Životní sen 21.

autor: BlackAngel

Bill

„Protože tě nemiluju!“ vykřiknu a prohrábnu si zoufale vlasy. Nedokážu to. Nedokážu mu říct do očí, jak to doopravdy je. Sám se to dozvěděl teprve před chvílí a ještě jsem to nevstřebal. A teď je tu ON a chce vědět, co se děje. Zvednu pohled směrem k Tomovi. Najednou je v pokoji úplně ticho jak někde ze záhrobí, jediný smítko by zacinkalo o zem. „Tome, promiň, já,“ tohle jsem říct nechtěl. Miluju ho, děsně moc, ale koho vlastně miluju? Svého bratra? Ještě když si vzpomenu, jak jsme spolu spali. Ne, nechci, aby byl Tom můj sourozenec.

Tom

„Protože tě nemiluju!“ zazní ty nejkrutější slova, který bych z jeho úst nikdy nechtěl uslyšet. Ztuhnu a údivem pootevřu rty. Dusno by se v pokoji dalo krájet. A v mé hlavě? Tam koluje tolik otázek a všechny začínají na slovo proč. Nedokážu přijít ani na jeden důvod nebo na jedinou blbou věc, co jsem udělal, že už mě nemiluje. Nebo že by v tom byl někdo jiný? Posadím se na postel a hlavu složím do dlaní. Ne, to je blbost, Bill byl do včerejška pořád stejný, pořád to mezi námi bylo krásný, kdyby mě přece nemiloval, tak se chová chladněji. Ucítím na rameni dotyk ruky.

„Tome, prosím nebreč, já, nechci, aby ses trápil,“ ucítím na tváři jeho horký dech, když mi to zašeptá do ucha. Ucuknu a vytrhnu se tak z jeho blízkosti.

„Tak ty nechceš, abych se trápil?“ změřím si ho zklamaným a bolestným pohledem zároveň. „Tak proč jsi mi to řekl? Proč jsi mi řekl, že mě nemiluješ?“ poslední slova jen zašeptám a uteču jak malý kluk rychle pryč. Nechci, aby viděl, že mě rozplakal.

Bill

„Tome, ne, Tome, počkej!“ křičím za ním, ale odpovědí mi je jen prásknutí dveří. „Proč to takhle muselo skončit,“ vzdychnu do ztichlého pokoje. Člověk se jednou zamiluje a hned to musí dopadnout tak blbě. Posadím se na parapet a koukám z okna na ulici. Zaujme mě postava kluka s copánkama na hlavě. Tom vběhne do zahrady a kopne do branky, až se prudce zabouchne. Doběhne ke stromu uprostřed jejich zahrady a sveze se po kmeni na zem. Sice neslyším, ale vidím, jak si utírá tváře. Pláče. Ten pohled mi úplně drásá srdce.

„Bude to tak lepší, Tome, věř mi,“ pohladím sklo okna, jako by mě mohl slyšet. Slzy se mi koulí po tvářích a nesnažím se je ani utírat. Dnešním dnem umírá ten šťastný Bill Kaulitz, zbývá jen ten Bill, který se musí chovat rozumně a tak, jak se má. I kdybych ho miloval sebevíc, navždy budeme sourozenci, nikdy to nikdo neodpáře.

Tom

Ani nevím, jak dlouho sedím pod tím stromem. Všechno mi splývá, najednou pro mě nic nemá smysl. Nic. Nezajímá mě, jestli je pondělí nebo sobota. Je mi to fuk. Obejmu se rukama, snad aby zmizela ta hrozná bolest v hrudníku. Slza mi stéká po tváři a za ní jsou další, jedna za druhou. Cítím se jako po autohavárii, jako by mi někdo rval srdce z těla. Někdo po něm šlapal. „A ten někdo jsi ty!“ zadívám se na dům Kaulitzů. Zvednu se ze země a pomalu odcházím domů. Holt budu trávit víkend jako všichni. Doma, u televize, se spoustou jídla. Vejdu tiše do chodby a zaklapnu dveře. Opírám se o ně a snažím se pořádně nadechnout.  

„Tome, Tome, co se stalo?“ máma stojí ve dveřích a pozoruje mě. Otevřu ubrečený oči a šlehnu po ní naštvaným pohledem.

„Nic, vůbec nic, jen se se mnou rozešel někdo, koho miluju tak, že bych pro něj i zemřel!“ vyštěknu a vyběhnu schody do patra.

Silvie

Vyvalím oči a sleduju Toma, dokud se za ním nezavřou dveře od jeho pokoje. „Bill se s ním rozešel?“ dumám nad tím sama v hale. No tak to je potom jasný, on už musí vědět o tom, že je Tom jeho bratr, jinak si to neumím vysvětlit. Bill a Tom se tak milovali, to na nich bylo vidět. Ty pohledy, doteky. „Tak si to už udělala, sestřičko,“ kouknu z okna na sestřin dům a odcházím za Tomem.