autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Po pořádném jídle se vrátím nahoru k Billovi. Sednu si k němu na postel, opřu se zády o zeď, kam si dám polštář a jen ho tiše pozoruji s pokrčenýma nohama. Občas se neudržím a pohladím ho zlehka ve vlasech nebo po rameně a tváři. Při tom samozřejmě přemýšlím…
Je zvláštní, že jsem si nikdy nevšiml, jak je krásný. Samozřejmě že je hezký, je to přece můj brácha. Ale teprve teď si začínám uvědomovat, jak opravdu nádherný on je. Miluju jeho úsměv. Vypadá jako malý andílek s malými plamínky v očích. Miluju, jak se směje a krčí při tom nos. Miluju, když mě líbá a když se mě dotýká. Miluju jeho rty, jeho čokoládové oči.
Oh bože, na co tu zas myslím. Copak jsem taková citlivka? God, dobře, asi jsem. Neměl bych se takhle rozplývat nad svým bratrem. Ovšem… Proč bych vlastně nemohl. Odmala jsme měli velmi blízký vztah. Nikdo nemá tak úžasný vztah plný důvěry a lásky jako my dva. Vždycky tomu tak bylo, je a samozřejmě i bude.
Bill je pro mě vším a navždycky bude. Není to on a já. Jsme to my. Jsme jako jedna osoba. On je jedna půlka a já druhá. Jsme celek, který miluju…
Sám sobě se divím, že dokážu milovat. Ano, všichni mě vždycky znali jako děvkaře Toma Kaulitze, necitlivého kurevníka. Ale copak jsem byl ohledně Billa někdy necitlivý? Nikdy… Dokážu milovat. Dokážu milovat jeho. A to mi stačí. Proč? Protože je celý můj svět. Svět bez něj by pro mě už nebyl světem, ale čirým peklem na zemi. A to nedovolím, ne kvůli nějakému zkurvenému úchylovi.
Vím, že Billa ten úchyl trápí a moc, i když se obvykle snaží nedávat to najevo. Má strach o mě -jak pošetilé- místo toho, aby se bál o vlastní zadek. Doslova. Bylo by nejlepší ho odtud dostat, daleko od toho šílence… No a proč vlastně ne? Mohli bychom někam vypadnout a vydechnout. Třeba na Maledivy jako na dovolenou. Nebo alespoň do Ameriky, tam teď bude taky hezky. Hmmm… Mohl bych ho vzít do Grand Canyonu, do Arizony; tam vždycky moc chtěl.
Opřu se o loket a nahnu se k němu. S úsměvem ho pohladím po jemné tváři a pak ho na ni něžně políbím.
Měl bych si asi konečně přiznat, že ho miluju víc, než je normální. Miluju ho víc, než jen jako svého bratra. A udělám všechno proto, aby byl v bezpečí. Odvezu ho pryč.
Zase vylezu z postele a vezmu laptop. Vlezu na stránku své banky, zadám číslo svého účtu, pin a zkontroluju stav svého konta. Jen se samolibě usměju a zas se odhlásím a zavřu to. Tohle mi bude stačit po zbytek života a ještě mým praprapra dětem. Stejně žádný mít asi nebudu. Možná si někdy s Billem nějaký adoptujeme. Jen se nad tou představou uchechtnu a vylezu z postele. Začnu si zařizovat soukromé letadlo, kam se nacpe i mé auto, abychom měli v USA čím jezdit. Nenechám svého miláčka tady s nějakým magorem. Bůhvíco by mi s ním udělal. Pche. Ať si nechá jen zdát, dement.
Když zařídím letadlo, pilota i s posádkou, spokojeně si začnu balit věci. Když si sbalím skoro všechno potřebné, kufry si snesu do auta, aby si jich Bill nevšimnul. Bude to pro něj překvapení. Teď ale jak sbalit jemu, aniž bych ho vzbudil. Hmmm…
Dojdu k němu do pokoje, opatrně ho odkryju a ještě opatrněji ho vezmu do náruče. Přenesu ho do svého pokoje, zas ho přikryji a nechám ho tam. Přesunu se do jeho pokoje, vytáhnu kufry a začnu mu balit oblečení… alespoň valnou většinu jako sobě. Koupelnu zatím balit nebudu, ráno ji ještě budeme používat. Po pracném balení snesu kufry dolů do garáže. Nechal jsem mu tam nějaké oblečení, aby se mohl obléknout zítra. Snad mi nebude nadávat, co jsem mu vybral. Vybral jsem mu to, v čem se mi nejvíc líbí. Černé upnuté kalhoty, šedé triko s bílými potisky a koženou bundu. Boty si pak vybere sám.
Chvíli lituji, že jsem si nenechal Cadillac, protože mám problém s prostorem kufru. Ale nakonec to tam nějak nacpu. Zabouchnu kufr, zamknu si autíčko a vrátím se do domu. Ujistím se, že je zamčeno a zapnutý alarm, ještě se najím, hodím sprchu a přesunu se nahoru. Lehnu si jenom v boxerkách k Billovi, obejmu ho a zavřu oči. Sice jsem vyspalý dost, ale nemám problémy kdykoliv a kdekoliv usnout.
Probudí mě, jak se Bill ze spánku přetáčí. Otevřu oči, chvilku na něj ospale mžourám, až se kouknu na hodiny. Už je 10 ráno. Protřu si oči, zívnu a vykopu nohy ven z peřiny, jelikož je mi horko. Pohladím Billa po tváři a dám mu na ni pak pusinku.
„Mmmhh,“ zavrní a začne se pomalu probouzet se mnou. Usměju se a pohladím ho po nosánku.
„Dobré ráno, ospalče,“ řeknu tiše.
„Mhh, ráno,“ zívne si.
„Jak ses vyspal?“ položím si hlavu zas na polštář a sladce ho sleduji. Je tak rozkošný! Aaaa! Přímo k zulíbání a k pomilování. – Tome, drž hubu.
„Musím říct, že výborně. A ty? Nekopal jsem?“ zeptá se hned a opře se o lokty.
„Ne, nekopal. Spal jsi klidně. Kdybys občas nezachrápal, snad bych se i bál, že nežiješ,“ zasměju se.
„Já nechrápu,“ zasměje se hned. Začnu se šíleně smát.
„Bille, to říkají ženský,“ tlemím se, že ani nestačím pořádně dýchat. Strčí do mě trošku rukou a směje se taky.
„Ale já jsem kluk a taky nechrápu a jestli jo, tak ne víc než ty.“
„To je fakt, že víc než já ne. Občas se budím vlastním chrápáním, ale…“ začnu se nanovo smát.
„To je nedostatek sexu,“ řekne se smíchem a chytne se za břicho. Jen se pousměju. Kdo za to asi tak může…
„No, necul se. A teď, šup vstávat,“ řekne. To od něj slyším snad po sto letech. Pozvednu udiveně obočí. On se asi vážně dobře vyspal. Bez keců se posadím, protáhnu se a spustím nohy z postele, vstanu a přejdu k balkonu. Dám si ruce v bok a jen koukám přes sklo, jak je venku.
„Tome,“ řekne najednou Bill. Otočím se k němu. Už vylezl z postele. „Jakto, že… jsem tady? Já spal u sebe v pokoji!“ Přejdu k němu.
„…přenesl jsem tě. To neřeš. Pojď do sprchy,“ usměju se a obejmu ho kolem pasu.
„Ale proč?“ řekne a hned se zastaví.
„No… cítím se ve svém pokoji líp,“ povzdechnu. „A ty jsi spal, takže ti bylo jedno, kde. Vadí ti to?“ posmutním rychle, aby nezískal žádné podezření.
„Ne, nevadí. Jen mě to překvapilo, ani o ničem nevím,“ usměje se a pak mě chytne také a jdeme do sprchy.
Dojdeme do koupelny, tak zavřu a vysvléknu si boxerky. Jak Billa obejmu kolem pasu, zajedu mu rukama za boxerky na zadek. Nevinně se zakřením a stahuji mu je. Hlavně se pak nesmí dostat do pokoje. By mě sežral. A nebo by zjistil, že něco skrývám. Určitě by se divil, kde je oblečení a já bych mu musel prozradit, co chystám. Prostě se tam nesmí dostat. Musím ještě něco vymyslet.
„To jsme si ale nedomluvili,“ řekne se smíchem.
„…přece mě neodmítneš,“ pousměju se a kleknu si, abych mu je mohl sundat úplně. Přivře se smíchem oči.
„Ale já bych to zvládnul, a navíc… Oh, Tome,“ směje se, když mu je stáhnu úplně. Stydí se, on se pořád stydí! Se smíchem zakroutím hlavou a zvednu mu popořadě obě nohy, abych mu je sundal. Hodím je ke svým a narovnám se. Obejmu ho kolem pasu.
„Přede mnou se přece nemusíš stydět. Nemusel jsi ani dřív, natož teď. Nezapomeň, že jsi ho měl i tam, kde nikdo jiný,“ zašeptám pobaveně a líbnu ho na šíji. Sladce se usměje.
„Já vím…“ řekne a začne mě hladit po zádech. Dám mu s úsměvem pusu a za ruku si ho dovedu do sprchy. Zavřu za námi sprchový kout a pustím vodu. Nastavím ji pěkně vlažnou, trošku teplejší a zase ho obejmu. Přivine se ke mně a spokojeně zavře oči. Položím si mu hlavu na rameno a taky zavřu oči. Začnu ho bříšky prstů hladit po nahých zádech a vnímám každou kapku vody, která steče po jeho i po mém těle. Tenhle okamžik je dokonalý, stvořený jako pro nás dva. Chci se s ním milovat. Tak moc chci. Ale na něj je to rychle, jak ho znám. Vydechnu a jemně ho políbím na rameno. Tiše si užívám jeho blízkosti, vůně jeho těla a jeho dotyků. Vážně už asi blázním. Cítím, jak se sem tam zachvěje. Pořád se ke mně tak tiskne a vyhledává moji přítomnost. Možná má stejné pocity…
Ačkoliv se mi nechce ta dokonalá chvilka kazit mluvením, tiše vydechnu: „Přemýšlel jsem…“ Nechám to jen tak viset ve vzduchu. Buď ho to zajímá a chytí se, nebo to nechá být.
„O čem?“ šeptne.
„O nás…“ přesunu se mu na krk a něžně přitisknu rty na jeho sametovou pokožku. Mám tendenci se ho stále dotýkat a laskat. Tiše oddechne a přivře oči.
„A k čemu jsi… došel?“
„Že…“ Váhám, jestli mu to říct. Nejsem zvyklý vyznávat city. Otevře oči a podívá se na mě. Polknu a znejistím.
„Nemusíš to říkat, jestli nechceš…“ řekne po chvilce ticha. Přiložím mu ukazováček na rty, aby víc nemluvil a ještě chvilku se soustředím. Pak se zhluboka nadechnu.
„Přišel jsem na to, že jsem do tebe blázen… Doslova,“ skloním pohled a na chvilku zavřu oči. Tak a je to venku. No… zdálo se mi snazší říct mu to takhle, než mu říct ty dvě děsně složitý slova: „miluju tě“. Sežerte mě za to.
Bill se na mě zůstane dívat. Pak se trošku pousměje a pohladí mě po tváři.
„Děkuju. Ale…“
„Jasně,“ stisknu pevně oční víčka k sobě, abych potlačil slzy. On mě normálně odmítnul. To se mi snad zdá. On mě…
„Já do tebe taky,“ dodá po chvilce, slyším tam úsměv. Notak… Otevřu oči a podívám se mu nedůvěřivě do čokoládek. Teď to říká určitě jen z lítosti.
„Myslím to vážně, Tome,“ ujistí mě. Přikývnu a povzdechnu. Stejně to chápe jinak než já.
„Ty mi nevěříš…?“ Bože…
„Věřím.“
„Ale nevypadáš moc radostiplně.“ Chabě se usměju. Kéž by aspoň věděl… Svěsí smutně hlavu. A teď je smutný. Skvěle. Jsem já to kus vola. Grrrr… S povzdechem ho uchopím za tváře, aby se mi podíval do očí. Vyhledám si jeho pohled a jemně ho políbím.
„Jde o to, že to chápeš jinak, než já,“ zašeptám utrápeně.
„Aby ses ještě nedivil,“ pošeptá a začne mě opatrně sám od sebe líbat. Zavřu oči a pomalu se odtrhnu. Stáhnu rty do úzké přímky a zas povolím. Vůbec mi to tedy neusnadňuje. Ale to je celý Bill. Bill sklopí zrak i hlavu a odtáhne se úplně.
„Všechno je jinak, než si myslíš, Tome…“
„Bille,“ povzdechnu a přivinu si ho zpět k sobě. Přitisknu ho k sobě hodně natěsno a opřu si své čelo o jeho. „Něco se ti tu snažím říct. Jen je pro mě těžké to říct, tak přestaň s těmi ukvapenými závěry…“
„Dobře,“ kývne maličko hlavou a pootevře rty. Jen tiše vyčkává, jak budu pokračovat. Nějakou dobu mlčím…
„Víš…“ vydechnu tiše a zavřu oči, aby se mi lépe mluvilo. „Když jsi spal, seděl jsem u tebe a přemýšlel…“ Jen oddechne a dál mi naslouchá. „A jak jsem tak přemýšlel, najednou jsem si uvědomil, nad čím vlastně přemýšlím. Nad tebou a nad tím, jak úžasný a dokonalý mi připadáš. Šlo to ze mě automaticky a… kéž by tak to šlo i z pusy,“ povzdechnu se smutným úsměvem a otevřu oči, abych se mohl podívat na jeho prozatímní reakce. S naprostým zaujetím mě sleduje. To bych nečekal. Skloním pohled dolů a pokračuji: „No a… rozhodl jsem se udělat pořádek ve svých pocitech. Vlastně jsem nad tím nemusel přemýšlet ani tak dlouho, dokud mi nevyšla jednoduchá rovnice.“ Mluvím velmi pomalu a zřetelně, předem se snažím vybírat správná slova, abych ho nijak nevystrašil. Prstem ho pohladím po tváři a dál držím v dlaních jeho obličej. Jak ho u sebe držím a tisknu si jej k sobě, cítím, jak rychleji dýchá a tluče mu rychle srdíčko. Oh, on se určitě bojí…
Znejistím a nějakou dobu mlčím. Musím to ze sebe dostat, i když mě za to třeba ukope.
„No a… i když ti teď asi budu připadat totálně nechutnej a odpornej a zvrácenej…“ povzdechnu a odmlčím se, „…snažím se ti tu vlastně říct, že… že tě… miluju,“ zavřu oči. „Miluju tě víc než jako svého bráchu. Ale neptej se mě proč. Prostě to tak je. Miluju tě,“ vydechnu konečně souvisle. Během vteřiny držím svoje tváře namísto jehož tváří a chráním se tak před očekávanými fackami a údery. Tímhle jsem si podepsal ortel. Navždycky mě bude nesnášet. Neměl jsem to sakra říkat. Určitě se na mě zhnuseně podívá a s opovržením odejde. Možná se na mě tady i pozvrací. Nedivil bych se mu…
Bill dost dlouho mlčí, tak otevřu oči, ale stále si kryju tváře. On opařeně stojí a kouká na mě. Jen pootvírá pusu a roztomile povystrkuje jazyk. Vždy to dělá, když je překvapený.
„Tome…“ zašeptá po chvíli s hluboký výdechem a pohladí mě po paži. Jenom ho tiše pozoruji, s rukama stále na tvářích kdyby se rozhodl mě za to zmlátit nebo se na mě vyzvracet, abych si stačil přikrýt obličej. Ale on mi ty ruce naopak sundá a pohladí mě po tváři s tak zvláštním výrazem. S obavami sebou cuknu. Dívá se na mě tak nevinně.
„Tak už něco řekni. Nemusíš mě litovat,“ hlesnu.
„Nemám důvod tě litovat,“ pošeptá a pomalu mě obejme. „Já jsem jen strašně překvapený, zaskočený. Nechej mě to vstřebat, ale odpovědi se ti dostane, slibuji.“ Tak tedy ztuhnu a držím pod ním jako solný sloup. Nezdá se, že mě bude mlátit nebo že bude zvracet, ale i tak nepřestávám být ve střehu. Vyčkávám. Určitě si připravuje nějakou útěšnou řeč, že mě nemiluje. To je mi jasný. Nejradši bych utekl a schoval se na zahradě pod kámen.
Opatrně mě začne hladit po zádech.
„Děkuju,“ šeptne tiše a přivine se ke mně snad ještě víc. Zavřu silně oči. Cítím, jak se mi v krku dělá knedlík. Co jsem vlastně čekal? Že mi řekne, jak moc mě miluje a že beze mě nemůže být? Copak jsme v romantickém filmu? A odkdy vůbec JÁ po něčem takovém kurva toužím?! … Nejvíc mě na tom asi bolí to, že já otevřel své srdce zrovna Billovi a on není schopný mi to opětovat…
Bill se pomalu začne nadechovat, že něco řekne.
„Neumíš si představit, jak to se mnou zacvičilo. Já… Já jsem rád, že se držím,“ mluví tak tiše. „Je mi nádherně, cítím tak hřejivý pocit u srdce. Vůbec mi nepřipadáš zvrácený, a už vůbec ne nijak odporný, Tomi. Jen mě to nech vstřebat. Děkuju, děkuju,“ zavře oči a víc se ke mně přimáčkne. Tiše polknu a přestanu na chvíli dýchat, abych v sobě zdusil vzlykání deroucí se ven. Pohladím ho po zádech a snažím se v duchu uklidnit. Ano, je rád. Ale nemiluje mě. To stačí k tomu, aby to bolelo. A to kurevsky. Já věděl, že je láska kurva!
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Nádhernej díl… Až se mi do očí derou slzy… Už aby měli oba dva pokoj…
Ta poslední věta… No v podstatě se s ní nedá nesouhlasit, ale v jednu chvíli se ji snažíme co nejvíc potlačit a nepřipouštět si význam tě slov… Ten přijde až když se láska vážně vytratí…
OH WOW…. už od začiatku ma táto poviedka pohltila, je úžasná… moc sa mi páči…. možno až príliž a keď nie som na twincest blogu dlhšiu dobu a nemám jednu zo svojich obľúbených FF (Obsession) Tak som mimo XD
To má Tom naprostou pravdu. V tomhle případě je mi ho líto, já myslela, že Bill jenom čeká, až se Tom vymáčkne a ono nic. Já tak nechci, aby to pokračovalo špatně…mají se mít rádi a být šťastní a ne takový horory, co je čekaj.
Ale né vždyť Bill tě miluje… a jak, Tomi!!! 🙁
Měl mu to hnedka říct, teď bude Tom akorát zklamaný, chudáček… 🙁
aww tak nádherný ♥ Jsem ráda,že se Tom odhodlal k tomu,aby to Billovi řekl,aspon se trochu hnuli a to stěhováí by pro ně mělo být dobré…ale určitě ho Bill miluje taky 🙂
Opravdu krásné =)♥ Je mi líto Toma, má pravdu, "amores peros" platí doslova…
doufám,že Bill mu bude opětovat lásku:-)