autor: Rachel
Tom:
Nepatrně se ošiju… a pevně přivřu víčka nad ostrými slunečními paprsky, které mě do ospalých, unavených očí udeří hned, jakmile jen na okamžik pozvednu řasy od sebe. Otočím se na druhý bok, zády k oknu, a konečně se odvážím pozvednout víčka. Zářivé světlo se odráží na bílé stěně a svým slabým teplem zahřívá mé, ničím nepřikryté tělo, které se jen mírně otřese zimou. Aby taky ne, když jsem přes sebe nepřehodil ani tenkou deku. Usnul jsem ještě dřív, než moje unavené tělo spadlo do peřin, moc brzy nato, abych si zpod polštáře vytáhl teplou deku.
Líně se přetočím na záda a tiše vydechnu, když můj úplně prázdný žaludek zaprotestuje proti hladu prvním tichým zakručením. Pomalu se vyšplhám do sedu a natočím pohled k západu za oknem. Slunce rozlévá svou poslední zář, pomalu se blíží k obzoru a zanechává na večerní, tmavnoucí obloze růžové červánky, skrze něž právě probleskla první malá hvězda. Mé oči jen pomalu vzhlédnou k malé třpytící se tečce a přes mé rty se alespoň na malý okamžik mihne úsměv. Úsměv… Jak cizí a neznámé mi to slovo teď připadá. Vlastně už si ani nepamatuji, kdy jsem se usmíval naposledy…
Protáhnu se a ospale zazívám s posledními dozvuky spánku. Usnul jsem časně nad ránem… a přitom se mi zdá, jako bych usnul teprve před hodinkou…
Celou noc, od chvíle, kdy jsme se vrátili z nemocnice, jsem ani na okamžik nezamhouřil oka. Mamku jsem po dlouhém přemlouvání přesvědčil, aby si šla alespoň na pár hodin lehnout, věděl jsem, že časně ráno vstává do práce. Sám jsem se usadil k velkému oknu v mém pokoji a několik dlouhých hodin jsem jen bezmyšlenkovitě pozoroval noční oblohu a tisíce hvězd, třpytících se do husté, černočerné tmy. Myšlenky byly na mě moc, nedokázal jsem si ani pořádně uvědomit skutečnost několika posledních hodin, natož o ní ještě přemýšlet. Proto jsem jen uvolnil svou mysl a pozornost a dovolil jí se toulat, kde je jí libo.
Stále jsem v dlaních držel telefon, každou minutu jsem očekával nové zprávy, které mi doktor přislíbil. A čím déle jsem seděl a svíral mobil v dlani, tím víc jsem se bál. Za těch několik hodin, kdy jsem jen seděl a čekal a nedokázal ani zamhouřit oka, mi však nepřišlo vůbec nic. Žádná zpráva, žádný hovor, doktor jako by na svůj slib zapomněl. Věděl jsem, že si mám stát na svém a neopouštět nemocnici, a také jsem si hned umínil, že brzy ráno se do nemocnice pojedu zeptat na nové zprávy ohledně Billa. Ještě, než vyšlo slunce, jsem se unaveně doplazil k posteli a vysíleně se na ni položil. Pamatuji si jen svítání a to, jak rychle se mi zklížila víčka.
Prsty si promnu stále slepená víčka a jen velmi pomalu se natáhnu pro svůj telefon, ležící na nočním stolku. Vezmu jej do dlaně a zadívám se na rozsvícený displej, očekávajíc případné zprávy z nemocnice. Do očí mě však udeří asi třicet zameškaných hovorů a všechny od jedné osoby – Caroline. Můj spánek musel být asi opravdu hodně tvrdý, když jsem třicetkrát přeslechl vibrování. Nevím, jestli mě ty zameškané hovory mají mrzet nebo ne. Nejsem si jistý, zda bych je doopravdy přijmul, kdybych o nich věděl.
Úkosem se zadívám znova na displej… a pohledem se zaměřím na malou obálku, která mi stále bliká před očima, čekajíc až ji otevřu. Rychle ji rozkliknu a začtu se do jejího textu.
Vím, že se otec nezachoval dobře, ale co já? Miluješ mě přece, nebo snad ne?
Rychle zprávu zase zavřu a ledabyle hodím mobil na polštář za sebou, aniž bych se snažil o nějakou smysluplnou a pravdivou odpověď.
Že se otec nezachoval dobře? A jak se zachovala ona? Udělala ze mě přede všemi úplného hlupáka, který dokonce ani neví o svých vlastních zásnubách. Připadal jsem si jako ten největší idiot, když to na mě přede všemi vybalila a já zůstal s pusou dokořán jako loutka, se kterou si může manipulovat jak chce. Zřejmě ani nepovažovala za nutné si o tomhle se mnou promluvit. Vůbec se neptala, co chci a co ne, chtěla mě postavit před hotovou věc, což se jí také podařilo.
Nikdy jsme se spolu nebavili na téma svatba, a proč taky? Jsme spolu tři měsíce, oba jsme ještě mladí, tak proč někam pospíchat? Kromě toho, nejsem si úplně jistý, jestli se chci vůbec někdy ženit… a také nevím, jestli je Caroline pro mě opravdu ta pravá. Nedokážu to posoudit po pouhých třech měsících… a po včerejšku už vůbec ne. Nemám pražádnou chuť to teď řešit a odpovídat jí. To má čas.
Teď… teď je pro mě nejdůležitější něco úplně jiného. To, aby byl Bill v pořádku a zdravý, abych co nejdřív věděl, jak na tom je. Až teď si uvědomuji, jak moc pro mě znamená. Jak moc se o to malé třeštidlo, které kolem sebe umí prskat jako křeček, urážet se nad každou mojí škodolibou poznámkou k jeho osobě, a nato se přitrouble smát a dělat svému staršímu bráškovi naschvály, bojím. Jak moc mi chybí ta jistota, že je v pořádku.
Opravdu ji cítím jen tehdy, když slyším jeho smích, když slyším, jak si zpívá ve sprše, jak piští radostí… nebo když se ke mně tulí v mé náruči a šeptá, jak moc mě má rád. Jenže teď… teď se mi tahle jistota úplně ztrácí před očima a je mi cizí stále víc a víc. A já, ač se snažím, nedokážu najít způsob, jak ji vrátit zpět. Ještě nikdy mi nebylo hůř, jako teď bez ní.
Pomalu se zvednu z postele a přehodím si přes sebe jednu z košil povalujících se na židli. Máma by měla být už dávno z práce doma, chci se jí zeptat, co je nového. Určitě toho ví o Billovi víc než já, na to vezmu jed. Vím jen, že rozhodně není v ohrožení života, což je to nejdůležitější. Pokud není v ohrožení života, to nejhorší má snad za sebou. Nebo ne?
Tiše za sebou zavřu dveře svého pokoje a jen pomalu, jako myška se vydám po schodech dolů. Tiše přejdu ke dveřím kuchyně a jen nesměle se v nich zastavím. Pohled mých očí se okamžitě stočí na osobu, sedící ke mně zády u stolu.
„Mami?“ tiše špitnu do ticha kuchyně, mé tiché oslovení však zřejmě nezapůsobilo tak, jak by mělo. Mamka sebou jen prudce škubne… a polekaně se otočí ke dveřím, ve kterých neustále přešlapuji. Zarazím se, když očima přelétnu její vyděšenou tvář.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvím se hned, jakmile se má smělost vrátila a očima se vrátím k mamce, jejíž odpovědí je jen krátké zavrtění hlavou.
„N-ne… to je v pořádku,“ vydechne trhavě a slabě se pousměje. Ani úsměv na jejích rtech, přes které se jen letmo mihl, však nedokáže skrýt slzy, které nacházím v jejích očích, s každým dalším pohledem do nich. Určitě plakala… a to já nechci. Nechci, aby se kdokoli z nás trápil, nechci cítit jen strach, bolest a bezmoc, nechci strávit další probdělou noc a bát se, co přinese zítřek. A to, co nejvíc nechci je, aby to samé prožívala máma.
„Nevolali mi z nemocnice. Je všechno v pořádku?“ otázka protne to krátké ticho mezi námi a zeptá se na to, kvůli čemu jsem sem přišel. Pohledem se zaměřím na mámu, která však jen zavrtí hlavou.
„Ano… nedělej si starosti,“ odvětí nevrle a otočí se ke mně zády, zpět ke stolu.
Pozorně se na ni zadívám a jen nesměle popojdu o krůček blíž. I v tom tmavnoucím šeru, které v kuchyni panuje, vidím, že pláče. Třesoucí se ramena a tiché, potlačované vzlyky mě jen ujišťují v tom, že nemluvila pravdu. Vím, že se něco děje, poznám to na ní. Její slzy mi říkají to, co se přede mnou snaží utajit…
Pomalu, tiše přistoupím blíž a tiše, roztřeseně se nadechnu. Dlaní lehce spočinu na jejích vlasech a pohladím ji… a když ke mně vzhlédnou její uslzené oči, můžu si v nich přečíst tu bolest a trápení, které cítí stejně jako já.
„Mami… já vím, že se něco děje. Vím, že to přede mnou tajíš. Poznám to. Stalo se něco důležitého?“ zeptám se znova a odhodlaně se dívám do jejích očí. Cítím, jak její dlaně sevřou ty mé a lehce je pohladí. Kleknu si na podlahu a stále vzhlížejíc k její tváři, pohledem visím na jejích němých rtech, očekávajíc každé jejich slůvko. Tiše vydechne a pohladí mě po tváři, v jejích očích se lesknou další slzy. Jako by mi chtěla říct… ale něco jí v tom bránilo.
„Pověz, prosím,“ vybídnu ji šeptem a téměř bez mrkání vzhlížím k jejím očím. Mlčky mi stiskne ruku… a sklopí svůj pohled plný slz před tím mým, k našim propleteným dlaním.
„Bill… Bill přišel o zrak,“ její hlas protrhne to tíživé ticho v kuchyni a jen nemilosrdně se dostane k mým uším, do mého podvědomí, které si jej už navždy bude pamatovat. Pootevřu rty… a vzhlédnu k jejím očím hned, jakmile mi dojde význam slov, tolik strašlivých. Ne, to nemůže být pravda.
„Cože? A-ale… T-to… t-to přeci nejde. Nemůže být… Chceš říct, že je…,“ neodvážím se dokončit větu, místo toho jen pohledem visím na mamčiných rtech. Všechno kolem mě se začíná motat, slzy se mi nemilosrdně derou do očí a já už nedokážu nic… jen vnímat mamčinu odpověď, která se doline k mým uším.
„Slepý. Už nikdy nic neuvidí… Nikdy,“ odvětí mi tichým, zlomeným hlasem… který se mi odráží v uších jako ozvěna. Najednou mi to připadá až příliš… příliš na to, abych to mohl zvládnout. Abychom to my mohli zvládnout.
Nedokážu být silný, ne teď, když se mi mamčina slova odráží v hlavě a stále zní v uších. Nedokážu se tomu postavit, ne teď. Pomalu položím svou hlavu do mamčina klína, bolestivě přivřu víčka… a nechám první horké slzy stékat po mé tváři.
autor: Rachel
betaread: Janule
Ne-e… on těma svýma krásnýma očkama už nikdy neuvidí? :´(
Bože, děsím se okamžiku, kdy se Tom s ním poprvé setká. Tak nějak, už jen pouhá ta představa mi vhání slzy do očí, když si vzpomenu na onu vzpomínku Toma, kde se Bill směje, a představím si tu čokoládovou prázdnotu =(
Snad do nich onu jiskru, alespoň pomyslně, Tom brzy vrátí =)
Rachel, ty jedna ukrutnice!!! Jak jsi to mohla Billovi udělat, bože, když si vzpomenu na jeho malování a životní sny…všechno je pryč…snad mu zůstane aspoň Tomi…chudák Bill…
To si děláš prdel?! Já tu povídku miluju, je nejlepší, jaká existuje. Normálně mám na krajíčku… =( Řekněte mi někdo, že se to zpraví, jinak se asi zblázním, Bill nemůže přestat vidět, to nejde =(( ….
no tak to je někde…:(
chjoo 🙁 už nikdy? snad tam ještě nějáká šancička bude ne? x'(
Ty jsi ale zlá! Chudák Bill, to jako že už fakt neuvidí? A co nějaká operace? Musí být přeci nějaký zpusob ne? Nebo jen dočasné oslepnutí!
I když mohlo to dopadnout huř.
Snad už se v příštím díle setkaj nebo mě klepne! :-/
Co mi to dělaš nemůžeš ho chudáka nechát slepeho.