autor: Rachel
Tom:
„Cože?“ dlaní se opřu o zeď a bolestivě přivřu víčka, zpod kterých se vykutálí další slzy. Měl jsem tušení, že se něco děje, pocit, že něco není v pořádku… skutečnost, že se doopravdy něco mohlo stát, jsem si však dosud nepřipouštěl. Mamčina slova jen zesílila pocity a ten horečný stav, který jsem v několika posledních minutách prožíval. Vzala mi všechna má slova, poslední naději, že bych se mohl mýlit… a přesto jsem věděl, že něco není tak, jak by mělo být. Cítil jsem to… stejně, jako mé dvojče.
„Stalo se t-to… teprve před chvilkou. Volali mi…,“ mamčin zlomený hlas, jen marně utlumující tiché vzlyky, se ke mně dolinul ve chvíli, kdy jsem si hřbetem ruky otřel první slzu, kterou však v mžiku nahradila druhá. A po ní další.
Nevnímám je však. Snažím se alespoň trochu zmírnit třas svého těla, zachovat klid a chladnou hlavu a normálně uvažovat. Netrvá mi tak dlouho uvědomit si, co je pro mě v této chvíli nejdůležitější.
„Kde jsi?“ zeptám se svou otázku do sluchátka a jen neklidně čekám na odpověď… které se mi však dostane až za několik dlouhých vteřin.
„Na tom teď nezáleží, Tome, jsi na večeři a nemůžeš…,“
„Řekni mi, kde jsi!“ neústupně zopakuji svoji otázku, aniž bych ji nechal domluvit a znova začnu nervózně přecházet po toaletách. Nějaká pitomá večeře je to poslední, co mě v tuto chvíli zajímá. Na nikom a na ničem mi nezáleží víc než na Billovi. Nic pro mě teď není důležitější, než být u něj a udělat vše, co bude v mých silách.
„V nemocnici… čekám, měli by ho každou chvíli přivézt. Ale, Tome…,“ odvětí, než však stačí cokoli namítnout, jen souhlasně pokývám hlavou.
„Ok, do půlhodiny jsem u tebe,“ odpovím a rychle hovor ukončím. Budu si muset pospíšit a ještě všechno vysvětlit Caroline. Hřbetem ruky si otřu mokré stopy slz na tváři a rychle vyběhnu z toalet ven.
Zamířím k sálu kolem dalších číšníků a rychlým krokem vejdu dovnitř. Rozhlédnu se kolem… a když se mým očím naskytne usmívající se Carolinina tvář, popojdu kolem ostatních stolů k tomu našemu. Nemám čas na dlouhé vysvětlování, proto doufám, že to pochopí.
„Caroline… omlouvám se, ale budu muset odejít,“ promluvím na ni hned, jakmile zaregistruje moji osobu a jen stěží popadám ztracený dech z rychlé chůze. Caroline se na mě jen otočí a překvapeně zamrká. Její výraz se z veselého změní na zklamaný, když ke mně od stolu vzhlédne s užaslým pohledem.
„Ale proč? Nemůžeš přeci odejít, Tommy,“ namítne pohotově a svými slovy tak odporuje těm mým. Ani neví, o co jde a už mi v tom brání!
„Je to nutné, Bill měl nehodu. Musím za ním, copak to nechápeš?“ odpovím rychle a snažím se zabránit třasu, který mě opět začíná ovládat. Zatímco já se tady zdržuju s dalším a dalším vysvětlováním, Bill je někde úplně sám, v ohrožení života. Potřebuje mě teď mnohem víc, než Caroline a její odměřený papá, který mě teď opět sjíždí tím opovržlivým a nanejvýše uraženým pohledem, jako bych si právě dovolil něco smrtelně drzého a neodpustitelného. Mé dvojče je teď pro mě důležitější víc než cokoli jiného… Caroline je však nejspíš jiného názoru. Jen z výrazu v její tváři můžu snadno rozpoznat, že se jí moje rozhodnutí ani trochu nelíbí. Protentokrát má ale bohužel smůlu.
„Ale co naše zásnuby?“ vyhrkne… než však stačím jakkoli zareagovat, přitiskne si dlaň na ústa, jako by právě řekla něco, co mělo zůstat ve vší tajnosti. Pootočím se a jen v němém úžasu se zadívám do jejích očí, kterými na mě stále pohlíží.
„Cože? Jaké zásnuby?“ jen nevěřícně zopakuji její předchozí slova a nespouštím oči z její tváře. Naše zásnuby? Ale jaké? O žádných zásnubách jsme se spolu nikdy nebavili… nebo snad ano? O čem to sakra mluví?!
„No, přeci…,“ vykoktá nesouvisle, to už je ale i na mě moc. Nemůžu uvěřit tomu, že si něco takového jen tak naplánovala, aniž by se mi předtím o tom jen slovem zmínila nebo si o tom se mnou promluvila. Takže proto ta večeře, ten oblek… a tohle všechno? Ne, to se mi snad jenom zdá.
„Co má tohle kurva znamenat?!“ rozkřiknu se neobyčejně rozzlobeným hlasem a cítím, jak se ve mně začíná vařit vztek spolu se zoufalstvím. Než však stačí Caroline vykoktat další nesmysluplnou odpověď, zasáhne její milovaný papá.
„Na moji Caroline nebude nikdo zvyšovat hlas. Ani její… přítel,“ znechuceně vysloví poslední slovo a zpraží mě tak opovržlivým a povýšeným pohledem, který mě měl nejspíš úplně zesměšnit. Necítím se však jako malý harant, kterého může peskovat, kdy chce a jak chce, teď už ne. Nenechám se od něj dále urážet a ponižovat… teď už ne. A je mi úplně jedno, co si o mně po tomhle bude myslet. Nezůstanu tady už ani o minutu déle!
„Něco se děje, pánové? Máte nějaký problém?“ hlas mladého číšníka rázně ukončí všechny mé myšlenky a donutí mě odtrhnout pohled od Carolinina otce. Otočím se k číšníkovi a zavrtím hlavou.
„Ne… jen odcházím,“ oznámím mu, načež mi rukou ukáže k východu ze sálu a nabídne svůj doprovod.
Otočím se k východu a bez jediného pohledu či rozloučení zamířím z tohoto místa pryč, nevnímajíc Carolinino volání a prosby, ať se vrátím. Mám toho už akorát dost! Tady mě už nikdo nikdy neuvidí! A je mi úplně u prdele, jestli jsem se teď zachoval společensky, jestli jsem na jejího papá udělal dojem nebo ne. Nezajímá mě nikdo z těch snobů tam za mnou, pro které není důležité nic jiného než peníze a majetek. Mně záleží na někom úplně jiném…
„Děkuji za doprovod, už vás nebudu potřebovat,“ odvětím číšníkovi, který se mnou vyšel až ven před vchod. Rozloučím se a otočím… přeci jen si však ještě na něco vzpomenu. Otočím se zpátky k číšníkovi… a jediným rychlým škubnutím strhnu z krku černého motýla.
„A ještě něco… Tohle jim vraťte. Už ho nebudu potřebovat,“ poznamenám a vtisknu mu látku do dlaně. Krátce na něj zamrká, a když souhlasně kývne hlavou, vím, že mi mé přání splní. Otočím se a rozběhnu se po chodníku k nejbližší tramvaji…
Poslední paprsky zapadajícího slunce pronikají skrz bílé sklo velkých oken do nemocniční chodby, kterou jen z posledních sil zamířím dovnitř. Rozhlédnu se po ní… a když na samém jejím konci spatřím známou, sedící osobu, jen rychle se k ní rozběhnu. Nemýlím se. Zarudlé, uslzené oči a bolestí poznamenaná tvář… to je to, co se naskytne mým očím, když zpomalím a pomalu přistoupím blíž.
„Mami?“ šeptnu tiše, snad proto, že všude kolem nás se nerozprostírá nic jiného, než ticho, snad proto, že nechci vylekat osobu, která sebou i přes můj tichý hlas mírně trhne. Pomalu ke mně pozvedne pohled a mírně pootevře ústa.
„Tome… přeci jen jsi přišel,“ vydechne tiše a její oči se zalesknou novými slzami, když se její zlomený pohled setká s tím mým.
Nedokážu jí odpovědět. Nemůžu ani vidět to, jak tady sedí úplně sama a trápí se. Kleknu si k ní a silně ji obejmu tak, jako jsme to dělávali snad každý večer, když jsem byl ještě tím malým, bezstarostným dítětem. Přesně tohle objetí teď potřebuji a vím, že ona jej potřebuje taky. Teď potřebujeme jeden druhého navzájem. Být spolu, věřit a doufat… doufat, že všechno bude zase v pořádku.
„Říkali… říkali, že… že m-měl ošklivá p-poranění hlavy a…,“ mamčin hlas se zlomí a zanikne v dalším tichém vzlyku, které tlumí do mého ramene. Její slova ve mně vyvolávají bolest, cítím první slzy, které se mi vkrádají do očí a nemilosrdně mě v nich štípají. Nebráním jim však. Nechávám je samovolně stékat po mé tváři, polykám tiché vzlyky a roztřesenými prsty hladím po vlasech mamku, která se v mém objetí chvěje stále víc a víc.
„Ššš, klid, mami. Všechno bude zase dobré, Bill bude v pořádku, uvidíš…,“ zašeptám do jejích vlasů a snažím se alespoň trochu zmírnit její usedavý pláč, a svými utišujícími slovy přesvědčit nejen ji, ale hlavně sám sebe. Zbláznil bych se, kdybych nevěřil v nic, co by se alespoň z poloviny mohlo stát skutečností… v nic, co by mi dalo alespoň malou naději, že všechno bude dobré.
„Kde je?“ zašeptám otázku a nato se od mamky pomalu odpojím. Zadívá se na mě očima plnýma slz a roztřeseně se nadechne.
„Přivezli… přivezli ho teprve před chvílí, než jsi přišel. J-je… je na sále a… doktor říkal… říkal… že za mnou pak přijde… až bude něco vědět,“ odpoví mi mezi vzlyky a v prstech promne od slz vlhký kapesník, který stále drží v dlani. Slabě se pousměji, pohladím ji po tváři a po ruce, a usadím se vedle ní, zírajíc do prázdné stěny před sebou a v duchu odpočítávajíc minutu za minutou…
Nevím, jak dlouho jsem na chodbě seděl a hypnotizoval místo před sebou. Rudé, červené paprsky zašly za jeden z velkých černých mraků, začínající šero začalo rychle houstnout a měnit se v hustou, neproniknutelnou tmu. Minuty se změnily v hodiny, čas se však vlekl až moc pomalu na to, aby mě to nechávalo klidným a chladným. Pohledem jsem propaloval dveře kousek ode mě… a když se konečně otevřely, byl jsem první, kdo vyskočil k přicházejícímu doktorovi.
„Paní Kaulitzová?“ doktorův hlas protrhne to tíživé, několikahodinové ticho na chodbě a já jen stočím pohled na mámu, stále sedící na židli. Lehce sebou trhne, a když zachytí doktorův pohled, jen rychle vstane, očekávajíc první zprávy.
„Váš syn je mimo nebezpečí, ale čeká ho ještě spousta operací. Na sále si ho ponecháme celou noc, nemám žádné nové zprávy a zatím ani nemůžu říct, jak moc je jeho stav závažný. Na noc můžete jít zatím domů, ozvu se vám, až budu vědět něco nového,“ odpoví, zatímco však mamka jen souhlasně přikývne, já se znova zadívám na doktora před sebou. Nehnu se odsud… i kdybych tu měl sedět a čekat celou noc.
„Chci tu zůstat… a počkat, až všechny operace skončí. Chci tu být s Billem,“ pronesu pevně a nespouštím pohled z doktora, který ke mně vzhlédne od svých papírů.
„Obávám se, že tu nemůžete…“
„Je to mé dvojče! Mám právo tady zůstat a počkat si na výsledky a zůstanu tady! Nemůžete mě přeci jen tak poslat domů a slíbit, že mi později zavoláte, to nejde! Nehnu se odsud ani na krok, pokud nebudu vědět, co se s Billem děje!“ odvětím pevným hlasem a nevnímám mamku, která se mě snaží utišit. Bill měl nehodu, na sále si s ním dělají bůhvíco… a já mám jen tak sedět doma a čekat, až si náhodou někdo vzpomene a zavolá mi? Ne, to v žádném případě neudělám!
„Uklidněte se, pane Kaulitzi. Ujišťuji vás, že pro vašeho bratra děláme vše, co je v našich silách. Slibuji, že se sám osobně postarám o to, abyste se všechny výsledky dozvěděl jako první hned, jakmile je budu mít. Běžte domů, tady stejně nic nezmůžete. Tím, že tu budete sedět a čekat, Billovi nijak nepomůžete,“ odvětí mi stále klidným hlasem a já jen můžu vidět, jak mi na důkaz svých slov podá pravou ruku. Trochu zaváhám… nato však ucítím na své dlani lehký stisk.
„Prosím, Tome,“ mamčin hlas jen neslyšně zašeptá tichou prosbu a vytrhne mě tak z mého přemýšlení.
Zadívám se do jejích prosících očí, kterými ke mně vzhlíží… a nato upřu svůj pohled na doktora, který mě jen mlčky ujišťuje v tom, co před chvílí řekl. Sklopím pohled a tiše vydechnu, zamýšlejíc se nad jeho návrhem. Copak mám na vybranou?
autor: Rachel
betaread: Janule
Takže bude mít třeba strátu paměti? Teď mě nic jiného nenapadá co jiného by mu asi bylo…když měl poraněnou hlavu….Jako doufám že v příštím díle se to dozvíme, tě killnu jestli budeš dál napínat! Být Tomem tak bych sjela toho otce Caroline! Stejně mu na ní nemusí už záležet, a jak si naplánovala zásnuby, mrcha jedna se z ní klube! Nemuže být tak dokonalá! Yes! xD
Aspoň že nám Rachel Billa nechala naživu, zatím…co to melu, jaké zatím =) Nejvíc se mi líbilo, jak Tom s grácií odkráčel středem xD, myslím, že Caroline má po ptákách, a to doslova xD Jenom, aby se Bill uzdravil, jak znám naši Rachel, tak ho nechá pořádně potrápit, umřít snad ne, přece by nebyla tak krutá…=)♥♥♥
Měla bych začíst číst rychleji, Janča mi vždycky v komentářích vyfoukne vítr z plachet =)
Líbí se mi, jak jsi se elegantně zbavila Caroline, už mi opravdu začínala lést na nervy – ta scéna s motýlkem, nezbývalo mi nic jiného než hledět a v tichosti křiřet ano ano a ještě jednou ano =)Doufám, že jí Tom už neodpustí…
A pokud jde o Billa, nevím, co říct. Zatím snad jen, že mi spadl obrovský balvan ze srdce – zůstává naživu.
Ale jak už zmínila Janča, ty to stejně nějak zkomplikuješ…
úplně jsem měla před očima,jak Tom podává číšníkovi toho motýlka:)).Caroline už myslela na zásnuby,ale myslím,že tohle bude teď to poslední,co by nás mohlo nějak zajímat.
chudák Bill,tohle si opravdu nezasloužil:(
snad to na něm nezanechá nějaké vážnější následky,ale tady bych radši měla počítat s každou možností:/
děkuju za příjemné večerní odreagování,fyzika mi už doopravdy lezla totálně krkem a i když tohle zrovna moc oddechový díl nebyl,stejně mi zlepšil náladu;)