autor: Deni & Sajü
„Kôji?“ zašeptal jsem, když jsem zahlédl stín, jenž se mihnul za posuvnými dveřmi od zahrady jejich malého domku. Krčil jsem se ve tmě, zahalen stínem noci a jen jsem se v duchu mohl modlit, aby onen stín opravdu můj Kôji byl.
„Kôji,“ zašeptal jsem znovu, když se dveře poodsunuly a do tmy noci vykouknul opravdu on, se svými temnými, rozcuchanými vlasy.
„Kdo je tam?“
Jeho tichý, nejistý hlas mne přiměl se pousmát. Rozhlédnul jsem se kolem sebe, a když jsem si byl jist, že nikdo jiný se na dvoře společně s námi nenachází, vystoupil jsem zpoza malého keříku, který mi až doposud skýtal úkryt.
Bill
Je již pár hodin po západu slunce, a se všichni obyvatelé našeho domku se již odebrali do svých pokojů, kde pokojně ulehli k spánku. Přede mnou však byla ještě kupa práce. Slečna Šan-si měla dnes nepokojnou náladu a po večeři, kdy se opět pohádala se svou matkou, zpřevrhala snad všechno nádobí v kuchyni. Hliněné střepy z misek na rýži se ještě teď povalují všude po podlaze.
S povzdechem jsem zasunul dveře od mého a Yuina pokoje, připraven jít poklidit kuchyň a udělat seznam všeho, co se bude muset opět dokoupit. Akorát jsem procházel kolem dveří, jež vedou do zahrady, když jsem z druhé strany zaslechl jakýsi šramot.
‚Jako kdyby tam někdo chodil‘, pomyslel jsem si a zůstal bez hnutí stát na místě. Kroky se ozvaly zase, ale hned opět utichly a pár vteřin nebylo slyšet nic, než mírné zvuky noci.
„Muselo se mi to jen zdát, možná to byla kočka,“ zašeptal jsem, a opět jsem se dal do pohybu. Sotva jsem však udělal dva kroky, zaslechl jsem šepot, jako by snad někdo volal mé jméno. Nedůvěřivě jsem se zadíval na dveře a drobnými, opatrnými krůčky se blížil až k nim. Klekl jsem si na zem a nepatrně je poodsunul.
„Kôji,“ uslyšel jsem, tentokrát zřetelně, své jméno.
„Kdo je tam?“ zašeptal jsem do tmy a snažil jsem se najít toho, jemuž onen šepot patří. Nikdo za mnou nechodí, a rozhodně ne po západu slunce, to je krajně nevhodné.
Mhouřil jsem oči do tmy ještě několik sekund, než se přede mnou objevila postava v tmavém plášti. Ani jsem nemusel dlouho přemýšlet o tom, kdo by to mohl být. Jeho pronikavé oči bych poznal vždy a všude.
„T’chi-mora,“ zašeptal jsem omámeně, a jen sledoval jeho nepatrný úsměv. Přikývnul a prsty mi lehce pokynul, abych šel za ním. Jako by měl mé tělo uvázané na provázku, zvedl jsem se a drobnými krůčky kráčel do tmy za ním.
„Kde se tady berete, můj pane?“ vydechl jsem a hluboce se mu poklonil. Jak? Jak je to možné, jak mne našel? A proč je tady? Přišel, aby mne viděl? Opravdu? Ach Bille, vzpamatuj se, jistě je tu z nějakého důvodu, ale ne proto, aby se přišel podívat na obyčejného služebníčka.
Jeho nepatrný úsměv zmizel, jeho oči byly najednou téměř černé a rysy ve tváři nepřirozeně ztvrdly. Provedl jsem snad něco?
„Musíme si promluvit, Kôji,“ řekl tichým, pevným hlasem a já věděl, že nemohu odporovat. Jen jsem přikývnul a poté, co on sám se usadil na malou lavičku, já poklekl do štěrku k jeho nohám.
„Stalo se něco, můj pane?“ Neodvažoval jsem se mu podívat do očí, nechtěl jsem vidět jeho… byla to zloba?
„Musíme si promluvit o svitku, jenž jsi mi dal.“
Párkrát jsem zamrkal do tmy a cítil jsem, jak se celé mé tělo roztřáslo. Měla matka pravdu? Opravdu jsem svitek předal do nesprávných rukou?
„Ano, můj pane?“
Zpod přivřených víček jsem sledoval, jak nepatrně zaklonil hlavu a z hrdla se mu vydral tenký sten. Nasucho jsem polknul, když se předklonil a upřeně se na mě zadíval.
„Jsi v maléru, Kôji.“
Tom
Bylo mi jej líto, ten jeho vyplašený pohled, jistě se musel bát. Ale co mohu udělat proto, aby se cítil lépe? Nevěřím, že by to byla pravda, že by byla pravda to, co stálo na svitku.
„Řekni mi, Kôji, kdo ti ten svitek dal?“
Vyplašeně na mě koukal a v jeho hnědých očích se v odlesku měsíce zatřpytily slzy. Ach ne, ať nepláče, já ho přeci nechci hubovat, ani mu ublížit.
„M…“ Jeho hlas se zlomil.
„Nemusíš se bát, nic ti neudělám, jen mi musíš odpovědět, ano?“ Aniž bych se zamyslel nad tím, co dělám, má ruka se sama natáhla k jeho tváři a palec něžně setřel jednu zbloudilou slzičku, jež se dostala přes hradbu jeho řas.
„Matka,“ zašeptal tiše a další slza unikla z jeho nádherného oka. „P-proč, můj pane? Smím-li se ptát.“
Povzdechnul jsem si a zalovil v záhybu svého nočního pláště.
„Umíš číst?“ Sledoval jsem jej pohledem; nebylo by nijak neobvyklé, kdyby neuměl číst, většina poddaných neumí ani číst, ani napsat své jméno. Ale on nepatrně přikývnul.
„Ano, můj pane.“
„Přečti si to, Kôji.“ Podal jsem mu pergamen a tiše, s prsty stále na jeho tváři, jsem pozoroval, jak jej uchopil do rozechvělých prstů a nejistě se na mě zadíval. „Ano, smíš si jej přečíst,“ odsouhlasil jsem jeho němou otázku a lehce se na něj pousmál, snad abych mu dodal drobet odvahy.
Když jsem sledoval jeho už tak bledou tvář blednout s každým řádkem ještě víc, sám jsem si vzpomněl, jak jsem reagoval na to, co jsem se dočetl.
—————–
‚V noci, kdy začíná první úplněk znamení Draka, na určeném místě, jež náleží lvu, se dozvíte vše o plánu smrti velkého císaře a nejstaršího syna Li Wanga.
Kôji‘
Srdeční tep císařova syna byl dvakrát rychlejší, než byla jeho obvyklá frekvence. Krev se mu hnala do hlavy a prsty na rukou najednou zledovatěly. Nemohla to být pravda, nemohla být pravda to, co se právě dočetl.
Kôji by něčeho takového nikdy nebyl schopen. Možná ho mladík s chvějícími se ledovými prsty a svitkem papyru mezi nimi nezná, ale přesto mu stačil jediný pohled do očí onoho ustrašeného chlapce, aby poznal, že on to jistě nepsal, že on s tím jistě nemá nic společného.
Se srdcem bušícím mu až v krku, smotal mladík svitek zpět a postavil se na nejisté nohy. Věděl, co teď musí udělat, věděl, že musí Kôjiho najít a pomoci mu dříve, než bude pozdě a někdo jiný se dozví o obsahu dopisu, jenž byl v tuto chvíli bezpečně ukryt v Tomově nočním rouchu.
Nezdržoval se převlékáním se, jen na sebe hodil noční plášť a slaměné boty, které nikdy nejsou slyšet. Opatrně pootevřel dveře svého pokoje a rozhlédnul se dlouhou chodbou vpravo, i vlevo. Nikde však nebylo ani živáčka.
S nejistým povzdechem Tom tiše vyšel na chodbu a nechal své kroky směřovat za tím, u nějž si byl jist, že mu poradí, kde onoho chlapce najít.
—————–
Bill
Nemohl jsem uvěřit tomu, co mi znaky oznamovaly. Jak… jak bych to mohl psát já, když jsem teprve teď poprvé spatřil obsah? Proč by mne někdo podepisoval pod tak… tak ohavnou věc?
Cítil jsem, jak se mi dech zadrhává v hrdle, do očí se mi tlačilo stále více slz a třes po celém těle se nedal ovládat. Teď mě jistě T’chi-mora nechá popravit za mou opovážlivost, za něco, co spáchal někdo jiný.
„M-můj pane,“ šeptal jsem tiše a mé slzy tiše dopadaly na pergamen. Já to přeci nepsal, nikdy bych ničeho takového nebyl schopen.
„Psal jsi to, Kôji? Odpověz mi po pravdě.“
Jen s velkou námahou jsem sebral odvahu podívat se mu do očí, když jsem zamítavě zavrtěl hlavou. Chtěl jsem promluvit, ale můj hlas se zlomil tichým vzlykem.
„Myslel jsem si to,“ odpověděl tvrdě a postavil se. Tiše přecházel sem a tam, tyčil se nade mnou a já si v tu chvíli připadal ještě ubožejší, než doopravdy jsem. Jak mě potrestá? Bude to bolet moc? Najde v sobě alespoň kouska slitování?
„Můžeš být v nebezpečí, Kôji,“ pokračoval můj T’chi-mora a mně až teprve teď došlo, že… mě nesoudí, že mi věří. „Někdo hanebně pošpinil tvé jméno a tvou čest, máš tušení, kdo by to mohl udělat?“
Jeho pronikavé oči se do mne opět zabodly a já cítil další a další vlny záchvěvů, jež proplouvaly mým tělem. Byl to strach, ale bylo to i něco jiného, příjemného. Něco, co ve mně vyvolával jeho pohled, jeho uhrančivé oči.
„N-ne, můj pane,“ špitl jsem a ačkoliv jsem měl silné nutkání opět mu vzdát úctu alespoň nepatrným sklopením očí, nedokázal jsem svůj pohled odtrhnout od toho jeho. Bylo to, jako by naše duhovky byly propojeny neviditelným vlákénkem, které je udržovalo v přímém kontaktu.
„Musíš být velmi opatrný, Kôji. Já ti věřím, věřím, že s tím nemáš nic společného. Člověk s tak čistou duší, jako jsi ty, by jistě nebyl ničeho takového schopen. Ale já jsem jen jeden jediný. Kdyby se to dozvěděl někdo jiný, kdyby se svitek dostal do nepovolaných rukou, mohl bys skončit opravdu špatně, milý Kôji.“
Mé srdce zaplesalo štěstím při oslovení, jež mi věnoval. Milý Kôji. Z jeho úst to zní tak jemně, tak sladce a líbezně. Ani jsem nevnímal varování jeho slov. Nemohl jsem, oslovil mne milým Kôji.
„Posloucháš mě?“
Poplašeně jsem zamrkal a špičkou jazyka si navlhčil vyprahlé rty. Zasmál se a jen nepatrně zavrtěl hlavou.
„Omlouvám se, můj pane,“ pípnul jsem tiše, a pokorně sklopil pohled k zemi. Zadíval jsem se na jeho nohy a musel jsem se pousmát jeho slaměným střevíčkům. Takovéto boty nosí jen ti nejchudší, a přesto je na sobě má náš pán.
„Budu muset jít, Kôji. Je příliš pozdě a já jsem až moc daleko od svého domova. Kdyby někdo přišel na to, že nejsem ve své posteli…“ odmlčel se a zavrtěl hlavou. „Dávej na sebe pozor, slib mi to.“
Přikývnul jsem. „Slibuji, můj pane.“ Pár vteřin jsem se na něj díval, a on se stále neměl k odchodu. „Smím… smím se na něco zeptat, můj pane?“
„Ptej se,“ pokynul mi a opět se usadil na nízkou lavičku.
„Jak… jak jste mne našel, pane?“
Zasmál se a jeho oči se poprvé za dnešní večer rozzářily. „Nebylo to snadné, milý Kôji.“
—————–
Jako stín se rychle pohyboval chodbičkami paláce až do chvíle, než se dostal na otevřené prostranství císařských zahrad. Ten, jehož Tom hledal, měl svůj skromný příbytek na samém konci zahrad, dobře schovaný, aby nijak nenarušoval nádhernou přesnou linii dokonale udržovaných rostlin.
Kočičími kroky se Tom pohyboval mezi bludištěm květů a tichounké kletby se nesly z jeho rtů kdykoliv zavadil rukou o ostré trny divokých růží.
Po pár nekonečně dlouhých minutách konečně zastavil před malým dřevěným domkem. Uvnitř ještě plápolala svíce, Qiang tedy ještě nespí.
Se zatajeným dechem pozvedl ruku a jemně poklepal vedle dveří. Tak jemně, že to téměř přeslechl i ten, jemuž tento zvuk byl určený.
„Milý T’chi-mori,“ zašeptal postarší muž, když konečně na škvíru pootevřel dveře. Ihned příchozímu věnoval přívětivý úsměv a poodstoupil od vchodu, aby mohl mladík do bezpečí jeho domova. „Copak vás sem přivádí takhle v noci, můj milý pane?“
„Qiangu, potřebuji zjistit, kde bydlí jeden mladík. Potkal jsem jej při oslavném dni a opravdu musím zjistit, kde žije. Pomůžeš mi, prosím?“
S ustaraným výrazem se usadil ke stolku, k němuž jej starý muž uvedl.
„Říkáte, můj pane, že hledáte nějakého mladíka? Co je na tomto mladíkovi tak důležité? Smím-li se ptát.“
Tom se pousmál a s lehkým zavrtěním hlavy odmítnul nabízený šálek čaje. „Může být v nebezpečí a já jej opravdu potřebuji najít. Řekni mi, Qiangu, říká ti něco jméno Kôji? Má delší, temné vlasy a bledou pleť.“
Muž si mladého pána měřil pohledem a se zamyšlením usrkával ze svého šálku. Tom věděl, proč si vybral právě jeho, proč právě za Qiangem šel pro pomoc. Císařský zahradník znal snad všechno služebnictvo, jež se nacházelo na rozsáhlém území Zakázaného města. Pokud Kôji žije někde poblíž náměstí Nebeského klidu, Qiang to bude vědět. A co je hlavní, nikdy jej nebude soudit a ptát se, nikdy nikomu nic neřekne o Tomově návštěvě zde.
„Kôji říkáte, můj pane? Kôji s vlasy černými jako noc a tváří bledou jako sníh? Znám takového Kôji, můj pane.“
Tomovo srdce se opět divoce rozbušilo. Tak přece, přece jen dostane šanci s Kôjim opět mluvit, vidět jej a varovat jej. „Řekni mi, prosím, kde jej najdu.“
Muž si ještě chvíli prohlížel mladíkovu tvář, hledal byť jen nepatrný náznak toho, že Tom nemá čestné úmysly s mladým Billem, ale nic nenašel. V jeho očích viděl jen upřímnou starost a obavy. Jako by tam snad kdy jindy Qiang našel něco jiného; pán T’chi-mora nikdy nepatřil k těm, jež by měli nečestné úmysly. Jeho srdce i mysl byly čisté, nevinné.
„Bydlí na samém okraji Tian’anmen Guanchang*, milý pane. Slouží v domě paní Li Xuejian. Nemůžete jej minout, je to poslední dům na samém okraji, za ním už jsou jen ulice samotného Pekingu.“
Tom vstal od nízkého stolku a uctivě se muži poklonil. Nebylo zvykem, aby se ti nejvyšší ukláněli, ale Tom cítil tak nesmírnou vděčnost k onomu starému muži, že porušil všechna pravidla. Císařská rodina, ani jiní bohatýři se nikdy nesnižují na úroveň poddaných.
„Děkuji ti mnohokrát, Qiangu, pomohl jsi mi!“
Aniž by se byť jednou otočil, opustil mladík zahradní domek a rychlými kroky přebíhal přes zahrady. Tian’anmen Guanchang je příliš daleko…
* Tian’anmen Guanchang („Náměstí Nebeského Klidu“)
autor: Deni & Sajü
betaread: Janule
Je to super ♥!!! Já jsem to věděla, že jde o spiknutí proti císaři =DDD Ale teda nevím, proč to vypadá, že svitek psal Bill… Nejdříve mě napadlo, že je to náhoda, vždyť v Číně nežije jenom jedna osoba s tímhle jménem, ale když si k tomu vezmu fakt, že v tom "jede" Bilova matka, to by byla až moc velká náhoda. A pořád si stojím za svou teorií ohledně Billova původu =) A nemůžu se dočkat pokračování =)
No… tak teď budu celou dobu do pátku přemýšlet nad tím, kdo ten papyrus tak mohl napsat. Určitě je to někdo, kdo Billa nemá rád, nikdo takový mě ale zrovna nenapadá. A co je ještě divnější – proč dala Billovi ten papyrus zrovna jeho matka??? Nezamlouvá se mi ani ten plánek Zakázaného města u paní Li Xuejian. Určitě to bude mít spolu nějakou souvislost, vsadím se. Oh bože… kdyby v tomhle jejich rozhovoru nebyla tahle závažná věc, mohli se trochu sblížit… na což si myslím, že určitě dojde. Strašně moc se těším na další díly, jste prostě super ♥
Achjo, tohle se mi nechce ani trošičku líbit! Vůbec se mi nelíbí to, co bylo na svitku napsáno a ještě k tomu když ten někdo tohle podepsal jako Billa. A podle všeho o tom nejspíš Billova matka i věděla, když byla tak naštvaná a řekla Billovi, že pokud se svitek dostane do špatných rukou, tak bude mít problémy. Chudák Bill, teď neví, co si myslet..já osobně nevím, jestli bych po tomhle mohla i vlastní matce věřit.
Tomovo a billovo setkání bylo krásné, i když za takové podivné situace. Jsem strašně moc ráda, že si Tom Billa našel 🙂 Doufám, že se v brzké době ještě znova potkají!
A ještě musím říct, že jsem si tuhle povídku naprosto zamilovala! je nádherně, něžně napsaná! Děkuji! ♥♥♥
Ještě že ten svítek dal Bill Tomimu.