autor: SchRei
Další den šel Tom do školy sám. Bill byl hned ráno na doučování z matiky. Tom si myslel, že má aspoň větší jistotu, že se mu ještě před vyučováním nic nestane, když bude ve třídě s učitelem. Opravdu jen… Myslel?! Šel po chodníku už kousek od školy. Měl strašně nepříjemný a zvláštní pocit, který mu naháněl strach. Znervózňovalo ho to, ale nechtěl přijít na příčinu toho, proč se tak cítí. Nechá to být, přejde to. Začal špičkou tenisky kopat do kamínku před ním. Přemýšlel nad tím, co se stalo předchozí den.
Když Bill odešel, byl už večer, byla tma. Simone i s Tomem ho šli doprovodit domů. Podle Tomovy matky je Bill strašně milý a hodný kluk, a to Tom moc dobře věděl. Ale byla tu věc, na kterou nemohl přijít. Proč ho Bill vzrušil? Byl to přece jeho… Kamarád, ne? Ale políbili se, tak moc se mu to líbilo. Věděl, že jsou i chlapci, které kluci vzrušují, patřil mezi ně? Vzrušovali ho chlapci? Jisté ale bylo, že Bill ho vzrušoval. Tak zatraceně moc! Skoro celou noc kvůli tomu nespal. Dredáč si povzdechnul, stál před budovou školy. Kdyby ho tam nečekal Bill, vůbec by se mu tam nechtělo.
Byla první hodina. Všechno bylo tak jako vždy. Stará profesorka češtiny rozdala každému učebnici, a následovala nudná dlouhá skoro nekonečná hodina. Ano, všechno bylo jak mělo, až na jednu věc. Nebyl tady Bill. Tomův špatný pocit byl čím dál tím horší a horší. Měl o něho strach, co když se mu něco stalo? Nebo je jen třeba… Nemocný? Okaj, je nemocný a zůstal doma. Ale proč by mu v tom případě nedal aspoň nějak vědět? Pevně si skousnul ret. Z přemýšlení o tom, kde se Bill pravděpodobně mohl zdržet, ho vyrušilo prásknutí dveřmi. Do třídy vešel Andreas se škodolibým úsměvem na tváři. Toma zamrazilo.
„Omlouvám se, paní pofesorko, že vám ruším hodinu, ale pan ředitel by si chtěl promluvit s Trümperem,“ ušklíbnul se blonďák a zabodnul pohled do dredáče. Tom nasucho polknul a podíval se na svou učitelku.
„Dobře, Andy. Tome? Běž,“ řekla jednoduše. Tom přikývnul a pomalu vstal ze židle. Loudavým krokem došel až za Andrease.
„Nemám na tebe celej den,“ sykl Andy a postrčil Toma dopředu. Tom ani neceknul a šel poslušně směrem k ředitelně. Andreas mezitím zavřel dveře od třídy a vedl mladého dredáče k řediteli. Tom byl nervózní. Co po něm mohl chtít? Ještě horší bylo, že s tím má asi něco společné i Andreas. Tom měl strach.
„Posaď se, Tome,“ kývnul starší muž na sedačku v jeho kanceláři. Seděla tam ještě nějaká paní a Andreas si také přisednul. Ta paní měla hodně krátké černé vlasy a na nose brýle. Byla dokonale upravená, měla sukni a sáčko s bílou halenkou. Sáčko a sukně byly sladěné do tmavě zelené barvy. Tom zakroutil hlavou a poslušně se posadil. Začal si nervózně hrát s lemem svého dlouhého trička.
„Tak, abys pochopil, Tome, pozval jsem si tě i s Andreasem kvůli Billovi,“ začal ředitel. Tom zalapal po dechu. Billovi? Proč kvůli němu? Stalo se mu něco? Nasucho polknul.
„Kvůli… B-illovi? Co je mu? Stalo se mu něco?“ vyjekl Tom.
„Dnes ráno nepřišel do školy. Podle toho, že jste poslední dobou hodně velcí přátelé, určitě víš, jak na tom Bill celkově je. Známky, minulost… Viď?“ otázal se ředitel. Tom jen přikývnul.
„Měl dneska poslední šanci dojít na matematiku, aby se mohl naučit všechno, co zameškal a dopsal si písemky. Byl za mnou pan učitel, Bill nepřišel. Na první hodinu také hádám nebyl, že?“
„N-ne. Nepřišel,“ pípl potichu Tom. Měl strach. O Billa.
„Jde o to, že se toulá někde venku, ale čeho se bojíme, že se mu mohlo něco přihodit.“
„Bill se celou noc učil, pomáhala mu s tím jedna pečovatelka,“ řekla slečna.
„Pochybuji o tom, že by šel za školu, to není Kaulitzův styl,“ pokračovala. Tom sklopil pohled.
„A-a… Co potřebujete od-ode mě?“ pípl Tom.
„Nevíš náhodou, kde by mohl Bill být?“ zeptal se starší muž a podíval se vážně na Toma. Tom měl oči plné slz. Nemohlo se mu nic stát, že ne? To jako má přijít o nejlepšího a jediného přítele? O člověka, do kterého se… Zamiloval? Počkat, zamiloval? Zamiloval se do něj, opravdu? Oh, ano, zamiloval. Tom potichu zavzlykal.
„Tome?“ Tom prudce zkroutil hlavou.
„Nechci… N-ne!“ křiknul a vstal. Podíval se na všechny tři osoby. Tři páry očí na něj ostražitě koukaly. V Andreasově tváři byl posměšný úšklebek, starší pán za stolem na něj koukal trošku s údivem a slečna vedle Andyho měla stále kamenný výraz v tváři. Tom jen zakroutil hlavou. Jestli se Bill ztratil nebo se mu něco stalo, bude ho muset najít, dokud není přece jenom příliš pozdě. Bez ohledu na cokoliv, Tom vyběhl ven z ředitelny. Rozběhnul se po chodbě ke schodišti. Byl v posledním patře budovy, ve čtvrtém. Musí Billa za každou cenu najít, musí být někde ve škole nebo okolo. Nemá čas na to, aby se někdy zbytečně zdržoval, rozhlídne se po každém z pater a to rychle.
Tom prohledal každé z pater. Záchody a prázdné třídy. Nikde Billa nenašel. Tváře od slz, zhluboka dýchal a lapal po dechu, bolelo ho břicho, celou dobu jen běžel. Bylo to šílené, že dokázal tak rychle proběhnout celou školu. Ale stejně… Bill tady nebyl. Je někde venku? Prohledal už celou školu. Vlastně až na…
„Sklep,“ povzdechnul si a kousnul se do rtu. Pomalu sešel několik schodů, které vedly do sklepa. Okolo něj byla tma, měl strach. Šel hlouběji po chodbě, byly tady staré toalety. Mohl být tam? Schovaný? Třeba… Třeba ho otravoval Andreas s klukama a šel se tam schovat. Hm? Se skousnutým spodním rtem pomalu otevřel rozvrzané dveře. Tom se rozhlédnul okolo sebe. Svítila tam zářivka, která neustále blikala. Byla to špinavá místnost plná prachu, pavučin. Naběhla mu z toho husí kůže.
„Billi?“ pípl potichu a vešel úplně dovnitř.
„Billi, jsi tu?“ šeptal Tom. Sem tam se do slova vloudil vzlyk.
„Bille no tak,“ zavzlykal. Chodil po celé místnosti. Zastavil se, když z jedné z kabinek zaslechnul zalapaní po dechu.
„Bille?“ Tom se rozešel ke kabinkám. Byly tři. Všechny byly zavřené, těžko říct, ze které to bylo, ale… další zalapaní po dechu. Prostřední kabinka, to už věděl jistě.
Tom otevřel dveře kabinky. Zůstal stát jak přimražený na jednom místě. Pootevře pusu, zalapal po dechu. Jeho oči se rychleji a rychleji plnily slzami.
„T-T…“ zalapal černovlasý chlapec, který seděl na podlaze. Byla tam krev. Na zemi, na něm, zdech.
„Bill-… Bille?“ zašeptal Tom. Rychle se k Billovi sehnul, kleknul si k němu. Přitáhnul si ho k sobě na klín.
„Bille… J-já… Dojdu pro pomoc.“
„N-… Ne!“ zakroutil Bill hlavou a omotal lehce ruce okolo Tomova krku. Jeho čokoládové oči se leskly slzami, měl rozseknutý ret, na obličeji měl pár šmouh od krve.
„Billi, co se stalo?“ vzlyknul Tom a obejmul Billa.
„A-Andy,“ vydechnul Bill a přivřel oči. Byl slabý, pokoušel se Toma tak pevně obejmout, jak jen mohl. Tom se Billovi podíval do očí.
„Řekni… Proč jsou lidé, kteří nemůžou být šťastní napořád?“ zavzlykal Tom.
„Každá princezna má svého prince, ale ne vždycky její pohádka končí dobrým koncem,“ zašeptal chraplavým hlasem Bill a pousmál se.
„Ale… Já chci zůstat s tou svojí princeznou,“ zamrkal Tom.
„Jednou se k ní vrátíš, uvidíš.“ Tom vzal Billa za ruku a pevně ji stisknul, Bill se pokoušel stisk opětovat, ale nebyl tak pevný jako Tomův.
„Chci s ní být. Pořád, navždy,“ zašeptal Tom a naklonil se k Billovi. Políbil ho krátce na rty. Bill potichu zavzlykal.
„Každý musí jednou odejít…“
„Ale ty… Ty neodejdeš, Billi.“ Bill se pousmál.
„Uděláš pro mě něco, Tomi?“ zašeptal a pohladil ho vysláblou rukou po tváři.
„Co?“ pípl Tom.
„Něco mi pověz.“
„Něco?“
„Něco, co by jsi mi chtěl říct,“ šeptnul Bill a věnoval Tomovi letmý polibek na tvář.
„J-já…“ Tom se kousnul do rtu a sklopil pohled.
„Řekni to, prosím, Tomi,“ šeptal Bill s naléhavostí.
„J-já… Miluju tě.“
„Oh,“ vydechnul Bill a objal ho. Pořád držel jeho ruku ve své. Tom po ní lehce jezdil palcem.
„Taky tě miluju,“ zašeptal Bill do Tomovy kůže na krku.
„Prosím, zůstaň tady se mnou, prosím.“
„Zůstanu,“ přikývnul Tom. Pošoupnul se i s Billem na klíně blíž ke stěně kabinky a opřel se o ni. Seděl tam s ním hodiny. Objímal Billa a Bill objímal jeho. Drželi se pořád za ruce. Až než stisk Billovy ruky povolil.
Věřím andělům,
že k sobě zvou jen ty, co k nim patří,
věřím andělům,
že nevinní jejich křídla spatří.
že k sobě zvou jen ty, co k nim patří,
věřím andělům,
že nevinní jejich křídla spatří.
autor: Sch-Rei
betaread: Janule
smutnýý 🙁 fakt dojemná povídka
waw, tak toto bolo strašne krásne a smutné, plačem tu ako malá, je mi štrasne lúto že nemohli byť spolu štastný dlchšie. Nenávidím ľusí ktorý druhím ubližujú.
Skvelé!! 🙂
To nemyslíš vážně, to nemůže být konec, já si tady maluju, jak se zjistí, že Bill je Tomův bráška a půjde k nim bydlet, prostě nádherný HE, a potom se na mě vyřítí tohle a převálcuje moje představy jako tank…nesnáším špatné konce, ach jo…
Tak tohle mě opravdu dostalo. Brečím tady jako malá holka. Nestává se totiž moc často, abych se rozbrečela u nejaképovídky, ale ty jsi to dokazala. Dokázala jsi mě rozbrečet a ta písnička tomu ještě přidala. Tahle povídka byla nádherná. Opravdu moc nádherná. Tuhle si budu dlouho pamatovat. Opravdu se ti moc povedla, ten děj je dokonalý.
nééé…já sem chtěla aby to skončilo šťastně…ale jinak moc nádherná povídka…jen tak dál…=)
hezký design