Save me from the dark 2.

autor: Anett483 

Bill bezmyšlenkovitě  vyšel ze třídy a mířil ke skřínkám. Hodil do ní tlustou učebnici matematiky a pomalu se loudal domů. Od té zatracené exkurze uběhl už týden a on Toma nedokázal dostat z hlavy. Nešlo to, i když se sebevíc snažil. Připadal mu spíš milý, a ne jako nějaký násilnický delikvent nebo zloděj.   
  
Možná se jen dokáže perfektně přetvařovat.  

  
Zítra měl jít poprvé na praxi a začal litovat svého rozhodnutí. Možná byl silná osobnost, ale k čemu je, když máte pevnou vůli a silný ´vnitřek´, když vážíte padesát kilo i s postelí?   
Bál se představy, že by měl zvládnout skupinu kluků ve stejném věku.   
  
***********  

„Ahoj, mami.“  
„Zlatíčko, jak to, že jdeš tak pozdě?“ Simone vykoukla z kuchyně s vařečkou v ruce.  
„Protáhla se nám výtvarka a měli jsme něco jako školení na zítřejší praxi,“ huhlal Bill, když si rozvazoval boty, které následně jen tak ledabyle hodil pod topení.   
  
„Máš praxi už zítra?“    
„Jo…“ Bill se pomalým krokem vydal do kuchyně. Simone ho hned následovala. Sedl si na svoje obvyklé místo.  
„Těšíš se?“  
„Jak se to vezme. Bude to trapas, když si tam budu hrát na nějakýho velitele a budu jim rozkazovat, co mají a nemají dělat…“ Bill vzal do ruky vidličku a otáčel s ní všemi směry. Tohle dělal vždycky, když byl nervózní. Vážně se zítřku děsil.  
„Ale no tak. Praxe je důležitá, a jestli se ti tam nebude líbit, profesorka tě určitě přeřadí jinam, a ty aspoň budeš vědět, že o tohle místo se po škole určitě nebudeš ucházet.“ 

  
Simone Billovi dala na talíř várku špaget a sedla si naproti němu.  
„Asi máš pravdu..“  
„Určitě. A teď už jez, nebo ti to vystydne.“ 

***********  
  
Bill se zhluboka nadechl a zazvonil na zvonek. Dveře se konečně otevřely a jedna z vychovatelek ho s úsměvem zavedla dovnitř.   
  
„Ty jsi určitě Bill, že?“ Bill němě přikývl na souhlas a těkal pohledem po celé ´kanceláři´, kam ho vychovatelka zavedla. Oproti pokojům, které byly vybaveny pouze sedačkou a televizí, tahle místnost působila až příliš luxusně. Těkal pohledem kolem sebe a zabodl pohled do obrovské nástěnky, která visela přímo nad stolem z masivního dřeva. Přimhouřil oči a nervózně si skousl ret. Na nástěnce visela jména těch ´hříšníků´, kteří se jednoduše rozhodli opustit tohle ´peklo´. Utéct odsud, od přísných režimů, pravidel, od svého trestu a žít na svobodě…  
  
Žít… jak mohou žít, když je pořád někdo hledá? 

  
Bill sebou trhl, když na něj vychovatelka promluvila, a konečně odlepil oči od nástěnky.  
  
„Dobře, takže… potřebuju, abys mi tady podepsal několik papírů, a pak se můžeme jít seznámit s tvojí novou skupinou…“   
  
Bill vytřeštil oči. Je tu první den a už bude mít svoji vlastní skupinu? Jen to ne! Čekal, že tahle chvíle nastane, ale rozhodně ne tak brzy.   
S lehkým úsměvem vzal několik papírů, na které naškrábal svůj podpis. Narovnal se a šel ke dveřím.   
  
„Můžeš mi tykat. Jsi teď něco jako můj kolega. Jsem Angela.“ Bill přijal její ruku a jemně s ní zatřásl.   
„Bill.“  
„Dobře, Bille, takže můžeme jít?“  
  
***********  

„Kluci, ráda bych vám někoho představila. Tohle je Bill a chvíli tu s námi bude. Časem se k němu ještě někdo přidá, ale prozatím si musíme vystačit s Billem.“   
Všechny pohledy v místnosti se upřely na Billa a zvědavě si ho prohlížely.   
„Ahoj.“ Bill vystrčil svoji hubenou ručku a lehce s ní zakýval.   
Žádná odezva. Žádné sebemenší ´zahučení´, které by mohlo připomínat pozdrav.  
„Dobře, takže začneme.“  
  
Bill si sedl do rohu místnosti a doufal, že alespoň pro dnešek zůstane neviditelný.  
„Bille, pojď taky k nám do kroužku.“ Angela Billovi věnovala jeden ze svých úsměvů a ochotně se posunula, aby měl Bill místo. Nejspíš si myslela, že Billovi udělala velkou laskavost, když ho pozvala do jejich ´kroužku´, ale Bill byl zjevně úplně opačného názoru.  
Protestně zamručel, vzal židli a sedl si vedle Angely.  
  
„Takže, Bill vás ještě nezná, tudíž by to chtělo, abyste se aspoň představili a případně řekli pár slov o sobě. Kdo začne? Markusi, prosím, začni.“   
  
……  
  
Tohle představování bylo k ničemu. Bill si stejně nepamatoval skoro ani jedno jméno. Tedy… jednoho kluka si zapamatoval dobře.   
  
Alex   

Pravděpodobně patřil k těm borečkům, kterým patřil svět a které tady každý  poslouchal. Billovi se zježily chloupky na krku, jen co promluvil a upřel na něj svoje zlé zelené oči. Bill se snažil působit mile, kamarádsky, ale nešlo to. Tenhle kluk už na první pohled budil dojem, že je tu zaslouženě. Tak rád by věděl, co se těm klukům honí v hlavě, a hlavně ho zajímalo, co si o něm myslí.   
  
Byli vyrušeni rázným zaklepání na dveře. Všechny pohledy se nasměrovaly ke dveřím, do kterých nakoukla dredatá hlava.   
  
„Kde jsi byl, Tome?“   
„Pomáhal jsem v archívu.“   
„Na tohle se, Tome, vymlouváš pokaždé, když přijdeš pozdě. Sedni si, prosím tě. Kdyby tu byla paní Weissová, nejspíš by sis tohle nedovolil. Musíme jim přitáhnout obojky, Bille.“   
  
Angela na Billa spiklenecky mrkla a Billovi bylo jasné, že ho bude tohle ´seskupení´ z celé duše nenávidět.   
  
Bill ani tak moc nevnímal její slova. Zaraženě sledoval Toma, který si vzal židli a suverénně ji položil vedle Alexe, načež mu Alex s pohledem zabodnutým do Billa něco šeptl do ucha. Bill nasucho polkl a nebyl zjevně jediný, který si Alexova počínání všiml.  
  
„Kdyby jsi nepřišel pozdě, Tome, věděl bys, že tu máme někoho nového…“   
„Už jsem něco zaslechl.“ Alex se uchechtl a nespouštěl z Billa pohled.   
„To je Tom, Bille. Někdy je s ním docela řeč, ale to se mu musí chtít. Dokonce umí být milý, viď, Tome?“   
„Jak ke komu…“  
  
„To už by stačilo. Tak… chce někdo říct něco zajímavého? Třeba zrovna ty, Tome. Zažil jsi v posledních dnech něco zajímavého, o co by ses s námi rád podělil?“  
„Nevím, jestli je celodenní hrabání listí zajímavé, ale budiž… hrabal jsem listí…“ Několik kluků se pobaveně uchechtlo a Tom povýšeně zvedl hlavu, načež se tetelil, že všechna pozornost je upřena na něj. V tomhle kolektivu bylo těžké na sebe upoutat pozornost.   
„Vidím, že Tom dneska nejspíš nemá moc náladu na povídání. Ostatně, hrabání listí je většinou za trest, takže předpokládám, že sis ho zasloužil… Tak co třeba Martin?“  
  
…… 

Celé tohle, pro Billa, nesmyslné žvatlání, trvalo až nepřiměřeně dlouho. Bill pohledem posouval rafičku na nástěnných hodinách, které visely nad dveřmi, a těšil se na chvíli, kdy odsud zmizí.   
  
Navíc ho znervózňoval Tom, který ho neustále hypnotizoval pohledem. Vlastně ho hypnotizovali všichni. Nedivil se. Byli určitě zvyklí na ´staré známé tváře´ a Bill byl něco jako nováček, parazit, který narušoval jejich kolektiv. Byl něco jako nevítaný návštěvník z jiné planety, který se snažil vetřít do jejich života a zkoumat je jako pokusné králíky.   
  
„No, pro dnešek bych to rozpustila.“ Bill zatřepal hlavou a konečně se opět podíval na Angelu. Ta se líně zvedla a vrátila židli na původní místo za stůl.   
  
„Bille, pokud chceš prokonzultovat dnešek, tak pojď se mnou. Pokud ne, můžeš se tu ještě porozhlédnout. Máš ještě čas. Nerada bych tě honila a nějak přísně tě hodnotila, ale přeci jen, kdyby se tvoje profesorka rozhodla udělat namátkovou kontrolu, tak abys tu byl.“ Bill přikývl a snažil se vstřebat všechny informace, které mu Angela sdělila.   
  
„Já… já bych se tu ještě trochu porozhlédl.“  
„Dobře, dávej na sebe pozor a než půjdeš domů, tak se stav u mě a já ti řeknu, co tě čeká příště, okej?“ Angela na Billa vychrlila další várku slov, a přitom ho bezmyšlenkovitě vystrkovala z místnosti.   
„Okej…“ vydechl Bill a sledoval Angelu, která zamkla místnost a vydala se, bez dalších slov, ke své kanceláři. Bill zůstal stát na chodbě. Ještě chvíli se rozhlížel, než se pomalu vydal neznámo kam. Neměl zájem se tu rozhlížet, spíš nechtěl strávit další čas s Angelou, která byla na jeho poměry tak neuvěřitelně… ukecaná? Ale to nejspíš patřilo k její práci…  
  
Líně se procházel po chodbě a sledoval obrazy na stěnách. Zarazil se, když uslyšel hlasy. Zůstal stát a natáhl krk, aby jeho zvědavá ouška slyšela, o čem si dotyční povídali. Zamračil se. K jeho uším se dostalo jen nesrozumitelné huhlání a šumění a Bill nepochytil jediné slovo. Pomalu se plížil blíže k hlasům. Poplašeně se rozhlédl, když si uvědomil, že tu byl přesně před týdnem. Stoupl si pod schody…  
  
„Viděli jste dneska starou Weissovou? Bože, ta ženská se oblíká jako nějaká dvacítka.“   
„Ona snad doufá, že ji někdo večer v parku ohne nebo co…“   
„Občas mám strach, když si mě pozve na kobereček. Vypadá, že už chudák neví, jak vypadá pořádnej chlap…“  
„Jako, že by tě fikla?“  
„Ne, vole! Asi by se mnou hrála karty!“   
  
Bill se zarazil, když uslyšel Tomův hlas. Jeho hlas byl nepopsatelný, tak snadno rozlišitelný od jiných. Přejel mu mráz po zádech, když si vzpomněl na jeho pohled.   
Přidušeně vydechl. Hned poté se chytil za ústa. Jeho uši zaregistrovaly, že veškerý pohyb i řeč ustaly. Uslyšel několik párů bot, které dupaly po schodech dolů. Rychle se přemístil k oknu a předstíral nevídaný zájem o rozlehlou zahradu, která vypadala jako každá druhá.   
  
„Oh, to je ten kluk. Lekl jsem se, že je to Weissová.“ Bill si v mysli vybavoval, jaké jméno tomuhle klukovi přiřadit.   

Max  

„No, náš nový objev… Co na něj říkáte? Tome, ty jsi z nás takovej největší přeborník..“  
„Nemám rád špicly a bonzáky.“ Tom zatnul zuby a probodával Billa pohledem. Billa vyděsila změna Tomova hlasu. Byl jako vyměněný. Poplašeně se otáčel kolem své osy, když se kolem něj začal tvořit nebezpečný kruh.  
  
„Já… já nemám v plánu na vás bonzovat nebo tak něco…“ Max se zasmál.  
„To bych ti ani neradil…“