme… nebo ano? Vypadá to, že už tak jste udělal až příliš a…“
„Mami, jestli jsem se tady něco naučil, tak to, že je nejlepší nechat ty, co nabízejí pomoc, aby ti pomohli. Není snad lepší žít u mého,“ Tom zakašlal, „manžela doma než na ulici? Alespoň budeme mít jídlo, střechu nad hlavou a nějakou stabilitu.“
„Opravdu by to pro mě znamenalo hodně, kdybyste se rozhodli zůstat,“ řekl Lorenz a i s Tomem se podíval na Simone pro potvrzení.
„Bill tam je?“ zeptala se tiše a Lorenz přikývl. Oběma, Tomovi i Simone bylo okamžitě lépe. Bill byl v bezpečí, Vilhelmina byla provdána a věci jako by se vyjasnily.
„Jsem si jistý, že ano. Vlastně, proč tu plýtváme časem, když už můžeme být u něj a říkat mu ty dobré zprávy?“
Simone vzala Tomovu ruku a odešla s ním z domu v rekordní rychlosti. Všichni byli volní, Lorenz, Tom, Simone ani Bill už nebyli v nebezpečí. Tomovi bylo divně, když šel ulicí v dlouhých šatech a korzetu, ale nevnímali pohledy ostatních, kteří si mysleli, že je Lady Vilhelmina. Takhle velkou úlevu necítil už hodně dlouho.
Lorenz jim podržel dveře do domu, a sledoval, jak se nenápadně snažili porozhlížet po domě. Lorenz vzal Simone něžně za ruku a odtáhl ji zrychla od Toma.
„Bylo by ode mě moc drzé, kdybych vás poprosil, abyste nechal na Tomovi, aby Billa našel a řekl mu, nebo ukázal, ty skvělé zprávy? Bill má zlomené srdce a myslím, že tohle by mu udělalo dobře. Opravdu Toma potřebuje, víte?“
„Oh, ale…“ Simone nechtěla čekat, než Billa uvidí, chtěla se mazlit mluvit se svými dětmi, ale došla k závěru, že možná bude opravdu jenom lepší nechat Toma mu všechno říct, zatímco jí Lorenz všechno, co se stalo, vysvětlí. „Dobře. Ano. Souhlasím, pokud mi řeknete, co se stalo.“
„Tome, Bill musí být nahoře. Můžeš se v mém pokoji převlíknout. Jdi nahoru, první dveře nalevo. Je tam koupelna s vodou, aby ses mohl umýt.“ Řekl Lorenz rychle, mávnul na něj, nabídl Simone místo a posadil se vedle ní, aby jí pověděl všechno, co o situaci ví; vynechal část o romanci mezi Billem a Tomem.
Tom vyšel opatrně schody, snažil se nezakopnout o šaty, využil toho, že mu Lorenz nabídl oblečení. Chvilku se pral s korzetem, ale nakonec se mu povedlo ho rozepnout, a tak na sebe natáhnul volné kalhoty a košili. Bylo mu tak dobře, že může konečně dýchat, i když ho hrudní koš pořád pěkně bolel. Rychle si umyl obličej a odběhl za svým bratrem.
„Bille?“ zeptal se tiše, odešel z Lorenzovy ložnice a procházel chodbou. Nahlédl do každého pokoje, hledal Billa, než došel k druhým dveřím na konci chodby, kde ho našel schouleného na posteli uprostřed pokoje.
„Bille?“ zašeptal Tom, posadil se na postel a pohladil Billa po boku.
Bill párkrát zamrkal, nechal své ospalé oči si zvyknout na světlo a zazíval; stále si nevšiml, kdo ho z jeho spaní probudil. Nepamatoval si, že by v tomhle pokoji usnul, ale byl rád, že neskončil někde na zemi. Teď poprvé cítil následky alkoholu, a i když byl rád, že mu to pomohlo zvládnout nervy, nebyl až tak rád za tu ukrutnou bolest hlavy, kterou měl.
„Vrátil jsem se.“ Řekl Tom tiše, vlezl si vedle Billa a lehl si; přitulil si Billa do náruče a zabořil se obličejem do zad svého brášky.
Bill se převalil na druhý bok, oči vykulené a plné slz. Tom se pro něj opravdu vrátil, srdce mu začalo v hrudi bušit jako o závod. Vypísknul smutkem i štěstím, byl to nářek smíšených pocitů, zabořil si obličej do Toma; byl tak rád, že ho vidí, že se ho dotýká, že ho cítí. Tentokrát to byl doopravdy Tom. Už nebyl jenom snem, vrátil se pro něj a Lorenzův plán vyšel.
„Tolik jsi mi chyběl.“ Zavzlykal Bill a horečně líbal Toma na krk. „Nemůžu uvěřit, že to vyšlo, vyšlo to! Je to doopravdy?“
„Jsem opravdový.“ Zasmál se Tom, naklonil hlavu a políbil Billa na rty. „Jsem opravdový.“
„A, a kde je mamka?“
„Je dole s Lorenzem. Udělal jsem s Otcem dohodu, že se nechám prodat, když mamku pustí. Souhlasil, říkal něco o tom, že poprava by ho stála peníze, a no… dlouhý příběh, jsme všichni v bezpečí, Bille. Ty, já a mamka jsme v bezpečí.“
„To je to opravdu tak jednoduché? Jsme… je to doopravdy konec?“
„To řekne jen čas, drahoušku, ale jak to je teď, jsme v bezpečí a jsme spolu.“
„Tomi?“ zašeptal Bill a Tom ho rychle políbil.
„Ano?“
„Miluješ mě?“
„Nedělal bych tohle všechno, kdyby ne. Jsi moje srdce, má lásko.“
Bill přemýšlel tak moc o všech kdyby, že nedokázal ani logicky myslet. Kdyby ho Tom nemiloval, samozřejmě, že by všechno tohle neriskoval. Tom Billa opravdu miloval, stejně tak, jako Bill miloval jeho; oba si to dokázali a stejně se oba dva neustále v mysli ptali na otázky, které nebylo potřeba vyslovit nahlas.
„Nedokážu ti dostatečně za tohle všechno poděkovat, Tome.“ Billovy rty se třásly a on si připadal tak malý, ale i tak v bezpečí, v Tomově náručí.
„Máme zbytek života na to, abychom si za všechno děkovali.“
Tom se převalil na Billa a usmál se na něj, utřel mu slzu z tváře a rty naznačil ‚neplakej‘. Tomova sladká gesta ho rozbrečela ještě víc, nemohl si pomoci, přemýšlel, co by se stalo, kdyby Lorenz na aukci nešel. Nakonec to přeci jen bylo jako pohádka, všechno se uleželo a pracovalo v jejich prospěch. Lorenz pomohl Tomovi v tom, aby mohl Billovi dát jeho pohádkový konec.
„Co si teď počneme?“ zeptal se Bill tiše.
„Můžeme začít přímo tady,“ začal líbat Tom Billa po jeho dlouhém krku, a jeho bratr se pod ním otřásl.
„Ještě ne, Tome. Já jen, jen mě obejmi.“
Bill se skoro bál, aby se ho Tom ještě někdy dotkl. Nechtěl se najednou probudit, aby zjistil, že je to jen sen, a aby mu Lorenz řekl, že aukci prohrál. Tom to musel chápat, proto je oba posunul do lepší polohy a objal ho tak pevně, že mu málem zastavil dýchání. Potřeboval, aby Bill věděl, že tu doopravdy je.
Tom byl přesně tak něžný, milující a opatrný, jak si ho Bill pamatoval, stejně tak teplý a jemný a delikátní. Voněl jako Tom, ne jako podivný make-up nebo mýdla nebo parfémy. Voněl prostě jako Tom. Byl to nejspíš ten nejkrásnější pach na světě, pro Billa ano, bylo to něco, na co se snažil tak dlouho upínat, když byl Tom pryč; ale teď už na tom nezáleželo, protože měl Toma zase celého u sebe.
Leželi spolu, tulili se a tiše vydechovali. Oba přemýšleli nad tím, co říct o nich jejich matce, nebo jestli by jí to vůbec říkat měli. Byly to ne moc příjemné myšlenky a nechtěli se s nimi teď zabývat, ale bylo to něco, co nemohli jen tak odmítat, protože o tom budou muset mluvit tak jako tak.
„Tomi, chci vidět mamku.“ Řekl Bill tiše. Potřeboval ji obejmout a vědět, že je v pořádku.
„Já taky.“
Oba chlapci šli dolů ruku v ruce, došli do obýváku, kde Lorenz a Simone hovořili. Lorenz si myslel, že je to zvláštní, že se drží za ruce i před svou matkou, ale Simone si myslela, že je to sladké, jak jsou si blízcí po tom, jak dlouho byli bez sebe. Doširoka otevřela náruč a chlapci k ní přeběhli, pevně ji objali a rozvzlykali se.
„Máme toho spoustu o čem mluvit.“ Řekla Simone tiše, oba své chlapce políbila na čelo.
„Necháme si to na zítra,“ začal Tom.
„Budeme celý den jen spolu.“
autor: Cinematics
překlad: Lil.Katie
betaread: Janule
Hurááá, jsem ráda, že to dobře dopadlo 🙂
Lorenz je dar z nebe ♥ Všechno je najednou tak dokonalé, až se bojím, že se něco pokazí 🙁
Ale co nechápu je, proč říkaj, že Lorenz je Tomův manžel, vždyť se ještě nevzali a ani už nemusí, ne?
Tak to je ten nejkrásnější pohádkový happy-end. Teď už jenom zbývá, aby se Simone s Lorenzem dali dohromady… a může být dvojí svatba xD♥
Strašně moc se mi líbilo Billovo a Tomovo setkání, měla jsem to živě před očima a úplně to prožívala s nimi. Opravdu, tohle bylo něco nádherného. Z každého slova, z každé věty tady byla cítit láska a myslím, že jsem ji necítila jenom já, ale i všichni ostatní. Jediné, co mi teď chybí k úplné spokojenosti, je jejich první milování… na to se těším úplně nejvíc a doufám, že mě autorka nezklame. Ale věřím, že ne… ♥
taky jsem si myslela a myslím, že Lorenz a Sim se dají dohromady. 🙂 Bylo by to skvělý. Doufám, že bude krásný happy end 🙂
oh bože dííííííííííííky bohuuuu
Sem ráda, že se nic na poslední chvíli nepokazilo a Bill s Tomem jsou zase spolu…
Fakt úžasná povídka, krásně napsaná a skvěle přeložená… Co dodat 🙂
Konečně jsou ti dva zase spolu :)..dlouho jsem se těšila na tu chvíli kdy si tohle přečtu..tohle je prostě dokonalá povídka 🙂
jůůůů takovej krásnej štastnej díl:-)
Jipíí konečně to dobře dopadlo, jen doufám, že se to nejak zase nepokazí, ale snad ne….krásný díl
Užasný dílek 🙂
To jejich shledání bylo nádherné a já jen doufánm, že se už nic nepokazí