„Hej, Bille, počkej!“ zavolal na něj Tom, když byl Bill na konci hlavní ulice a zatáčel do noblesnější čtvrti. Na to, že byla tahle vesnička malinká, našlo se zde hned několik zbohatlíků, kteří chtěli mít svůj klid na vesnici, a proto vznikla tahle honosná čtvrť o deseti vilách. Člověk se najednou cítil jako v jiném světě.
Aniž by se otočil, zastavil. Počkal, až jej Tom dojde, a poté znovu vyrazil.
„Tak se ti splnil sen, co?“
Bill se na Toma nevěřícně podíval, proč to říkal s takovou záští v hlase?
„Tome, já…“
„No co? Konečně se mě zbavíš, o to ti přece šlo, ne? Tak ti gratuluju. Budeš mít ode mě klid,“ zasyčel Tom nenávistně. Tolik mu záviděl. I on se snažil vypadnout z tohohle zapadákova. Chtěl se zbavit té přetvářky, kterou byl nucen nosit každý den. Bylo mu jasné, že kdyby jen tak, z ničehož nic opustil partu, kluci by si na něm smlsli. Ale kdyby musel opustit partu, protože se stěhuje, bylo by to něco jiného. Konečně by mohl být volný a sám sebou.
„Tome, to není pravda,“ začal Bill pomalu, ale čím víc mluvil, tím víc nabírala jeho slova na hlasitosti. „Sám moc dobře víš, že to není pravda. Já se tě nikdy nechtěl zbavit. Naopak. Já se jako úplnej idiot snažím zachránit to NIC, který z našeho vztahu zbylo, jenže tobě je to jedno. Ty máš svou partu a na mě kašleš. Kdy naposledy jsme spolu slavili narozeniny? Ve dvanácti? A kdy sis naposledy vzpomněl, že má tvůj velmi nepodstatný bratr svátek? Co jsi mi dal k posledním Vánocům? Kdy naposledy jsme spolu vlastně mluvili? Jediný, na co máš čas, je ta tvoje zkurvená parta. Na rodinu si čas neuděláš a když se náhodou utrhneš z těch vytěžujících aktivit, jako je rozbíjení výloh nebo rozkopávání popelnic, tak se tváříš jako bychom tě děsně obtěžovali. Je ti úplně jedno, že se kvůli tobě mamka utápí v depresích proto, že tě špatně vychovala, je ti jedno, že celý noci probrečí. A je ti taky úplně jedno, jak se cítím já. Na nikom ti nezáleží, jenom na sobě. Tak mi laskavě nevyčítej to, že JÁ se chci zbavit TEBE!“ mluvil Bill velmi rázně. Takhle jej Tom už dlouho nenaštval. Jak si o něm může myslet takové věci?
Bill se on něj odvrátil. V očích jej pálily slzy a třásl se po celém těle. Tom mlčel. Nevěděl, co by měl říkat. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by mohlo jeho chování Billovi vadit, nikdy nic neřekl. Nijak nedal najevo, že by se mu to protivilo. Díval se na Billova vzdalující se záda a pocítil silný odpor. Ne k Billovi, ale k sobě. Jako by se mu najednou rozsvítilo a on uviděl všechnu tu spoušť, kterou napáchal.
°oO Flash Back Oo°
„Tome, kdes byl? Víš, jaký jsem měla strach? Vůbec jsi nezvedal telefon, na co ho máš? Na parádu?“ spustila Simone hned, jakmile spatřila svého staršího syna ve dveřích. Už na první pohled nevypadal střízlivě. Zase.
„Dej mi pokoj,“ zahučel hoper a zamířil ke schodům do patra.
„Jak to se mnou mluvíš? Uvědom si laskavě, že to jsem já, kdo tě živí a vychovává.“
„Živíš? To možná, ale s výchovou si to teda nepřeháněla,“ ušklíbl se jízlivě Tom.
„Co si to dovoluješ? Jsme tvoje matka!“ vykřikla Simone pohoršeně, úplně zapomněla, že nahoře spí Bill.
„Ne, jsi jen osoba, která mě živí a snaží se mě převychovat,“
°oO Konec Flash Backu Oo°
Ublížil své matce a teprve teď si na to vzpomněl. Jenže jak se teď měl vyvléknout z party, ve které strávil čtyři roky svého života? Vždyť to je skoro nemyslitelné. Jaký důvod by k tomu mohl mít? Stěhování nebo… Co? Smrt? Jenže čemu by tím pomohl? Ne, musel zůstat v partě. Byla to přeci jeho druhá rodina, ne všechno, co dělali, mu vadilo. Byly i věci, které dělal rád. Moc rád. Třeba balení holek, perfektní pařby a taky zastrašování mladších spolužáků. Připadalo mu to zábavné, dívat se na jejich vyděšené obličeje.
Bill se neohlížel. Rychlým a rázným krokem mířil k předposlednímu domu této honosné čtvrti. Byl tak rozzlobený, že skoro neslyšel urputné vyzvánění svého telefonu. Zastavil se v půli kroku a začal se přehrabovat ve velké černé kožené kabele. Rukou nahmatal vše možné, klíče, propisku, iPod, tužku na oči, ale telefon ne a ne najít. A to vyzváněl čím dál hlasitěji.
Když jej konečně sevřel mezi prsty, telefon přestal vyvádět.
Bill si povzdychl, to je jak naschvál. Vytáhl telefon a odklikl nepřijatý hovor. Neznámé číslo. Stiskl zelené tlačítko a čekal, až jeho neznámý přijme hovor.
„Bille?“ ozval se ve sluchátku chlapecký hlas.
„Ano?“ odpověděl nejistě Bill.
„Tady Jonathan, vzpomínáš? Dnes jsme se viděli před školou,“ připomněl se.
„Jo,“ řekl Bill. nechápal, proč mu volá, a kde na něj vzal číslo. Na nevyslovené otázky ovšem vzápětí dostal odpověď.
„Abigeil mi dala číslo. Snad ti to nevadí. Vlastně jsem se chtěl zeptat, jestli třeba nemáš večer čas?“ zeptal se Jo.
Bill se zamyslel. Jak je to dlouho, co někde byl? Bez Toma nikam nechodil a s Tomem poslední čtyři roky taky ne, takže…
„Mám čas,“ řekl nakonec.
„To je skvělý,“ zajásal Jo. „Zastavím se pro tebe okolo devátý a skočíme na pizzu, co říkáš?“
„To zní dobře. Budu se těšit,“ přikývl Bill a zavěsil.
Po dlouhé době měl plán na večer.
Ladným krokem vplul do zahrady, přivítal se se skákajícím Scottym a přes terasu vedoucí do kuchyně vešel do domu.
Simone stála u sporáku a tiše nadávala těstovinám, že se vaří pomalu.
„Ahoj, zlato…“ řekla, když spatřila Billa.
Zasněně se na ni usmál. Byl ve velmi sentimentálním rozpoložení. Co s ním dokáže udělat jeden jediný telefonát? Kdyby šlo o kohokoliv jiného, určitě by takový nebyl, ale tohle byl Jonathan. Nejhezčí a nejoblíbenější kluk na celé škole, a ještě ke všemu v maturitním ročníku.
„Děje se něco?“ začala Simone vyzvídat.
Bill zakýval hlavou na znamení souhlasu. Dělo se, a dělo se mnoho.
Simone se na syna zkoumavě zadívala. připadal jí zvláštní, až podivně šťastný. Takový pohled na něm už dlouho neviděla. Od jisté doby byla jeho tvář smutná a zamyšlená. Většinou se jeho čokoládové oči dívaly na tkaničky bot, ale nyní tu byl někdo s hlavou až v oblacích. Že by snad láska?
„Bille?“
„Promiň, asi jsem se zadíval do blba. Co jsi říkala?“ Najednou, jako by se Bill probudil z transu.
„Děje se něco?“ přeměřila si jej matka pohledem od hlavy až k patě.
„Ne. Vlastně ano. Dneska jsem byl s Tomem v ředitelně a…“ začal Bill, ale hned na to by si nejraději ukousl jazyk. Spatřil Toma, vcházejícího do kuchyně.
„Zase žaluješ?“ vyjel na něj, ani matku nepozdravil. Od doby, co se stal členem té pochybné Maxovy party, byl výbušný a jeho pocity stejně jako názory stoupaly a klesaly jako na horské dráze.
„Ne, já jen…“
„Neomlouvej se, Bille a ty si sedni! Co jste proboha dělali v ředitelně?“
„Naše hvězda dostala nabídku na stipendium. Nějaká umělecká škola, že jo, bráško?“
„Vážně, zlato?“
„Jo, mami, je to tak, ale…“
„To je úžasný, splnil se ti sen, broučku, to je skvělá zpráva.“
„Mami, mami, udusíš mě…“ snažil se dostat z matčina objetí.
Tom tu grotesku pobaveně sledoval. Jenže matka měla oči všude. Jakmile se do jejího zorného pole dostal Tom, pustila Billa a její láskyplný pohled ztvrdl.
„Cos dělal v ředitelně ty?“ křikla po něm zlostně. Tom její pohled opětoval, ale neříkal nic. Nechtěl se přiznat, bylo mu to trapné.
„Najednou ti došla slova?“ zeptala se jízlivě a on si právě v té chvíli uvědomil, jak moc mu ublížil. Byla na něj zlá a nepříjemná, ale mohl si za to sám.
„Tom byl se mnou, ředitelka jej prosila, aby mě přesvědčil, že se mám opravdu moc snažit, je to velká příležitost,“ vložil se do řeči Bill. Vždy měl sklony Toma ochraňovat, alespoň před matkou.
„Přestaň ho krýt, Bille. Tyhle vaše výmluvy už mě nebaví. Řekni mi pravdu, Tome!“ vykřikla Simone.
„Fajn. Propadám. Stačí? Spokojená?“ Vždy, když chtěl matku naštvat odpovídal jednoslovně. A tohle se mu tedy povedlo, možná až příliš.
Simone nakrčila čelo a nevěřícně zakroutila hlavou. Tohle, že je její dítě? Teď překročil všechny hranice. Co si o sobě ten spratek myslí?
„Tak poslouchej, chlapečku, tohle ve svém domě trpět nebudu. Nedokážu pochopit, kde se to v tobě bere. Jsme snad tak špatná matka? Jestli ano, proč je Bill normální a z tebe je jen pouhá kreatura bez vlastního mozku. Jsi jenom nevděčnej malej spratek, tak se sbal, když ti já i Bill tak strašně bereme prostor. Sbal se a vypadni.“
„Cože?“ vyjekla dvojčata současně.
„Mami, to bude v pohodě vážně. Ředitelka našla Tomovi doučování, a když se bude snažit, tak to zvládne,“ bránil Bill Toma. Nemohl přeci dopustit, aby jej matka vyhodila.
„Doučování?“
„Ano, Oliver je nejlepší,“ přitakal, až se mu zatřásly vlásky.
„Máš poslední šanci, pak se sbalíš a vypadneš,“ sykla Simone směrem k Tomovi a opustila kuchyň.
Bill se zmateně díval na Toma a na právě zabouchnuté dveře do obýváku. Co se to proboha stalo? Vždyť skoro přišel o bratra.
Roztřeseně došel k plotně a zamíchal těstovinama. Ani si nevšiml, že Tom stojí těsně za ním.
„Děkuju…“ zašeptal a udělal něco, co dělával jako malý. Vtiskl mu lehkou pusinku do vlásků.
Mmm, tak že by Tomovi konečně došlo, co ve svém bráškovi má?
Zamilovala jsem si tuhle povídku ♥
No je na čase, aby Tom šel do sebe a začal používat rozum xD Vypadá to, že si bráškové k sobě znovu najdou cestu =)♥ A co Jonathan, jakou ten asi bude hrát roli…?
eh…ten konec byl krásnej…doufám, že si Tom konečeně plně uvědomil, co svým chováním způsobil a začne to napravovat…a Johnatan??? to se nechám překvapit…x)