Obsession 20.

autor: Mischa* :o* & Turmawenne

BILL

Po celou dobu jsem byl v koupelně. Nechtěl jsem sedět v obýváku, kde na mě dost dobře Tom viděl, ale stejně nepřišel. Proto jsem se raději sebral a šel aspoň do té koupelny, i když bych býval nejraději šel ven. Odjel pryč, daleko. Připadal jsem si tady tak zbytečný. Na co jsem sáhnul, to jsem zkazil. Tom se mi vzdaloval. Čím dál tím víc. A já při tom toužil po pravém opaku. Abychom se jen víc a víc sbližovali.  

Zvedl jsem se ze země  a podíval se na sebe do zrcadla. Oči jsem měl už zase červené  a oteklé. Byl jsem tak nehezký. Přejel jsem si po tváři… lícní kosti jsem měl vystouplé, čelist taky. Bylo to pár měsíců, co jsem ještě vypadal normálně. Hubnul jsem před očima. Ale já ten pocit neměl, cítil jsem se dobře. Jen jsem byl na pohled ještě zranitelnější. Možná měl Tom pravdu, když narážel na toho psychopata. Kdybych se mu vydal, vše by skončilo, Tom by klidně žil dál. Ulehčil bych mu to žití. Skončily by věčné hádky, věčné urážení, tichá domácnost. Ale copak ho dokážu opustit? Mám pocit, že ne. Jsem slaboch, srab. Ale nedokážu bez něj být. Sebe bych obětoval, nezáleží mi na sobě. Ale představa, že bych o něm nevěděl, mi nahání víc než hrůzu. Nezvládl bych to.

Opláchnul jsem si obličej studenou vodou a lehce si ho pak osušil ručníkem. A co teď? Mám za ním jít? Mám jet pryč, nebo se mám zavřít u sebe v pokoji. Byl jsem dezorientovaný.

Pořád jsem si promítal posledních několik okamžiků s ním. To, co se mezi námi v poslední době dělo, se mnou doslovně cvičilo. Nemohl jsem myslet na nic jiného, než-li na něj. Na to, jak bych ho chtěl mít. Mít pro sebe. Znělo to nechutně, možná až zvráceně, ale já toužil po tom, být jeho. Jsme bratři, jednovaječné dvojčata, ale on ve mně probudil něco, co mělo do mé smrti spát a nemělo to hlavně nikdy vyjít na povrch a začít měnit mě, můj svět, tuhle situaci, vztah mezi mnou a jím.

Když  mě někdy líbal, dotýkal se mě, měl jsem tak obrovskou chuť zakřičet ta dvě slova. Ale nešlo to, bál jsem se. Nechtěl jsem, aby mě od sebe odhodil a řekl mi, jak jsem nechutný, že tohle už se nebude nikdy opakovat. Proto jsem dnes raději sám řekl, že se to nikdy opakovat nebude. Navíc, snížilo to jeho ego. A to mi stačilo k tomu, abych dospěl k tomu názoru, že to, co děláme, není asi pro něj dobré, nevyhovuje mu to, nelíbí se mu to a já na něj asi moc tlačím.

Proto jsem už pomýšlel i na to, že dobrovolně odejdu. Nechci mu dál ničit život. On si zaslouží konečně přijít k rozumu, najít si hodnou holku a být s ní. A ne se kurvit se svým bratrem… s bratrem, který po něm touží víc než po čemkoli jiném.

Věděl jsem, že stejně nepřijdu na žádné dobré řešení. Jen jsem si všechno potřeboval urovnat v hlavě. Byl jsem si jistý pouze třemi věcmi. Zaprvé – musím se Tomovi znovu omluvit a říct mu, jak moc ho potřebuju, že se ho nechci vzdát, ale že mu nechci ubližovat. Zadruhé – musím se nějakým způsobem zbavit toho psychopata, který ničí život mně i Tomovi. A zatřetí – musím v sobě buď potlačit ten cit, který ve mně pořád roste, nebo ho naopak nechat rozvíjet. Nechat rozvíjet lásku, která již není jen bratrská.

Zhluboka jsem se nadechnul a vyšel ven z koupelny. Prošel jsem obývací pokoj, ale Tom tam nebyl. Zamířil jsem do kuchyně. Když jsem tam přišel, zhrozil jsem se. Rozbitá sklenička?

Hned jsem ji sebral a šel nahoru. Zaťukal jsem na Tomovy dveře, ale neozval se. Hned jsem vešel dovnitř a ten andílek jen tiše spal. Sám pro sebe jsem se tiše usmál. Pomalu a tiše jsem se tedy otočil a šel zpět. Dveře do koupelny byly otevřené – jak nezvyklé. Šel jsem je tedy zavřít, ale všiml jsem si lahvičky položené na umyvadle. Hned jsem se na ni podíval. Prothazin. Pane Bože!

Položil jsem tu lahvičku a šel za ním znovu. Kolik toho snědl? Proč?! Tome!

Jakmile jsem k němu došel, začal jsem na něj tiše mluvit a hladit ho po ruce.

„Tome… Tome, no tak, prober se, nespi. Tome…“ pořád jsem to opakoval dokola, ale zbytečně. Sem tam jsem s ním skoro až zatřásl. Tom ale vůbec nereagoval. Proto jsem s ním začal třást víc a víc. Ale pořád marně. Posadil jsem se k němu na postel a vytáhnul ho do sedu a proplesknul ho přes tváře.

„Prober se, Tome!“ Jenom na mě bezvládně padnul hlavou.

„Sakra,“ křiknu. Momentálně mě nezajímá, že mě pálí oči od slz a jemu stékají na krk. Pořád se ho snažím probudit. Vyjde z něj jen nějaký přidušený zvuk, ale nijak nereaguje. Nakonec ho zase opatrně položím a seběhnu schody. Vezmu si skleničku a utíkám zase nahoru. Natočím do ní ledovou vodu a jdu k němu. Chtě nechtě mu tu vodu vycáknu přímo do obličeje.

„Hmm,“ pootočí jen hlavu a víc nic. Už to je trošku úspěch. Proplesknu ho znovu a posadím ho, opřu si ho o sebe. Líně se na mě položí a něco zakňučí.

„No tak, Tome,“ řeknu nahlas a znovu mu dám pár facek.

„Hmm,“ zabručí a spadne bezvládně na postel jako by byl hadrová panenka. Kdybych věděl, kolik toho snědl, klidně ho nechám spát, ale takhle si nemůžu být jistý ničím. Dojdu znovu pro tu vodu a udělám totéž, co před chvílí. Se zabručením se trochu pootočí a zavrtá hlavu pod polštář. On se mi snad vysmívá do ksichtu, ne?

„Prosím, prober se… „přivinu se k němu s brekem. Mám strach, kolik toho snědl.

„Nech toho,“ zamumlá sotva srozumitelně a lehce mávne rukou, která mu zas bezvládně spadne na postel. Ihned ho otočím k sobě a zvednu ho do sedu.

„Okamžitě se na mě podívej. Tome!“ řeknu nahlas a otřu si tváře. „Prosím,“  řeknu tiše.

„Hm,“ broukne a začne na mě padat.

„Jo, spadni na mě, ale otevři oči…“ řeknu a plesknu ho přes tvář, trochu víc.

„Hmmm,“ zakňourá jako malé dítě a nakrčí nos.

„Bože můj, za co…? Prosím, otevři ty svoje čokoládový oči a podívej se na mě,“ řeknu ubrečeně. Jen si něco zafrfňá a zaboří mi hlavu mezi krk a rameno. Začnu mu dávat něžné pusinky na ouško, i když bych neměl.

„Tome… prosím,“ hladím ho po zádech a zvedám mu tu hlavičku.

„Nech mě, Bille, spát,“ zamumlá a zavrtí se.

„Kolik jsi měl prášků?“ zeptám se zřetelně.

„Mhmm,“ zamračí se.

„Kolik jsi měl prášků?“ řeknu znovu a nahlas, přidržím mu hlavu a koukám na něj. Vidím, jak se snaží rozlepit oči, ale vůbec mu to nejde.

„…tři,“ vydechne nakonec.

„Opravdu tři?“ řeknu a obejmu jej, aby mi nespadl. Pokud mluví pravdu, tak bude spát hodně dlouho a bude trochu mimo.

„Hmm,“ přikývne jen nepatrně a zas se mi zaboří hlavou mezi krk a rameno. Tentokrát má ovšem obličej natočený ke mně a jeho rty i nos má na mém krku.

„Tome, ty mě jednou zabiješ,“ povzdechnu si a hladím ho po zádech. Tisknu si ho k sobě. Věřím mu, že snědl tři, ale nemám jistotu. Zůstanu u něj, dokud se neprobudí. Po chvíli mi začne tiše chrápat do ucha. Aspoň mám jistotu, že žije. Jen nahlas oddechnu a pomalu ho položím na postel, tak, aby se mu dobře dýchalo nebo nebyl nijak zkroucený. Posadím se na zem vedle postele a sleduju ho. Většinu času spí klidně, občas něco zamumlá nebo zamlaská nebo zachrápe. Někdy se i zadusí, dokonce snad i někdy zaskřípe zuby.

Tohle trvá až do večera. Ani jsem se od něj nehnul, krom toho, že jsem si odskočil jednou na záchod. Je mi to divné, že pořád spí, ale po třech prášcích by spal dlouho asi i kůň.

Nakonec to dopadne tak, že jeho věčné chrápání a pomlaskávání poslouchám až do druhého dne. Do odpoledne. Ani na minutu jsem nezamhouřil oko. Zní to asi šíleně, ale bál jsem se o něj a bojím. Nechci cokoli promeškat, nechci riskovat, že by se mu něco stalo. Byl jsem totálně vyčerpaný, sotva jsem udržel hlavu. Už jsem víc jak dvě noci nespal.

Když bylo chvilku před čtvrtou hodinou odpolední, Tom se začal protahovat a pomlaskávat si víc, probouzel se. Jen jsem ho dál tiše sledoval. Dal jsem sám sobě i jemu strop – pokud se do pěti večer neprobudí, jdu ho budit znovu a popřípadě volám sanitku. Zas se převalí a zafuní. Hodí prudce rukou a zabručí.

„Tome…“ řeknu a vyškrábu se na postel k němu.

„Hmm… hm,“ zakňučí, pootočí hlavu a začne v ruce pevně svírat polštář, stále spí. Chytnu ho za rameno a trošku s ním zahýbu.

„No tak, prober se už. Tomi…“ nahnu se nad něj znepokojeně. Jsem už vyčerpaný k smrti. Najednou hlasitě vydechne a celé tělo se mu povolí.

„Broučku, Tome…“ pošeptám a podepřu ho, vezmu si ho do náručí jako včera.

„Bille…?“ otevře udiveně oči. „Kurva, mě bolí záda!“

„Pane bože, děkuju,“  řeknu potichu a přivřu na chvilku oči. „A budou tě bolet… jen… bože,“ pošeptám a přitisknu si ho k sobě. Ospale zamžourá na hodiny.

„…vždyť jsem spal sotva hodinu. Co je?“

„Spal jsi od včerejšího odpoledne,“ odpovím mu jen a obejmu ho.

„…to jako vážně?“ vydechne udiveně.

„Ano… a já od tebe od tý doby seděl…“ šeptnu.  

„Bille, promiň. Já…“ nakonec jen vydechne a přitiskne si mě k sobě.

„Ty idiote! Víš, jak jsem se o tebe bál?“ Sykne bolestí. „Co je ti, co tě bolí?“ zeptám se hned po řádném pokárání a přitisknu si ho opatrně na sebe a pomůžu mu do sedu. Je zřejmě pořádně rozlámaný.

„To jen ty záda, dobrý,“ povzdechne provinile a skloní hlavu.

„To přejde, rozhýbeš to…“ řeknu a obejmu ho. „Tohle už mi nedělej, prosím…“

„Řekl jsi, abych šel spát, tak jsem šel spát. Nic špatnýho jsem neudělal,“ šeptne.

Zamračím se. „Ale neříkal jsem už nic o tom, abys snědl prášky na spaní.“

„Já bych bez nich neusnul…“ řekne potichu.

„Nemusel sis jich brát tolik. Ale to je fuk, hlavní je, že ses mi probudil a jsi v pořádku,“ pohladím ho po zádech a zavřu oči.

„Nemusel ses bát,“ položí si mi hlavu na rameno. Za tyhle věty bych mu nejradši teď hned nafackoval.

„Ale bál jsem se… Protože mi na tobě asi trochu záleží, víš.“ Úplně ho slyším, jak protáčí oči.

„Copak mně na tobě snad nezáleží?“ On to tak rád překrucuje!

„To jsem neřekl a nepřekrucuj to. Prostě mám o tebe starost. Kdybys mi byl ukradenej, neseděl bych tu celý den a noc v kuse. Tak už neříkej, že jsem se bát nemusel…“

„Hm,“ broukne už jen na znamení, že se nehodlá dohadovat a jemně mě políbí na krk. Přivine mě víc k sobě. Docela mě tím překvapí. Nečekal bych, že se bude tulit. Jen tiše oddechnu a nechám ho.