autor: Bubbly
Po té ohlušující ráně nastalo mrtvé ticho. Slyšel jsem jen sám sebe trhaně oddychovat, v uších mi neuvěřitelně hučelo. Hrudník mě nevýslovně bolel, jak mi srdce splašeně a nepravidelně tlouklo. Vytřeštěnýma očima jsem se díval na BJe, na jehož obličeji byl zlomyslný úsměv. Dokonce i Tomovo naštvaně mlácení do dveří ustalo. Na několik vteřin se zastavil čas.
Vzpamatovával jsem se jen chvíli. Došlo mi, že kulka nezasáhla mě, ale stěnu vedle mojí hlavy. Zadíval jsem se do pravidelného otvoru ve stěně a zalapal jsem po dechu. BJ se mě snažil jenom vyděsit, nechce mě zabít. Tedy, zatím mě nechce zabít. Pohled jsem odvrátil zpátky k němu. Sledoval mě svýma temně zelenýma očima a usmíval se.
„Tolik tě to baví mě děsit?“ zeptal jsem se odvážně.
Přikývl. „Líbí se mi, když máš obličej zkroucený strachem. A navíc – máš pořádný důvod ze mě mít strach. Já jsem totiž tvoje zhmotnělá noční můra,“ zasyčel.
Přitáhl jsem si kolena ještě víc k tělu a v obličeji jsem zbledl. Žaludek mi v břiše udělal kotrmelec a chybělo málo k tomu, abych se pozvracel. Každý strach měl svoji podobu uvnitř člověka. Ten můj mě chvíli nutil ronit slzy, a teď mi z něho bylo akorát tak zle. Chtěl jsem něco říct, ale měl jsem dojem, že kdybych jen otevřel pusu, nenašel bych hlas, jako kdybych spolkl jazyk. Nadechl jsem se, pootevřel jsem rty a pak jsem je zase naprázdno zavřel a vydechl nosem. Nemělo smysl nic říkat. A i kdyby, mohlo by to pro mě být jen horší a horší.
„Jsi tak úžasně roztomilý, když se bojíš, Bille,“ zavrněl BJ potichu. Věděl jsem, že v těch slovech je skrytý smysl něčeho, co mi uniká, ale rozhodně to nebylo nic dobrého. Naprázdno jsem polkl a díval se mu do očí. Pohled mi oplácel.
Viděl jsem na něm, že mi hodlá vmést do tváře další jízlivou poznámku, ale dřív, než se stihl jen nadechnout na dalších pár slov, dveře vylétly z pantů a jejich rám byl na třísky. Těžce dopadly na postel s hlasitým rámusem a do místnosti se nahrnul Tom, v zádech měl Andrého a Mäxe. Nejdřív se podíval na mě, a když viděl, že jsem prakticky v pořádku, vrhnul se na BJe. Prudce s ním švihnul o zeď, až se celá místnost otřásla. Tloukl ho pěstmi do obličeje, do krku, zatímco zbylí dva kluci se je snažili odtrhnout od sebe. Strhla se ohromná vřava.
Podíval jsem se směrem ke dveřím a vycítil tak neopakovatelnou šanci na útěk. V tuhle chvíli si mě nikdo ani trochu nevšímal. Neuvědomovali si, co jejich neopatrnost způsobí a než jsem se stihl doopravdy promyslet to, co dělám a jaké to bude mít následky, když mě chytí, byl jsem pryč z pokoje. Nikdo se po mně ani neohlédl.
Ani hlavní dveře nebyly zamčené, za což jsem mohl jenom děkovat náhodě. Nepřemýšlel jsem, když jsem rychle vyběhl ven. Tma se pomalu snášela na okolní svět, ale zatím bylo v mírném šeru a posledních paprscích slunce vidět. Okolo mě nebylo nic, jen les, tahle dřevěná budova stála doslova na samotě u lesa.
Nevěděl jsem, kudy se mám dát, ale nemohl jsem o tom uvažovat dlouho, protože parta si co nevidět všimne, že dávno nejsem mezi zdmi srubu a vydá se mě hledat.
Rozběhl jsem se do houštin. Odtud vedla jen jedna cesta a dát se po ní bylo příliš riskantní. Ani mě nenapadlo vyzkoušet auto, které na ní stálo, ale jaká byla pravděpodobnost, že by zapomněli klíče v zapalování? Minimální. Nemělo smysl se s tím zdržovat.
Nohy se mi zamotávaly do trnitých svazků ostružin, zakopával jsem o kořeny stromů a během několika málo metrů jsem upadl hned čtyřikrát. S každým dalším krokem jsem doufal, že budu mít štěstí, že se dostanu dost daleko na to, aby mě nenašli. Jediné, čeho jsem se děsil, byla noc. Venku rozhodně nebudu v bezpečí. Jsou tu v lesích vlci? Jestli ano, nechci to vědět.
Dech se mi zadrhával v krku, nohy mě bolely, ale přesto jsem se nutil běžet dál. Běžel jsem několik dlouhých minut a doufal jsem, že už se tam nikdy nebudu muset vrátit, když v tom jsem nedaleko od sebe zaslechl známý hlas:
„Až toho zmetka najdu, přísahám bohu, že mu zlámu obě nohy a zbiju ho do němoty!“
Srdce se mi zastavilo. Zůstal jsem stát a zíral jsem do míst po směru hlasu. BJ. Blízko. Zřejmě si všimli skoro okamžitě, že jsem pryč. Za mnou zapraskaly větvičky. Otočil jsem se a mezi stromy jsem uviděl Andrého a několik metrů od něho Toma. Mäxe jsem neviděl, zřejmě se vydal po cestě pro případ, že bych po ní šel i já. Oni tři se rozdělili a hledali mě mezi houštím.
Rozběhl jsem se a do toho běhu jsem vložil všechnu poslední sílu, co jsem měl. Nechtěl jsem se vrátit do srubu a snášet BJovo vydírání a vyhrožování. Nechtěl jsem se dívat, jak Mäx s Andrém jen přihlížejí tomu, co se děje. A rozhodně jsem nechtěl, aby se něco stalo Tomovi.
„Bille!“ zaslechl jsem za sebou jeho hlas. Když promluvil znovu, jeho naštvaný řev patřil BJovi. „Varuju tě – jestli se mu něco stane, umlátím tě tvojí vlastní rukou, BJi!“
Snažil jsem se nevnímat jejich slova a změnil jsem prudce směr. Doufal jsem, že brzo narazím na silnici, odkud bych se mohl dostat domů. Vlastně ani nevím, kde jsem? Můžu být klidně na jiném kontinentě! Ne, tak daleko by mě neodvezli. Pevně jsem věřil tomu, že jsem pořád blízko domova. Že nejsem ani v jiném městě.
Znovu jsem zakopl a upadl. Dlaně jsem měl sedřené a každý další pád to jenom zhoršoval. Oblečení jsem měl od bláta a jehličí, ale to bylo to nejmenší, co mě zajímalo. Na tváři jsem cítil několik rozedřených šrámů. Ale tohle všechno mi bylo jedno. Mohl bych mít obličej jako krvavou masku, jediné, co by mě zajímalo, by bylo, abych se odtud dostal živý.
Z posledních sil jsem se začal zvedat na nohy, když v tom jsem si všiml, že z pěti metrů se na mě dívá BJ. Ztuhl jsem v polovině pohybu a zůstal jsem se mu vyděšeně dívat do očí jako lapený zajíc.
„Tak vida,“ zasmál se BJ. „Přece jsem tě našel.“
Zhrozil jsem se nad tím, co by mi mohl udělat, až by mě odvlekl zpátky do srubu, a dokonce už ani Tom by mi nepomohl. Ten strach mě donutil vstát a dát se na zběsilý úprk. BJ za mnou řval, ať se zastavím, že mě jinak zabije. Dokonce jsem zaslechl křičet i Toma, ale ani to mě nedonutilo zastavit. A pak padl ten výstřel.
Ucítil jsem ostrou palčivou bolest v rameni, než jsem těžce dopadl na zem. O tvář se mi otíraly ostré špičky jehličí a větviček. Držel jsem se za pravé rameno a svíjel jsem se na zemi bolestí. Krev mi rychle protékala mezi prsty a dopadala v drobných kapkách do mechu. Měl jsem dojem, že mám celou ruku v ohni. Neměl jsem ani sílu na to, abych křičel bolestí.
BJ stál nade mnou během minuty a ještě jednou vystřelil. Kulka se zavrtala těsně vedle mojí hlavy, ale já jsem nevnímal to ostré zvonění v uších. Bolest přehlušila všechno, co se dělo okolo mě. Během několika vteřin vedle mě seděl Tom.
„Do prdele, BJi, mohls ho zabít!“ zařval. „Bille, lež klidně,“ tiskl mě k zemi, abych sebou tak neházel. „Jseš normální, ty idiote! A dej tu zatracenou bouchačku z mýho obličeje!“
BJ ho poslechl, ale nepřestával jsem se tvářit povýšeně. „Varoval jsem ho. Měl poslechnout.“
„Neměl vůbec utíkat,“ zavrčel Tom a pomalu mě vyzvedl do náruče. „Odneseme ho zpátky a já ho ošetřím. Ty jenom doufej,“ podíval se na BJe, „že je to průstřel, protože jinak ho odvezu do nemocnice a pokud to nepůjde jinak, tak tě klidně udám!“
Najednou ho BJ držel pod krkem. Tom mě nepouštěl a pohled mu oplácel.
„Jenom cekneš, Tome a dopadneš jako tady to tvoje zlatíčko.“ S těmi slovy ho zase pustil a vydal se na cestu ke srubu.
Tom se za ním chvíli díval a pak se podíval na mě. Hlavu jsem měl opřenou o jeho rameno a jednou rukou jsem si tiskl ránu. Bolelo to nevýslovně. Paži jsem měl téměř celou od krve a tělo se mi třáslo. Neodvážil jsem se k Tomovi zvednout pohled. Bál jsem se toho, co bych viděl v jeho očích. Tom se mlčky otočil a odnesl mě zpátky do srubu.
Trvalo to skoro hodinu, než mi Tom zastavil krvácení. Nevím, kdo z nás dvou měl větší štěstí. Jestli já nebo BJ. Rameno jsem měl prostřelené skrz, takže do žádné nemocnice rozhodně nepojedu. Doufal jsem v to. Tom mi už potřetí převazoval ruku čistým obvazem. Když skončil, položil lékárničku vedle sebe na postel a podíval se na mě. Já jsem se snažil dívat kamkoliv jinam.
„Co tě to napadlo, Bille?“ zeptal se mě potichu.
Díval jsem se na podlahu. Byl jsem v jiné místnosti. Tahle byla velká s několika okny a manželskou postelí. Bylo to mnohem příjemnější a útulnější, než ta komůrka předtím. Na Tomovu otázku jsem neodpověděl.
„Dochází ti vůbec, že tě BJ klidně mohl zabít?“ ptal se dál.
Tentokrát jsem si odpověď nenechal pro sebe.
„Stejně to jednou udělá. Mohli jste to mít všichni z krku,“ odsekl jsem. K vlastnímu překvapení jsem neměl potřebu se o sebe bát, naříkat, nebo se vztekat. S myšlenkou, že se odtud nejspíš nedostanu, jsem se nějak začínal smiřovat.
Tom mi vrazil facku. Ostrá bolest se mi rozlila po celé polovině obličeje. Chvíli jsem držel zavřené oči, abych zabránil slzám bolesti. Nepovedlo se mi to. I skrze zavřená víčka se jich pár prodralo ven. Když jsem se konečně odhodlal na Toma podívat, vztekle se mračil.
„Najednou je ti jedno? Kde je tvoje odhodlanost a odvaha, Bille?“ zakřičel na mě, jako kdybych provedl něco strašného. Zíral jsem na něho a nebyl jsem schopen slova. Něco tam uvnitř mi říkalo, že Tom udělá cokoliv, aby mě odtud dostal, a já mu to teď rozhodně neulehčuju.
Naklonil se ke mně a lehce mnou zatřásl. „Slíbil jsem ti, že tě odtud dostanu. Tak se přestaň chovat jako primadona a zamysli se nad tím, co říkáš. Dělám to pro tebe, Bille. Uvědom si to.“ S těmi slovy popadl lékárničku a odešel z místnosti, aniž by mě zapomněl zamknout.
autor: Bubbly
betaread: Janule
jůů…tak tento díl byl hustej…jen tak dál…
akceee 😀 Asi bych mu taky jednu střelila, když takhle mluví. Nemůžu se dočkat dál 🙂
Tak tomu říkám akční díl =) Bylo to fakt napínavé, tak jsem si přála, aby Bill utekl…ještě, že ho BJ nezabil, chybělo málo a ani Tom by u nepomohl =( Je mi Billa hodně líto, v jeho situaci to musí být hrozné, fyzicky i psychicky, doufám, že Tom mu bude oporou a snad i záchranou =)♥
Co jsem říkala – Tommyho by nějaké dveře nezastavily, když jde do tuhého. (Jinak škoda, že Bill BJe nepozvracel 🙂 )
Bill nemusel tato slova říct zrovna někomu, kdo se mu snaží pomoct, takže s tou fackou na "probrání" souhlasím. Líto mi je obou. Snad Tommy přijde s řešením, jak Billa zachránit.