autor: firelucy
Lupus
Jeho tělo se třáslo zimou a jeho mokré oblečení se na něj lepilo. Čekal. Temná ulička ho chránila před lidmi, kteří chodili po ulici. Nemohl tam jít, ne teď. Musel počkat až do setmění. S rouškou tmy může začít své hledání.
Musí to děcko najít.
Muž se silněji objal rukama a sklouznul proti velkému kontejneru, za kterým se skrýval. Jak tohle mohl udělat?
Dříve už to udělal, ale vždycky v kontrolovaných situacích, nikdy ne jako minulou noc. Stále si pamatuje na tu drtivou touhu, která ho přepadla na záchodech na letišti. Vzpomínal na vůni toaletního mýdla a vody. Na jasné světlo, které ho bodalo do očí, zvuk drahých tenisek, které se pohybovaly po podlaze.
Pochyboval, že bude moct někdy zapomenout.
Dokonce si dokázal vzpomenout i na chlapcovu tvář, ačkoliv ji mohl vidět jen v zrcadle. Viděl ho už předtím, na nějakých plakátech a CDčkách, ale nemůže si vzpomenout na jeho jméno. V Německu nemůže být tolik teenagerů s blonďatýma dredama.
Hlavu si položil na kolena, která si přitisknul na hruď. Všechno šlo tak dobře, dokázal se kontrolovat.
Ale teď utíkal. Musel se skrývat před policií, která po něm pátrala. Musel najít toho kluka. A bylo tak málo času.
Musí toho kluka najít do konce měsíce a pak se musí vrátit do Anglie. Nemůže riskovat to, že by v téhle zemi zůstával ještě déle.
Muž zavřel oči a vítal naprostou tmu, která pozdravila jeho unavený zrak. Viděl obrázek křičícího chlapce, dospívajícího chlapce.
Musí ho najít, říct mu to, varovat ho.
~*~
„Dobré ráno, Tomi.“ Zašklebil se Bill na své dvojče a pomalu roztáhnul záclony, aby vpustil do pokoje slunce. Uslyšel, jak se za ním Tom vrtí a vydává podivné zvuky podobné vrčení. „Chceš trochu vody?“
„Zatáhni ty zasraný záclony!“
Bill se zarazil nad tak tvrdým příkazem, otočil se směrem k bratrovi, který ležel na nemocničním lůžku. Vypadlo to, jako by si Tom právě uvědomil, co řekl, protože zamrkal proti světlu a pak se na Billa podíval zmateným, ospalým pohledem. „Já… já nechtěl jsem, Bille… já jen…“
Bill okamžitě přešel k posteli, sehnul se a položil ruku na Tomovo povlečení. Dredáč vypadal vyděšeně a Bill jej pohladil po tváři. „To je v pořádku, Tomi, já vím, že ne.“
Tom byl stále zmatený a vyděšený, ale cítil Billův dotek. Lehce stisknul svou ruku v té jeho.
„Chceš, abych ty záclony znova zatáhnul?“ Zeptal se Bill, palcem přejížděl přes Tomovu ruku.
„Ne, ne to je dobrý.“ Zavrtěl Tom hlavou a podíval se na strop. Bill vážně nevěděl, co dělat. Bylo zřejmé, že Tom nekontrolovatelně vybouchl. Nechtěl přemýšlet proč. „Je to dobrý, nemám rád tmu.“
Bill si tiše odfrknul a trochu se usmál. Alespoň, že se mohl usmát na Tomův bok. Dredáč na něj otočil hlavu a jejich oči se střetly. „A to, jak jsem tě vyděsil ve sklepě, se nepočítá!“
„Bože, vážně to bylo jako duch nebo tak něco.“ Zakroutil Bill hlavou, vzpomínal na dobu, kdy jim bylo 9, a mohli se dívat na nějaké strašidelné filmy. Bill šel dolů do sklepa, aby vzal nějaké nanuky z mrazáku, když si jeho bratr řekl, že je vhodná doba na to, aby ho k smrti vyděsil.
„Přemýšlel jsem jako dítě!“ Zašklebil se Tom, hrál si s Billovými prsty. Přejížděl palcem po jeho bíle nalakovaných špičkách nehtů.
„Jo, ale potom jsi mě utěšil.“ Bill se soustředil na jejich spojené ruce, když v mysli vzpomínal na ten den. Nechtěl jít spát, protože se bál, že by duch mohl přijít znovu. Samozřejmě do té doby, než mu Tom řekl, že to žádný duch nebyl. Ale Bill se bál pořád.
A tak vlezl do Tomovy postele, přitulil se na hruď svého staršího bratra a schoval tvář do jeho krku. S Tomem byl vždy v bezpečí. I když byl starší jen o 10 minut, stále měl pocit, že je přirozené, aby ho starší bratr ochraňoval.
„A ty jsi mi odpustil.“ Tom Billa pozoroval, mohl to cítit. „Ale do sklepa ses neodvážil jít sám tak rok.“
Bill se trochu zasmál a setkal se pohledem s tím Tomovým. Tak to bylo v pořádku, vždycky se navzájem pozorovali. Takže to nikdy nebylo, jako by toho druhého přistihl, jak na něj zírá. Jen to potvrzovalo to, co vždycky dělali.
„Proč se bojíš tmy?“ Bill propletl jejich prsty, palcem cítil Tomův puls.
Tom byl dlouhou dobu ticho a díval se z okna. Sluneční paprsky dopadaly na jeho tělo a zdálo se, že Tom už byl naprosto v pořádku. Až na obvaz, který na slunci zářil bíle.
„Na těch záchodech… pamatuju si na stín.“ Tom sklopil hlavu a začal pozorovat jejich ruce. Bill na něj netlačil. Vždy si věci sdělovali, až když na ně byli připravení. A pokud Tom ještě připravený nebyl, Bill počká. „Nevypadalo to jako pes, ale… vypadalo.“
Bill byl potichu a čekal, až Tom bude pokračovat. Když byl Tom ticho, Bill měkce zašeptal. „No… to hodně dává smysl!“
Tom se usmál.
„Nenávidím, když nevidím.“ Bill tiše mluvil. Nešeptal, ale bylo to tomu blízko. „Když je tma, cítím se, jako by mě každý pozoroval, ale já je vidět nemůžu.“
„A když říkáš ‚je‘, tím myslíš duchy, že jo?“ Bill se zase usmál.
„Jo. A upíry a mimozemšťany a vlkodlaky a zahradní skřítky a velký pavouky…“ Bill přestal mluvit. „Okay, tak možná ne zahradní skřítky, ale ti pavouci jsou vážně docela děsiví!“
„Já vím.“ Tomovy oči žhnuly. „A bojíš se tmy, když jsi se mnou?“
„Ne.“ Bill říkal pravdu, nic ho nevyděsí, když je s Tomem.
„Dobře!“ Tom mu naposledy stisknul ruku. „Tak a teď, kde je moje želé?“
~*~
„Dobré ráno, pane Kaulitzi a… pane Kaulitzi.“ Tom zvednul pohled od své lžíce, která putovala do jeho úst, když doktorka Cameronová vstoupila do místnosti. Tlačila před sebou malý vozík, vypadalo to, že má nové obvazy a nějaké lahvičky.
„Bylo by mnohem méně matoucí, kdybyste použila ‚Bille‘ a ‚Tome‘, není tak těžké nás rozeznat.“ Usmál se Tom a spolknul zbytek svého želé.
Doktorka kývla hlavou a pousmála se. „To určitě není.“
Tom sledoval, jak odtáhla židličku od postele. Na druhé straně zatím Bill dával pryč misku. Podíval se na lahvičky, které byly na kovovém vozíku. Na jedné z lahviček dokázal rozpoznat slovo ‚dezinfekce‘.
„Teď vám vyměním obvaz a podívám se na vaše zranění, Tome.“ Doktorka Cameronová vytáhla rukavice, aby se připravila. „Kdybyste mohl, prosím, naklonit hlavu.“
Tom udělal, o co ho doktorka požádala, a na Billa zaměřil svůj bodavý pohled, když se odlepoval obvaz. Nepatrně sebou cuknul, když ucítil, jak se mu z krku odlepuje páska. Bill si klepal na předloktí a jeho pěstěné nehty mu tam zanechávaly vzorek.
„Až to budu odstraňovat z rány, může to trochu bolet.“ Varovala ho doktorka Cameronová. Slyšel v jejím hlase koncentraci. Samozřejmě, že se snažila, aby to bolelo co nejméně.
„To je v pořádku.“ Ujistil ji Tom předtím, než zatnul zuby. Bolelo to jen trochu, jak se mu k obvazu přilepila zaschlá krev.
Tom byl uvolněný. Necítil se špatně a ten incident, jak na Billa zakřičel, byl pravděpodobně kvůli práškům, které měl v sobě. Ale když doktorka Cameronová vydechla a přestala se chovat jako profesionál, trochu znervózněl.
„Oh, můj…“ Tom ucítil chladnou ruku proti svému krku.
„Co se stalo?“ Zamračil se, když slyšel strach ve svém vlastním hlase. Teď není nejlepší čas šílet. Ale on se cítil, jako by měl právo šílet.
„Doktorko Cameronová?“ Bill usiloval o odpověď.
„Já… to je velmi neobvyklé.“ Žena se k němu naklonila blíže a Tom z ní ucítil nemocniční mýdlo. „Vaše zranění, pane Kaulitzi… Tome, hojí se to mimořádně dobře. Mnohem lépe, než bychom mohli očekávat.“
„Ale to je skvělá zpráva!“ Bill se pohnul na židli, Tom uviděl bratrovu malou, bledou tvář. Tom nebyl jediný, kdo měl strach. Chvíli bylo ticho. „Že?“
„Mohlo by být, Bille.“ Doktorka dala pryč z jedné z flaštiček kousek bavlny, otevřela ji a začala potírat bílou pokožku. „Ale stejně tak by to mohl být nějaký virus. Budeme muset počkat na výsledky testů.“
„Jaký virus?“ Tom chtěl otočit hlavu, aby se podíval na doktorku, jestli má v obličeji stejnou starost jako Bill.
„Já nevím, Tome.“ Doktorka Cameronová dokončila dezinfekci a začala řezat nový kus obvazu. „Existují jich miliony. Výsledky testů by měly být do hodiny, pak budeme vědět!“
„Řeknete nám to rovnou, že?“ Bill měl oči přilepené na místo, které doktorka Cameronová obvazovala.
„Ano, Bille, řeknu.“ Doktora své věci uklidila na vozík a sundala si rukavice. „Ještě se moc nehýbejte, mohlo by to začít znovu krvácet.“
Tom pozoroval její záda, jak mizí a jak se zavřely dveře. Proč nemocniční dveře nikdy nebouchnou? Pak se otočil na Billa, mladší dvojče na něj koukalo.
„Cítíš se dobře?“ Bill odendal z Tomova obličeje dredy, omotal si je kolem prstů.
„Jo.“ Tom věděl, že pokud požádá Billa, jeho bratr mu řekne celou pravdu. „Jak to bylo s tím zraněním?“
„Když jsem tě našel…“ Tom se trochu posunul a opřel se oběma lokty o matraci Tomovy postele. To byl přesně ten důvod, proč se Tom nechtěl zeptat, nechtěl, aby jeho dvojče muselo znovu prožívat ty vzpomínky. Ale on to potřeboval vědět.
Bill se roztřeseně nadechnul. „Když jsem tě našel, byla tam všude krev, vážně si nevzpomenu, co přesně jsem dělal, mám to zamlžené. Ale nějak jsem si dal tvou hlavu do klína, víš, abys jí měl výš.“
Tom přikývnul, nedokázal si představit, co jeho dvojče muselo v těch minutách prožívat.
„A přitisknul jsem ruku proti tvé ráně.“ Bill zběsile utíkal pohledem od Toma. Tom mu stiskl ruku. Bill začal plakat. „Byl jsi tak bledý Tomi, rána byla tak velká, a bylo tam tolik… tolik krve.“
„To je v pořádku Billi, nemusíš mi to říkat.“ Tom nechtěl, aby jeho dvojče ještě brečelo. Jen chtěl všechno vrátit na tu dobu, kdy si ze sebe dělali srandu a na letišti čekali na letadlo.
Bill jen lehce zatřepal hlavou, rty mu zdobil smutný úsměv. „Bylo to velký, Tomi, tři nebo čtyři dlouhé šrámy od klíční kosti až k ramenu.“
Tom se podíval dolů na krk, aby viděl obvazy.
„Teď jsou ale ty šrámy mnohem menší a vůbec to nekrvácelo.“ Bill se nadechnul, uklidňoval se. „Ale pořád to vypadá, jako by měl tvůj mozek vypadnout krkem!“
Tom se zašklebil a hravě plácnul svého bratra. „Alespoň ho mám.“
„Hey!“ Zasmál se Bill, sušil si slzy z tváře. „Překvapuje mě, že ho máš v rameni, hádal bych, že ho budeš mít spíš ve svým ptákovi.“
Oba dva se začali smát. Tom lechtal Billa po bokách a Bill jej tahal za dredy.
Takže, proč se Tomovy rány hojí tak rychle?
~*~
Kapela, Saki a David se shromáždili v Tomově pokoji. Bill chtěl, aby tohle co nejdřív skončilo; všiml si, jak Tom ztuhnul, když ostatní vstoupili do místnosti. Ustaraně se na své dvojče podíval, zdálo se, že je Tom z velkého množství lidí nervózní. Bill to dával za zlé lékům, které Tom dostával proti bolesti.
Také tam byl policista. Bill hádal, že je to ten muž, který seděl celý den za stolem a jistě si přál, aby ho na tuhle hlídku poslali. Alespoň se tak Billovi zdál. „Jsme tu všichni?“
„Pravděpodobně bychom měli počkat na doktorku Cameronovou.“ Bill věděl, že bez výsledků se stejně nikam nehnou a mohli by tak vyléčit jeho bratra.
„Říkala, že přijde později. Výsledky testů jsou totiž zase zpátky.“ Informoval ho David. Bill se podíval na jejich manažera. David vypadal unaveně. Bill věděl, že ostatní zůstali přes noc na hotelu, ale dokázal si představit, kolik toho asi naspali. Nějakým způsobem jsou židličky v čekárně pohodlnější než velká postel v hotelu, když je váš kamarád v nemocnici.
„No, já teda začnu.“ Policista byl mladý, mohlo mu být sotva 30. Billa zajímalo, jestli někdy viděl, jak někdo z jeho rodiny skoro vykrvácel přímo před ním.
„Už máme prošlé všechny záznamy z letiště, hledali jsme psy a jiná zvířata, která tam byla v rozmezí nehody.“ Točil v ruce kloboukem. „Nebyl tam záznam žádného psa. Byla tam jen kočka a papoušek, ale ne okolo toalet.“
„Nemohl se tam ten pes dostat nějak, aniž by byl zaznamenán?“ Sakiho dunivý hlas se zdál být nevhodný, ale zvláštně uklidňující mezi těmi bílými nemocničními stěnami.
„Ano. Nicméně kamery u vchodu tuhle možnost vylučují.“ Policista se podíval na Sakiho. Billovi se zdálo, jako by mladý strážník nevěděl, zda se Sakim jednat na rovinu nebo ne. Zdálo se, že se nakonec rozhodl hrát hru na jistotu, když odvrátil oči od bodyguarda. „Je potvrzeno, že ať už se stalo cokoliv, zvíře do toho zapojené není.“
„Což znamená, že to udělal nějaký člověk?“ Gustav vypadal šokován.
„Ano. Tento případ je od dneška považován za případ napadení, případně za pokus o vraždu.“ Bill cítil, jak se pod ním na sekundu pohnula podlaha, Tomova ruka na paži ho zachránila před spadnutím. „V této chvíli procházíme záznamy z chodby u toalet, jestli jsme něco nepřehlédli.“
„Co se stane, když se nic nenajde?“ Georg měl ruce zkřížené na hrudi. Mračil se stejně jako Gustav.
„Na místě činu hledáme DNA a pátráme po případných svědcích, kteří mohli vidět, jestli někdo vcházel do chodby k toaletám. Byl jen jediný způsob, jak napadnout pana Kaulitze, pachatel tam musel vejít a zase místo činu opustit.“
„Takže, co máme dělat?“ David se zdál být tak unavený.
„Byl jsem informován, že vás zítra ráno propustí, pokud laboratorní testy neukáží nic neobvyklého.“ Policista si umístil klobouk zpět na hlavu. „Útočník s největší pravděpodobností znovu neudeří, neměl pro to žádný zjevný motiv. Nicméně, doporučil bych zvýšenou opatrnost.“
Bill chtěl domů.
„Pokud budete mít jakékoliv otázky, zavolejte na stanici. Přeji příjemný den.“ Strážník věnoval Sakimu další letmý pohled před tím, než vyšel ze dveří.
To ticho bylo těžké, mísilo se se starostmi a zmatkem. Tom tisknul Billovu paži téměř bolestivě. „Někdo se mě pokusil zabít?“
Bill opatrně ze svého předloktí odendal Tomovu ruku a promnul si kůži. Jeho srdce bilo jako o život. Najednou si uvědomil, proč jsou stíny o tolik horší než úplná tma. Ve tmě se bojí jen proto, že je ve tmě. Ale pokud jsou někde stíny, pak neví, čeho přesně se bojí, protože nedokáže rozpoznat obličeje.
„Možná, že byl ten papoušek šílenej.“
Bill oceňoval Georgův pokus o uvolnění atmosféry, ale nesmál se. Ani basista se neusmál svému vlastnímu vtipu.
„Chceš, abychom tě chvíli nechali o samotě?“ Sakiho hlas zněl mnohem klidněji, než když byl policista v místnosti. Anebo je to možná jen Billem, možná má teď jen všechny zvuky tlumené, jak se snaží chránit sám sebe.
Ostatní tiše opustili pokoj. Gustav poklepal Tomovu nohu cestou ven z místnosti.
„Někdo se mě pokusil zabít.“ Už to nebyla otázka. Tom jen sdělil skutečnost.
„Nevím, co říct, Tomi…“ Bill se snažil všechno vstřebat. Děsilo ho, že Tom mohl skoro umřít, ale úplně jiná věc byla, že někdo chtěl, aby umřel. A že ten někdo je stále tam venku jako stín. „Chytí ho, možná jsi ani nebyl jeho cíl, možná…“
„To kurva nemůžeš vědět, Bille!“ Toma náhle popadla zlost. Znovu. Bill vyskočil ze židle a ustoupil od postele. Tomův hlas ho vyděsil, drásal jeho břicho zevnitř.
Bill si okamžitě všimnul změny v Tomově obličeji, z rozzlobeného na zmatený. V mžiku byl zpět u postele, vzal Tomovu tvář do dlaní a opřel se o jeho čelo tím svým.
„Bille… já… omlouvám se…“ Tom se chvěl, tiše kňoural. „Co se to se mnou děje?“
„To je v pořádku, Tome. To ty léky. Zeptáme se doktorky Cameronové, až sem přijde.“ Bill dýchal Tomův vzduch, vydechoval a nechal Toma, aby dýchal ten jeho. Oba dva to uklidňovalo. Cítili se jako jedna bytost.
Tom škytnul.
Ozvalo se zaklepání na dveře a Bill se odtáhnul od svého dvojčete, řekl slabě ‚dále‘ dříve, než se posadil zpět na svou židli. Doktorka Cameronová nesla spis, když vcházela do místnosti.
„Jak se cítíte? Slyšela jsem, že tu byla policie.“ Posadila se na druhou židli vedle postele, podívala se ustaraně na Toma, pro jednou nevěděla, jaký je přesně Tomův zdravotní stav.
„Zmateně.“ Odpověděl tiše Tom, sklopil oči.
„Jak dopadly ty testy?“ Představa odpovědi Billa znepokojovala, ale přesto to chtěl vědět.
Doktorka Cameronová si přitlačila brýle na nose blíže k očím, v rukách držela spisy. „No, neobjevili jsme žádné stopy po infekci, viru, nebo jakékoliv jiné věci, která by způsobila tak rychle zahojení ran.“
Bill se ani neptal na ‚ale‘, věděl, že přijde.
„Ale v krevních vzorcích jsme něco našli.“ Doktora otočila stranu ve spisu. „Zdá se, že krevní buňky se chovají poněkud zvláštně.“
„Což znamená?“ Bill se nemohl ovládnout, musel se zeptat.
„Z testů, které jsme udělali, vyplynulo, že neexistuje nebezpečí toho, že by to mělo být jakýmkoliv způsobem škodlivé, ať je to cokoliv.“ Doktorka Cameronová si přitlačila brýle ještě blíže. „Tome, zažil jste někdy v minulosti, že by se vám rány hojily nepřirozeně rychle?“
Tom zavrtěl hlavou, Bill jej chytil za ruku.
„No, podle toho, co víme, máte v krvi něco, co by tam být nemělo.“ Brýle sklouzly z doktorčina nosu a zůstaly jí viset na zlatém řetízku, který měla okolo krku. „Nejsme si úplně jisti, co to je, a proto to nemůžeme žádným způsobem vyléčit, pokud to léčitelné je.“
„To zní špatně.“ Bill se snažil, aby se jeho hlas netřásl.
„Možná ne.“ Doktorka Cameronová se na něj povzbudivě usmála, ukazujíc mu jeho špatný pokus o to, aby jeho hlas zněl klidně. „Zatím se vám vede dobře, Tome, a vše naznačuje, že to tak i zůstane.“
Bill se trochu uklidnil, pak ho ale něco uhodilo. „Tahle… věc… může způsobit nějaké nežádoucí účinky? Kromě toho, že zrychlila hojení.“
„Nejsem si jistá. Všimli jste si nějakých rozdílů?“ Otázka byla zamřena na oba dva. Bill zůstal ticho, dával Tomovi prostor na to, aby odpověděl a nebo ne.
Dredáč pomalu přikývnul hlavou.
„Mám… vztek, a říkám věci, které tak nemyslím.“
„Bipolarita?“*
„Ne tak docela, jen… se nemůžu udržet a potom řeknu něco absurdního.“ Tom se zastyděl. „Trvá to jen chvíli a potom se chovám zase jako dřív. Ale potom se cítím… mám strach a jsem zmatený.“
„Pochybuji, že za to mohou ty buňky ve vaší krvi. Ale pro jistotu vám napíšu nějaké léky, které stabilizují náladu.“ Doktorka Cameronová Toma pro uklidnění poplácala po rameni, předtím, než vstala. „S největší pravděpodobností za to mohou léky.“
Bill pozoroval, jak Tom pokyvoval hlavou a trochu se usmál na lékařku, jako kdyby říkal ‚díky‘. Byl rád, že je jeho bratr v pořádku, ale stále se kvůli němu cítil trochu nervózně. „Oh a Bille, zůstanete dnešní noc v pokoji s Tomem?“
Bill se probral ze svého zamyšlení a energicky přikývl.
„Potom vám nechám poslat nějakou večeři.“ Doktorka Cameronová se na oba mile usmívala, Billovi najednou začala chybět jejich matka. Poděkoval doktorce předtím, než opustila místnost.
„Stýská se ti po mámě?“ Bylo až divné, jak Tom někdy dokázal přečíst Billovu mysl. Nebylo to, jako by oba dva uvažovali náhodou o stejné věci.
„Jo.“ Bill si opřel hlavu o Tomovu hruď, kde byl jeho starší bratr přikrytý peřinou. Simone chtěla okamžitě přijet do nemocnice, když se to dozvěděla, ale David ji ujistil, že chlapci přijedou domů už za dva dny a že budou potřebovat čisté povlečení a zdravé jídlo.
„Uvidíš ji zítra, až přijedeme domů.“ Tom nakláněl hlavu k vršku Billovy hlavy, která k němu byla přitulená. „Taky mi chybí.“
„Zítra!“
„Yeah, Billi, zítra.“
———–
* vážná porucha stavů nálady, nálada postižené osoby může kolísat mezi dvěma extrémními „póly“, od extrémně dobré nálady po depresi nebo vztek. Mezi epizodami extrémně dobré nálady a deprese mohou mít náladu normální. Změny v náladě nebo „kolísání nálady“ může trvat hodiny, dny, týdny nebo měsíce.
autor: firelucy
překlad: Larkys
betaread: Janule
Já se teď jen strašně modlím, ať se z toho nevyvrbí nesmyslná sračka , něco jakoý boj mezi vlkodlaky a upíry… Že Bill nakonec bude upírem… Ale pochybuju, vzhledem k tomu, kdo to napsal 🙂
no…doufám, že se neobjeví nějakej problém v podobě agresivního Toma nebo tak něco…jinak je to bezvadně napsaný a přeložený…jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál…
tak tohle je hodně zajímavá povídka a sem zvědavá co s Tomem bude dál…
Už před časem jsem si tu povídku chtěla přečíst v originále, ale ty díly jsou tááák dlouhé a moje angličtina táák špatná. 😀 😀 Velký obdiv a dík překladatelce.
Jinak co se týče povídky…osvědčená pro mě oblíbená autorka. Ten úžasný a úžasné popsaný vztah dvojčat, "drobná" komplikace…na to slyšim. 😀 😀
Btw…koukejte napsat víc komentářů. 😀 😀
Ti policajti se mi nelíbí. Je jasné, že všichni chtějí vědět, co se stalo, ale já doufám, že na to nepříjdou, protože kdyby odhalili toho muže a to, co je zač, samozřejmě by se vědělo i o Tomovi, že je, jak to říct nakažený? Pravděpodobně se z něj taky stane vlkodlak. Ale jsem zvědavá na Tomovu reakci, až se to dozví, pokud ho ten muž najde. A taky jestli o tom řekne Billovi. Těším se na další díl, je to úžasné:)
[1]: to tě můžu ujistit že o něčem takovým to vážně neni 😀
[4]: díky 🙂 😀
Jsem si jistá, že kdyby tady byly už všechny díly, tak je zhltám od začátku po konec za chviličku. Tom… vlkodlak! Bože, to je tak fascinující!!! 😀 😀
Prej šílenej papoušek, to by sedlo na našeho Pepika =>