autor: Neilinka & Cerike
Selhání
Bill
Když se Tom probudil, byl trochu mimo, ale to mi bylo jedno. Jemně se mě zeptal, co se děje. Zařval jsem na něj, ať nedělá blbýho. Potřeboval jsem dávku, hned. Snažil se mě uklidnit, ale já věděl, že ležení v posteli k ničemu nevede.
Nakonec se uvolil k tomu, abychom šli něco sehnat. Moje srdce poskočilo radostí a já se bleskurychle oblékl. Letěl jsem ulicemi na důvěrně známé místo. I Tom ho znal, ale měl co dělat, aby mi stačil. Prolétl jsem zadním vchodem a uviděl ho. Moji záchranu.
Tom zůstal stát opodál, nestaral jsem se o něj. Sedli jsme si. Potřeboval jsem odlákat Tomovu pozornost. Poslal jsem za ním posunkem ruky kluky, aby ho zabavili. Zatím jsme nepozorovaně prošli.
Rychlost, s jakou jsem si připravil dávku, byla neuvěřitelná. Píchnul jsem si a ucítil příval blaha. Už nikdy jsem nechtěl zažít ten pocit odvykačky, kdy mě bolelo celé tělo. Teď jsem si užíval, jak jsem byl sjetý a líbilo se mi to. Zase mi bylo dobře jako nikdy předtím.
Až po nějaké chvíli jsem si vzpomněl na Toma, ale tam, kde jsem ho zanechal, nebyl. Kluci ho zřejmě vyhodili ven. „Čistí“ lidé tady zkrátka neměli co pohledávat. Chápal jsem to. Vyšel jsem na ulici a uviděl ho tam. S natrženým rtem, vyděšeného, ale s tak nějak klidnějšíma očima, že mně vidí, i když můj stav mu byl asi trochu líto.
„Bille…“ Podíval se na mě žalostným pohledem. Zklamal. Mě, sebe, i svoje předsevzetí. Věděl to, nemusel jsem mu to připomínat, bylo to dost očividné. Chytil jsem ho za ruku a s dostatkem matroše v kapse si to zamířil do krámu. Měl jsem děsný hlad.
„Dal sis to, co obvykle, že jo?“ Poznamenal smutným hlasem. Najednou mi to bylo líto, že jsem si píchnul. Ale nemohl jsem jinak, bylo to silnější než já. Přikývl jsem a šel dál ulicí. Pár kroků se Tom opožďoval, ale pak dohnal své kroky na mou úroveň, jako bych mu snad chtěl někam utéct.
„Nezvládneš to, Tome. Nemůžeš to sám zvládnout. Nemůže mě celých 24 hodin hlídat jediný člověk. Už teď máš kruhy pod očima, jsi jako pes po výprasku a nejraději by sis lehnul do postele. Vidím to na tobě. Až budeš na tu opravdovou bitvu připravený, tak to možná zkusme znovu. Ale teď ten čas ještě nenadešel.“
Díval jsem se mu celou dobu do očí. Mrzelo ho to. Ta slova ho bodala do srdce, to jsem věděl, pokud to tedy myslel vážně. Tenhle první pokus o uhlídání mě byl jako výkřik do tmy. Zbytečný.
Vypadal, že usilovně přemýšlí, a tak jsme mezitím mlčky došli k Tescu.
Sice jsem supermarkety moc nemusel, bylo tu hodně lidí, dětí a důchodců, ale byl tu slušný výběr a bylo to blízko. Zabloudil jsem do mléčných výrobků a rozmýšlel se, jakou příchuť jogurtu zvolím.
Tom se mezitím jen šoural za mnou. Též vypadal hladově, ale na otázku, jestli něco chce, odpověděl záporně. Asi neměl po tom selhání na jídlo chuť.
Vzal jsem si nějakou tropickou příchuť, která byla novinkou, a pro jistotu ještě jahodovou klasiku, pro případ, že by se to první nedalo jíst V chladícím boxu jsem čapnul velkou Vittelku a zamířil k pokladně. Tom stále mlčel. Vypadalo to, že nestojí o rozhovory se mnou. Možná byl naštvaný, ale mohl být jen tak na sebe.
Choval jsem se jako kterýkoli jiný zajetý feťák, kterému seberete drogu, nebylo v tom nic osobního, to si musel uvědomit. Mrzelo mě, jak jsem na něj ráno vyjel, pamatoval jsem si to, ale jen matně. Chtíč po pervitinu ovládal mou mysl i tělo. Bylo to kurva těžké.
Došli jsme ke mně domů. Jako vždy tu bylo liduprázdno. V kuchyni jsem si vzal malou lžičku a ochutnal exotický jogurt. Nechutnal tak špatně, jak jsem čekal. Vlastně byl docela dobrý. S každým dalším soustem jsem víc myslel na to, jestli to vůbec dokážu. Zda je možné pro mou osobu vzdát se drog. Nebo mě od nich alespoň udržet v bezpečné vzdálenosti.
Vždycky budu mít u sebe peníze, vždycky budu mít dost na kontě na to, abych si koupil další materiál. Netušil jsem, jak mě chce Tom nadále hlídat. Chtělo to nějaké posily, ale nějaké další lidi jsem ve svém okolí kupodivu nechtěl.
Přepadla mě jakási úzkost, ačkoliv jsem si píchl sotva před hodinou a takovéhle stavy se měly dostavovat mnohem později. Vztekle jsem zbytek jogurtu vyhodil do koše i se lžičkou, a ani jsem se nezaobíral myšlenkami, jak se matka bude vztekat, že má neúplný servis.
Tom byl ve svém světě. Asi mu připadalo důležité být se mnou fyzicky, aby jakoby věděl, co dělám, ale psychicky byl tutově jinde.
Měl jsem nutkavou potřebu se mu za ten incident omluvit.
„Tome. Je mi líto, co se dneska stalo. Myslím, že jsme se oba přecenili.“
Chytnul jsem ho za ruku. Najednou jsem toužil být normálním člověkem, který není závislý na ničem jiném než na společnosti druhých.
autor: Neilinka & Cerike
betaread: Janule
mno…tak jako Bill mě hodně naštval…bych mu dala pár facek a už by běžel na odvykačku…Tom s ním má svatou trpělivost…ovšem otázkou je, jak dlouho mu to vydrží…mno…je to napínavé…tak dál dál…=)
Dneska se mi daří, už druhá povídka, kde bych Billa nejradši roztrhla jak hada =( Proboha, ať už se vzpamatuje!!! Nezazlívám mu, že to nevydržel, ale to, že se ani nesnaží…doufám, že tu poslední větu myslel upřímně =) Chudák Tom, takové zklamání…=(
Bill mě tady naštval. Jasný, měl absťák a píchnul si, ok. Ale to jeho chování, když mu je skoro úplně jedno, co Tom dělá a snaží se. Ještě ho obvinil.