autor: Áďa
„Tak… a jsme v prdeli,“ zkonstatoval Georg do zaskočeného ticha, které nastalo, když Bill odběhl. „To nevypadá dobře.“
„Nemohl… nemohl to přece myslet vážně,“ zavrtěl hlavou David a roztřeseně dosednul na Billovu židli a na povzbuzení do sebe kopnul celý šálek silnýho turka na ex. Nikdy mu tenhle druh kávy moc nejel, ale teď ji potřeboval jako sůl.
„No já nevim… znělo to až moc vážně,“ namítnul Georg a podmračeně se díval na dveře, za nimiž Bill zmizel.
„Sakra, nemohl to myslet vážně, přece nemohl! Dyť tohle je jeho sen!“ zvednul hlas David. Ale sám měl o svých slovech pochybnosti, ke kterým mu bohatě stačilo vzpomenout si na zpěvákův výraz těsně předtím, než odběhnul. „Dyť ale… ale…“ ztlumil hlas až do skoro šepotu, načež pak zatřepal hlavou a tázavě se zadíval na ostatní. „A co mu vlastně sakra poslední dobou bylo? Už několik dnů se nechoval normálně. Tak jako ty, Tome… Co se mezi váma stalo? Nejsem slepej, abych si nevšim, že to má s Billovým chováním spojitost. Ty se totiž jak z jiný planety chováš taky od toho samýho dne, co začal šašit Bill.“
Tom se na něj smutně zadíval. Měl silné nutkání jim to všechno vyklopit na rovinu. Věděl, že to jsou kamarádi a určitě by pro něj měli pochopení. Jenomže na stranu druhou si pořád moc dobře uvědomoval, že to, co s Billem spolu dělali, je trestné. Akorát by jim to celé zavařil ještě víc. Tolik práce jim dalo, aby to ututlali, nemohl to teď po tom všem jen tak vychrlit, jako by se jednalo jen o blbej flirt. Tohle by je dostalo do maléru, a to takovýho, ze kterýho by je jen tak někdo nevysekal.
„My… pohádali jsme se,“ šeptnul a konečně si i z jeho oka našla jedna zbloudilá slza cestu přes okraj víčka a řasy až na tvář.
„No neříkej,“ ušklíbnul se David ironicky. „Toho jsme si fakt nevšimli…“
Byl však i přes tuhle drobnou jízlivost první ze všech přítomných, kdo Tomovi nabídnul kapesník a své rameno k vyplakání.
„No tak… neboj, nebude to tak zlý, jak to vypadá,“ poplácal ho konejšivě po zádech, a přitom zakoulel očima po Georgovi a Gustavovi, němě u nich hledajíc oporu při povzbuzování, protože Tom se mu na rameno doslova zhroutil v záchvatu pláče.
Jenže Gustav byl dosud stále mimo z toho, jak velkou dal Bill Tomovi facku, aniž by kdokoliv tušil proč, a Georg tak nějak nevěděl, co říct. Všichni tři moc dobře věděli, jak blízko k sobě dvojčata mají a že když se spolu pohádají, tak je to vždycky malér, jenže za celé ty roky, co byli všichni pohromadě, se ještě nikdy nestalo, aby nějaká hádka mezi Billem a Tomem měla tak dlouhého trvání a takové mučivé následky pro všechny zúčastněné i nezúčastněné. Jestli zažili něco podobného, tak to bylo naposledy při výběru písniček do alba Humanoid. To se sporů chabě pokusili zúčastnit i Georg s Gustavem, ale dospěli k názoru, že mlčení bude lepší. Zvlášť, když se dvojčata vyzbrojila pánvemi a hrnci na vaření a začala se tím bít. Tehdy tekla i krev a taky spolu nemluvili. Ale po třech, čtyřech dnech už to bylo zase ok… a teď se ani po pěti dnech nerýsoval žádný, byť sebemenší náznak smíření se.
Když se Tom vyplakal, nikdo se ho už radši nevyptával, co se přesně mezi nimi stalo. Věděli, že pokud to něco bude natolik vážné, aby o tom věděli něco bližšího, tak že jim to Tom nebo Bill řeknou, ale do té doby určitě udělají líp, když do toho nebudou strkat nos, jinak by si ho taky mohli šeredně spálit.
Spíš uvažovali nad tím, jak si Billova slova o tom, že na všechno sere, mají vyložit, a pokud to bude pravda, tak jak se zachovat. Myšlenka konce kapely se samozřejmě nelíbila nikomu, ale pokud Bill bude na svém úmyslu trvat, tak nebudou mít na vybranou. Kapela vznikla dobrovolně a nikoho tam nemůžou držet násilím.
„Grrrrr… ty vole, řekněte mi někdo, že se za chvíli vzbudím!“ praštil David dlaní do stolu, až ho to pěkně štíplo. „Ať mi zavolá třeba i ten zasranej Bild ohledně toho bulvárního kecu, ale jen ať zjistím, že tohle celý je jen jeden blbej podělanej sen!“
Vyzývavě se rozhlédl kolem sebe, jako by snad hledal někoho, kdo by mu mohl skutečně zavolat, ale nikoho nenašel. Jediné, čeho se dočkal, byl Tomův smutný povzdech.
„Ani netušíš, jak já bych si přál totéž…“
Géčka souhlasně pokývala hlavou a v tu chvíli se rozezněl Davidův mobil.
„Týjo… von fakt někdo volá…“ vykulil David oči a začal štrachat telefon z kapsy. „Kluci, my se z toho možná fakt i probudíme!“
Jeho radost však zmizela jako sníh na slunci, když spatřil číslo volajícího.
„Doprdele!“ zaúpěl. „Já to s tím Bildem nemyslel vážně!“
S dramatickým protočením očí v sloup hovor nakonec přijal, zatímco Géčka vyprskla smíchy… a koutky rtů malinko zacukaly i Tomovi.
„Ty vole, já tu socku zabiju!“ zavrčel David v letadle. Všichni k němu natočili hlavu, až na Billa, který seděl na té nejzadnější sedačce a se sluchátkama v uších zasmušile koukal z okna. Odtrhnul zrak od fantastických tvarů mraků až ve chvíli, kdy mu manažer jedno sluchátko vytáhnul z ucha.
„Co je?“ zabručel a líně se na Davida podíval.
„Nic, jen to, že žádnej soud nebude,“ odsekl David, kterému Billův přístup zahejbal se žlučí. „Jen pro tvou informaci, kdyby tě to čirou náhodou zajímalo, tak Perry tu žalobu stáhla. Zjistila totiž, že ta bolest ruky je z přeleženýho ramene,“ odfrknul si.
„Hmmm, dobrý,“ zahučel Bill a znovu si nasadil sluchátko a opět se zadíval z okýnka.
Davida úplně svrběla ruka. Měl tisíc chutí mu fláknout jeden výchovnej pohlavek. Bylo mu jasné, když si ten článek přečetl, že to celé Katy jen zbytečně dramatizovala a nafoukla, aby bylo zas jednou o čem psát, a aby z toho jeho svěřenci vyšli jak jinak, než jako svině. Nečekal, že Bill, který vypadal, že svým výhružkám hodlá dostát, by se o to nějak zvlášť zajímal, ale tohle ho aspoň upoutat mohlo. Dyť se tu koneckonců jednalo o něm, o jeho psychice, to jeho si novináři brali jako terč svých jízlivých poznámek. Ale ne, pána už nezajímalo ani tohle…
„Že já se na to nevyseru, něco ti říkat,“ zamumlal si pod fousy a odešel na své sedadlo, které měl hned za Géčkama. Ti se s ním aspoň bavili. Tom občas zřídka prohodil nějaké slovo, ale i to byl v jeho případě docela dobrý pokrok, třeba se z toho jejich sporu nakonec brzo dá do kupy. Ale Billa už začínali mít plné zuby i Georg s Gustavem.
Od toho dne, kdy Bill řekl, že na to všechno sere, se to změnilo k ještě horšímu, pokud se ještě v tomhle směru celá situace změnit dala. Do té doby to bylo „jenom“ frustrující pro všechny kolem. Ale od toho rána, kdy je Bill seřval všechny do jednoho přímo v jídelně tak mocně, až z toho vibrovaly hrníčky na stole, tak od toho rána s nikým nepromluvil ani slovo. A pokud jo, tak to bylo tak kousavé a uštěpačné, že všichni postupně přestávali vyhledávat jakoukoliv snahu o komunikaci s ním.
„No konečně, to to trvalo,“ ušklíbnul se Bill, když konečně přistáli a pasažéři se mohli začít chystat k vystupování.
„Taky už se těším domů,“ pokusil se Tom nenápadně o konverzaci, Bill však do něj v rámci odpovědi hrubě strčil loktem, aby mohl vystoupit jako první. Okamžitě si narazil svoje brýle, které dokonale maskovaly jeho nenalíčené opuchlé oči, a aniž by na své dvojče čekal, nasednul do auta, které je mělo odvézt domů. Když si Tom přisednul, tak Bill předstíral okázalou ignoraci, tudíž když konečně dorazili domů, oběma se nesmírně ulevilo.
Následujícího rána vládla u snídaně mrzutá atmosféra. Simone i Gordon byli rádi, že mají kluky zase doma, ale zatímco Bill je po návratu sice vřele, ale jenom pozdravil a obejmul, a pak se na celý večer zašil k sobě do pokoje, Tom jim povyprávěl o všem, co se mezi nimi stalo. Rodičům se nebál vyprávět ani příčinu toho všeho, protože Simone s Gordonem o tom, co je mezi dvojčaty, věděli. Nebyli z toho teda zpočátku vůbec nadšení, ale postupem času si zvykli. Simone k akceptování přimělo hlavně to, že její synové budou mít po svém boku někoho, s kým jsou šťastní a komu můžou věřit, že to nebude nějaká prohnaná fanska, která na nich bude chtít akorát zbohatnout nebo se zviditelnit. A Gordon si teď z nich kolikrát i střílel, ale vzal to na milost, až když se ubezpečil, že kluci budou opatrní a že kvůli sexu neskončí ve vězení.
Tom přitom cítil, jako by z něj alespoň část té tíhy, která ho v posledních dnech drtila, odplouvala. Tak moc mu ten hovor ulevoval a za co byl Simone i Gordonovi nejvděčnější, bylo to, že ho za to, co se stalo, neodsoudili. Očekával kárání nebo přinejmenším kázání, a to, že budou spíš na Billově straně, ale oni ho naopak drželi nad vodou. Dokonce mu svými slovy i začali dávat drobnou naději, že by to mohlo dopadnout dobře…
Ta naděje však pohasla, když se ozvaly kroky a do místnosti vešel Bill. Nenamalovaný, oblečený sice v džínech a tričku, ale nezdobily jej žádné doplňky, vlasy nechal spadnuté tak, jak po projetí hřebenem klesly. Skoro byl k nepoznání… a přes rameno měl velkou cestovní tašku.
„Odcházím,“ oznámil prostě.
Simone tiše vyjekla a ani nevnímala, že jí z rukou vyklouznul hrníček, který spadl na zem a rozbil se.
„Ale zlatíčko… proč? To nevyřeší to, že jste se pohádali…“
„Já vím, mami,“ přerušil ji.
Zněl skoro až arogantně, ale když odložil tašku, došel ke stolu a skrčil se, aby sesbíral střepy, za které beztak mohl on, oči se mu výrazně zaleskly. Sesbíral je, hodil do koše a pak mamku objal.
„Nebuď smutná… nevidíme se naposledy… to jen někteří mě teď možná viděj naposled, když už mě měli jenom pro svoje pobavení,“ pronesl hořce.
S těmi slovy se vyčítavě zadíval na Toma, který měl pocit, že mu ten pohled snad musel vypálit díru do těla, jak pronikavý byl, mávnul Gordonovi a nedbajíc na matčiny prosby, vzal tašku a vyšel ven. Ještěže si v Hamburku koupili s Tomem ten byt. Jeden měli ještě v Berlíně, ale ten byl příliš na očích. Přivolal si taxíka a navigoval ho, kam má jet. Nevěděl, že auto, dokud nezmizelo z dohledu, sleduje z kuchyňského okna pár temně hnědých očí, z nichž tekla jedna slza za druhou až ke rtům, které nehlasně šeptaly Vrať se…
autor: Áďa
betaread: Janule
Oh môj bože.. prečo mám pocit, že to neskončí AZ takým happy-endom??
Tak to je kruté….myslím, že i když to Tom dost přehnal, tak až tohle si nezaslouží, je to moc tvrdý trest a myslím, že až se Bill dozví celou pravdu, tak zjistí, že to taky přehnal. Nebudu se zastávat ani jendoho…..uvidíme, jak to zkončí, snad se dají zase do kupy a bude to ok
Takhle to přece nemůže bejt!!!
Teda Áďo, tohle bylo vážně nádherné, dojemné a krásné, tenhle díl se ti moc povedl =)♥ Přiznávám, že teď je mi Toma asi víc líto, než Billa, ten konec mi vehnal slzy do očí, já jsem prostě stará cíťa =)
[4]: prej stará cíťa…. hele, člověk je tak starý, na kolik se cítí, a já se tím pádem sekla v sedmnácti osmnácti, i když je to taky už pěkných pár let za mnou, tenhle sladký věk 😀
docela mi při psaní tohohle dílu bylo Toma taky líto, ale mám pocit, že mnohem lítostivější budou následující díly (ne že bych chtěla strašit :-))
To snad ne..ale nedivím se Billovi..to musí být hrozný když si myslí že ho Tom jen využil..ach jo..chudáček 🙁