Riots 2.

autor: Vanity

Když se ráno ještě  skoro spící Tom došoural do kuchyně, bylo vše tak, jak má  být. Totiž uklizená kuchyň a čerstvá snídaně  na stole. Bratra sedícího za jídelním stolem pozdravil jakýmsi zabručením. Bill to však pochopil a odpověděl.

„Dobré ráno.“

Už to bylo dlouho, co si spolu naposledy povídali jako opravdoví  bratři, jako dvojčata. Jak dlouho? Kolik let? 
Bill sklonil hlavu nad svou snídani a s očima zapíchnutýma do módního časopisu před sebou soustředěně žvýkal rohlík s máslem. Za tu dobu už si zvykl na způsob jejich komunikace. Kolikrát spolu za den ani nepromluvili. Tom věčně neměl čas a neustále byl se svými přáteli. To, že má bratra, lehce zapomínal.

Bill nikdy nebyl tolik průbojný jako Tom. Nebyl to žádný chudáček, který by se musel schovávat za staršího brášku, ale nebyl to ani žádný libový frajírek. Byl to obyčejný kluk s neobyčejným vzhledem. Pokud by vás na Billovi neupoutalo dokonale sladěné a padnoucí oblečení, zaujal by vás jeho účes. A kdyby vám jeho účes přeci jen připadal fádní, okouzlily by vás jeho podmanivé oči. Dnes musel vstávat Bill velmi brzo, aby se mohl připravit do školy, i když jim autobus odjížděl okolo osmé hodiny, vstával už po šesté. Musel si umýt vlasy a dopřát jim pořádnou péči. Večer to nestihl a nechtěl své vlasy ošidit.

Teď je měl volně  podél obličeje a krátkou ofinku mě sčesanou do obličeje tak, že mu zakrývala pravé oko. Své tradiční černo-šedé  líčení dnes obohatil o temně fialové linky na horních víčkách. Hodily se mu k potisku na šedém tričku. Tmavé kalhoty na jeho těle držel bílý pásek s kovovými cvočky a na nohou mu zářily nové bílé botky od Nike. Přes židli měl přehozenou černo-bílou pruhovanou mikinu, kterou si zřejmě hodlal vzít s sebou pro případ, že by se počasí zkazilo. Přeci jen byl teprve duben a počasí bylo všelijaké. Na krku měl zavěšené dva masivní řetězy, jeden z chirurgické oceli a druhý z bílých korálků s různými přívěsky, jako byl kříž nebo kovový starý klíč. Spoustu doplňků si sám vyráběl. Měl pak totiž jistotu, že budou originální, protože budou jen a jen jeho. Jeho levou ruku zdobila bílá, kožená rukavice s ustřiženými prsty a na pravé ruce zářily tři stříbrné prsteny.

Tom naproti tomu byl jen v trenkách a nepřítomně zíral ven z okna. Vypadalo to na pěkný den. Obloha byla bez mráčků, ale aprílové počasí si každou chvíli dělalo, co se mu zachtělo. 
Na snídani neměl chuť, tak se zvedl ze židle, odnesl talíř na linku a beze slova opustil kuchyň. Šel se obléknout, aby mu neujel autobus. Nejednou se mu stalo, že musel volat matce, aby přijela z práce a mohla jej odvézt do školy. Dřív to neřešil, když mu ujel školní autobus tak prostě zůstal doma celý den. Ale když mu matka pohrozila, že mu vezme kapesné, jestli nezačne jezdit do školy, raději poslouchal její výchovné poznámky cestou autem.

Bill se smutně zadíval na Tomova vzdalující se záda a povzdechl si. Tolik se s tou snídaní připravoval. Vlastně  jako každý den, ale nikdy, ani jednou mu nepoděkoval. Nikdy nedal nijak najevo, že je rád, že se o něj Bill stará. Kolikrát uvažoval nad tím, že by prostě přestal? Nesčetněkrát. Říkal si, že když to Tom nedokáže ocenit, tak to dělat nebude, jenže jeho plány se rozplynuly každé nové ráno. Měl bratra moc rád a chtěl, aby byl šťastný a spokojený, a když se mu tohle nevedlo, přál si, aby o něj bylo alespoň postaráno. Kdyby mu Bill ráno nestrkal jídlo pod nos, odešel by do školy hladový a pak by byl celý den nesnesitelný. Protože když měl Tom hlad, dokázal být velmi protivný.

Bylo za pět minut osm, když dvojčata vycházela z domu. Bill měl ve zvyku na Toma čekat a jen zřídkakdy se na něj vykašlal a šel bez něj. V takových dnech většinou Tom volal matce, aby pro něj přijela. Bez Billa chodil všude pozdě. 
Když došla dvojčata na zastávku, právě přijížděl školní autobus. Spolu s ostatními do něj nastoupili a zabrali si svá obvyklá místa. Tom si sedl úplně dozadu a zabral celou řadu pro své přátele. Bill si sedl na dvousedačku tři řady před ním, kde držel místo své nejlepší kamarádce Abigeil.

Autobus se drkotavě rozjel a Bill poznal že to bude opět další obyčejný den jeho obyčejného života. Do uší si dal sluchátka od iPodu a pustil si svou oblíbenou písničku od Paramore – I caught myself. Ještě ani písnička neskončila a už zastavovali na další pravidelné zastávce. Tady nastupovala většina lidí z jeho třídy. Bohužel i část Tomových přátel. Andy a Joe. S halekáním přes celý autobus se doplachtili k Tomovi a usadili se. Bill byl rád, že má sluchátka v uších. Alespoň nemusel poslouchat jejich nesmyslné hovory.

Na další zastávce nastupovala Abi. Bill si s úsměvem vyndal sluchátka z uší a zamával na pozdrav. Spolu s Abi nastoupil i její bratr, o dva roky starší Jonathan. Podle školního webu nejkrásnější kluk ze školy. A nejspíš to byla pravda. Krátké, přirozeně oříškové vlasy měl nagelované do slušivého rozcuchu, jeho levé ucho zdobila stříbrná drobná náušnice. Na sobě měl světlé jeansy a bílou košili šitou na míru. Bílé tenisky jen podtrhovaly jeho smysl pro jednoduchou krásu a eleganci. V mnohém byl podobný Tomovu kamarádovi Andreasovi, ale jen vzhledem. Bill si byl téměř jistý, že jsou chováním velmi rozdílní. Už proto, jak o něm mluvila Abi.

„Dobré ránko, Bille,“ pozdravila roztomilá  brunetka s hnědýma očima a mile se na kamaráda usmála. Jako každé ráno jej líbla na tvář a pohodlně se usadila vedle něj. 
Bill jí úsměv oplatil, ale nebyl tak rozzářený jako ten její. Abi se na něj ustaraně podívala a uchopila jej za ruku, kterou měl položenou na tašce. Ona jediná věděla vše. Byla to ona, které se se vším svěřoval. Důvěřoval jí více než komukoliv jinému. Ona jediná mu otevřela zadní vrátka, když se jeho vztah s bratrem hroutil. To Abi mu dokázala poradit a utěšit jej.

„Copak se stalo?“ zeptala se jemně.

„Nevím, co mám dělat. Už spolu ani nemluvíme. Je to den ode dne horší a horší. Ztrácím ho. To nechci,“ řekl tiše, ale i tak bylo poznat zoufalství v jeho hlase.

„Já vím, že to je těžké. Sama si nedokážu představit, že by mě Jo začal ignorovat. Ale můj názor znáš, Bille. Vím, že je to tvůj bratr a máš jej rád, ale to on se přidal ke špatné partě. Nemůžeš si pořád dávat vinu. Ty nemůžeš za to, co se z něj stalo. Bylo to jeho rozhodnutí,“ povzdychla si Abi a pozorně se na Billa zadívala. Den za dnem jí připadal ztrápenější a ona s tím nemohla nic dělat.

Autobus dojel, spíše doskákal, před budovu magdeburského gymnázia. Všichni se hrnuli z autobusu ven na čerstvý vzduch. Do začátku vyučování zbývala půlhodina. Bill se s Abi uchýlili na lavičku před školou a zadívali se na partičku postávající u hlavních dveří gymnázia. Všichni, včetně Toma, vypadali, jako by na někoho čekali. Ovšem Bill si všiml, že jsou všichni. Zadíval se stejným směrem, kterým se dívali oni a všiml si vysoké blondýnky v minisukni, kterou zde ještě neviděl. Nejspíš se sem teprve přistěhovala. I když ji Bill neznal, už teď ji litoval. Výraz, který měl Tom ve tváři, moc dobře znal. Byl to pohled plný odhodlání a touhy po vítězství. Určitě se o ni už stačil s někým vsadit a pokud mohl hádat, určitě se vsadil s Maxem. Ten se totiž tvářil úplně stejně jako jeho bratr.

„Tolik bych si přál, aby se mi vrátil můj bráška,“  zašeptal spíše sám pro sebe, ale i tak to Abi zaslechla a rozpačitě  se usmála.

„Abigeil,“ ozvalo se jí těsně za uchem, až  úlekem nadskočila. Takhle jí říkal jen jeden člověk. Její milovaný starší bratr.

„Co mě lekáš?“ vyjela na něj, avšak s úsměvem, nikdy se na něj nedokázala zlobit. Ačkoliv by s ním jako správná  mladší sestra měla vést dlouholetou válku, opak byl pravou. Vycházeli spolu velmi dobře.

„Jakto, že se necháš tak snadno vyděsit?“ odpověděl otázkou Jonathan, jak měl ve zvyku a usmál se. Pohledem se stočil k Billovi a podal mu ruku.

„My se neznáme. Já jsem Jonathan. Starší, otravný  bratr tvé kamarádky,“ usmál se ještě víc a odhalil tak dvě řady dokonale bílých a rovných zubů.

Bill přijal ruku a také se usmál.

„Jsem Bill.“

„Nejsi ty náhodou bratr Toma Kaulitze?“

„Ano, jsem,“ povzdechl si Bill a opět se zadíval na chlapce stojící u dveří. Zrovna se něčemu vesele smáli.

„Myslel jsem si to. Jste si docela podobní,“ řekl Jo a posadil se na zbývající místo na lavičce, po Billově pravici.

„Vážně?“

„No jo, zvlášť takhle z profilu,“ přitakal Jonathan s úsměvem.

„Dík. Většina lidí si myslí, že si vůbec nejsme podobní. A vlastně mají pravdu,“ dodal tišeji.

„Proč myslíš?“

„Povahově, víš. Jsme naprosto rozdílní,“ vysvětlil neurčitě a pokrčil rameny. Bylo mu nepříjemné bavit se o tom s někým jiným než s Abi. Jenže ta teď měla na práci něco jiného. S rozesmátým obličejem běžela ke svému příteli, který právě dorazil do školy. Byl to kluk z velmi bohaté rodiny a na všechny se snažil udělat dojem hlavně penězi. A bylo pravdou, že bylo jen několik jedinců, kteří jej v oblibě neměli. 
Mezi nimi byl i Jonathan. Už z toho důvodu, že ten frajírek chodil s jeho sestrou. Bill z něj také nebyl zrovna nadšený. Nelíbil se mu jeho samolibý a povrchní úsměv.

Zrovna, když přemýšlel, co se mu na něm všechno nelíbí, zazvonilo. Pomalu se zvedl z lavičky a chtěl odejít do školy, ale zadržela jej něčí paže omotaná okolo jeho zápěstí.

„Jsem rád, že jsem tě poznal,“ řekl Jo a usmál se. Bill úplně zapomněl, že sedí vedle něj. Zahanbeně zrudnul a sotva slyšitelně špitl ahoj.

„Takhle ti to sluší,“ usmál se Jonathan nad jeho rozpaky a s milým úsměvem zamířil do budovy školy.

Bill ještě chvíli stál u lavičky a přemítal si v hlavě, co se teď právě událo. Nejžádanější kluk na škole mu právě řekl, že mu to sluší. Co bláznivého se dnes ještě stane?