autor: Rachel
Tom:
Vykročím vpřed s Carolininou matkou a projdu dveřmi, které nám číšník otevřel. Do nosu mě ihned uhodí příjemná vůně jídla, mísící se s vůní, nejspíš typickou pro tuto restauraci. Usměji se a jen nedočkavě zamířím k dalším dveřím, vedoucím dovnitř. Jsem zvědavý, ale nepopírám ani to, že jsem z večeře s Carolininým otcem pěkně nervózní.
Pomalu, jen nesměle popojdu do sálu… a s němým úžasem se rozhlédnu kolem sebe. Páni, tak tohle se nevidí každý den! Něco takového vidím doopravdy poprvé v životě, ani ty nejvyhlášenější restaurace by se nedaly srovnávat s touhle, která už na první pohled není pro nikoho, kdo je ochotný zaplatit za večeři maximálně deset euro. Bylo mi jasné, že když včera Caroline mluvila o velmi dobré restauraci, nebude to žádný bufet s čínskými nudlemi, takový luxus jsem ale opravdu nečekal. Co luxus… Luxus je velmi slabé slovo v porovnání s tím, co se mi jeví před očima. Stačí jediný pohled a mně je víc, než jasné, že tady by mamčina, ne zrovna malá výplata padla dřív, než by kdokoli stačil mrknout.
Nemusím nad tím přemýšlet tak dlouho, aby mi to došlo. Stačí se podívat na všechny ty pracháče, sedící u stolů, plných nejrůznějších specialit, při pohledu na něž se mi mírně zvedá už tak dost bolavý žaludek. Doufám, že Caroline neobjednala na menu nic podobného, nejsem si jistý, jestli bych hlemýždě a ústřice přežil ve zdraví. Můžu se jen modlit k Bohu a věřit, že ji to včera nenapadlo.
„Prosím, pane,“ mladý číšník se na mě usměje a pomůže mně i Caroline se usadit k perfektně prostřenému stolu, ke kterému jsme za celou dobu mého polemizování a přemýšlení o cenách na zdejším lístku došli. Poděkuji mu a posadím se do jednoho ze čtyř pohodlných křesel, přímo naproti Carolinina otce. Nervózně se pousměji… a když opět zahlédnu v jeho chladných očích a téměř bezvýrazné tváři tu odtažitost, se kterou mi před chvílí poprvé podal ruku, jen nesměle se pootočím na Caroline, sedící vedle mě.
„Caroline?“ zašeptám tiše… dřív, než mi však stačí odpovědět a přerušit tak rozhovor se svou matkou, donese se k mým uším úplně jiný hlas, než jsem očekával.
„Ale no tak, pane Kaulitzi. Necháme dámám jejich téma a my si pohovoříme spolu. Chtěl jsem si s vámi o něčem promluvit,“ plaše vzhlédnu k muži, sedícímu přede mnou a jen pomalu si uvědomuji význam jeho slov… než mě polije ta nepříjemná horkost. Je to jeden z mála lidí, který nemusí ani promluvit a přesto z jeho výrazu, odměřeného chování a bezbarvého hlasu tak rychle rozpoznám, že není dobré si s ním zahrávat, ani mu v něčem odporovat či něco namítat. Nemám tušení, o čem se mnou chce mluvit.
„Um… ano. P-proč ne,“ vykoktám se slabým pokrčením ramen a snažím se skrýt svou nervozitu, kterou u mě vyvolal. Těžko říct, jestli u něj moje koktání nevyvolalo podezření… vypadá ale stále tak klidně, takže je nejspíš spokojený s mou kladnou reakcí. Pochybuju, že by nic nenamítal, kdyby se mu něco nelíbilo. Můžu jen vidět, jak si pohodlně přehodí nohu přes nohu a opře se o křeslo.
„Takže… kolik máte asi tak majetku, pane Kaulitzi?“ vychrlí na mě téměř bleskovou rychlostí a nevědomky tak ve mně vyvolá údiv. Tohle byla opravdu poslední otázka, kterou bych od něj teď čekal. Nebo spíš nečekal.
„Um… nevím… nevím, jak to myslíte, p-pane,“ odpovím popravdě a cítím, jak se mi hrne červeň do tváří. Možná to ode mě vyzní směšně, ale já opravdu nerozumím tomu, na co se mě právě zeptal. Z jeho následujících slov je mi ale jasné, že moc dobře ví, co ze mě chce vytáhnout.
„Myslím, kolik toho asi přibližně tak vlastníte, jen tak odhadem. Zeptám se vás konkrétně, abyste mi lépe rozuměl. Máte nějaké své vlastní auto, o tom nepochybuji,“ začne a opět se odmlčí, čímž mi dá prostor k mluvení.
Překvapeně zamrkám… než si však stačím v hlavě zformulovat správnou odpověď, jak svého budoucího papá vyvést z omylu, přeruší mě Carolinin hlas.
„Tati,“ osloví svého otce tónem, ze kterého je až moc dobře znát, že se jí náš začínající rozhovor nebo spíš téma, o kterém se chce její otec bavit, vůbec nelíbí. Nevypadá však na to, že by si z její tiché námitky něco dělal, nebo chtěl od svého záměru, vytáhnout ze mě kolik mám asi na účtě, upustit. Ba právě naopak.
„Ale proč ne, drahoušku? Chci vědět, kdo mi chce přebrat moji holčičku a s kým mám tu čest,“ odpoví Caroline stále ledovým hlasem a nato stočí svou pozornost opět na mě, jako by jej její další námitky už nezajímaly. Tiše vydechnu a nervózně si pod stolem promnu ruce.
„N-no, já… Zatím auto nemám, ale přemýšlím o tom, že si jej koupím za peníze, které jsem si v Americe vydělal,“ zalžu pohotově a jen se zatajeným dechem očekávám jeho reakci. Z výrazu v jeho tváři můžu však snadno rozpoznat, že ho moje odpověď nijak neuspokojila.
„Přesto ale předpokládám, že rodinný dům máte,“ nakousne další otázku a mně málem spadne čelist. K jeho smůle jej budu muset nejspíš zase zklamat. Nebo spíš k té mojí. Sakra, měl jsem mu rovnou říct, že nejsem žádný multimilionář, možná bych byl podobných otázek ušetřený. Nezdá se mi, že by na něj moje odpovědi dělaly zrovna dobrý dojem.
„N-ne… to ne, pane. Bydlím v rodinném domě s mým mladším bratrem a matkou. Říká, že na ni samotnou je tak velký dům příliš obrovský,“ pokusím se o úsměv, to, že to bylo zbytečné, se mi však potvrdí hned v dalším okamžiku.
„Takže matce dům platíte ze svých výdělků a bydlí u vás v podnájmu bratr a matka,“ Carolinin otec svraští čelo a podívá se na mě podmračeným pohledem. Kéž by byla pravda to, co teď řekl. Bojím se mu říct celou skutečnost… a jeho zkoumavý, rentgenový pohled, kterým mě bez jediného mrknutí stále sjíždí, mi to vůbec neulehčuje.
„Ne, nepracuji. Zatím nemám žádnou práci, co jsem se vrátil z Ameriky,“ přiznám skoro šeptem a silně si pod stolem tisknu ruce k sobě. Ani se neodvažuju pozvednout pohled, určitě by mě tím svým propálil, nebo ze mě udělal přinejmenším trpaslíka, kterého by pak postavil do jejich krásné zahrady u domu, který já nikdy v životě mít nebudu. Najednou mi to připadá jako neodpustitelný hřích, nemít miliardy na účtě, vilu se čtyřmi patry a tři limuzíny k tomu. Carolinin otec si to tak nejspíš myslí.
„Takže mi chcete říct, že se ve svých dvaceti letech necháváte vydržovat svojí pracující matkou a sám nehnete ani prstem?“ jedinou tvrdou větou shrne dohromady všechny mé odpovědi a vpálí mi je do obličeje tak, jak to vidí on. Svou ponižující poznámkou mě jen nevědomky připraví o všechna má slova a argumenty, které bych proti němu teď mohl použít. V krku se mi vmžiku utvoří knedlík, nemám sílu cokoli říct ani jakkoli zareagovat… a ani nemůžu, když zahlédnu číšníka, který nám na stůl servíruje studený předkrm.
Jen úkosem se zadívám na Carolininy ruce a příbory, které do nich bere. V tomto mám naprostý guláš. Zachytí můj zvědavý pohled, kterým sleduji její počínání, a usměje se.
„Začni od kraje,“ zašeptá tiše… avšak dost hlasitě na to, aby se její slova donesla až k osobě, sedící naproti mně. Její otec ke mně od talíře pozvedne pohled a sjede mě přísným pohledem, mísícím se s povýšeností a pohrdavostí, se kterou se na mě dívá. Je to, jako by mi právě někdo dal hodně velkou a bolestivou facku. Čím jsem si jeho pohled plný opovržení zasloužil? Je to opravdu tak velká chyba, neznat všechny příbory a vidličky od A do Z?
Poposednu si na křesle a skloním se k teplé polévce, kterou nám před chvílí donesli. U stolu panuje neobvyklé ticho, jen Caroline se mezi jídlem o něčem baví se svou matkou. Možná je to tak dobře. Během krátké chvilky mě přešla nálada a chuť si dnešní večer užít, nemám náladu s někým komunikovat a bavit se. Ještě nikdy jsem se necítil tak schlíple a poníženě jako právě teď.
Proč jen jsem odmítl Billův nápad a šel sem? Proč jen jsem nejel s ním do Drážďan? Určitě by to byla větší zábava, než tu sedět v odporně elegantním obleku v tak nechutném luxusu, jako je tahle restaurace. Odmítl jsem Billa a jeho výstavu a místo ní jsem dal přednost večeři s Carolininými rodiči.
A teď – teď tu sedím v trapném, nechutném obleku, jím jídla, která bych v životě nevzal do úst a připadám si jako ten největší idiot na světě. Ano, mně bylo jasné, že se Carolininu otci nikdy nemůžu rovnat, že ani z poloviny nejsem tak bohatý jako on a že jsem ve srovnání s ním úplný chudák… on ze mě udělal ale mnohem míň, než chudáka. Podle něj jsem nicka, úplná nula, která by tu teď nejspíš vůbec neměla sedět, a už vůbec ne po boku jeho dokonalé dcery. Nevím, čím bych měl alespoň zpoloviny zdůvodnit to, proč nejsem milionář. Teď vím, že je to můj největší prohřešek… stejně jako to, že jsem sem vůbec šel.
Místo toho, abych byl s Billem, smál se s ním a řídil auto tak rychle, až bude pištět strachy a bouchat mě svými mini pěstičkami do ramene, tu sedím s křivým úsměvem na rtech mezi samými snoby a pracháči, které nezajímá nic jiného, než stav jejich bankovních účtů a skutečnost, kdo má co nejdražší a nejnovější. A ten největší sedí přímo přede mnou a neobtěžuje se k takovému ubožákovi, jako jsem já, ani zvednout pohled.
Jen to pomyšlení ve mně vyvolává absolutní
„…ano, možná to bude to pravé pro nás. Thomasi, ochutnejte víno, zda je dobré,“ slova naproti mně jen přeruší tok mých myšlenek a donutí mě vzhlédnout ke Carolininu otci. Motá se mi hlava a já jen stěží rozpoznávám sklenici, kterou mi podává. Instinktivně zavrtím hlavou.
„N-ne, j-já… nepiju víno, pane,“ odmítnu zdvořile a odložím polévkou lžíci, tiše vydechnu… a přivřu víčka, když mi hlavou projede ostrá bolest.
„To jsem si mohl myslet,“ odvětí posměšně, já jej však nevnímám. Prsty si promnu bolavé čelo… a otřesu se, když mi po zádech přeběhne mráz, který v mžiku vystřídá spalující horko. Jako by mi celé tělo hořelo v jednom ohni… zároveň mám však pocit, jako by byla v restauraci velká zima.
„Panebože, jsi úplně bledý, Tommy!“ Carolinin hlas ke mně jen stěží dolehne přes jakousi stěnu, která utlumuje a tiší všechen ruch a hluk kolem mě. Zamrkám a zpod sklížených víček se jen nepřítomně zadívám kolem sebe… než se mi opět zamotá hlava a polije mě nová vlna horka. Co se to se mnou ksakru děje?
„Omlouvám se, j-já… půjdu na chvíli na toalety. Není mi moc dobře,“ omluvím se a vstanu od stolu.
„Mám jít s tebou, lásko? Nechci, aby ses někde zranil,“ namítne Caroline… než však stačím cokoli odpovědět, přeruší mě její otec.
„Myslím, že pan Kaulitz to zvládne sám,“ odpoví za mě, já jej však už neslyším. S Caroline, zůstávající za mými zády, vyjdu ze sálu ven na chodbu.
Zhluboka se nadechnu a mokrou dlaní si jen vysíleně přejedu po zpoceném čele. Dlaněmi se zapřu o kraje umyvadla a vzhlédnu k zrcadlu před sebou. V odrazu vidím svou vyčerpanou tvář, planoucí oči a kapky studeného potu, stékající po mé tváři dolů. Nevím, co se to se mnou děje. To jediné, co však vím, je, že mám divný pocit. Pocit, že se něco stalo…
Vytáhnu z kapsy mobilní telefon a zadívám se na jeho displej. Prázdný. Žádný hovor, žádný vzkaz. Ztěžkle vydechnu a chladnými konečky prstů, které teď připomínají kousky ledu, najedu do svého seznamu čísel. Přiložím telefon k uchu a jen pomalými kroky přecházím po toaletách, naslouchajíc tomu tichému pípání.
„Bille? Bille…,“ zašeptám polohlasně a rychle dýchám, snažíc se tak zklidnit bijící srdce, které začíná bít stále rychleji a rychleji.
S každým dalším pípnutím, s každou další vteřinou toho tíživého ticha na druhém konci mě polévá horko stále víc, slzy stoupají do mých očí a samovolně stékají po mé tváři, když mi není odpovědí nic než ticho, když se mi s každou další vteřinou vzdaluje ten nádherný pisklavý hlásek a smích, který mě měl ujistit v tom, že je všechno v pořádku. Že je všechno tak, jak má být, že se neděje nic špatného. Že mé obavy, které cítím, jsou zbytečné. Že mé pocity jsou zbytečné. Každá další tíživá vteřina mě však ujišťuje v tom, že to tak není… a asi ani nebude. Tady je něco, o co bych se měl bát… a o co se právě bojím.
Se slzami v očích jen ukončím to nesnesitelné pípání a ztěžkle vydechnu. Roztřesenými prsty jen najdu další kontakt a nasucho polknu, přikládajíc telefon opět k uchu. Cítím, jak o mé roztřesené, strachy stáhlé tělo bojuje silná zimnice s horkostí, to je mi však teď úplně jedno. Už jednou v životě jsem takový pocit zažil. V devíti letech, kdy jsem byl u otce doma… zatímco Billa vezli do nemocnice s ošklivým štípnutím od nějakého hmyzu.
„Mami? Mami, jsi tam?“ vychrlím hned, jakmile slyším, že někdo zvedl telefon. Tiše vydechnu, když je mi odpovědí jen tichý souhlas a dlaní se zapřu o stěnu před sebou. Pokud mi Bill nezvedá telefony, určitě je bude zvedat mámě.
„Mami, j-já… Není mi dobře, mám… špatný pocit, že se Billovi něco stalo. Volal jsem mu, ale telefon mi vůbec nebere. Nechceš mu zavolat ty a pak mi napsat, že je v pořádku, prosím?“ vysvětlím naléhavě a s očekáváním se zaposlouchám do hlasu na druhém konci. Odezva však nepřichází. Jen ticho… Tiché, tíživé ticho… přesně takové, jaké jsem slyšel před chvílí u Billa. Co to má znamenat?
„Co se děje, mami?“ zašeptám o poznání tišším hlasem, jako bych se bál toho, co přijde. Ale já se přece nebojím nikdy… nebo snad ano?
Zaposlouchám se do toho nekonečného ticha a nasucho polknu. Roztřesenými prsty jen z posledních sil držím telefon u ucha, nechávám studený pot volně stékat po mé tváři… a jen s prudce bijícím srdcem vnímám hlas, znějící ze sluchátka.
„Bill měl nehodu.“
autor: Rachel
betaread: Janule
Já to věděla…sakra, tohle je špatný…chudák Tom. Chudák Bill…
Ale aspoň mě pobavil ten pan otec. Snob jeden. 😀 😀
Miluju tuhle povídku, hezky se to zamotalo, doufám, že pokračování bude co nejdříve, jen tak dál
OMG Ty vole! Já to věděla! Už jak Tomovi začalo bejt v tý restauraci špatně! Oh můj bože! Už od oné chvíle v restauraci jsem měla na krajíčku a až teď tu bulim jak želva! Kurva já to věděla! Do prdele! Omlouvám se za svoje chování, mám uparozklepaný ruce! Ty vole!!! Prosím, prosím ať neumře 🙁 Já to do dalšího dílu nepřežiju! Nééééé!
Já jsem ti říkala, že mám pocit, že bude mít Bill nehodu… a je mi to vážně líto! Dala bych Tomovi pěstí za to, že se na něj vy*ral a šel radši s tou husou na nějakou trapnou rodinnou večeři. Tom by se měl vzpamatovat a začít se chovat normálně a ne jak trotl, kterej naslibuje támhle něco a támhle taky! Ježiši, já jsem za to úplně navztekaná na něj, to by svět nevěřil! :-/
Nasrala si mě tím jak si to usekla, chci vědět jak na tom Bill je! Bude v pořádku že ano? x(
Mě to došlo až když mu šel volat že by se mu mohlo něco stát a Tom si to teď bude vyčítat že nejel s ním! Taky vůl ten Tom kam šel… Carolinin otec mi je nesimpatiský… zajímal se jen o prachy a kolik toho má!Hnusnej snob, se divím že Caroline je jak cukrátko, tohle přece není parketa pro Toma!
Teď nejspíš nevydržím do dalšího dílu a na facebooku z tebe zas nic nevytáhnu co? Si zlá x( xD
Božeee,rychle další díl…:(
Že by Tom narazil na člověka s ještě větším egem, než má on sám, to snad ani není možné…xD Abych pravdu řekla, tak jsem se u toho, jak se dusil ve vlastní šťávě, dost bavila xD Dobře mu tak! Ale ten konec…jenom doufám, že Bill neumřel…
[6]: Oh, ta tvoje přezdívka… Vtipné xD
[7]: A proč myslíš, že by v názvu bylo Death, kdyby neumřel???
[8]: Teď si ze mě děláš srandu, že jo, že jo, prosíííím??!!
No, že by umřel třeba někdo jiný, takový nejvhodnější kandidát by byla Caroline…xD
proboha,mám srdce až v krku.
mám pocit,že dneska neusnu:D:/
ať je v pořádku…
Opovaž se ho zabít a zabiju já tebe asi!:D:D:D:D Udělám na tebe krutý atentát přes dráty internetu 😀
[11]: Zabiješ mě, sotva se přihlásím na FB, viď??? xD xD xD
Jinak děkuju moc za komentáře, jste naprosto skvělí!!!♥
Rachel, to … to nemůžeš! Mně je úplně jedno jak se to jmenuje, všechny tvoje plány… on úprostě nemůže umřít!
Tušila jsem to, hned jak Tomovi začínalo být špatně, ale… nech ho žít!
Vážně ho zraň,ale nechej žít!
Jinak se spolčím se Sajü!
A teraz už konečne okašle tú snobskú ženskú a celú jej famíliu a začne sa starať o brata???